Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

1 mexické peso = 1,55 kč

1 mexické pivo (corona) = 4,0% alkoholu

1 mexická cigareta (delicados) = 11 mg dehtu

1 mexická hodina = 120 minut

Návrat na mexickou půdu nemohl být stylovější. Ve vlaku z Brna do Prahy se to u Kolína začalo v uličce rubat jako na obecním bále a když o pár minut později drážní ochranka vynášela spícího opilce z vlaku na peron, bylo mně v tu ránu jasné, že se zase budou dít věci. Psala se neděle 24. listopadu, den odletu do Ciudad de México. Před námi deset dní ve vzdálené cizině, šest koncertů v pěti státech Mexika a 1600 kilometrů v tourbusu s dvěmi mexickými kapelami. Vyhlídky přibližně stejné jako před třemi lety - únava, alkohol a divocí mexičtí headbangers. Bez toho by to prostě nebylo ono.

Let

Poprvé to v letadle přes oceán utíkalo lépe. Nebyl problém dostat se ke spoustě piva, vína a whisky a pak příjemně letargicky vytuhnout. Dvanáctihodinová cesta se tak dala pocitově zkrátit na polovinu, u někoho dokonce na úroveň hodinového přeletu. Teď je to jiné, cestujeme přes noc, pasažéři pospávají a stewardi nemají potřebu starat se o ty, co jsou vzhůru. Zkrátit cestu se mi tak při nejlepší vůli nedaří, i když díky vlastní houževnatosti nikdo z nás žízní netrpí. První světla mexické metropole se ukazují v šest ráno místního času a jsem za to opravdu rád, protože promítaný americký teenage-film se mi při páté repríze začal drze vkrádat do trhavého spánku.

Výhled z našeho bytu

Pondělí 25. listopadu

Během následujících hodin jsem trochu jako ve snu. Hotové dejavú. Všechno kolem vypadá, jakoby se za ty tři roky ani nehnulo. Což je jenom zdání. Je sice pravda, že červený bourák bez kola stojí před Davidovým domem už víc než pět let, ale jinak je zde pohyb všudypřítomný, hlavně v dopravě. Té hodlám věnovat samostatnou kapitolu, protože to je fakt něco.

Ale zpět k pondělí. Jsme na snídani. Sedíme v bufetu, kde se ukážeme v dalších dnech ještě aspoň desetkrát. Hlavně já se tady cpu úplně vším, co mají zrovna navařeno. Máti s dcerou (hádám) se umí pekelně otáčet a vaří výborně. Čert vem, že nikdy nevíme, co se nám po složité objednávce objeví na talíři, hlavní je, že to je většinou delikatesa. Po frijoles bych se utloukl a taky už jsem je zkusil udělat doma - dejte nadrobno slaninu (aspoň 20 dkg), vysmahněte až úplně plave, přidejte dvě cibule taky nadrobno a až zesklovatí, lupněte tam dvě plechovky červených fazolí i se slaným nálevem. A pak už jenom míchat, až to pořádně zhoustne. Na závěr pošťouchat jako brambory, ať je z toho hrubá kaše. V Mexiku k tomu pojídají kukuřičnou tortillu, která ale při vší úctě smrdí jako stará hadra na zem, takže pokud si to budete chtít udělat doma na chuť, doporučuju pšeničnou tortillu (klidně i koupit). No a k tomu nějakou pálivou salsu, pokapat limetovou šťávou a základ je na světě. Kurva nejsem kuchař, jdeme dál.

Po snídani sedíme u Davida v obýváku a přichází na přetřes, co jsme mu přivezli. Domácí slivovice v maximálním legálním množství mu dělá velkou radost. Zároveň ho ale trochu vyvádí z rovnováhy, protože když s ním jedu o 4 hodiny a dva litry později do obchodu pro pivo, zoufale bojuje s převodovkou. Ale možná to je jenom tím, že většinou se tu jezdí s automatem a na řazení tu není nikdo zvyklý. Příznivá konstelace hvězd mi umožňuje pamatovat si večerní návštěvu hospody. Nejlepší je na tom hláška, že prý je to jenom kousek, prakticky za rohem. Autem jedeme hodinu. Nedá mi to a ptám se Davida, proč zrovna tento prázdný bar. Odpověď zní, že je jediný svého druhu otevřený takhle v pondělí. A tak si říkám, že ho někdy musím vzít do nějakého většího města.

Ještě mě zaujal jejich speciální jukebox. Když chcete slyšet nějakou skladbu, vyžádáte si ubrousek a propisku a napíšete, co chcete. Vedle pípy sedí chlapík a pouští to z youtube. Najde skoro všechno. Píšu deset věcí, ale hraje jenom polovina. Zbytek je techno. Chtělo by to ještě vypilovat.

Úterý 26. listopadu

Situace je následující. Dneska nic neděláme, jen pyramidy v Teotihuaucánu, někam na žrádlo, večer do hospody, zkrátka day-off se vším všudy. Je nám sděleno, že otvírací koncert v Pueblu je zrušen, takže i ve středu to vypadá na nějaké pochůzky. Zítřek ale zatím neřešíme a kolem poledne vyrážíme na pyramidy. Opět nastává problém s časem. Místo hodiny a půl jedeme skoro tři hodiny. A je fuk, že je oblast vzdálená jen několik desítek kilometrů od města. Provoz je opravdu zlý, místy jedeme krokem, nepomáhá ani přejíždění z pruhu do pruhu, ani troubení, ani tuláci s píšťalkami. Odměnou je vyprázdněný areál a příjemné počasí. Všude je prostor, žádná mačkanice, žádná fronta. Pohled ze Sluneční pyramidy na rozlehlou okolní krajinu je opravdu fascinující, zvláště poté, co člověk popadne dech. Naopak za trest jsou místní prodejci suvenýrů, kterým nejdou kšefty. Sebemenší oční kontakt a jste v pasti. Důrazné odmítnutí často vůbec nestačí, ani zrychlený krok. Obchodník je jako moskyt, nedbá nadávek a je čím dál otravnější….dokud se dříve nebo později nechytnete.

Takže nakoupili všichni.

Pohled ze Sluneční pyramidy na Měsíční...

Večer trávíme v bufetu, kde jsme před třemi lety jedli nejlepší tacos, zatímco na záchodě drhly dveře o umyvadlo a ze stropu visel kus použitého papíru. Na průzkum latríny nakonec nedošlo, ale tacos jsou opět skvělé. K tomu mexický lahváč a jako bonus tři mariachi, kteří přišli zahrát jeden šlágr. Moc jim to neladí, ale už je taky kopec hodin. O. si dává na rozloučenou točenou Coronu v litrovém kelímku. V lokále to nikdo nepije a asi to je varování. Ve středu ráno se tak ani nedivím, že piva v kelímku na stole v obýváku skoro neubylo. Číšnice nevěděla, jak říct, že nefunguje chlaďák.

Středa 27. listopadu

Na dnešek je v plánu centrální náměstí Zócalo. Odjezd v poledne se posouvá o dvě hodiny, ale to nevadí, protože v centru města budeme do hodiny. Cesta ale trvá znovu skoro dvojnásobek času a pomalu se začíná formulovat pojem mexická hodina. Asi už je nejvyšší čas říct něco více k silničnímu provozu v metropoli Mexika. Většinu dosavadních zpoždění má na svědomí právě traffic jam.

Doprava v Ciudad de Mexico

Nebudu přehánět, když řeknu, že pojem traffic jam ztrácí v tomto městě význam. Zácpy jsou na hlavních tazích prakticky permanentní. Dobře, v noci je to jinak, ale má-li být mimořádný provoz vyhrazen pro dejme tomu rozmezí tří hodin ráno a tří hodin odpoledne, tak v Ciudad de México by se jednalo o vymezení “od rána do večera”. Chaos, zmatek, troubení, přejíždění mezi pruhy tam a zpátky, agresivní jízda a cpaní se do míst, kde se prostor teprve tvoří. Zahlédnout z okna couvající auto v plném provozu taky není žádná rarita. Viděno a provedeno dvakrát.

Hustý provoz je dobrý pouze v tom, že není poznat, jestli svítí zelená, nebo červená. Ani jestli tam je vůbec semafor. Může vám to být jedno. Dá se to odhadnout jenom podle toho, že po zastavení aut před vámi naběhne četa pouličních umývačů oken a prodejců cigaret, coca coly a chipsů mezi vozidla a začne nabízet své služby nebo zboží. V koloně se dá natrefit na ledasco. V centru San Luis Potosí, kde proběhl první koncert, jsme u přechodu byli svědky žonglérského vystoupení chrliče ohně. Zajímalo by mě, co na to říkal šofér prvního auta.

Pokud semafory nejsou, prodejci se obvykle neobjeví. Asi vědí proč. Na křižovatce stojí člověk a organizuje provoz. V lepším případě je to uniformovaný policista. V horším případě je to vágus s píšťalkou, který buď stejnokroj někde prochlastal, anebo šel zrovna kolem a řekl si, že to zkusí rozhejbat. Nakonec je to ale stejně jedno, vždycky mám totiž pocit, že tam ta osoba stojí zbytečně.

Přes všechen tento chaos jsme neviděli jedinou nehodu. Řidiči jsou tu opravdu zocelení a zkušení, mají skvělý přehled o tom, kam se jejich auto vejde a jaké překážky je schopno zvládnout. Místa je málo a lidí moc, na čtvereční kilometr téměř 8500 osob. Jak to pak taky může venku vypadat…

To jsem tedy odbočil. Jsme na Zócalo, velkém náměstí v historickém centru hlavního města. Stojím uprostřed u vysokého stožáru s národní vlajkou, okolní budovy se topí v kýčovitých ozdobách připomínajících blížící se vánoční svátky a Nový rok. Atmosféru rozlehlé plochy to kazí, ale dva armádní vozy s ozbrojenými vojáky vrací své zemi autoritu. Stojí tu preventivně, připraveni na jakoukoli demonstraci, které probíhají zpravidla na tomto místě. Pár fotek, pivo v plechovém žejdlíku v jednom místním pivovaru a zpátky do auta na nezbytné dvě hodiny cesty domů. Den zakončujeme v hospodě večeří a chlazeným pivem a myšlenky už se točí kolem zítřejšího prvního výjezdu.

Zócalo

Čtvrtek 28. listopadu

Dnešek nevypadá vůbec špatně. V plánu je oběd u Davidovy tchýně, následně setkání s Armadou a Balam Akab, nástup do tourbusu a zhruba čtyři hodiny cesty do San Luis Potosí, kde to prý bývá solidní. Oběd proběhne hladce, jídlo ostré a výborné. Škvařené vepřové kůže, které lze sehnat v každém řeznictví v zemi, sice nevypadají vábně, ale rozvařené v pikantní fazolačce chutnají skvěle. Svůj talíř si i fotím, ale obrázek vypadá dost hnusně, takže raději bez obrázku.

První pochybnosti vyvstávají, když se o “tourbusu” začíná hovořit jako o “autobusu”. Je to sice detail, ale o nějakém koutku, kde se celý natáhnu, neřku-li o palandě, si můžu leda tak nechat zdát. Když pak odpoledne u benzínky čekáme, až přijede “dodávka”, nezbývá než se pousmát. Což o to, černý třináctimístný transit s tmavými tónovanými skly nevypadá vůbec zle, ale nemůžu si pomoct, mačkáme se tam všichni jak sardinky. Bez opěrky hlavy, jak jinak. První cesta je tak hlavně o tom zvyknout si.

San Luis Potosí vypadá už od počátku nezvykle kultivovaně. Jak to trefně komentuje O., nejsou tu toulaví psi. Auta nezvykle klidně projíždějí ulicemi. Nevidíme žádného trhana, jen slušně oblečené lidi. Náměstí je malé, malebné a dominuje mu městská katedrála. Klub je klasický univerzál a od náměstí je zhruba tři minuty chůze. Rockové večery se tu střídají s diskotékami, ale kumbál vedle pódia je ryze metalový - 2x2 metry, bordel a místo pro tři kapely. Je zhruba sedm hodin, akce začíná v devět. Nachystané není nic, jen servírka někde v kuchyni ohřívá jídlo. Tentokrát máme flautas - tortilly plněné mletým masem nebo bramborami, zavinuté do ruličky a osmažené na oleji. K tomu zeleninový salát a nezbytná ostrá salsa. Řeším to nášupem.

V devět hodin se začínají stavět bicí. V klubu je asi deset lidí. Mizíme na hotel. Rohový pokoj v druhém patře disponuje balkonem po celé délce, navíc s pěkným výhledem na osvětlenou historickou budovu (Iglesia de San Agustín). Ze stropu visí pláty zvlhlé omítky a sprcha je jak z hororu, ale jinak paráda. Do klubu se vracíme před jedenáctou a svoji show začíná první kapela (lokální support, jméno neznám). Po nich ještě dvě a pak my. Při našem nástupu o půl druhé je na pódiu dost dusno. Během zvukovky si říkám, že nám sem pouští mlhu pořízenou někde na tržišti. Mlží sice dobře, ale zároveň čpí v nose a pálí v očích. Brzy je jasno. V rámci požární pohotovosti kvůli našim svíčkám někdo vyzkoušel hasičák. Tím způsobem, že ho celý vystříkal. Na stage se nedá dýchat a v kumbále je nasněženo. Doufám, že mezitím někde nevypukne požár.

Místní delikatesa - kandované ovoce obalené v chilli se solí, podává se k pivu

Pátek 29. listopadu

Odjezd z hotelu je naplánován na jedenáctou hodinu. Je dost času na snídani a na sbalení. V této zemi se nespěchá a nezbývá než toho využít. V jednu hodinu už ale začínáme být nervózní. Nelze se nikomu dovolat a nevíme, co se děje. Až ve dvě hodiny se kolem hotelu mihne transit s naším indiánským řidičem a hned je líp. Příčinou zpoždění není nic jiného než konflikt s policií. Dva členové výpravy skončili na policejní stanici za konzumaci alkoholu na veřejnosti. Totiž, ono se ve větších městech v Mexiku nemůže pít na ulici a kdo tento zákon poruší, sedne si na pár hodin do chládku a zaplatí zhruba 300 pesos pokutu. Všichni jsou vysmátí od ucha k uchu a večírek pokračuje, ale jeden neblahý důsledek to má - do Uruapanu nedorazíme včas.

Cesta se neskutečně vleče, několikrát uvízneme v zácpě neprostupně obklopení nákladními auty, z kterých se valí dým. Řidič prokazuje instinkt lovce a v jednom okamžiku sjede z vozovky do trávy, abychom trochu nahnali čas. Stejně se ale na místo koncertu dostáváme až o půlnoci.

Před klubem je živo a náš vůz je vřele vítán. Backstage se nachází vedle malého pódia a okupuje ho zaparkovaný VW brouk, takže moc místa nezbývá. Dostává se ke mně informace, že akce ještě nezačala. Na programu jsou totiž pouze tři kapely, to jest celá naše posádka. Říkám si, že tříhodinovou sekeru by v ČR skousl málokdo, ale tady jsou všichni v pohodě. Začíná mi docházet, že se spěcháním a stresováním se tady nikdy nebudu mít dobře. Budu se muset uvolnit, nechat věci plynout volně a netlačit na pilu. Tady jsou hodiny podružné měřítko.

Koncert probíhá hladce, atmosféra je oproti včerejšku výrazně lepší. Sleduje nás více než sto lidí, zatímco včera to nebylo ani 50 dle mého odhadu. Jenže zároveň platí, že čím víc hrdel, tím víc se toho vypije, takže po koncertě není na baru ani kapka piva. Není nač čekat, jede se na hotel.

Jedná se o stejný hotel, v němž jsme spali před třemi lety. Křesťanská výzdoba, klece s papoušky a stropy v mírném sklonu. Je nám přidělen pokoj se zamřížovanými dveřmi a bezpečnostním zámkem. Cítím se spokojeně jen do té chvíle, dokud nedojdu k oknu. Bezpečnostní nedostatek je zjevný, okno do schodiště je jenom vybouraná díra, kterou proudí vzduch a vzdálené hlasy. Odhaduji, že tenký závěs potenciálního lupiče jen tak neodradí. Zvlášť když parapet je půl metru nad nejbližším schodem. Musím ovšem přiznat, že je mi to v pět ráno úplně jedno. Důvěřuji kolektivnímu oparu, který se vznáší nad našimi lůžky…

...pokračování příště...