Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Loudness war - úvod

Loudness war - úvod

Jirka D.18.4.2012
Přemýšlím, jak začít článek, který má ve svém výsledku vrhnout takový temný stín na mou zálibu ve sbírání originálních CD nosičů ... a když se na věc podívám ze širší perspektivy, tak na dnešní hudbu jako celek.

Z pojmu „hudba“ pro tentokrát vyřadíme složku autorství a přínosu jednotlivých interpretů a podíváme se pouze a jenom na zvukovou stránku nahrávky, která je nedílnou součástí výsledku, v našem případě hudebního nosiče, ať už jakéhokoliv formátu. Cílem dnešního článku je alespoň částečně poodhalit to, jakým způsobem je v poslední době (řádově několik let) nakládáno se zvukovým záznamem, který ve formě malých stříbrných disků doputuje až ke konečnému zákazníkovi. Diskutovat tu fakt, že tento zákazník má právo očekávat dobou kvalitu, je asi zbytečné, zvlášť vzhledem k tomu, kolik financí je mnohdy nucen / ochoten vydat za nahrávku své oblíbené kapely.

 

Celá anabáze mého zájmu o fenomén nazvaný Loudness war začala dost intuitivně, na základě poslechu některých novějších alb, kterým prostě „něco chybělo“ a jejichž poslech se v rovině zvukového záznamu nedal poměřovat se starými nahrávkami. Dejte si vedle sebe třebas starou desku Pixies – Surfer rosa (1988) a nějakou poslední nahrávku téměř libovolné kapely a hned pocítíte rozdíl. Poslechněte si remasterovanou (původní edici bohužel nemám) verzi alba Tres hombres od ZZ Top, o kterou se zasloužil Bob Ludwig, a možná se začnete tak jako já ptát, proč že poslech této klasiky zní tak dobře. Poslední kapkou do pověstného poháru trpělivosti byla novinková deska Lamb Of God, která mi při každém pokusu o poslech dokonale zkazila náladu, i když je docela dost možné, že samotní Lamb Of God jsou v tom dost nevinně. Ono je vlastně úplně jedno, o kterou kapelu se jedná, protože podobných výsledků dosahuje kdejaká dnešní rocková / metalová kapela a je zcela vedlejší, jestli svou nahrávku vydává u renomovaného labelu nebo ji doma stlouká sama na koleně. V naprosté většině případů se k vám při poslechu dostane „...zvuková stěna. Nemající definici, nemající nic – je to jen statický hluk.“, jak se pro magazín Rolling Stone vyjádřil Bob Dylan.

 

I když jsem při pátraní o informacích o Loudness war zjistil, že tato tematika je už nějaký čas živě diskutovaná a v podstatě jsem zase objevil „Ameriku“, nedalo mi to a stejně jsem se pustil do tohoto článku. Přiznám se bez obalu, že velkou inspiraci k jeho napsání mi poskytl text nazvaný „Cesta do pekel“, který jsem dohledal na serveru www.audiodrom.cz a jehož autora jsem oslovil s žádostí o rozhovor; přece jenom nejsem odborníkem na zvukový záznam, ani zvukový inženýr a spoustu věcí posuzuji spíš citem a mou poslechovou pohodou, než znalostmi odborných knih a příruček. Martin Justan, autor zmíněného článku jakož i dalšího zajímavého čtení, se o svoje zkušenosti podělil velmi ochotně a tak doufám, že následující řádky vám budou k užitku. Takže pokračuju rozhovorem s Martinem Justanem:

 

 

Zdravím Vás, Martine. Dřív než se pustíme do zvukových kvalit dnešních nahrávek, Loudness war a dalších spřízněných témat, poprosím Vás o krátkou informaci o Vaší osobě.

 

Také zdravím. Ke zvukovému inženýrství nemám ani já blízko, nicméně zabývám se už dlouhá léta způsoby, jak reprodukovat nahranou hudbu co nejkvalitněji v domácích podmínkách. Jednou z cest je pochopitelně vylepšování reprodukční aparatury – koupíte si lepší reprosoustavy nebo zesilovač a najednou slyšíte víc. Najednou však zjistíte, že i sebelepší reprodukční zařízení je vám nanic, pokud neexistuje materiál, který je kvalitně nahraný. Odtud je už jen krok k Loudness War.

 

Zcela na úvod asi čtenářům dlužíme vysvětlení, cože je tím termínem „Loudness war“ (v překladu válka hlasitosti) vlastně myšleno? Můžete přiblížit, kdy a proč se tento termín začal objevovat, v jakých souvislostech hudebních a řekněme kulturních?

 

Loudness War je přesně tím, co toto sousloví znamená: tedy válkou o hlasitost. Není to nijak nový fenomén – existuje už od dob vinylu, tedy klasických černých desek a singlů – ale až s rozvojem nových možností úpravy zvuku digitální cestou, kdy nůžky, lepidlo a elektronky ve studiových přístrojích nahradila klikající myš, nabrala válka o hlasitost neuvěřitelné obrátky. Ti, kdo se chtějí o pozadí celého problému dozvědět více, odkážu na články Cesta do pekel, Magická čtyřka a Návrat do pekla publikované v magazínu Audiodrom.

 

Ve stručnosti se však dá říci, že celý průšvih jménem Loudness War je motivován snahou prodat. Vychází z jednoduché premisy: když mě bude co nejvíc slyšet (tj. budu nejhlasitější), víc lidí si mě všimne. Na stejném principu jsou založeny třeba i televizní reklamy – všimněte si, že jsou o pár decibelů hlasitější než pořad, do kterého jsou vloženy – je tak značná šance, že probudí i podřimujícího diváka a své poselství mu vnutí. Zkuste si představit situaci, že vaše oblíbené CD posloucháte s volume nastaveným na obvyklou úroveň a najednou, třeba skladba č. 4, začne hrát dvojnásobně hlasitě. Pravděpodobně se leknete a zbystříte. Skladba č. 4 tím upoutala vaši pozornost. Skladba č. 5 by vám při běžné hlasitosti pak připadala nudná, takže, pokud má trumfnout č. 4, musí být ještě hlasitější… a tak dále. Problém Loudness War by ovšem nebyl problémem, kdyby se vysokých úrovní hlasitosti dosahovalo pouze zvyšováním volume, protože to koneckonců můžete dělat sami doma třeba i u přehrávání třicet let starého magnetofonového pásku. Navíc u digitálního formátu existuje přesně daná hranice maximální hlasitosti, strop definovaný jako 0 dB, přes kterou nejde jít.

 

Pravým problémem Loudness War je způsob, jakým se vyššího volume dosahuje – většinou kompresí a ořezáním původního záznamu. Dá se to udělat citlivě, ale to už v dnešní době nestačí, a tak jedou kompresory v masteringových režiích naplno a výsledkem je nahrávka, která má s původním záznamem společné snad jen jméno.

 

Zmiňujete pojem komprese nahrávky, se kterým souvisí i dynamika záznamu – co si pod ním můžeme představit? Jak poznáme tyto vlastnosti zvukové stopy při běžném poslouchání hudby v našem přehrávači?

 

Začnu s odpovědí na druhou část otázky. Při běžném poslechu hudby poznáte problémovou nahrávku, tedy komprimovanou, docela snadno – hraje to lépe. Jakkoli paradoxně to zní, je to tak. Máte pocit, že toho slyšíte „víc“, všechny nástroje a hlasy v nahrávce jsou jasné, čitelné, všechny jsou v popředí. V podstatě platí, že pokud se vám vaše CD nebo MP3 bezvadně poslouchá při jízdě autem po dálnici nebo přes sluchátka na ulici, pravděpodobnost, že bude mít velmi omezený dynamický rozsah, téměř hraničí s jistotou. Komprese totiž tiché pasáže vytáhne na úroveň těch hlasitých, takže jemný nádech zpěvačky za mikrofonem je postaven na stejnou hlasitostní úroveň jako řev deathmetalového zpěváka. Řeknete si tak: kde je problém?

 

Problém je v tom, že lidské ucho není na poslech komprimovaného zvuku postavené a po nějaké době, která je u každého jiná a pohybuje se od několika málo minut po třeba půl hodiny, se začne přívalu nedynamické muziky bránit – jednoduše řečeno nevydržíte oblíbenou desku poslouchat příliš dlouho. Přeskakujete tracky, ptáte se, kde je chyba, hudba nevzbuzuje emoce…

 

Nejlepší je ukázat vše na nějakém příkladu, takže bych Vás poprosil, jestli byste mohl v kontextu výše uvedených skutečností okomentovat tyto tři záznamy z mé sbírky. Jedná se o skladbu „Beer Drinkers & Hell Raisers“ od ZZ Top, která se objevila na albu Tres Hombres (původně 1973), v našem případě na jeho reedici z roku 2006 (mastering Bob Ludwig)...

 

 

...jako ukázku dnešní práce jsem si vybral dvě skladby, jednu od české kapely a českého inženýra zvuku a druhá bude celkově ze zahraničí. Nejdříve ta česká – jde o skladbu „No love to scorch“ z poslední desky Earthlinked (2010) kapely FDK (mastering Escon Waldes)...

 

 

 

...no a slíbená zahraniční záležitost, ke které bych Vás rovněž poprosil o krátký komentář. Je to skladba „If I ever die“ z posledního alba Death Magic Doom (2009) kapely Candlemass (mastering Sören von Malmborg).

 

 

Představte si běžnou místnost s 2,5 metrovým stropem plnou lidí. Ti lidé jsou v podstatě ty modré čáry, které vidíme na výše uvedených vizualizacích. Každý člověk v místnosti je jinak vysoký, jsou tam mrňousové (krátké modré čáry), průměrně vysocí lidé (průměrnou výšku ukazuje to světle modré pole) i dlouháni (ti už jsou hodně blízko ke stropu). Cílem dnešního nahrávacího byznysu je mít všechny co nejvyšší. Řekněme, že každému člověku v místnosti půjčíte půlmetrovou stoličku, na kterou se postaví. Průměrná výška (hlasitost) lidí v místnosti (nahrávce) vzroste o půl metru, vzájemný poměr výšek se však nezmění. Může se stát, že ti nejvyšší už se pod strop nevejdou a budeme jim muset uříznout hlavu, aby se vešli. Bude jich však pár a tahle oběť za to stojí – budeme mít přeci průměrnou hlasitost vyšší, než konkurent ve vedlejší místnosti, a dynamické poměry nahrávky zůstanou stejné.

 

Takhle nějak by se dal okomentovat Ludwigův remaster Beer Drinkers & Hell Raisers. Je na něm už od pohledu patrný clipping (ořezání špiček záznamu), pořád se však jednotlivé prvky záznamu dostatečně (svou výškou = relativní hlasitostí) od sebe odlišují, aby si nahrávka zachovala poslouchatelnou dynamiku. Remaster ZZ Top je tak příkladem přístupu, kdy se obětovalo jen to nejnutnější ve prospěch celku, i když osobně bych byl raději, kdyby se ořezávalo ještě méně. V rámci elektrického rocku je to ale ještě v normě.

 

Mezi dalšími dvěma uváděnými příklady (Candlemass a FDK) nevidím příliš rozdíl, jsou prakticky srovnatelné. Po počátečním váhání dostali v naší místnosti všichni účastnící stoličky metrové a ti menší pro jistotu ještě vyšší, takže bylo nutno pod stropem uřezat hlavy všem - není poznat kdo je kdo a nahrávka je jeden velký masakr. Tipuji, že dynamika nahrávky stěží přeleze 5 až 6 dB, což je velmi mizerná hodnota pro jakoukoli hudbu. S takto poničeným záznamem nejde v podstatě už nic udělat, protože chybějící informace (uřezané hlavy) jsou nenávratně ztraceny, v podstatě nám hudební signál neustále vypadává a k našim uším se dostává jen torzo původního díla. Nezbývá než doufat, že k tomu došlo opravdu až ve fázi masteringu a nikoli už při míchání nahrávky a že originální záznam je v pořádku – existuje tak pořád ještě naděje, že až šílenství okolo Loudness War pomine, můžeme se dočkat remasterované edice s plnou dynamikou.  

 

Zní to celkem tvrdě, ale určitě se najdou takové hlasy, které budou tvrdit něco v tom smyslu, že rozdíl poznáme pouze na kvalitní aparatuře a že na běžných přehrávačích o nic nejde. Dá se s něčím podobným souhlasit? Jak moc velký vliv má kvalita naší audio sestavy na výsledek a má vůbec cenu řešit kvalitu nahrávek, když máme doma obyčejnou hifi věž?

 

Určitě nemá smysl se zabývat „kvalitou“ poslechu hudby přes iPod, MP3 přehrávač, sestavu reproduktorů k počítači ze supermarketu nebo domácí minivěž. Posloucháme-li hudbu na ulici nebo jako kulisu, fenomén Loudness War neškodí. Pokud však posloucháme hudbu cíleně a soustředěně, ať už v domácí reprodukci nebo přes sluchátka, únava z poslechu komprimované hudby nás dostihne. Je pochopitelné, že čím kvalitnější reprodukční řetězec máme k dispozici, tím rychleji takto postižené nahrávky odhalíme, ale i na průměrných zařízeních pocit nepohody při poslechu nabíhá velmi brzy.

 

Dokonce jsem někde zaslechl hlasy, že rocková a metalová hudba je přirozeně hlasitá záležitost a že podobná měřítka například pro dynamiku nahrávky pro tyto žánry prostě neplatí. Máme být spokojeni s dynamikou 6 dBFS, která je taková nejčastější na dnešních CD nosičích obsahujících metalový záznam, nebo uvedené tvrzení je jaksi mimo?

 

Toto tvrzení je zcela mimo. Každá hudba obsahuje dynamickou složku, jejíž makrodynamika se dostává ve špičkách (například u symfonického orchestru) nad hranici 120dB. CD formát je už z principu omezen maximálním limitem 96dB, z čehož vyplývá nutnost některé žánry lehce komprimovat, aby tiché pasáže nebyly v poměru k hlasitým příliš tiché, nicméně pořád zůstane rozdíl mezi špičkami a průměrnou hlasitostí v řádu 15 až 20 dB - to je mikrodynamický rozsah, který je pro přirozené vnímání hudby stěžejní.

 

Nahrávky rockové a metalové hudby, které se objevily v 80. a 90. letech jako prosté přepisy studiových pásů na CD, mívaly mikrodynamiku 12 – 14 dB. Mikrodynamika 6 dB, kterou zmiňujete, je prostě málo, dokonce není problém narazit na muziku na hraně 3 dB.

 

Nabízí se taková lehce filosofická otázka – jak z toho ven? Co udělat nebo neudělat, abychom se zase dočkali nahrávek obsahující kvalitní zvukový záznam? Existuje nějaký řekněme aktivní odboj proti Loudness war?

 

Dobrá otázka. Nejideálnějším řešením by byl bojkot nahrávek ze strany posluchačů, který by donutil interprety a studia přehodnotit způsob, jakým s hudbou zacházejí – potom bychom se mohli dočkat dynamičtějších nahrávek. Další možnost je dohoda významných společností na minimálním dynamickém rozsahu nahrávek (často se mluví o 9dB, což je ještě akceptovatelné pro pop a rock).

 

Existují iniciativy, založené a podporované profesionály, jako je TurnMeUp nebo Pleasurize Music Foundation, které se snaží vyvíjet tlak směrem k nahrávacím a masteringovým studiím, prozatím spíše neúspěšně. Dokud budou lidé ochotni za špatné nahrávky platit, nejspíš se nic nestane.

 

Dal by se za nějaký nadějný signál považovat návrat vinylů? Hodně hudby dnes opět začíná vycházet na tomto nosiči, ale samozřejmě panují obavy, že zvukově se záznam bude blížit klasickému CD, jen marketing se nás bude snažit přesvědčit, že si kupujeme kvalitu. Máte nějakou zkušenost s tímto „fenoménem doby“?

 

Návrat vinylu neřeší z pohledu dynamiky vůbec nic. Není problém nahrávku upravit, tedy ořezat a zkomprimovat, před vyřezáním matrice, což se děje a v menší míře dělo i před třiceti lety. Dynamická kapacita vinylové desky je navíc nižší než u CD. Návrat vinylu pramení spíše z typu zkreslení, které vinyl má a které je pro lidské ucho velmi příjemné. Pokud chcete hudbu z vinylu vychutnat, nezbude vám stejně jako u CD prostě koupit historické povedené desky nebo hledat u specializovaných vydavatelství.

 

Pravděpodobně nejdokonalejším současným formátem, který se komerčně prodává, je SACD, které, za předpokladu že je kvalitně masterováno a kvalitně reprodukováno, nemá zvukově konkurenci.

 

Martine, děkuji za zajímavé povídání a přínosné informace. Pokud byste měl nějaký vzkaz, radu nebo prostě cokoliv, co jsme dnes nezmínili a našim čtenářům by to mohlo prospět v pohledu na dnešní hudbu a zvuk, prosím o to. Jinak přeju vše dobré!

 

Určitě každého čtenáře pozvu k pročtení článků a recenzí v magazínu Audiodrom (www.audiodrom.cz), které jsou i vodítkem pro to, jak poslouchat hudbu a co v ní hledat.

 

 

Na závěr bych rád ještě doplnil několik informací / odkazů, které vám mohou pomoci při prvních krocích pátrání o Loudnes war. Samozřejmě nelze nezmínit již v úvodu citovaný článek „Cesta do pekel“, který sepsal na serveru Audiodrom právě dnes zpovídaný Martin Justan. Pokud na tomto serveru zapátráte, najdete i další zajímavé čtení týkající se zvukových (ne)kvalit dnešní hudby, z nichž některé jsme už výše částečně zmínili (nejen pro fanoušky thrash metalu doporučuji článek „Magická čtyřka“).

 

Další zajímavý odkaz míří na stránky společnosti Pleasurize Music Foundation, na kterých si můžete zcela zdarma stáhnout program TT Dynamic Range Meter. Tímto softwarem si dokážete změřit mikrodynamiku vlastních nahrávek, které máte doma (podporované formáty jsou mp3 a wav), stejně jako zjistíte i další zajímavé parametry jako RMS či peak. Program nějaký čas používám a nelze než doporučit.

 

No, a abyste zbytečně neprováděli už něco někým provedené, existují databáze hudby, ve kterých se dynamický rozsah konkrétních nahrávek dozvíte rovněž. Osobně jich používám vícero, jednu umístěnou přímo na serveru Audiodrom (nazvanou Dynamicon), potom takovou menší obsahující především česká alba a rovněž jednu světovou – Dynamic range database, ve které toho najdete poměrně dost. Martin ještě dodává: „Dynamicon je databáze serveru Audiodrom. Máme dvě: vlastní autorizovanou, kde najdete ověřené nahrávky včetně katalogových čísel a druhou, obecnější, převzatou částečně z Dynamic Range Database. Vzhledem k tomu, že se ji snažíme budovat zejména směrem do tvrdších hudebních žánrů, bylo by supr, kdyby nám vaši čtenáři pomohli tuto databázi rozšířit. Potřebujeme k tomu ovšem seznamy ve formátu interpret-album-vydavatel-katalog-dynamika.“

 

Takže slíbené články:

 

Cesta do pekel: http://www.audiodrom.cz/recenze/jak-to-vidime/117-road-to-hell.html

Magická čtyřka: http://www.audiodrom.cz/recenze/jak-to-vidime/118-sonisphere.html

TT Dynamic Range Meter: http://www.pleasurizemusic.com/es/es/download

Dynamicon (autorizovaná databáze): http://audiodrom.cz/wrapper-authorized.html

Česká databáze: http://www.dynamic-range.czweb.org/

Dynamic range database: http://www.dr.loudness-war.info/

 

A úplný závěr? Nerad bych, aby dnešní článek vyzníval jako pamflet na dnešní interprety, protože pořád je třeba mít na paměti, že hudební kumšt a jeho zvukový záznam jsou dvě rozdílné věci, i když bohužel (anebo bohudík?) spolu zcela svázané a nerozpojitelné. Dostáváme se tak do nepříjemných situací, kdy je výborná muzika zničena masteringem jen proto, že se někdo rozhodl být hlasitější než ten druhý s vidinou většího prodeje. Je proto na nás, na posluchačích, abychom se ozvali, abychom si sami uvědomili, že chceme víc, než jen tupě přijímat to, co nám je předkládáno. Berte dnešní článek jako otevření dveří do světa poslouchání hudby nikoliv náročnějšího, ale přirozeného a takového, jaké by mělo být. Berte dnešní článek jako možnost projít těmito dveřmi a začít pátrat v oblasti, kterou jste možná zatím míjeli.



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 5.1.13 20:22odpovědět

Nezbývá než souhlasit,zde je odkaz na neoficianí DR databázi http://www.dr.loudness-war.info/

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky