Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se pustíme do konkrétních nahrávek, nedá mi to, abych nevzpomněl původní plán nechat Nihilcut vláčet povětšinou v koridorech temného ambientu. Jak vidno, zrovna tento díl jej na svých bedrech příliš nenese. Vzpomínám na Nest, opřel jsem do industrialu i metalu a co se týká ambientního vlnění, dal jsem přednost atmosférickým a od skutečné temnoty vzdálenějším deskám. Pravidlem to nebude, ale chuť vnímat tohle prostředí z více stran vítězí. Navíc si myslím, že společně neodbočujeme a neztrácíme původní směr ani zápal. Jsme v těsném sousedství dobra i zla, hluku i ticha. Vždyť jsme pořád teprve na začátku... a ještě bude mnohem temněji.

   THEOLOGIAN - Forced Utopia

   death industrial / power electronics

   Danvers State Recordings / říjen 2017

   bandcamp // facebook

Začátek bude bolet, fascinovat a vy po jeho degustaci těžce oddychovat. Díky zvukovému hlavolamu Theologian vítejte v družném objetí s industriálním, na smrt vzteklým materiálem, který obtéká krajně příjemná izolace a pocit odcizení. Obtékají jej i několik tun těžké plochy zmaru a sevření, které ovšem nedrží natolik pevně, aby se člověk nevymanil a neměl možnost se nadechnout. Najednou je venku z hlučících ampliónů a rozostřených obrazovek. Schází po točitých schodech, ale... ne, klidu se mu nedostane. Vše se vrací, mnohem důrazněji a bolestněji.

Forced Utopia je album o dvou dlouhých chodech, ale zahlédl jsem i tracklist rozdělený do více kapitol. Komplet vyšel jako kazetová edice v říjnu loňského roku za dohledu Danver State Recordings a jde o materiál, jenž byl představen na festivalu Into The Aether v americkém Portlandu.

Musím říct, že jsem měl silné nutkání tuhle trochu zastrčenou nahrávku vytáhnout na světlo a připomenout ji. Theologian na ní zní způsobem, který mne fascinuje. Kloubí na něm brutalitu a až bestiální neúprosnost s vstřícnější, v druhém díle dokonce civilní tváří. Však si poslechněte ty vokály. Někde vzadu pořád tluče dvoušnek a vyjíždí svou špínu na zem extrudovny, aby na shromaždišti před branou stáli smutní lidé, kteří mají něco na srdci a rozhodli se sdělit kolemjdoucím, že i strojník má duši. Je možná zkažená, ale umí se do svého neduhu vcítit. S chemickou oddaností...

Je to vztek, je to zmar, je to utrpení, ale je to i přístupnost, co činí tuhle nahrávku tak zajímavou. Osobní slabost pro její neustálé omílání řídí slabost z ní pocházející. Jsem ve střehu, jsem pod výrobním tlakem a na patře se rozhostil divný pocit. Není to ale pachuť, ani strach. Je v tom kus nestravitelnosti, o které víte, že půjde přežvýkat a vy si to sprostě užijete. Forced Utopia je silná záležitost. Důrazná, až kolosální industrializace s průduchy. Záznam, jehož zdatně vyvinutý smysl monstrózně posouvat představivost kontroluje smysly smrtelníka a má nad ním věčnou převahu. Zajděte si na osobní oddělení, měli by být seznámeni s realitou a tuhle kazetu na počkání rozdávat. Tak honem!

   NANOOK OF THE NORTH - Nanook Of The North

   ambient / electronica

   Denovali Records / březen 2018

   bandcamp // facebook

Všechno je bílé, světlé a studené. Moře, jehož vlny čistí břehy, dny, kdy se každé odpoledne chodíme dívat lodě a stejně tak myšlenky, ve kterých se tělo zahřeje až doma u krbu. Nanook Of The North je polské duo, které je ale doma v elektronickém minimalismu orientovaném na Balt. U něj vše začíná a někde u Severního pólu končí. Jako by jejich hudba pohlcovala a zároveň reprezentovala tohle území.

Vzpomněl jsem si na Jääportit, ale vzájemná náklonnost si je vstřícná pouze prahnutím po atmosféře severu. Finský projekt se víc melancholický a výpravný, to Nanook Of The North je oproti němu intimnější, víc strohý a sterilnější. Víc stažený do ulity, do které se musí člověk odhodlat vejít, aby se něco dověděl a ne jen znuděně čekal venku, kde ho to vtáhne samo. Je to tak, hudba Nanook Of The North má svou podmanivost skrytou uvnitř a chce to víc odvahy ji odhalit.

Je to atmosférická a svým způsobem uhrančivá procházka po pobřeží, ale také záležitost, do které se člověk musí trochu více položit. Trochu víc se s ní seznámit a až potom chytit za ruku. Je to kombinace analogové sterility a rozvášněných ploch. Spojení staré elektronické školy se škálou exkluzivních vyzývavostí, ve kterých nechybí ani housle nebo piano. Jen ten dech co jde z úst je pořád studený. Čepice má své místo na hlavě a šála kolem krku také není módním výstřelkem posledních dní. Je nám zima. Ale taková příjemná, taková, co nekřiví obličej a nebodá jej, když se zvedne vítr.

Nanook Of The North, to je spolupráce mezi Stefanem Wesołowskim a Piotrem Kalińskim. A právě první jmenovaný je (vedle nutné elektronické kooperace) zodpovědný za housle a piano. Původní koncept nahrávky je podobný, jako už jsem zaznamenal u mnoha jiných - vytvoření doprovodné hudby pro konkrétní akci. Pánové se rozhodli pro následování cesty Roberta J. Flahertyho a jeho filmu z roku 1922. Hádejte, jak se jmenoval? Jistě, Nanook Of The North.

Nahrávání na Islandu nebo v Grónsku pak jen podtrhlo unikátní severskou atmosféru. A potom je to o samotném vnímání filmu jako předlohy a následném hudebním zpracování, které po svém film provází. Vyhledejte si ho, vyzkoušejte. Já však zvolil jiný přístup, aspoň prozatím. Pořád ještě zkouším svou vlastní cestu, svůj vlastní příběh imaginace. Až ho dokončím, vydám se stopách filmové předlohy.

Tak či tak, elektronika Nanook Of The North je výsledkem, který vytvořili dvě osobnosti a dva lidé, kteří dokázali, že vzájemné spojení a zkušenosti, jimiž si za své působení v branži prošli, to vše bylo ku prospěchu věci. Nanook Of The North je soundtrack severu. Zvláštní, hledající otazníky a mísící atmosféry a děje příběhu. Velmi podmanivá, minimalistická záležitost, kterou všem milovníkům chladnějších míst na Zemi určitě doporučím.

   TAPHEPHOBIA - Ghostwood

   atmospheric ambient / dark ambient

   Cyclic Law / duben 2017

   bandcamp // facebook

A když si hned po Nanook Of The North dopřejete chvíle s norskými Taphephobia, zjistíte, že na sever od nás pořád zůstáváte. Pořád to tam je, i když jde o odlišný přístup a vnímání minoritního vyjadřování. Jsme nadále v prostředí atmosférické hudby, která je pohroužena do sebe a nenutí se k velkým věcem. Je svá, mystická, pozoruhodně sdílná a přesto ji musíte oslovit jako první. Moc toho nenamluví.

Taphephobia je zaparkovaná u renomovaných Cyclic Law a introspektivně přenáší to, co ji činí osobitou. Jsou za tím nejen klávesy, ale i kytara. Je v tom spousta vrstev a nahodile spuštěných vizí. Ve skutečnosti je ale jedno, který nástroj má na svědomí tu kterou pasáž desky. Hudba Taphephobia je o vnímání celku, o důvěrném prožitku, speciálním, ke kterému vede tak trochu jiná cesta, než je běžně zvykem. A opět je to trefa do černého (nebo spíš do bílého?) ve smyslu dokonalosti zpracování minimalismu věrných ploch, jenž se rozprostřou do nevídaných míst představivosti. Typický příklad toho, jak se ve vší strohosti dá sdělit míra nekonečna.

Za projektem Taphephobia stojí Ketil Søraker, již od roku 2007 produktivní malíř nálad několika alb. Ghostwood je pak deskou, která by mělo dosavadní sound souboru dostat na novou úroveň a přesto jej vysílat jako typického průvodce Taphephobie. A dá se tomu věřit. Charakterově je to na první dojem neprostupná záležitost, kterou ovládají sny a mlhovina emocí, ale jakmile se člověk dostane hlouběji, je velmi mile obdarován.

Ghostwood si žije svým specifickým životem, kde se snoubí tajemno, možná až zneklidňující, neb při vstupu do lesa se občas kolem mihne neznámá postava, která nejspíš nebude z tohoto světa. Není to však žádný démon, nebo na zem spadlý kosmický výletník. Přesto jde o pocit, který na klidu nepřidá. Jsou to přeludy, duchové, kteří se zjevují i ve dne a mezi kmeny sledují každý náš další krok. Na můj vkus je jich nějak moc, ale přitom mezi ně neustále vstupuji.

A pokud jde o vkus hudební, díky Ghostwood jsem srovnaný a spokojený. Podnikám blíže neurčené výlety za doprovodu temné, jemně mázlé mozaiky nálad, ve kterých se skrývá romantika a zvědavost. Paleta alba je bohatá a album jako takové je skvělým společníkem pro chvíle samoty. Ideální prostředí? Večerní pobyt v přírodě nebo na chatě s výhledem do lesa. Bez turistů, bez povinností, bez omezení. Vnitřně v rovnováze a hledající. Jak nám to všem chybí...

   OLD TOWER - Stellary Wisdom

   dungeon synth

   Profound Lore / únor 2018

   bandcamp // discogs

Dneska si to dáme ze všech stran a koutů. Komu chybí bojovněji a epičtěji laděný ambient, ten by mohl vzít zavděk old schoolovým fantasy projektem Old Tower. Profound Lore má svá křídla roztáhnutá do úctyhodné šíře, protože právě pod nimi se jako mrzký skřet zjevil démonický pohádkář  The Specter. To on sídlí ve staré věži a sesílá na zem staré primitivní klávesové plochy, tolik podobné těm, které kdysi tvořil např. Mortiis.

Navštivme jeho věžní apartmán, kde napřímen sedí za umělohmotnými varhany a preluduje vznešené melodie odkazující na dávné a zapomenuté časy. Nechme se zlákat výstupem po schodišti a vejít až na balkon, odkud se můžeme hrdě rozhlédnout po zemi a uvědomit si, že není marné za ni bojovat a být pravým pohádkovým patriotem. Pohleďme do dáli, kde se to hemží osadami a pohleďme i s věčnou hádankou do nebe, které se uprostřed noci stává tolik záhadným.

Nejsem ani tak znalcem, jako spíš odhodlaný spojit v tomto dílu různorodost v jeden nihilistický protiklad. Poslední dvouskladbová sbírka přízemní epiky Old Tower k tomu vyloženě vybízí. Stellary Wisdom je albem, kdy se pocity člověka navyklého na reál mění na pobyt ve středověké tvrzi. Kolem se míhají udatní rytíři na koních a provolávají svá panství za nedotknutelná. Za poslechu staticky výpravné hudby Old Tower jim musíme dát za pravdu. Je v tom kus vyprávění, kus temnoty a kus srdce na správném místě.

Měl jsem tyhle bojůvky kdysi rád i v metalovém balení, možná by se hodilo lehce nakousnout hrdinství Bal Sagoth nebo Summoning a jejich bohaté diskografie. Odmysleme si však kytary a nechme vše čistě na synťácích. Půlhodinový záznam kraje má svou vznešenost a klasicky dbá na dávno daná pravidla. Old Tower hezky a povedeně následuje stezky, které již před lety navštívili jiní a dokazuje, že epický ambient stále žije a není se třeba o jeho osud bát. Kdo rád opustí pohodlí domova a vymění jej za lesní hájemství či daleký kraj skal, kde jako maják ční stará věž, ten bude ve společnosti Old Tower jako doma.

   ABJECTION RITUAL - Soul Of Ruin, Body Of Filth

   death industrial / sludge

   Malignant Records / duben 2018

   bandcamp // facebook

Modleme se. Ke špíně, k morbidní vizi zarudlé oblohy a z ní bodajících blesků apokalypsy. Po obličeji matky představené lezou hadi a z očí teče krev. Klišé, ovšem přetavené v hudební deviaci Abjection Ritual docela dobře zásobené potřebnou atmosférou. Díky Malignant Records, kteří mají čas od času pochopení pro ostřejší záležitosti (naposledy ve třetím dílu např. Hadewych), se v tento moment posuneme ven z ambientního  polosvěta temné meditace vstříc brutalitě a vlastně i metalu.

Abjection Ritual na novince kombinují industriální strojovost, zoufalé výkřiky konce pozemského bytí, bahenní vyvřeliny sludge poloprovozní obsese a příliš se nevyhýbají ani rituálním orgiím, které sami pořádají kdesi pod zemí za asistence podivných stvoření. Kde se vzala? Asi už na tuhle planetu při náhle vzniklém chaosu patří… Jsou to napůl lidé a napůl ikony, ke kterým člověk po celý čas života vzhlížel a žehlil si průsery. Na tuhle rubriku určitě hudebně morbidní záležitost, asi nejtvrdší, co jsme tu prozatím měli. Ovšem nač se bránit, když se tohle setkání samo nabízí a mrzký človíček po něm tolik touží.

Abjection Ritual je zvláštní ústrojí polykající více vlivů v jeden intenzivní celek, jehož dopad nebudí rozpaky, co do ztvárnění, ale jak to bude s naší civilizovanou budoucností určitě. Je to surová tma našich světel, kopanec do zad, které se hodiny předtím prohýbaly pod tíhou špatných skutků a hříchů. Je to spojení naší destrukce s útokem odjinud, který není v naší moci ovládnout. Je to neustálý tlak (i když melodie v Ruin mají něco do sebe) a blízkost takových Corrections House není úplně od věci. Vždyť i oni zní jako by Neurosis žrali hlínu po hrstech a rezignovali na civil a začali žít v odcizení.

Pro možné přiblížení asi nejvhodnější kandidát. Abjection Ritual nabízí prostředí, které inklinuje k vymazání všech nadějí a dohání nás k provolání jediného - odplaz se a chcípni! Kletba je vyslyšena, účet uzavřen. Modleme se, ke špíně sebe samých a k povstání našich hříchů. Odchod na onen svět musí bolet. Ducha, břucha i ucha. Zvukově terorizující soundtrack poslední cesty je podmínkou. Zemřemež.

   NEST - Trail Of The Unwary (RETRO NIHIL)

   atmospheric ambient / folk

   Corvus Records / leden 2007

   bandcamp // facebook

Člověk by neměl zapomínat. Někdy je totiž velmi obohacující zapátrat v archívech a znovu objevit skvosty, pomocí kterých před lety posouval své hranice posluchače, učil se být vstřícnější a které se mu dostaly nenávratně pod kůži. Jednou z podobných záležitostí je také finské přírodní přemítání Nest. Přemítání na pomezí folku a ambientu. V jeho hudbě je něco magického, hlubšího a podaného způsobem, který v člověku objeví přednosti snění, spustí všechny citlivé mechanismy a otevře okno vnímavosti dokořán. Najednou se octne uprostřed divoké přírody žijící si vlastními pravidly, daleko od měst a stavení, v přirozeném nastavení a s dotekem starodávných obyčejů. Jsou to právě ony, jejichž slovo platí a v jejichž přítomnosti se odehrávají příběhy pohánějící melancholii Nest.

Abychom nezapomněli úplně, v čele projektu stojí zručný instrumentalista Aslak Tolonen a jeho kantele. Vedle něj si pohrává s kytarou, basou a svým hlasem T. Saxell, který se zapojil na třech nahrávkách Nest. Tolonena vidím jako vůdčí a dejme tomu akčnější personu. Je to Aslak, kdo je vyjma Nest zapojen do dalších projektů, namátkou na našich stránkách probírání Syven a třeba také The Mist and the Morning Dew. Aslak si také své nástroje vyrábí a na požádání je schopen vybavit konkrétní album svým výtvarným talentem. Představit si jej, jak prost zámožných vybavení žije v chatrči u jezera a na verandě ladí svůj nástroj, je zcela přirozené, byť zřejmě nereálné.

Pakliže se v albech vydaných pod hlavičkou Nest orientujete, jistě si sami vyberete, které z nich je vám nejblíže. Já se nejčastěji vracím ke dvěma (a myslím, že nebudu sám) - Woodsmoke a Trail Of The Unwary. Jsou to ty nejzářivější kusy diskografie Nest. Vydejme se dnes po stopách dobrodruha, který míří severskými lesy za něčím, co jej neodvratně přitahuje. Je to poutník na vlastní nebezpečí, jeho duše je lačná po čistotě a oproštění se od okolních vlivů. Je sám, jen on a batoh a pár věcí nutných k přežití. Překračuje údolí, brodí se řekami a za večera sedává u klidných hladin tisíce jezer. Hledá nový začátek, přemýšlí. Svým způsobem se zpovídá, ale nepotřebuje k tomu zdi chrámu a uši pomocníka božího. Stačí, když cítí ten vzduch a vidí obyčejnou krásu kolem sebe.

Vidí symboly přírody, boje o přežití, vidí, že tady vítězí samostatnost a víra ve vlastní schopnosti. Kdo se o sebe nepostará, nepřežije. Nad lesy krouží dravci, v lesích potkává laně, poznává stromy a pozoruje rozdíly dne a noci. Aby přežil, musí lovit. Aby lovil, musí být zručný. Nest jsou průvodci severskou přírodou a jejich smysl pro detailní vnesení do příběhu je i po letech fascinující. Časem se trochu vytratili z povědomí, já sám jsem dával přednost tehdy nově fungujícím Syven, kteří jsou více postaveni na vokálech a dejme tomu religiózním rozměru, ale stejně jsem vycítil, že nastal čas vrátit se tam, kde člověk začal. To se prostě pozná. Trail Of The Unwary je albem, které se musí prožít a nyní znovu přišla jeho chvíle.