Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 5

Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 5

Jirka D.13.1.2019
Žánrové hranice jsme si na Echoes sice nestanovili, ale současně nemáme odvahu psát stejně fundovaně o všem, co nám přijde pod ruce. Prostě proto, že ne všem jsme schopni udržet si stejný přehled jako v žánrech, které vyhledáváme pravidelně. Dnes tedy něco nepravidelného.

Tedy nepravidelného jen částečně, protože při bližším zkoumání lze snadno dojít k závěru, že nejedna deska z dnešního čtyřlístku by se do standardní rubriky recenzí vešla. Jenže času je omezeně, vlastních sil taky, a tak je občas potřeba přistoupit k zjednodušení si života.

 

// Ljungblut - Villa Carlotta 5959

alternative rock

listopad 2018

Karisma Records

10 skladeb, 43 minuty

facebook // homepage // bandcamp

 

Hned na začátek si dáme pohodu, které sice v informacích výše připisuju žánr alternative rock v souladu s tím, co mi přišlo poštou, ale pokud máte tenhle žánr spojený s Pixies a třeba s kapelami, kterým se pak říkalo grunge, budete vedle. Ljungblut jsou sice rock, ale rock zasněný, melancholický, s nádechem romantiky, vintage synťáků a popíku ve stylu ospalých U2.

 

Ljungblut jsou z Norska a je to pětičlenná kapela poskládaná kolem Kima Ljunga, který to zpočátku táhl sám, sólově, ale pak došel k závěru, že pět je akorát. Současná deska je pak jejich šestá v pořadí a současně deska uzavírající trilogii nahrávek v rodném jazyce (ty předtím byly v angličtině). Nic z toho předchozího neznám a neptejte se mě na to. Deska současná je hodně soft, melodická, uhlazená a rock připomíná jen díky nástrojovému obsazení, které má kytaru, má bicí, má basu, ale to vše utopené v mlhovině synťáků s dominujícím Kimovým hlasem. Je jasné, kdo je šéf.

 

Poslechově je to pohodička a v podstatě bych proti tomu nedokázal říct ani popel, kdyby to byl můj šálek čaje. Z alba je ve všech ohledech slyšet jistota a profesionalita, písně mají hlavu a patu a předložených třiačtyřicet minut nemá slabých míst. Deska plyne naprosto harmonicky, nekonfliktně a pro snílky a lenochy bude představovat skvělého společníka. Vlastně si skoro říkám, jaká je to škoda, že jsem se odnaučil snít, protože byly časy, kdy mi to šlo skvěle.

 

 


 

// Spectrum Orchestrum - It’s About Time

improvisation / experimental

září 2018

Atypeek Music / L’Étourneur / La Société du Spextral / Bang Bang Booking / Do It Yourself!

3 skladby, 44 minuty

facebook // bandcamp

 

Jestli byla předchozí deska pohodička pro lenochy, je album It’s About Time výzva pro ty, které omrzelo všechno standardní, klasické a předvídatelné. O nahrávce se píše, že all sounds improvised by Spectrum Orchestrum at Jean-Pierre’s Mansion from March 10 to 12, 2017 a pokud jde o první tři slova, není problém tomu uvěřit. A je úplně jedno, jestli takovou produkci nazveme free jazz nebo nějak úplně jinak, ve výsledku to stejně vypadá, jako každý hrál něco úplně jiného.

 

Nahrávka sestává ze tří skladeb, ale v podstatě stojí a padá pouze s druhou, víc jak 33 minuty dlouhou kompozicí About Time. Rozluštit bicí, basu, saxofon, kytaru a cosi jako klávesy není problém, ten nastává až v okamžiku, kdy se budete snažit pochopit smysl, proč se to všechno děje. Se vší možnou upřímností a snahou přiznávám, že jsem to nepochopil, a to jsem se o to pokoušel během tří (opakuji tří) poslechů, byť vydržet jen jeden byla síla.

 

Překážka pro mě nebyla ani tak v tom, že by kapela ujížděla na nějaké skladatelské a instrumentační kakofonii, ale právě naopak - utápí se v minimalismu, staví na jednoduché a neustále se opakující smyčce, vedle níž povrzává kytara a saxofon, dokonce někdo píská (proboha proč?!) na píšťalku. Je to ztělesněná nuda, u které se neumím tvářit jako přemýšlivý intelektuál v roláku, protože zhruba pro takové publikum je (mám ten dojen) tahle produkce určena. Nic proti, nemusím být všude.

 

 


 

// The Entrepreneurs - Noise & Romance

noise rock / shoegaze

únor 2019

Tambourhinoceros

10 skladeb, 38 minut

facebook // bandcamp

 

Zaslané promo materiály jásají nadšením, jak kdyby na svět přišla nová Nirvana, aspoň tak to na mě působí po letmém pročtení. Odkazy na Sonic Youth, Deftones nebo Jeffa Buckleyho překypují vším možným, ale skromností ani omylem. Přitom jde zatím o kapelu, která toho mnoho nedokázala a pokud jde o její aktuální, debutní desku, tak první silný dojem je především ze strašně přehuleného zvuku, který ve sluchátkách působí slušnou bolest hlavy. Dlouho jsem neslyšel takovou hrůzu.

 

Jinak muzika The Entrepreneurs je takový neortodoxní rock, možná s přívlastkem noise, možná trochu shoegaze, trochu rocková alternativa, kde ty Sonic Youth v klídku přiznávám. Objevného? Nic ani omylem. Ten zvukový bordel různého původu je prostě jen bordel, na kterém nelze stavět žádné velké závěry. Základ je takový garážově působící alt rock, který hrálo už moc kapel před nimi a nejspíš se na tom nic nezmění ani po nich. Zaplať pánbů zato.

 

Malé plusové body přiznávám za snahu experimentovat, i když zatím snahu těžce kočírovanou, místy přehnanou jak co do tvrdosti synťáků, tak co do narušování přirozeného spádu kompozic. Z celé nahrávky je popravdě cítit skutečnost, že ji má na svědomí mladá kapela, která zatím neví přesně, co by ráda, a tak raději přehání všechno s nadějí, že se něco chytne. Je to takový ten zmatek, z něhož možná časem vyplyne nějaký směr a myšlenka, která se ujme a bude řádně rozvinuta. Potud snad jsem schopen kapele přiznat potenciál do budoucna, s nímž lze pracovat.

 

 


 

// Wooden Peak - Yellow Walls

indie / electronica

leden 2019

Kicktheflame

10 skladeb, 42 minuty

facebook // homepage // bandcamp

 

První slova v promo materiálech hovoří o německém indie / elektronickém duu, pod čímž jsem si raději nic nepředstavoval a poslech upřímně docela odkládal. Čtvrté místo v pořadí je tedy nejen díky abecedě, ale i s ohledem na obezřetnost předcházející poslechu téhle v pořadí už čtvrté desky Wooden Peak.

 

Co je k mání? Absolutně nejsem odborník na podobnou produkci, a tak to vezmu od lesa: mám rád desku Sound of Unrest od slovenských Autumnist a s trochou fantasie bych si troufl aktuální album Yellow Walls s nimi srovnat. Elektronika obou je lehounká a snivá, absolutně ne taneční, ale poslechová, plná ambience a takového uvolněného, lenošivého pocitu. Wooden Peak nicméně využívají i klasické nástroje, ale ve zvuku snadno rozpoznáte pouze jeden z nich - kytaru. Bicí jsou přehnány přes elektronické obvody a rozlišit umělé beaty a beaty vyrobené z poctivého lidského úderu by byla trochu dřina. K tomu zpěv - příjemný, nekonfliktní, bezstarostný zpěv.

 

Oproti počáteční ostražitosti je tahle deska pro mě nejpříjemnějším překvapením z uvedeného kvarteta. V tomto směru nerozlišuju, jestli kytara prohrává v souboji s loopy a bicí nepoznávají samy sebe. Celková nálada nahrávky mi sedla skvěle, její poklidné plynutí je dostatečně nápaditě rytmicky rozrušováno, napadáno různými zvuky a ruchy, aranže kvetou pod rukama a přitom je celý poslech jaksi přirozený, bez postranních úmyslů.

 

 
Nahrávky byly redakci poskytnuty hudební agenturou Creative Eclipse PR.


  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky