Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na vašich stránkách se lze dočíst, že klub začal dýchat někdy v roce 1994. Jak dlouho jste hledali vhodný prostor?

Nejsem pamětníkem úplného začátku klubu, a tak celý příběh neznám. Vím jen, že ve hře bylo i jiné místo, ale obě skýtala určitá úskalí a tohle se nakonec ukázalo jako lepší, byť svépomocí prováděná rekonstrukce byla mimořádně náročná.

Důraz na atmosféru místa se vyplatil. Klub se nachází v historickém domě, který má hodně za sebou a všechny ty roky z něj musí přímo dýchat. Museli jste „bojovat“ s památkáři, aby vše vypadalo podle vašich představ, nebo to bylo bez komplikací?

I s ohledem na neutěšený stav domu byla spolupráce s památkáři bezproblémová. Musely se respektovat jejich připomínky, ale co jsem slyšel, vše šlo hladce.

Scéna se nachází v suterénu nebo je na úrovni okolního světa?

Prostory klubu s klenutými stropy jsou v přízemí domu, a tak nepřichází o denní světlo a kontakt se světem. Někdy se během koncertu za prosklenými dveřmi zastaví zvědaví kolemjdoucí, nahlížejí a poslouchají zvenku, a tak se ten mikrokosmos klubu se světem venku spontánně spojuje.

Takže žádné závěsy, utajení a pokud chceš nahlédnout, hezky zaplať? To zní hezky.V roce 2000 v klubu proběhla rekonstrukce, čeho se týkala?

Bylo třeba prostory zútulnit a pořádně zabydlet, také ale kompletně vyměnit veškeré rozvody, podlahy a podobné věci. Kromě toho se vybudovala kuchyň a také balkon, který mírně zvýšil kapacitu a nabízí trochu jinou perspektivu. Před dvěma lety následovala další rekonstrukce, která měla stejné praktické úkoly a současně měla klub posunout zase někam dál a trochu ho proměnit.

V počátcích to teda asi byl celkem ostrej provoz. Je vidět, že koumáte, co vylepšit a nespíte na vavřínech. Tak mě napadá, když se tolik snažíte, jestli vám prostory klubu patří nebo jste v podnájmu?

Prostory patří městu Olomouci, které nám je pronajímá.

Kolik lidí se podílí na provozu klubu?

Pokud jde čistě o program, tak ten zastřešuji sám. Dramaturgii, produkci i propagaci. Pomáhám i se zvukem a starám se o světla. Jsme holt malý klub a ten větší tým lidí neuživí. Se vším mi ale pomáhají majitelé, navzdory tomu, že mají nad hlavu starostí ve svých firmách. Drží klub nad vodou, dokupují technické vybavení, pomáhají mi s transporty různých věcí. Pak je tu okruh zvukařů, kteří chodí zvučit po práci, za symbolickou odměnu, ale s opravdovým nasazením a příkladnou péčí. A pak kamarádi, co bývají u vstupu a u větších koncertů v šatně. Možná to bude znít hloupě, ale jsme taková rodina. Nikdo ze zmíněných lidí do klubu nechodí jako do práce. Všichni to dělají z nadšení. Věřím, že je to na výsledku a atmosféře klubu poznat.

Zaměřujete se nejen na jazz, jak by mohl název napovědět, ale nemáte daleko k příbuzným žánrům. Hlavně naživo a upřímně. Máte nějaký klíč, podle kterého si vybíráte muzikanty, nebo si zahraje každý, kdo se namane? Dáváte třeba něčemu přednost před ostatními žánry (napadá mě pořád ten jazz), nebo to máte úplně volné?

Hodně si vybíráme. Žánrově se omezujeme jen do té míry, aby se konkrétní hudba do prostor klubu hodila. Dá se tak u nás slyšet kromě jazzu i indie-rock, elektronika, ambient, kvalitní pop nebo třeba písničkáři. Zásadním kritériem je pro nás autentická energie a jasné sdělení. Řídíme se intuicí. Nemáme rádi účelově sestavené kapely, laciné odpovědi na aktuální hudební trendy nebo hudbu založenou jen na instrumentálních výkonech. Věříme, že hudba by měla vycházet z autentických emocí a ty by také měla vyvolávat. A je cítit, že i publikum vyhledává právě tohle. Několik málo špatných zkušeností s kapelami, hudebních i lidských, vzniklo právě v případech, kdy jsem nedal na intuici a snažil se někomu vyjít vstříc, i když jsem o tom nebyl přesvědčený…

Které vystoupení považuješ za dosavadní největší úspěch? A jestli máš nějaký sen, tak sem s ním…

Nechci se vyhnout otázce, ale asi neumím jmenovat jediný koncert. Mezi splněné sny určitě patří koncerty Erika Truffaze nebo Johna Medeskiho. Už proto, že jsme tyto žijící legendy dokázali zaujmout a získat pro vystoupení v malém klubu v malém městě. Vážím si těch setkání ale i proto, že jsou oba velmi vnímaví a otevření, moc dobře se s nimi povídalo. Několikrát zdůraznili, že to pro ně byl opravdu výjimečný večer – bylo cítit, že si to užívali. Skvělý byl také exkluzivní koncert kapely Shearwater, na který se k nám sjeli lidé ze všech koutů republiky, ale i z Polska nebo Rakouska. Největší radost coby promotérovi mi asi udělal koncert Neil Cowley Tria loni v listopadu. Byť jejich jména do té doby u nás nikdo neznal, klub byl plný, panovala fantastická atmosféra a s rozvernými muzikanty jsme si opravdu padli do noty a spřátelili se. Byl to ten z koncertů, kdy do sebe všechno dokonale zapadne a podaří se něco výjimečného. No a mým snem je právě to, aby k nám lidé chodili i na kapely, které neznají, aby nám důvěřovali a byli jsme pro ně zárukou kvality. Pomaličku se tak děje a těší nás to asi ze všeho nejvíc.

Jaké zázemí můžete muzikantům nabídnout?

Po technické stránce je v klubu k dispozici velmi dobrá zvuková aparatura, kterou průběžně vylepšujeme. Díky tomu jsme soběstační, což nám podstatně uvolňuje ruce. Pokud jde o nástroje, pódiu vévodí majestátní, bezmála třímetrové křídlo Petrof a ve zvukařském koutě za pódiem odpočívá kvalitní lampové kytarové kombo Vox. Za pódiem je kavárna Jazz Fresh Café, která se na koncerty proměňuje v luxusní backstage se skvělou kávou a příjemnou obsluhou, což si kapely nemůžou vynachválit. Večeři kapelám připravují naši kuchaři přímo v klubu.

Takže naprostá soběstanost. Existují hudebníci, kteří jsou u vás v klubu jako doma?

Takových je hned několik, byť míra jejich zdomácnění je odlišná. Například trumpetista Laco Déczi často o Jazz Tibetu mluví jako o svém vůbec nejoblíbenějším klubu a hraje tu každoročně. S mým předchůdcem, spoluzakladatelem klubu a jedním z majitelů, Ervínem Schleserem, se zná už z vojny. Silný vztah ke klubu dává při každé návštěvě najevo taky Zdeněk Bína. Olomouckým domovským klubem jsme pak třeba pro kapelu Priessnitz, se kterou zase pojí dlouhé přátelství mě. Potom jsou to samozřejmě lokální kapely: olomoucká legenda Blues Angels, jamující mladí jazzmani, nebo nedávno vzniknuvší a už velké úspěchy slavící kapela Nylon Jail.

Ve své činnosti se odvoláváte na českého génia Járu Cimrmana coby průkopníka jazzové hudby. Jím objevené kořeny tohoto stylu v Tibetu jsou zarážející a úchvatné zároveň. Odtud taky název vašeho klubu. Myslíš, že by se u vás pan Jára cítil jako doma nebo spíš jako na toulkách po Tibetu?

Asi od obojího trochu. Přivítal by ho Dalajláma z fotky nad barem a nad stoly svítící lampióny. Zavzpomínal by na Tibet, ale velmi záhy by se cítil jako doma. Když se prostor zaplní lidmi, stává se z něj tepající organismus, pokaždé trochu jiný, ale vždy s domáckou atmosférou.

O Cimrmanovi by se dalo povídat dlouze. Hlavně téma pojizerské zdravovědy mě zajímá, ale rozvádět ho nebudu, vrátíme se ke klubu. Jeho vedlejší  součástí je restaurace, která nabízí teplé jídlo, specialitky a pivko od Bernarda. Drží se podobné designové a myšlenkové linie jako klub, nebo jde o zcela odlišný prostor?

Restaurace je bytostně spojená s klubem. Ty dvě složky se navzájem do značné míry omezují a současně doplňují. Je to tentýž prostor, stejní lidé. Drží se stejné myšlenky a snažíme se o jejich sladění, i když se nikdy nedají zcela opanovat. Je to vlastně neustálá výzva.

Jak je to s otvíračkou ve dnech, kdy není na programu žádný koncert? Máte otevřeno i v klubu nebo funguje pouze restaurace?

Kromě neděle máme otevřeno každý den. Prostor tedy žije i mimo koncerty a je příjemné sledovat, když tváře z koncertů přicházejí jen tak posedět a naopak. Prolínání těchto dvou skupin je teprve ten pravý klubový rozměr.

Na facebooku máte moc pěkné fotky z koncertů, z některých přímo voní daný okamžik. Fotíte sami nebo s někým spolupracujete?

Fotit během koncertů bohužel nestíháme. Sám jsem párkrát zkoušel odbíhat od světelného pultu, ale moc dobrých záběrů jsem stejně nepořídil. Zachytit ten správný okamžik vyžaduje naladění a soustředění, což s ohledem na práci kolem koncertu nemá nikdo z nás šanci. Naštěstí se postupně objevil okruh lidí, kteří nás oslovili s chutí fotit. Fotografové přišli z řad návštěvníků, spolupráce tak vznikla spontánně a přirozeně a o to příjemnější to je. Díky tomu taky asi fotky často mají tak silnou atmosféru.

Díky, Vláďo, za pěkné a informativní odpovědi. Ať se vám daří, víc přát není třeba!