Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Top alba

 

Pokud jsem loňskou topku protáhl na celkových šest alb, letos se začínám blížit klasickému udílení medailí plus jedna deska navíc. Slovy čtyři. Shodně s rok starým bilancováním nebudu ani letos stanovovat přesné pořadí, pouze s jedinou výjimkou, a to prvním místem. Tím je pro mě nová deska Asafa Avidana, jemuž ještě stále dlužím recenzi. Bude brzo.

 

Asaf Avidan - The Study on Falling // ochutnávka

Do nedávné doby jsem skladbu Different Pulses z první stejnojmenné sólovky považoval za to nejlepší, co Asaf Avidan kdy vymyslel, ale singl Sweet Babylon z aktuálního alba všechno otočil naruby. Třetí album je pro mě zatím vrcholem Avidanovy tvorby a současně i jedničkou roku 2017.

 

Dead Cross - Dead Cross // recenze vč. ochutnávky

Od začátku do konce mám pocit, že tahle parta, která by z titulu svých zkušeností, hráčské zručnosti a já nevím čeho ještě mohla nahrát cokoliv složitého a technického a progresivního, tak tahle parta prostě nahrála jasně definovanou, přímočarou a na první pohled jednoduchou hardcore punkovou desku. To jsem psal v recenzi a neměním na tom nic. Dead Cross jako největší překvapení roku.

 

Junius - Eternal Rituals for the Accretion of Light  // recenze vč. ochutnávky

Junius znatelně přitvrdili a byl to z jejich strany moc dobrý nápad, protože na poli atmosferické kytarové muziky mě nic jiného tolik neoslovilo. Razantnější projev ruku v ruce s velkými výšinami, obsáhlým prostorem a metafyzikou lidského bytí vytváří skvěle poslouchatelnou a uvěřitelnou muziku. Junius po třech deskách dospěli a vydali výtečné album.

 

Leprous - Malina // recenze vč. ochutnávky

Po počáteční nejistotě dílem zaviněné předchozí výbornou deskou The Congregation a dílem slyšitelným vyměknutím jsem si k Malině postupně našel cestu a dokázal ji ocenit. Leprous zvolnili jen zdánlivě, protože jinak jim jejich stroj i nadále šlape s neuvěřitelnou přesností, šikovností a dál chrlí skvělé nápady. Byť tentokrát zabalené do přístupnosti a na první poslech i jednoduchosti. Uvnitř to ale tepe energií a o jednoduchosti nemůže být řeč.

 

Nahrávky druhého sledu vezmu stručněji, je jich dost a jen krátká zmínka potěší. Z těch zlejších věcí, které obecně poslouchám stále míň, rozhodně bodovala novinka Post Self od bohů industriálního metalu Godflesh. Z metalových luhů a hájů pak zaujala i Sepultura, jejíž poslední album Machine Messiah vůbec neodpovídá tomu, s jakými veterány máme tu čest. Dobře jim tak. Předposlední metal představuje netradiční doom Pallbearer, o něž v redakci neustále vedeme spor, který - to přiznávám - vyhrává klika proti nim. Je mi to jedno, já je tady mám, mně se líbí. No a poslední cosi jako metal jsou islandští Sólstafir, jejichž nová deska mě s výjimkou tradičně katastrofálního zvuku a navzdory různě rozeseté kritice baví rovněž.

 

Z rockovějších věcí si užívám (ostatně už delší čas než jen poslední album) pohodáře Arbouretum. Ti už nic nového nevymýšlí a pouze vybrušují svoje dříve definované a veskrze příjemné harmonie, které v jejich případě zdaleka nejsou jen zapsané na notovém papíře, ale prostupují vším, co tahle parta dělá. V garáži zalezlý Ty Segall chrlí jednu desku za druhou a nevím proč, stále mu to žeru. Jestli dneska někdo dělá ten nejobyčejnější, garážový, lo-fi rock, a dělá ho přitom neobyčejně dobře, je to právě Ty Segall. Potěšili mě i Pontiak, jejichž předchozí desky mě obcházely velkým obloukem a o to větším překvapením se novinka stala. Podobným překvapením, ale rovnou ze startovní čáry, se stali švýcarští Scratches a jejich album Before Beyond, které plyne tak přirozeně a sympaticky, že jej nelze nemít rád.

 

A Deeper Understanding je dobrá deska, ale vzhledem k tomu, že předchozí album The War On Drugs bylo toho času moje roční top, je logicky jasné, že je to krok o jeden schod níž. Svoje místo v ročním zúčtování mají i Primus, i když u nich beze studu přiznávám, že jejich novinka The Desaturating Seven rozhodně není pro každého. Na divokou kartu postoupili do užšího výběru Wobbler, kteří sice opisují u klasických kapel prog / art rocku z první poloviny 70. let, ale bez debat opisují fakt dobře. No a poslední album, co zmíním, je pětka od Truckfighters, tedy zástupce stoner rockové scény, i když zahraný trochu jinak. Možná právě proto je tady.

 

Zklamání a negativa

Z mého pohledu dobrovolný odchod z tohoto světa dvou zpěváků, kterým patří můj obdiv, dvou zpěváků, kteří byli současně i něco víc - dobří přátelé. Jako první všechno skončil Chris Cornell, krátce na to ten, který četl řeč při jeho pohřbu a který se oběsil v den jeho nedožitých narozenin - Chester Bennington. RIP

 

Pokud jde o zklamání čistě hudební, špatných a srandovních desek bylo dost, tím nemá smysl ztrácet čas. Dobré na tom je to, že máme svobodu a nikdo mě nenutí je poslouchat. Pak se dá přežít všechno.

 

---

 

// Victimer

 

Top alba

Inferno - Gnosis Kardias //  recenze  ochutnávka

Neoddiskutovatelná síla v netradičně pojatém a nové výzvy zpracovávajícím pohledu na black metal. Inferno dnes vidím na samé špici žánru a o to víc hřeje, že taková kapela pochází od nás. O albu roku bylo rozhodnuto dlouhé měsíce a muselo přijít něco opravdu výjimečného, aby tento pocit zůstal nenaplněn. Přes všechny ostatní skvělé nahrávky se tak nestalo.

 

Enslaved - E // recenze vč. ochutnávky

Symbióza založená na důvěře. Myšlenková, hudební, i z pohledu fanouška. Enslaved znovu na výtečnou zachytili podstatu věci, celý koncept i dřevní mystiku severu pro pokročilé. Za svými slovy z verdiktu recenze si nadále plně stojím.

 

Dodecahedron - Kwintessens // recenze vč. ochutnávky

Dodecahedron jsem tak vysoko nečekal, ale atmosféra a celkové zpracování Kwintessens mi prakticky nedalo jinou možnost. Tohle spojení vytříbené techniky, chaosu, skryté krásy a industriálního odcizení nad rámec reality je místy až dechberoucí.

  

The Ruins Of Beverast - Exuvia // recenze vč. ochutnávky

Duch starých indiánských tradic ožil v symbióze s načernalou doom metalovou výpravou za jeho pradávným významem. Exuvia je uhrančivé a ve svém ranku ojedinělé album, jehož význam je hlouběji, než bývá u podobných záležitostí zvykem. The Ruins Of Beverast jsou jedněmi z lídrů.

 

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar // recenze vč. ochutnávky

Ulver tentokrát své experimenty pustili na pole, které je mi velmi blízké, a tak nepřekvapí, že jsou pro mne jednou z událostí roku. Vlčí pop? Klidně ano, podstata nechat se inspirovat novoromantikou je zřejmá a servírovaná s přehledem. Na poměry kapely mimořádně poslechová a po delší době naplno odzpívaná deska.

 

Akercocke - Renaissance In Extremis // recenze vč. ochutnávky

Pro mě osobně návrat roku. Akercocke si už dávno definovali svůj specifický rukopis a díky Renaissance In Extremis ho definovali znovu. Žádné unylé přehrávání zaběhlých pořádků, ale silná deska s potenciálem. Akercocke ve skvělé formě s precizností sobě vlastní.

 

Chelsea Wolfe - Hiss Spun // recenze vč. ochutnávky

Zprvu rozporuplné a tříštivé myšlenky vystřídalo prozření, že album má opravdu tu schopnost posunout výraz Chelsea Wolfe o kousek dál. Do míst, kde je hlučněji a přitom pořád strašná tma. Hiss Spun nenapadá na jednu nohu, jak jsem si původně myslel, ale dohrává vše do konce. Jde se dál a přesvědčivěji než na Abyss.

 

Daniel O´Sullivan - VELD // recenze vč. ochutnávky

Na jedničku ukočírované experimenty, kde si podává ruku písnička s následováním nových i starých zvyklostí, které v podání Daniela O´Sullivana zvyklostmi ani nenazývejme. Svérázný pohled na hudbu a byť mi byla přístupnost Mothlite bližší, tak i tahle sólovka se povedla.

 

Laibach - Also Sprach Zarathustra // recenze vč. ochutnávky

Pod dohledem Nietzscheho a v rovině decentní elektroniky na pomezí neoklasiky a avantgardy. Laibach rezignovali na rozmáchlá gesta a jali se striktně držet na poli minimalismu. Vedli si přesvědčivě, o jedinečnosti se v jejich případě není třeba vůbec bavit.

 

Godflesh - Post Self // recenze vč. ochutnávky

Druhé album po reinkarnaci jako nejlepší možný důkaz, že Godflesh jsou stále mistry strojírenského řemesla. Post Self není albem poukazující na podstatu a smysl pro surovost, ale kombinací návratu na samý počátek a aktivování dalších prvků, které v rukou kapely nejsou úplně standardní, ovšem velmi účelné a funkční. Z nových Godflesh jde chuť žít, ne jen sedět na trůnu.

 

Then Comes Silence - Blood // recenze vč. ochutnávky

J.A.R. - Eskalace dobra // ochutnávka

A Projection - Framework // recenze  ochutnávka

BardSpec - Hydrogen // recenze vč. ochutnávky

Junius - Eternal Rituals for the Accretion of Light  //

Biosphere - The Petrified Forest // recenze vč. ochutnávky

Kauan - Kaiho // recenze vč. ochutnávky

Peter Bjärgö - Animus Retinentia // ochutnávka

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep // recenze vč. ochutnávky

Sólstafir - Berdreyminn // recenze vč. ochutnávky

 

Nostalgii a novou chuť po osmdesátkovém post punku napřed orámovali A Projection a pak do krve rozproudili Then Comes Silence. O něco hlubší umělecký dojem ve mně zanechali druzí jmenovaní. Že jsou obě kapely ze Švédska, asi nebude jen náhoda. J.A.R. pobavili svou Eskalací dobra, deskou, které lze po stránce schopností všech zúčastněných vyčíst jen málo. Kdo umí, ten to mydlí… Ha, Ivar! Letos už podruhé… Jeho projekt BardSpec by mohl vyplnit roli meditační nahrávky roku, hypnotická hudba alba Hydrogen na pomezí rocku a ambientu k tomu vyloženě svádí. O Junius jsem měl jisté obavy, ale po důkladném rozboru Eternal Rituals… se včas rozplynuly. Junius přitvrdili, zmohutněli, zredukovali tu svou atmosférickou polevu a dobře udělali. Vztah k elektronice Biosphere je speciální záležitost a speciální stopy ve mně zanechal také poslech skromného dílka The Petrified Forest. Cit pro detail vítězí. Kauan zvládli těžkou úlohu, jak se popasovat s nástupcem skvělé desky Sorni Nai. Na takovou hezkou dvojku, řekl bych. Kaiho není lepší nebo horší, ale je prostě jiné album. S dalším originálně zvládnutým konceptem. Třetí díl sólové dráhy Petera Bjärgö jen potvrdil jeho výsadní pozici skladatele atmosférické či esoterické hudby na poli ambientu. Ačkoliv na téma ambientních záležitostí by se dalo dlouze polemizovat, kdo si tento rok opravdu nejlépe zatemnil. Radost mi udělala novinka věčně diskutovaných a do sebe zahleděných Satyricon. Ne snad pro to, že jsem je minule pěkně sjel, ale pro schopnost po letech znovu zaujmout a na chvíli ze sebe strhnout ojetou unylost. Dalo by se říct, že Deep Calleth Upon Deep je pro mě malým překvapením roku. A nemůžu říct, že bych se nebavil, jak to každý vidí úplně jinak… Sólstafir začíná téct do bot, říkalo se, Sólstafir neví kudy dál a Sólstafir jsou už mimo hru. Nepřipadá mi. Bedreyminn není o síle ani jedinečnosti, ale o přirozenosti. Jednoduché a učinkující.

 

+

Jeseníky

Žďárské vrchy

Beskydy

Letos v tomto pořadí.

Zklamání a negativa roku

Aborym - Shifting.negative // recenze vč. ochutnávky

Ztráta soudnosti na entou.

Moonspell - 1755 // ochutnávka

Vlastně úplně neposlouchatelní symfo - Moonspell…

Gorgonea Prima - Brownfields // recenze vč. ochutnávky

Velmi chatrná reinkarnace domácích vesmířanů

Mord'A'Stigmata - Hope // recenze vč. ochutnávky

Aneb jak udělat předlouhé kompozice velmi prázdnými.

Les Discrets - Prédateurs // recenze vč. ochutnávky

Plastická reklama na nudu, která zabíjí vše živé.

 

Chris Cornell … RIP

 

---

 

// Bhut

 

Top alba

Inferno - Gnosis Kardias  //

 

Aosoth - V: The Inside Scriptures // recenze vč. ochutnávky

Blut Aus Nord - Deus Salutis Meae // recenze vč. ochutnávky

The Ruins Of Beverast - Exuvia  //

 

První čtyři příčky jsem měl jasné už delší dobu. Respektive o té první bylo rozhodnuto úplně nejdéle. To proto, že se povedlo něco, co boří hranice a co i přes několikátý poslech dokáže přinést další a další skryté půvaby a kouzla. Skutečné veledílo. Další tři pozice jsou dle mého soudu nejpůsobivější nahrávky roku 2017 s jasným xichtem, který by jiný interpret nedokázal tak přesvědčivě předložit. Ať už se budeme bavit o ryzím zlu, nebo čiré disharmonii.

 

Další místo je páté, na které rovnou měrou uvádím hned šest nahrávek. Všechny mě výrazně oslovily a po delší čas se uvelebily v přehrávači. A co víc, jsou to jedny z mála desek, na které nemám problém si vzpomenout. A ať už si o nich myslíte cokoliv - já v nich vidím nefalšovanou muziku s oddaným podhoubím. Nemusíme si snad v roce 2018 ještě hrát na nějaké elitní jednotky v rámci jakéhokoliv žánru.

 

Wiegedood - De Doden Hebben Het Goed II // recenze vč. ochutnávky
Whoredom Rife - Dommedagskvad // recenze vč. ochutnávky
Kaosophia - Serpenti Vortex // recenze vč. ochutnávky
Ulver - The Assassination Of Julius Caesar  //
Asagraum - Potestas Magicum Diaboli // recenze  ochutnávka

Bethlehem - Bethlehem // recenze  ochutnávka

Koncertních návštěv ke konci roku výrazně ubylo, což mi hodně mrzí. Ani nevíte jak… ale tak už to někdy v životě chodí, že i ta priorita číslo jedna se někdy změní na dvojku až čtyřku. Ale i tak jsem nesmírně vděčný pořadatelům za pozvání níže uvedeného výčtu kapel a konání jejich koncertů. V neposlední řadě pak potěšil především muzikant sám svou velmi intenzivní podívanou. Zápis je chronologický, nikoliv prioritně řazený.

 

Obscure Sphinx - Žižkovská noc
Dragged Into Sunlight, Monarch - Mayapur pokojíček // report

Inter Arma, Oxbow, Sumac - Futurum  // report
Chelsea Wolfe - Futurum  // report

Rammstein - Eden  // report

Master’s Hammer - Futurum  // report

 

V loňské bilanci jsem zmiňoval nárůst originálních nosičů do sbírky a rovněž i proroctví o možném úpadku tohoto čísla. Vize se stala skutečností, neboť do sbírky přibylo o, bez pár kusů, celou polovinu méně nahrávek. Takže aktuální číslo je (jen tak pro zajímavost) 126. Myslím si, že v tomto počtu se bude nést i rok 2018, ale budu skutečně rád, když to číslo bude větší… uvidíme, nepředbíhejme. I tak beru jako jisté pozitivum tento fakt, jelikož peníze na muziku pořád jsou a stojí za to si některé kusy kupovat. To pochopí jen zasvěcení fanoušci…

 

Další pozitiva už bych asi stavěl nad rámec hudebního dění. Ale chuť podělit se o milá pozitiva je zkrátka silná. Baví mě cestovat a letos ta nejvýraznější místa byla celkem tři. V červenci jsem projel se svojí přítelkyní a jejími rodiči Orlické hory, kde člověka kromě pohraničního opevnění dokáže uchvátit i nejeden pivovar, kde nelze nezmínit tuzemskou špičku (patřící do osobní top5): pivovar Clock. Na Šerlichu poblíž nejvyššího bodu Orlických hor jsem se potkal s mistrem Necrocockem. Nemít s sebou rodinku dal bych se s ním více do řeči. Důkaz místo slibů je zde. Další amatérské fotografie z výletu si můžete klíďo píďo omrknout zde.

Druhý výlet, co se mi zapsal výrazně do paměti, se uskutečnil v témže období. Byla to návštěva sousedního Slovenska a lokality Malé Fatry. Výstup na Velký Rozsutec byl pro mě, jakožto závratí trpícího jedince náročný, ale stálo to za to. Zase nějaké fotky tady.

A ten poslední a asi nejhezčí loňský výlet byl nasměrován do hlavního města Portugalska - Lisabonu. Tady to byl čirý relax a odpočinek od všeho, co jakkoliv mohlo tížit. Pokoukání tu.

 

Asi jste si rovněž všimli, že jsem znenadání do našich redaktorských ozvěn našrouboval pivní okénko. To proto, že jde o takovou redakční kratochvíli, která nás spojuje i mimo hudební cítění. Postřehy tak budu přinášet i nadále. Vše stále v rovině amatérské, fanouškovské a čistě nezávadně oddané.

 

Zpátky k muzice… na místě jakéhosi předělu mezi pozitivy a negativy roku bych rád uvedl na pravou míru, jak je to s tou naší tuzemskou scénou, která je bezesporu zajímavá i hloupá zároveň. Ostatně jako jakákoliv jiná scéna jakékoliv jiné země, že. Jen tu naší, byť podvědomě, vnímáme víc a tak máme tendence ji odlišovat, mnohdy i vyzdvihovat a cpát na první příčky všelijakých žebříčků. Ano, jsou u nás kvalitní nahrávky, co potěší a mají, co nabídnout svému fanouškovi. Jenže dokážou nabídnout stejné orgasmy i zahraničním posluchačům? I tak bych rád pozvedl následující kousky, jako to skutečně dobré a povedené s ambicemi jít i dál, co u nás lze najít: Asmodeus - Oko Horovo, split album The Tower s Mörkhimmel, Trollech - Každý strom má svůj stín, Naurrakar - Apogeum, Drutty - Nečetla? To by sis ale měla přečíst, Avenger - Mír v harému smrti.

Zklamání a negativa roku

Volně navážu na předchozí výčet tuzemských nahrávek a zmíním, že mě zklamala kvalita u Gorgonea Prima - Brownfields, kde jsem vážně čekal víc, rovněž u War For War - Illud Tempus. Je to prostě jiné a já to nedokážu vstřebat, na druhou stranu přístup Lorda Morbivoda v různých rozhovorech a reakcích na dané album je příkladný. Zachovává nadhled, bere na vědomí cizí názor, chápe jej a jde si i tak po vlastní cestě dál. To je vlastnost, kterou nejeden horlivý diskutér/ka dosud postrádá, a tak se setkáváme s nelichotivými urážkami jen proto, že někdo má jiný názor. Občas mě to celkem mrzí, protože nejedna taková výtka byla přímo mířena i na mě. Nemám problém přiznat, že něčemu nerozumím, ostatně nikde neuvádím, že něčemu rozumím, vždycky říkám, že mě to baví. Na tvrdý rohlík taky dovedu nadávat, aniž bych jej uměl upéct, ale proč bych si tím kazil náladu? :)

 

Asi by se v této sekci hodilo napsat i nějaká nepovedená díla zahraničních interpretů, ale věřte nebo ne, když se mi něco nelíbilo, tak jsem to po poslechu odsunul a neměl potřebu se k tomu vracet. Proto si ani teď přímo nedokážu vzpomenout na nějakou konkrétní nahrávku… fakt ne… i když určitě chcete slyšet ta zrádná jména.

 

Spíš jako šok zapůsobila sebevražda Chrise Cornella… po nedlouhé době i Chestera Bennigtona. Ale stejně mě víc, než jakékoliv jiné úmrtí hudebních veličin, zasáhlo úmrtí v rodině a v neposlední řadě velmi zhoršený zdravotní stav otce mé přítelkyně, který se kolísavě ocitá v nepříznivém stavu. Ostatně, když vše už vypadalo dobře, tak 1. 1. jsme ho stejně museli opět předat k nemocničním rukám. Tím tady nechci nijak plakat, jen chci ukázat, že vše je pomíjivé a víc než zdraví člověk vlastně nepotřebuje. Ale to jsou stejně starosti, který má každý z nás bez rozdílu jistě k vyprávění nespočet. Hleďme raději na tu lepší stránku muziky (když tady máme mluvit spíš o hudbě, že), kterou nám svět dává, ačkoliv babrat se tím kvantem nahrávek je někdy pěkná řehole…

 

Tak vše nej do nového roku milý čtenáři :) ...a hlavně to zdraví a black metal!

 

Mějte se, smějte se pardálové.