Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Top alba

Ty Segall - Freedom’s Goblin  //  recenze vč. ochutnávky

Pořadí normálně nedělám, ale letos bude výjimka a tuhle desku dám úplně nahoru. Ty Segall sebral všechen svůj um a rozhled a udělal album, které má všechny možné odstíny rocku, které si člověk může přát. Navíc pěkně pohromadě, přirozeně a s obrovským nadhledem. Za mě TOP 2018.

 

Mudhoney - Digital Garbage  //  recenze vč. ochutnávky

Dál už podle abecedy, takže dvojka jsou Mudhoney, kteří úplně zapomněli, jaký je rok, jak se všechno kolem z nich změnilo a zestárlo, a opět přišli s albem, které jakoby vypadlo z raných devadesátek. Alternative rock nebo chcete-li grunge toho nejlepšího ražení, zcela proti módě, uvěřitelně a upřímně. Dinosaurus, co si nevšiml, že už měl dávno vyhynout.

 

Sleep - The Sciences  //  recenze vč. ochutnávky

Sleep se probrali po strašně dlouhé době a po pravdě přiznávám, že jejich umístění v ročním zúčtování je čistě osobní, subjektivní, sentimentální a kdoví ještě jaké. Pro mě je to klasika, ale současně mám stejně dojem, že nová deska je dobrá, v rámci žánru extratřída. A to mi tak nějak stačí.

 

The Ocean - Phanerozoic I: Palaezoic // recenze vč. ochutnávky

 

The Ocean jsou pro mě podobně jako Cult of Luna kapelou, která udává směr a vytyčuje nové možnosti, což nová deska opět potvrdila. Jejich zvuk a rukopis neleze zaměnit, jejich přístup k albu daleko přesahuje výhradně hudební rovinu a to je něco, co mě stále jako fanouška naplňuje.

 

Thy Catafalque - Geometria  //  recenze vč. ochutnávky

Psát něco o jistotě v případě Thy Catafalque by bylo nejen nošení dříví do lesa, ale současně pro tentokrát i trochu zavádějící informace. V případě Geometria mám totiž pocit, že jde snad o to nejlepší, co zatím Tamás Kátai udělal, i když je pravda, že tohle je stále nová a čerstvá zkušenost, kdežto Róka hasa rádió je veličina prověřená časem. Každopádně Geometria je hodně silná a inspirativní nahrávka, vracím se k ní moc rád.

 

Will Haven - Muerte  //  recenze vč. ochutnávky

Nečekal jsem, že Will Haven mě ještě někdy dokážou překvapit, a bral jsem je jako takovou osobní jistotu, které si nikdo moc nevšímá. On si ji nikdo moc nevšimne ani po Muerte, ale mě to album nadchlo skutečně hodně. Nevím, jestli se v něm tolik podepsal Stephen Carpenter, nebo se WH prostě hecli k životnímu výkonu, ale tahle deska láme kosti.

Alice In Chains - Rainier Fog  //  recenze vč. ochutnávky

Ve své podstatě jednoduché rockové písničky s nádechem melancholie, smutku a loučení. Nic složitého, klasika veteránů a prostá poslechovka, když člověk potřebuje vypnout a nechat se drbat za ušima. Rainier Fog to umí dobře.

Drom - Tady bůh není!  //  recenze vč. ochutnávky

Velmi solidní česká odpověď na post-hardcore a post-metal, plný emocí a podnětů k přemýšlení. Hudební jistota, která na téhle desce ještě o něco získala.

Forgotten Silence - Kras  //  recenze vč. ochutnávky

Tahle kapela je pro mě jedním slovem inspirativní. Každá jejich nová deska je výzva a nikdy člověk dopředu úplně na 100 % neví, co ho čeká. A to se mi líbí.

Manes - Slow Motion Sequence  //  recenze vč. ochutnávky

Kvalit alba předchozího Slow Motion Sequence alespoň pro mě nedosahuje, ale i tak je to síla a poslech, který umí zaujmout. Manes laťku sice nezvedli, ale ani zdaleka nezklamali.

Monster Magnet - Mindfucker  //  recenze vč. ochutnávky

Naprosto jednoduchá deska, jednoduchý písničky a rock’n’rollová klasika Monster Magnet. Upřímně tohle album s časem trochu zevšednělo, ale prakticky to znamená propad z velkého TOP do malého top. Nic víc, nic míň.

Therapy? - Cleave  //  recenze vč. ochutnávky

Další starý páky, který se v roce 2018 předvedli s výbornou deskou. Na Therapy? nejsem znalec, ale jejich poslední album si mě získalo a naklepalo mi záda.

Yob - Our Raw Hearts  //  recenze vč. ochutnávky

Těžký svět Yob nedá nic zadarmo, ale to není ani v nejmenším negativum. Jako v případě Manes je to pro mě deska, která nepřekonala fenomenálního předchůdce, ale i tak boduje hodně slušně.

 

Zklamání a negativa roku

A Perfect Circle - Eat The Elephant  // recenze vč. ochutnávky

Machine Head - Catharsis  // recenze vč. ochutnávky

 

Zklamání jsem uvedl dvě, ale asi jich bylo víc. A Perfect Circle dělali velké desky, co měly švih, ale tohle je hrozná nuda, navíc s bídným zvukem. Oproti tomu Machine Head ze sebe dělají velko-kapelu, takový metalový a hodně nedůstojný teátr, na který nemají a který je navíc sám o sobě trapný až hrůza. Běda jim!

 

---

 

// Victimer

 

Top alba

Laibach - The Sound Of Music  // recenze vč. ochutnávky

Způsob, jakým se Laibach s předlohou původního muzikálu vypořádali, beru jako ukázkový. Nadstandardní, originální, svojský. Když připočtu svou osobní náklonnost k této kapele, o albu roku je rozhodnuto.

 

Thy Catafalque - Geometria  //

Vždy jsem si stál za tím, že impozantní metalovou avantgardu Róka hasa rádió nelze v rámci diskografie Thy Catafalque ničím překonat. Pokud se tak stále neděje, je minimálně zřejmé, kdo je schopný tento opus věrně doprovodit.

 

Jack White - Boarding House Reach  // recenze vč. ochutnávky

Nejede přes závit, nepřepíná na stanici extravagance, jen posílá vzkazy z různých zákoutí, jejichž profilové fotografie si dle nejlepšího uvážení půjčuje a zase slušně vrací. Dělá rockovou hudbu plastickou a měnící se jako chameleon.

 

Raison d’être - Alchymeia  // recenze vč. ochutnávky

Je to právě hudba raison d´etre, co simuluje svět podvědomí až na samé hranici vstupu do portálu mimo reálné bytí na Zemi. Je to mystický prožitek, léčba ruchy a zvrásněná hypnóza na bázi pomalého vtažení do jiné dimenze psychiky.

 

Zeal & Ardor - Stranger Fruit  // recenze vč. ochutnávky

Zeal & Ardor rozpoutali trochu jiné peklo. Takové, které nebývá zvykem a ze kterého by se mohla jednomu zatočit hlava, při nadměrném a špatně odhadnutém pohybu případně i upadnout.

 

 

In Vain - Currents  // recenze vč. ochutnávky

In Vain jsou vlastně neskutečná kapela. Co album, to skvost. U Currents jsem se našel nejblíže dávnému podlehnutí The Latter Rain.

Yob - Our Raw Heart  //

Our Raw Heart je hrubá vášeň, přesně jak říká jeho název. Je to v Yob, je to v nich.

Voivod - The Wake  // recenze vč. ochutnávky

Ve svém čase a ve svém prostoru prakticky nedostižní. Vesmírní cestovatelé Voivod jsou ve skvělé kondici.

Adaestuo - Krew za krew  // recenze vč. ochutnávky

Povedené prohloubení zlomocného vyšilování hudební kombinace black metal - ambient - rituál.

Abigor - Höllenzwang: Chronicles Of Perdition  // recenze vč. ochutnávky

Nekompromisní a krutá je síla pravého black metalu.

Lychgate - Contagion In Nine Steps  // recenze vč. ochutnávky

Nahlédněme do duše člověka, který se dal na studium rojové inteligence. Je to doom metalista a vyšiluje.

Kekal - Deeper Underground  // recenze vč. ochutnávky

Trvalo to, než jsem pochopil kudy vedou pravé cesty roztodivného hlubšího podzemí.

Forgotten Silence - Kras //

Výživná směs art rockové hravosti a tajuplných ozvěn moravského podzemí.

Floex & Tom Hodge - A Portrait Of John Doe  // recenze vč. ochutnávky

Nejobyčejnější příběh každého z nás, který je nejzajímavější tím, jak je normální a přitom působivý.

Necrocock - Křivoklátské martyrium  // recenze vč. ochutnávky

Mystika martyria je i přes všechnu lehkost alba hodně svazující a zamotává hlavu.

 

Satyricon live - Ostrava, Garage (březen)  //  reportáž 

 

Jesenická a kralická potulování jako ideální místa, kde hledat sílu a inspiraci a která se budou opakovat i rok příští.

 

Zklamání a negativa roku

Shining - Animal  // ochutnávka

In The Woods… - Cease The Day  // recenze vč. ochutnávky

A Perfect Circle - Eat The Elephant  //

Bloodbath - The Arrow Of Satan Is Drawn  // recenze vč. ochutnávky

 

Vybral jsem taková alba, která mne prostě něčím zklamala. Bylo jich ještě víc, ale tyhle beru jako zklamání největší. Má to více důvodů. Současnou mainstream polohu Shining nechápu, In The Woods… byli mnohem zajímavější před reunionem, A Perfect Circle totálně zmršili zvuk a z Bloodbath vyprchala smrťácká originalita na úkor smrťácké usedlosti.

 

---

 

// Bhut

 

Top alba

Entropia - Vacuum  // recenze vč. ochutnávky

 

Možná to nikomu jinému, tak nepřijde, ale já si tu desku náramně užívám. Prostě mi to sedlo, jako málo co a točím to dokola jak magor. Není to žádný převrat a přepsání biblických příběhů, ale baví mě to. Fakt že jo.

Grave Upheaval - Grave Upheaval  // ochutnávka
 

Dlouho jsem přemýšlel a přehazoval, co dát na druhé místo svého žebříčku. Nakonec to zvítězila hrubost a uhrančivost. Ta deska je tak krásně hnusná a při tom zcela autenticky hnusná - v dobrém slova smyslu samozřejmě. Zkrátka - je to tam - to nepopsatelné něco.

 

Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip - Feathers Of Oblivion (1-4, Spring - Winter)  // recenze vč. ochutnávky
 

Je možné, že si to taky myslím sám… safra vždyť je to stejně můj žebříček, tak jakýpa vymlouvání a alibi. Prostě tohle mě zasáhlo fest. Ta deska má obrovský příběh, každý dílek stál veliké úsilí, stojí za tím dřina a na výsledku se to podepsalo všechno zcela věrně a správně. Možná tím trochu slepě důvěřuju vlastní scéně oproti světovému měřítku, ale i ta osobní rovina mě tam baví. Tohle je jednoduše skvost a stojím si zatím už delší dobu.

 

Manes - Slow Motion Death Sequence  //

 

Já asi nemám co k tomu říct, Manes jsou tak říkajíc srdcovka už od dob Vilosophe. Takže jim žeru asi všechno na co sáhnou. Ale i kdyby nebyly oblíbenou kapelou - ta jejich muzika je majstrštyk, to bez debat.

 

Thy Catafalque - Geometria  //

 

To je tak těsné za těmi Manes, až jsem uvažoval o stejné příčce. U téhle kapely si hodně vybírám, ale de facto se nedá moc přesáhnout. Geometrii jsem měl už ve škole radši než algebru, takže i teď jí dávám přednost před další vypočítaností.

 

Adaestuo - Krew za krew  //

 

Abych se zas trochu vrátil do toho blacku, který mám prostě furt rád i když už není a nebude tím, co chtěl možná být. Ale to je jiná kapitola. To hlavní je, že existují kapely jako Adaestuo, kteří se nebojí svou muziku stavět jen na jednom žánru, ale dokážou vystavět zajímavou atmosféru i v dalších směrech a nutno dodat, že neméně poutavě a stylově. Takže jo, tohle beru.

 

A Forest Of Stars - Grave Mounds And Grave Mistakes  // recenze vč. ochutnávky

 

V rámci kapely určitě nejde o nejlepší počin, ale v rámci scény… té s letopočtem 2018 pochopitelně… určitě ano. Je to svérázný materiál, typický a jedinečný a i pro ně mám stejnou slabost jako třeba pro Manes, tudíž od druhé desky je žeru hlava nehlava.

 

Outre - Hollow Earth  // ochutnávka
 

Následuje plejáda černoty, však co jiného ode mne čekat. Nebo jste si nevšimli, že mám rád hlavně black? Inu, feedback se pohybuje kolem 0°C, takže sem tam minus, sem tam plus, ale jinak ticho a slepo. Ale na plačky sere pes, ale na Outre by neměl, neboť je to chytlavý matroš se silným podtextem vtáhnutí do sebe. Solidní výcuc.

 

Imperial Triumphant - Vile Luxury  // recenze vč. ochutnávky
 

Luxury má znamenat asi luxus, nebo něco v tom smyslu, já v tom vždycky viděl vysavače nejmodernějšího kalibru a matně vzpomínal na teleshopingy, které mi v dětství podsouvali sílu a výkon přístroje Devil, který byl, tuším, odnímatelný a šel tak použít jako ruční sáč. V té době naprostá revoluce ve vysávání a dechberoucí luxus i po stránce skladovacích prostor. Ale zpět k hudbě že,...cože jsem to chtěl? ...jo, Imperial Triumphant jsou fajn… stačí?

 

Funeral Mist - Hekatomb  // recenze vč. ochutnávky
 

Sice jsem tohle album zahlédl v nejednom žebříčku, ale i sám sebe jsem musel přistihnout při činu, kdy se minimálně prsty rukou pohybovali do rytmu sličných tónů Mardukovské dikce s melodickou rétorikou. Břišní val sice už svůj pohyb uklidňoval, ale sem tam se ze strany na stranu také převalil, což je při takovém masívu pozoruhodný jev.

 

Esoctrilihum - Pandaemorthium (Forbidden Formules To Awaken The Blind Sovereigns Of Nothingness)  //  recenze vč. ochutnávky

Taková složitější záležitost, která si našla svou brázdu v zorané paměti a svými klíčky se dokázala připomenout i v roční bilanci. Eh… neměl bych se na ta prapodivná souvětí už vysrat a napsat prostě, že se mi to líbí?

 

Zeal & Ardor - Stranger Fruit  //

Žádné peklo to není, ale ani žádné svatouškovství. Co to vlastně je? Existuje pro to jednoslovná škatule? Sám nevím, ale vím to, že mě to dostalo, protože je to kurevsky divné a šlapkovsky vyhrocené a děvkařsky super, no jednoduše mě to baví, jak prolézání kalendáře s daty narozenin různorodých pornohereček… eh, bude tůto číst i moje žena?

 

Chaos Echœs - Mouvement  // recenze vč. ochutnávky

Když už jsme u těch netradičních věcí a v divných hudebních rovinách, tak proč nezmínit i to, co sice vyšlo z kraje roku, ale svou silou se zaháklo tak hluboko, jak to jen jde. Ostatně, která předchozí deska Chaos Echoes měla slabý účinek? Vždycky šlo o maximální možnou dávku nenormálna a vyšinutí. Vždyť to je to pravé pro všechny, kteří se nespokojí s rutinní dávkou od řadových kapel, za kterými stojí armáda PR článků, grafických onanií a virtuálních spamových news, co vás serou i přesto, že zrovna serete.

 

Novae Militae - Gash’khalah  // recenze vč. ochutnávky

Jeden jediný čtenář do recenze napsal komentář, že zvuk této nahrávky je na hovno. OK já to beru a jsem rád, že si to někdo poslechl a ještě našel sílu to napsat, bo já to neudělal. Proč? Nevšiml jsem si… což je odpověď stejná, jakou jsem dostal od šéfa na téma mých přesčasů. Nicméně i přes všechen ten marast, který deska po násilnické masteringové stránce může mít, mě to baví. A možná i pro to. Možná to vnímám jakou součást celé té hry na divnou a maximálně agresivní muziku, která svým vyhroceným průběhem sáhne i na noise vrstvu díky zmíněné produkci. Možná nechtíc a možná cíleně. Prostě je to náhul a ten je občas opravdu zapotřebí.

 

Vzhledem k tomu, že jsem se rozepsal poněkud víc, budu pokračovat už jen jmenovitě:

 

Chaos Invocation - Reaping Season, Bloodshed Beyond  // recenze vč. ochutnávky

Povzbudivá deska, co má šmrnc.

Cultes Des Ghoules - Sinister, Or Treading The Darker Paths  // recenze vč. ochutnávky

To je tak originální kapela, že jednoduše vyčnívá.

Infernal Execrator - Obsolete Ordinance  // recenze vč. ochutnávky

Solidní výplach, co bere dech.

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty  // recenze vč. ochutnávky

Nepopsatelné hlukové peklo.

Mare - Ebony Tower  // recenze vč. ochutnávky

Tady si neodpustím poznámku o tom, kterak mi název připomíná tagy jakéhosi porna s jednoznačným zaměřením, ostatně, už jsem to zmiňoval v komentářích pod příslušnou recenzí.

Urfaust - The Constellatory Practice  // recenze vč. ochutnávky

Uhrančivá věc, ty hypnotické riffy mě baví.

Depths Above - Ex Nihilo  // recenze vč. ochutnávky

Domácí scéna nezaostává a nabízí kapelu světových rozměrů.

Mallephyr - Womb Of Worms  // recenze  ochutnávka

Udržují vysoko zdviženou laťku a válí. 

Archgoat - The Luciferian Crown  // recenze vč. ochutnávky

Tenhle rachot je mi vlastní.

Forgotten Silence - Kras  //

Působivá pozvánka do příslušného kraje, která ve mne zanechala citelnou stopu a touhu většího poznání. Mám rád prolnutí krajiny a muziky dohromady a nemusí jít nutně o folkové pidlikání.

Infection Code - Dissenso  // recenze vč. ochutnávky

Teror, co dodává energii.

Nocturnal Pestilence - Fire & Shade  // recenze vč. ochutnávky

Zdravé album, které udělalo velký rozkvět v tvorbě.

Sweeps 04 - Dormancy  // recenze  ochutnávka

Snění.

Drom - Tady Bůh není  //

Na domácí scéně to vidím jako druhé nejlepší album, co u nás v roce 2018 vyšlo.

Yob - Our Raw Heart  //

Jsou jedineční a mám je proto rád.

Jako další pozitivum vidím kapelu Inferno. Jednak mě dostala živě 1. 4. v Nové Chmelnici a jednak vydala famózní splitko. Tahle kapela je klenot a vzhlížím k nim až nekriticky uctivě. Další splitko, které mě velice bavilo a chytlo je Metamorphosphoros tří kapel Dominus Ira, Precaria a Deathspiral Of Inherited Suffering. Vážně paráda tahle věc. Koncertů letos v mém diáři nebylo odškrtnuto mnoho. Hledáček byl jiný, ale realizace poněkud chudší. Jedním z těch opravdu skvělých bylo vystoupení Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip v Anežském klášteře 19. 6. při příležitost křtu oné jedinečné desky, kterou jsem již výše zmínil. Prostor, hudba a další náladotvorné prvky zajistili výrazný zážitek.

 

Zavedl jsem si tu v té roční bilanci takovou drobnou rekapitulaci v počtu ročního nárůstu nových originálek. Moje sbírka se rozrostla o 225 nových položek, přičemž v celkovém počtu došlo i k nějakým minusům, které jste si mohli i pořídit v blešáku. 225 děleno 12 to je celých 18 s nějakým zbytkem, tedy číslo které značí měsíční přírůstky. Samotného mě to překvapilo, ale nutno dodat (a proto to tu tak rozvádím), že pod stromečkem se mi sešlo hned 14 gramodesek, které mi předal táta, jako odkaz svého mládí. A jablko nepadlo daleko a já si všechny ty hard & heavy vykutálenosti užívám stále. Líbí se mi stylové edice osmdesátých let, kdy se Supraphon snažil překládat zahraniční názvy skladeb a do pošetky sepisoval historie a milníky oněch kapel. Největší kuriozitou stejně zůstává popsaný vnitřňák u Twisted Sister, kde zjevně babička zapisovala tatíkovi různé úkoly o tom, kterak má koupit chleba, že má oběd v troubě, nebo proč má Věra těhotenské kalhoty v batohu a kde že se tam vzaly.

 

Vzhledem k dokořán otevřenému pivnímu okénku by se hodila i nějaká pivní bilance. Baví mě se toulat po republice a nezřídka navštívit lokální várničky a okusit něco z příslušného kraje. Tady si mě v roce 2018 nejvíc získal nově vzniklý Cobolis, dále pak Zichovec a první laťku udržuje stále milovaný Raven. Naopak do ústraní sešel Kocour, kterého jsem měl tuze rád, ale jaksi jej přebila “konkurence”. Zmínit musím i pivovar Kytín, kde jsem měl svatební hostinu. Přístup zdejších lidí je naprosto prvotřídní, stejně je na tom i kvalita piva a v neposlední řadě i kuchyně. Doporučuji.

 

Vedle výletování za pivem mě baví i výletování jako takové a velice silný zážitek si nesu z Azorských ostrovů, ze kterých hodlám sepsat nějaké ty cestopisné paměti. Do té doby jen podám příslib, že šlo o jednu z nejúžasnějších destinací, které jsem kdy navštívil. Vlastně ji stavím hned po bok Norska, které mě uchvátilo rovněž. K explorování krajin nelze opomenout i jarní šumavění, kdy se kolega Sorgh ukázal v mém rodném kraji. Jakožto správný domorodec, hodlal jsem mu ukázat, co takový drsný kraj nabízí, ale zároveň jsem netušil, co v poctivém hasiči z povolání vězí. Připadal jsem si trapně jak nevyzrálý měšťák na první procházce po parku a svého kolegu spíše nestíhal v tempu. Přesto se mi snad důstojně podařilo ukázat zajímavosti Kašperskohorska a sám sobě si tak připomenout některé lokality, které vylézaly už jen z dětských vzpomínek.

Zklamání a negativa roku

Desky jmenovat nebudu. Určitě bych je našel, ale upřímně na to nemám sílu, náladu ani nic dalšího. Co se mi nelíbilo, to jsem přešel mlčením, jindy rovnou smazal a tak podobně. Proč si zasírat hlavu něčím takovým, když má člověk sám o sobě celou řadu negativ, se kterými se musí poprat a nelze je kouzelným tlačítkem delete jen tak jednoduše přejít a zbavit se jich. Jednou z takových událostí je na hudebním poli Hogathova sebevražda, která mi docela vyrazila dech. Byl to šikovnej kluk, kterej měl obrovský umělecký cítění a nadání do různých směrů. Každá smrt je smutná, o to víc, když se člověka dotkne v jeho kruzích zájmu, neřku-li přímo v rodině. 

V hudebním, respektive pisatelském světě mě však pálí ještě jedna věc. Tou je zpětná vazba a to jakákoliv. Povzbuzením by byl zájem ze strany čtenářů, jenže ti se ozvou jen, když nesouhlasí a to ještě zřídka. To je jen taková má osobní lamentace, protože ku příkladu na to své pivní okénko nemám jedinou reakci, takže ani nevím, jestli to lidi sere nebo baví a zda se jim líbí forma nebo ne. A tak bychom mohli pokračovat dále. Neberte to jako žebrání o komentáře, jen jako takové malé připomenutí, že tu ta možnost je a taky vlastní ulevení si, protože, když tu mám tu sekci “zklamání a negativa”, tak toho drobně využívám.

 

---

 

// Garmfrost

 

Top alba

Ævangelist - Matricide in the Temple of Omega  // ochutnávka

Tolik typická nejednoznačnost a tíživá sonická neuchopitelnost, je na poslední řadové desce amerických Ævangelist Matricide in the Temple of Omega vygradovaná do maximálna. Ta není lahůdkou pro milovníky čisté produkce a pečlivě vypracovaných harmonií. Jsou to zhudebněné sny, útočící na naše podvědomí. Nic neplatí, jen zlo, chaos a noční můry. Nic mě letos neoslovilo tak jak tato nahrávka.

 

Svartidauði - Revelations Of The Red Sword  // ochutnávka

Kdo pochyboval, že se islandským králům tíživé disharmonie Svartidauði podaří navázat na šest let starý debut? Já! A kdo neměl pravdu? Já! Obdivuju jazzující rytmiku, vzletnou atmosféru, okázalou krásu i temnou ohavnost Revelations of the Red Sword.

 

Chaos Echœs - Mouvement  //

Na začátku roku jsem podlehl Mouvement francouzských vizionářů Chaos Echœs a chvástavě se oháněl řečmi o desce roku. Po dlouhých měsících váhání a utvrzování jsem si desku koupil a podlehl znovu a s ještě větší silou. Už vím, že tato deska bude mít v mém světě trvalé místo.

 

Carpe Noctem - Vitrun  // recenze vč. ochutnávky

Další islandská parta zlověštců Carpe Noctem se letos objevila na scéně s grandiózní nahrávkou. Vitrun mě neustále šokuje a nabádá k dalšímu objevování jejích skrytých půvabů.

 

Slidhr - The Futile Fires of Man  // recenze vč. ochutnávky

Slidhr jsou z Irska, ale z velké části také z Islandu. To každý ví. Dlouho jsem přemýšlel nad pořadím letošní nadílky, ale pak jsem máchl rukou. Vše, co zde zmiňuji je svým způsobem jedinečné a významné. To platí zejména o The Futile Fires of Man. Dal jsem si od ní svého času odpočinek, následně jí propadl natolik, že jsem ji musel mít ve své sbírce a album si rovněž koupil. Také se z ní stává pomalu ale jistě stálice mých poslechových večerů.

 

Eskhaton - Omegalitheos  // recenze vč. ochutnávky

Omegalitheos se od ostatních desek mého výběru nesmírně odlišuje. Je barbarská, krutá, je to masakr s vyhlazovací náturou. Nezdá se, ale i ona v sobě ukrývá kus nezemskosti, ke které se klaním. Naprostá animálnost projevu současných Eskhaton je nakažlivá a není příliš možností jí uniknout. O což se ani nesnažím. Navíc mají super triko, které mi kouzlo Omegalitheos neustále připomíná.

 

In Vain - Currents  //

Když Currents vyšlo, byl jsem jím naprosto pohlcen. Postupně moje vášeň uvadala do střízlivého zhodnocení, že se jedná o nadprůměrné album, nikoliv však geniální jako ta předchozí. Své místo mezi mým TOP 10 roku 2018 si i v záplavě skvostných nahrávek uhájilo. Neustále s němu vracím a vychutnávám si je.

 

Outre - Hollow Earth  // ochutnávka

K napsání recenze Hollow Earth si nechávám delší odstup. Album jsem si musel koupit, protože jsem přesvědčen, že se jedná o vynikající záležitost. Jen zatím nevím, jak moc a v čem tkví nevšední kouzlo vetkané do surového masakru.

 

Sargeist - Unbound  // recenze vč. ochutnávky

Unbound je přesně takové, jak si představuju severský black. Tedy syrový, zlý a ve své bestiálnosti silně atmosférický. Sargeist je jasná stálice a jejich Unbound důstojný zástupce v jejich bohaté diskografii.

 

Obscura - Dilivium  // recenze vč. ochutnávky

V recenzi jsem Dilivium obdivoval, avšak ne tak, jak se tomu stalo postupem času. Byl jsem opět donucen svou vášní si nové album německých Obscura pořídit a s úžasem pronikat do tajů fantastických techniků stále extrémního metalu.

 

 

Inferno/Devathorn - Zos Vel Thagirion (split)  // recenze vč. ochutnávky

Nemám v podstatě víc co říct, než jsem už ze sebe vyplodil v recenzi. Je to split album, proto nefiguruje mezi řadovými deskami. V takovém případě by Zos Vel Thagirion bylo mezi prvními. 

Necrocock - Křivoklátské martyrium  //

Díky Křivoklátskému martyriu jsem propadl nemoci zvané Necrocockóza. Doposud jsem se z ní nevyléčil. Stále musím dostávat protijed v podobě jakéhokoliv alba jeho spanilé ohavnosti a zvrhlé nádhery.

Forgotten Silence - Kras  //

Je mi naprosto jedno, jestli Forgotteni nahrají tichý art rock nebo bouřlivou směs všeho. Pokaždé jsem očarován dokonalostí a bohatostí nápadů či přitažlivostí osobitých melodií a zpěvů. To ticho je v případě Krasu velice hlasité.

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice  // recenze vč. ochutnávky

I s odstupem pár měsíců neztratila Smutnice nic na půvabné melancholii a síle dopadu na moje emoce.

Et Moriemur - Epigrammata  // recenze vč. ochutnávky

Je to zvláštní, ale Et Moriemur jsem podlehl úplně až po shlédnutí jejich živých vystoupení. Album samotné je krásné a pochmurné, na živo jsou pak ještě naléhavější. Epigrammata je skvost!

 

Těch skvělých i mimořádných nahrávek bylo v roce 2018 nespočítaně. Už dlouho jsem nebyl tolik spokojený. V první řadě bych rád zmínil Escape od Decline of the I. Moriah od The Order of Apollyon, jednodušší ale o nic méně podmanivá je aktuální tvorba Manes. Jejich Slow Motion Sequence mi dělá stále velkou radost. Dionysus stále skvělých Dead Can Dance není tím nejlepším, co tohle duo nahrálo, ale své místo v mém srdci si našlo. Po letech existence přišli s debuty One Tail, One Head či Mare. Dlouho jsem byl přesvědčený, že The Incubus of Karma od Mournful Congregation bude albem roku, ale časem klouzalo po žebříčku dolů. Neznamená to však, že je něčím závadné. Je vynikající, jen desky zmíněné výše jsou něčím významnější. Podobně jsem to měl i s Untitled od Grave Upheaval. Myslím rovněž, že poslední řadovky ikon Immortal, Marduk nebo Hate Eternal jsou z těch lepších. Mým častým společníkem jsou i novinky od Beyond Creation a Rivers of Nihil. Také bych rád vypíchl Hypnagogia slovutných melancholiků Evoken. A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Ano, rok 2018 byl vskutku plodný.

 

MetalGate Czech Death Fest - Autokemp Brodský, Červený Kostelec  //

Azaghal, Sekhmet, Antzaat - Brno, Melodka 24.10. 2018  //

Cradle of Filth + Moonspell - Ostrava, Garage 19.1.2018  // reportáž

Ne Obliviscaris + Allegaeon + Virvum - Brno, Melodka 20.4.2018  // reportáž

 

Zklamání a negativa roku

Zbytečností vyšlo samozřejmě daleko víc, ale je zbytečné se jimi zaobírat. Zklamání? Hudebního nebylo málo (Agrypnie se zrovna nevytáhla), ale ztráta blízkého člověka na sklonku roku přehlušila veškerá negativa nejen tohoto roku. Náhle se mi vše jeví jako nepodstatné a pomíjivé.

 

 

(2. část přehledu najdete zde.)