Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Sufferer - Sufferer (2017)  ochutnávka

Nesklouznout u emo-hardcoru k plačtivému sladkobolu může být docela fuška a je fajn, když se objeví kapela, která dává ty emoce i ten kytarový nášup pěkně od podlahy, bez patosu a zcela přirozeně. Na kapelu Sufferer mě upozornil náš grafik, který sem tam nahodí něco k poslechu, a bývá to povětšinou dost zajímavé. Takže tentokrát USA, Kalifornie a bezva antidepresivum od Sufferer.

Stone Temple Pilots - Stone Temple Pilots (2018)  ochutnávka

Novou desku jsem už vlastně ani nečekal a spíš věřil tomu, že to kapela zabalí. Po výborně uvolněném eponymním albu z roku 2010 kapela přišla o Scotta Weilanda, zkoušela to s Chesterem Benningtonem, který odešel za Scottem pár let nato, a teď, zničehonic, je tu nová deska. Trochu trapně se jmenuje úplně stejně jako ta minulá a za mikrofonem představuje nového vokalistu Jeffa Gutta, jehož jméno mi do této doby neříkalo nic. Po pravdě se žádné velké nadšení nedostavuje, ale současně nad ničím hůl nelámu a spíš trpělivě poslouchám a třídím dojmy. Uvidíme.

Fox Territory - Degressive Fusion (2017)  ochutnávka

Jeden zapomenutý domácí klenot z loňského roku, který mi úplně unikl a doháním ho až teď. Pro žánrové žrouty uvádím oficiální řazení vydavatele jako moderní prog rock, jinde řazeno jako math rock, ale osobně se kloním k tomu nejjednoduššímu, co mě napadlo při prvním poslechu a co je na světě už od hlubokých 70. let (tedy nic moderního) - jazz rock. Jméno Chick Corea Electric Band mi splynulo ze rtů zcela automaticky, a to prosím myšleno jako poklona a uznání. Fox Territory jsou hodně šikovní a neskutečně hraví, jejich muzika baví a je z ní navzdory složitosti cítit uvolněná, přirozená jednoduchost a radost. Ani se nechce věřit, že to vyšlo u nás. Velká poklona!

Will Haven - Muerte (2018)  ochutnávka

Will Haven jsou moje srdcovka ze Sacramenta, kterou moc lidí nezná, protože prostě nikdy nebyli nijak moc slavní. Začali hrát v polovině devadesátek a protože tehdy slovo sludge metal ještě nikdo neznal, říkalo se tomu noise metal nebo tak nějak. S novou deskou jsme zatím ve fázi několikadenního očuchávání, ale první dojmy jsou víc než dobré, skoro překvapivě, takže rozhodně budeme pokračovat. Mimochodem v jedné skladbě hostuje Mike Scheidt z YOB.

Genesis - Selling England by the Pound (1973)  ochutnávka

Tuhle desku jsem vytáhl zase po nějakém čase a zase mi u ní bylo moc dobře. Rozhodně nemám ambice srovnávat s předchozí trojicí Trespass (1970), Nursery Cryme (1971) a Foxtrot (1972), ale tuhle mám osobně asi nejraději. Určitě je v tom skladba Dancing with the Moonlit Knight, ale stejně tak i celkové seskládání nahrávky, která podle mě patří ke klenotům rockové hudby.

// Victimer

Between The Buried And Me - Automata I (2018)  ochutnávka

Ke snům a stavům mimo reál měli Between The Buried And Me vždycky blízko. Aktuálně se dvojalbem Automata snaží získat přehled nad sny druhých. Přiblížit člověka, jehož sny jsou ke sledování jako příběhy, jako populární možnost vidět jeho pohnutky na bázi zábavy. První díl je již pár týdnů venku, vítězem je krátká (lehce nad půlhodinu) stopáž a potvrzení, že BTBAM jsou jednou z nejnadanějších moderně progresivních kapel současnosti. Někomu se zdá jejich styl příliš vyumělkovaný a překombinovaný, další v něm nachází momenty, jež určují a vedou kroky mnohých následovníků. V mých očích jsou BTBAM lídři, kapela, která to má v malíku a je schopna velkých věcí. Za takovou považuji většinu jejich alb, určitě pak předchozí desku Coma Ecliptic (naše recenze) a s Automata I se to bude mít velmi podobně. Druhý díl pak očekávejme koncem léta.

Rings Of Saturn - Ultu Ulla (2017)  ochutnávka

Na konci měsíce jsem opakovaně ujížděl na bizarní technické záležitosti Rings Of Saturn. Pomocníkem mi budiž loňská placka Ultu Ulla. Sama kapela svůj styl označuje jako aliencore, čímž je myšlena kombinace technického deathcoru a kybernetických (chcete-li vesmírných) atmosfér. Je to taková extrémní mutace. Několikrát jsem se přistihl, jak mi cukají koutky, pak krk a celé tělo, abych tyto projevy neustále opakoval a vypadá to na jistou míru závislosti. Každopádně je s Ultu Ulla zábava. Navíc Rings Of Saturn přijedou koncem dubna zahrát ve společnosti Origin do Ostravy, což by mohl být dobrý důvod se nechat zlákat a kyberneticky zapařit.

Gary Numan- Savage (2017)  ochutnávka

Při pohledu na současnou tvář Garyho Numana mě napadá jediné - tady někdo neumí stárnout… Bujná kštice černější než černé barvy, vyhlazený obličej, zkrátka navždy mladý Gary. I numanoid by měl umět projevit svou zkušenější tvář a nesnažit se být navždy chlapcem. Hudební kondice tohoto new age matadora je ovšem jiné kafe, neb i na posledním albu Savage (s podtitulem Songs From a Broken World) názorně ukazuje, že je schopen natočit poutavá alba. Sám nevím proč jsem si novinky v době vydání nevšímal a častější poslechy směroval až do pozdní zimy. Rozhodně toho ale nelituji. Kombinace elektroniky, popu, silných melodií a orientu působí hodně moderně, nejde o žádné retro (až na pár klasických analogů) a celkově se dá říct, že Savage určitě obstojí. Otázkou zůstává nakolik si člověk připustí k tělu souboj uvěřitelnosti s umělohmotným velikášstvím. Já s tím však problém nemám a to mám vrásky...

Portal - Ion (2018)  ochutnávka  naše recenze

Portal a jejich novinka - to bude nejspíš jedno z velkých témat letošní nadílky a hezký námět k diskuzi, kdo má větší pravdu. Vždyť je to tak prosté - buď té hudbě věřím a dokáži ji vstřebat, nebo ne, načež dospěji aspoň do té fáze, že si ji dovolím hodnotit. To ať si každý přebere, jak potřebuje. Já s novinkou bojoval, odmítal ji vzít na milost, ale nakonec jsem její prokletí prolomil. Přestal jsem ji brát jako cvičební materiál pro to, jak se stát nejvíc vyšinutým extremistou, ale jako album, které má duši. Nemocnou, zvrácenou a, zde musím souhlasit s Moldem, intenzivně identickou. Užívám si plnými doušky a je to choré. Má to tak být.

// Bhut: Mně se líbí reakce na tohle album, jedni píšou o tom, jak už to není ono, že celkem nuda, prostě fádní věc. Přitom, když to pustíte někomu, kdo kapelu nebo žánr nezná, tak mu to ustřelí palici :D Já se však klaním k tomu, že Swarth mi sedělo nejvíc. Na druhou stranu je to lepší než Vexovoid, která mě už tolik nadala. Deska roku asi ne, ale je to fajn disharmonická prča.

Naxatras - III (2018)  ochutnávka

První dva díly Naxatras na Echoes proklepl Sorgh ZDE a ZDE a já se o ně jen lehce otřel. Nebyla nálada, nebyl čas, nebylo to správné psychedelicky rockové nastavení. S dílem třetím však je. Neskutečně si to užívám. To srovnání mi chybí, takže mudrovat, které album je lepší a které už postrádá drajv, tady nebudu. Trojku jsem poslal i tatíkovi, i on jako protivný samotář vyrostlý na Led Zeppelin, Pink Floyd a Beatles by mohl zaplesat. Neodpověděl, to přece samotáři nedělají :D

The Atlas Moth - Coma Noir (2018)  ochutnávka

Chytrý sludge metal The Altas Moth jako varianta, jak pohnout s bláty a nechat je přitom zatuchlé. Coma Noir je povedenou deskou, kterou lze považovat za progresivní náhled na dnes již tradiční styl. Je obohacením, je společníkem na mnoho dní a nocí. Časem se mi sice trochu oposlouchala a z recenze, kterou jsem si plánoval (vyšlo už všude možně…), jsem nakonec slevil k pár řádkům zde. Na jednu stranu se pořád nechávám vracet k brutálnímu bahnění (staří dobří Gospelové třeba, ať zůstaneme doma), na tu druhou se rád nechávám inspirovat a sleduji, kam až lze tu primitivní pudovost vyhnat. The Atlas Moth nevynikají, ale potvrzují, že bahenní progres je nastaven i u nich.

Swallow The Sun - The Morning Never Came (2003)  ochutnávka

Toho doom metalu bylo během března víc a víc a asi to má spojitost s tím, jak pozdě začala zima zasněžovat a jak dělalo jaro cavyky, že za všechno může právě zima. Nebyli to jen Swallow The Sun, ale také novinka Mournful Congregation, Et Moriemur, loňská deska Hallatar a taky trochu jiný ostrovní doom Hamferd. Co se týká Swallow The Sun, tak ti mi nikdy nepřirostli k srdci tolik, abych na nich bezhlavě ujížděl. Řadím si je do druhé linie, vím o nich, ale nevyhledávám je. Jejich debut ale můžu a není to jen tím stylovým obalem strašidelného baráku na kraji lesa. Je tam koření co dělá doom doomem, kus zoufalosti a charismatické dřevní deprese. I přes všechnu hebkost melodie, která k Finům od nepaměti patří.  

// Bhut

Esoctrilihum - Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness) (2018)  ochutnávka

Těžká věc moderního okultního blacku. Baví mě to a proto lze časem vyhlížet i recenzi. Francie, black metal, okultismus - co pak asi z téhle trojice může vyjít? Je to dost pestré, než jak se zpočátku zdá.

Tool - 10.000 Days (2006)  ochutnávka

Tu a tam se mihne info, že by tahle deska mohla mít nástupce. Já bych to ale neměnil a zachoval bych ji jako poslední. Ty čtyři desky, co mají Tool na svědomí, jsou úplně dostačující a tak vydatné, že nic víc už netřeba. A to míním i o tomto albu, které už ne každý dokázal tak dobře skousnout. Mě ta deska baví už jen kvůli tomu jak vypadá stylový digipak s brejličkami a 3D obrázky. Ostatně pokračování skupiny lze vnímat jako A Perfect Circle, kteří mají novinku již ohlášenou… uvidíme a nechme se překvapit...

// Jirka D.: Osobně mi to stačí taky a novou desku Tool raději nebrat. 10.000 Days je výborná a jako konec Tool naprosto v pohodě.

Beherit - Engram (2009)  ochutnávka  naše recenze

Tenhle ročník (2009) pro mě osobně znamenal v hudbě dost zásadní události. Jednou takovou hodně výraznou bylo vydání Engram. Syrovej black s plíživým tempem i svižnější rubanicí. Ta deska má všechno. Hlavně silnou atmosféru, kterou báječně vystihuje závěrečný song Demon Advance. Tuhle desku fakt žeru.

Měl jsem v plánu sem naházet víc desek, ale nakonec tyhle tři byly natolik dominantní, že bych měl pocit nevyrovnanosti. Čtenář by sice prd poznal, ale prostě jsem to tak chtěl. Takže se jen letem světem zmíním o dalších zajímavých deskách, které přehrávačem a tedy i ušima proletěly:
Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty (2018) //Tak jasně, psal jsem recenzi, takže nějakej čas tomu věnován byl. Je to hodně zvrácená deska, což je vlastně v pořádku.
Avslut - Deceptis (2018) //Viděl jsem je živě, tak jsem je ještě proklepnul doma. Není to špatný, je to svižný má to tempo a spád, ale vracet se k tomu zatím nemusím.
Ozzy Osbourne - Ozzmosis (1995) //Pro mě je to jednoznačně nejlepší a nejtvrdší deska, kterou tenhle člověk vydal. Vynikající kytara Zakka Wylda je úchvatnou dominantou. Nevidím na téhle desce jediné špatné nebo hluché místo. Má to hromadu nápadů, dobrých melodií i vážnější tvrdší rozměr. Třeba dám časem nějakou retro recku.
OSI - Blood (2009) //Co jsem to psal o tom ročníku? Ano, tohle fakt můžu asi kdykoliv. Třeba do auta je to naprostý ideál. Vynikající deska.

Pivní okénko   Hned 2. 3. jsem z čisté zvědavosti musel navštívit pražské zařízení, jež se zve jako Pivovar U Supa. Založil, tedy znovu obnovil, jej pan Chramosil, což je legenda mezi sládky a mnozí jej jistě budou znát, coby letitého tvůrce neméně kultovního nápoje, kterým je černá třináctka k dostání jen a pouze U Fleků. Takže tento pán si udělal radost a ve své profesi pokračuje dál, jen jinde. U Supa tak dostanete klasiku - světlá dvanáct, tmavá čtrnáct. Situování budovy do hlubokého centra Prahy (Staré Město, Celetná) odpovídá trochu i o nóbl provedení. Tady to ovšem trochu pokulhává, neboť když si hned za dveřmi přečtete, že máte vyčkat na obsluhu, která vás usadí a pak tam stojíte drahnou chvíli a personál dělá, že vás nevidí… to prostě nevypovídá o kvalitní restauraci, ale o buranství. Na druhou stranu nevypadám jako cizinec, tak co by se kdo k nějakému čecháčkovi hrnul, že. Nicméně vynucená pobídka směrem k personálu nakonec dopadla dobře, takže jsme za chvilku seděli. Pivo i jídlo fajn, žádné zázraky a orgasmus vyvolávající zážitky však nečekejte. Je to na velmi dobré úrovni v takové akorátní míře. Takže spokojenost bez výhrad. Co však zaujme každého návštěvníka je zaručeně skleněná várna, která snad nemá ve světě obdoby. Někdy bych to rád viděl v provozu a taky by mě pak zajímalo, jak dlouho se takový materiál čistí, aby bylo opět dosaženo křišťálového efektu. Ale minimálně na koukání je to vážně unikát a atrakce pro všechny příznivce piva (tedy piva, jakožto vznešeného nápoje a ne piva, který si mnozí představí pod pojmem “dvoulitr bránik”).   Cestou z oblíbené vyhlídky Máj bylo nutné zastavit v relativně nedalekém Olivově pivovaru. Dolní Břežany moc známé asi nebudou, jen zasvěcení vystopují Keltskou minulost a taky existenci výzkumného ústavu ELI Beamlines zabývajícího se lasery. A právě proto se jedno z piv jmenuje Laser Beer, což je mimochodem velice chutná a plná desítka. Ostatně piv se zde vaří opravdu dost (celkem 10), ovšem ne všechny jsou aktuálně na čepu. Což mi trochu zamrzelo, protože jsem chtěl chutnat něco ze svrchňáků a zrovna na čepu nebyl žádný… no, stejně jsem řídil… Prostředí jinak velice příjemné, včetně obsluhy a jídlo zrovna tak na chutné úrovni. Jen ty ceny… to občas člověka potrápí, respektive jeho šrajtofli. Každopádně se sem hodlám ještě někdy juknout a ochutnat něco ze zajímavé nabídky (v merku mám hlavně Saison, Stout a IPA).   Výlet za přáteli do Českých Budějovic mě utvrdil v letitém faktu, že v ČB by chtěl žít každý. Je tam sice ještě dodatek, ale ten osobně neshledávám za svůj. Budějce jsou vážně pěkné město, kdy hlavně v centru seženete vše potřebné, žádné nablblé krámky, ale skutečně normální obchody, včetně celé řady zábavních podniků a pochopitelně i několika malých pivovarů. Chutnal jsem hned dva: Krajinská 27 a Beeranek. Ten první pouze jako lahvovou záležitost, kdy jejich polotmavý Jantar 11° měl smyslného rázu. Fajn se to pilo. Za to Beeranek mě ne a ne oslovit. Měl jsem jej už v minulosti a pořád mu nemůžu přijít na chuť. Něco mi tam chybí, něco přebývá a je vesměs jedno, jestli jde o klasickou jedenáctku, nebo o třináctku Diablo Negro či Special. Zkrátka není to ono…   Zajímavým vývojem prošel pivovar v České Krumlově. Zaručeně znáte pojem Eggenberg, který je již minulostí. Údajně prošel rekonstrukcí a snaží se oprostit od pošpiněné značky a zavádí tak novou s názvem Český Krumlov historický pivovar. Inu,   jednoduché a funkční jméno. Z výčepu bylo možné si dopřát světlou jedenáctku a dvanáctku a ještě černé tam tuším bylo. Nicméně první dvě jsem vyzkoušel a slovy nadšení hýřit nebudu, ale nebudu ani nijak hanit. Průměrné pivo, avšak ve stylovém prostředí v srdci krásného města. Jako kulturní zážitek určitě fajn, jen by ty cedule a další vybavení už mohli přestat odkazovat na logo Eggenberg, když už se majitel tak snaží distancovat od minulosti. To mi třeba zajímavější přišla Apotheka nedaleko zámecké brány. Zde se jako léky podávaly výhradně alkoholové drinky a můj lomcovák s dvanáctiletou Chivas Regal byl skvostný.   Jižní Čechy mají mimo jiné ještě jeden klenot a tím je zámek Hluboká, jehož obloukem přejdu a povím vám něco o Pivovaru Hluboká. Pivovar jako takový byl zavřený, avšak sousední budova nazvaná jako Solidní šance nabízela jejich produkty rovněž. Tuhle hospůdku doporučuji všem fandům hokeje, protože tady budete jako v ráji. Ne, není to taková ta uřvaná knajpa, kde všude visí šály a dresy různých klubů. Restaurace má svou úroveň a důstojnost. Podobný charakter má i místní pivo, která je vážně výborné. Zvláště hlubocké ležáky jsou fajn už jen dle barvy. Vřele doporučuji.

// Garmfrost

Chaos Echoes - Mouvement (2018)  ochutnávka  naše recenze

Francouzské vizionáře temné stezky Chaos Echoes sleduju od předchozího klenotu Transient. Tohle album nešlo uchopit, přinášelo zvrácený mix drone, blacku, deathu i jazzové improvizace předlouhé stopáže. Následovník jde touhle stezkou zase jinak a jinudy. Zkrátili stopáž na polovinu, vynechali vokál, všechno slisovali do šťavnatého džusíku, promíchali a zatřepali. Výsledkem je vskutku geniální majstrštyk a první adept na album roku 2018. Uf! Tohle žeru, žeru a rád!

In Vain - Currents (2018)  ochutnávka  naše recenze

In Vain zrají jako vynikající víno. Co ztratili na nevšednosti a neobvyklosti z dob prvních dvou desek, vyrovnali skladatelskou i hráčkou zručností a schopností přinést něco, co se vám bude v hlavě přetvářet, růst a žít si vlastním životem. Navíc ho nabubnoval jeden z nejlepších bicmenů mladé generace, Baard Kolstad.

Mournful Congregation - The Incubus Of Karma (2018)  ochutnávka

Celé roky jsem vyhlížel nové album Mournfull Congregation a je to tady! Nádherné smrtící a nezvykle hebké je čerstvé mega dílo The Incubus of Karma. Zatím z něj nemám rozum. Poslouchám ho pořád a každý den, ale chytám se jen emocí a skvostných melodií. Detaily po mě můžete chtít až za dlouhý čas.

Deathspell Omega - Si Monvmentvm Reqvires, Circvmspice (2004)  ochutnávka

Monumentální, nesmrtelné, geniální… Mohl bych pokračovat dál a stejně bych nevystihl, co pro mne znamená čtrnáct (uf) let staré dílo DsO. Ostatně vytáhnout cokoliv z jejich diskografie a říct - TOHLE je nejlepší - nelze!

Garhelenth - About Pessimistic Elements & Rebirth of Tragedy (2017)  ochutnávka

Je libo trocha černé špíny z Íránu, potažmo Arménie? Zkuste Garhelenth a jejich loňské album About Pessimistic Elements & Rebirth of Tragedy. Oproti výše jmenovaným veličinám je styl Garhelenth přímočařejší a hlavně neskonale podzemnější. Nebojí se ale do svého trve stylu začlenit jímavé melodie a svým způsobem až filmovou atmosféru. Občas si při poslechu této desky vzpomenu na začátky takových Rotting Christ. Ale v mnohem ve zlejší podobě.

Dost jsem se teď zakousl do kanadské scény, jmenovitě Monarque, Forteresse a Sanctuaire a projíždím jejich diskografie. Jedná se o naprosté lahůdky a bude to na dýl. Zkusil jsem novinku technických deathonošů Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name a první dojem napovídá, že se budeme potkávat často. Zato první oťukávání s čerstvou nadílkou neuchopitelných Chaostar - The Undivided Light mi působí rozpaky. Možná je to dáno mým současným extrémním rozpoložením, ale připadne mi, že Chaostar už natočili zajímavější kusy. Uvidíme, uslyšíme. Nemůžu přestat poslouchat demo CD De Svarta Riterna a De Forna Sederna obskurního tělesa temného pana Swartadauþuze Bekëth Nexëhmü. Koupí CDs spolků Antiversum - Cosmos Comedenti a Ævangelist - Writhes in the Murk jsem si připravil nejednu hodinku ve společnosti černého umění smrti. Rovněž jsem propadl parádnímu splitku technické dvojice Horror God a Techne. Recenzi očekávejte co nevidět.

// Ruadek

Bjørn Riis - Coming Home (2018)  ochutnávka

Bjørn a jeho další počin, tentokrát sice jenom o krátké stopáži a pěti skladbách, přesto velice výrazný počin na poli kytarové muziky. Bjørn nadále jede na vysokém levelu, skladby jsou v jeho neopakovatelném feelingu a má čím dál osobitější rukopis.

Hans Zimmer - Interstellar OST (2014)  ochutnávka

Zimmerovo epické hudební dobrodružství, ke kterému není ani potřeba vidět obraz. Jeden z naprosto nejlepších skladatelů filmové muziky, jakého znám. Hans tady opět potvrzuje svůj talent na melodické motivy a propojení klávesových ploch se symfonickou složkou, modernu s klasikou a perkuse s duněním syntenzátorů. K filmu se to dokonale hodí, v noci na sluchátkách je to naprostá fantazie a opravdu velká výprava napříč vesmírem.

Emma Langford - Quiet Giant (2017)  ochutnávka

Příjemné překvapení, hodně citlivé až intimní album, plné krásných melodií. Je to Emma obklopená opět svým bandem, který vytvořil onen tajemný les z přebalu desky okolo  jejího hlasu. A ten hlas je mimochodem hybatelem všeho, přesně tak zabarvený, aby zpívala jazz a ona to bere oklikou barvitější. Folkovější. Deska větší, než by se zdálo.

Dead Soul Tribe - The January Tree (2004)  ochutnávka

Banda, u které jsem svého času strávil poměrně hodně dlouhých zimních večerů. Je faktem, že se jednalo postupně o sebevykrádačku, hudba to nebyla nijak zásadně objevná. Otázkou je, co vše už bylo řečeno páně Devonem v předvoji Psychotic Waltz a co na prvních dvou počinech. Po letech letoucích mi i tak nejvíce v hlavě zůstala tato deska, kterou si pouštím nejčastěji. Bonusem je překrásný obal, který k náladě desky dokonale sedí.

// Sarapis: Mě zas nejvíc rozsekává debut - nápady a atmosférou je o kus dál než všechny pozdější Devonovy práce. Ten digibook, co mám od tebe, protáčím pravidelně:)

Shining - X Varg Utan Flock (2018)  ochutnávka

Velice příjemné, řekl bych, že nejdospělejší album jejich dosavadní prezentace. Obstojně ujetá muzika (jako vždy), úžasná kytarová práce a Niklasův zpěv (ten je samostatná škatulka). Postupně si projíždím jejich historii a opravdu pestrá tvorba. Tohle mi dlouhá léta unikalo. Napravuji. Momentálně nejlepší metalová deska začátku tohoto roku (z mé strany).

Projíždím novou desku Ministry (dá se, je to poměrně standardní dílo jejich současné polohy), pronikám do poslední desky Schammasch (hodně komplexní zkušenost), ještě okouším zatím poslední řadovku legendárních Samael. Stihl jsem ještě zachytit doznívající vlnu oblíbenců Archive, v neposlední řadě tuny a tuny mimostylovek z řad ovlivnění ambientem (především label Spotted Peccary Music a psychillový Astropilot Music z Londýna).  Průser je poslední řadovka kdysi velikých titánů Therion, tohle vážně nedávám.

Ve volnochvílových aktivitách pročítám dějiny Středozemě (Silmarilion), prokousal jsem se poučnou knihou o tom, že sourozenci by se neměli pozabíjet ale vycházet spolu (v naší rodině už silně aktuální věc). Těším se na novou sci-fi od Reynoldse (Prefekt), která mi doplní další kapitolu historie Odhaleného Vesmíru. K tomu ještě poslech Nocturnus a je vymalováno.

// Sarapis

King Witch - Under the Mountain (2018)  ochutnávka

Skotská doomovina příliš nevybočuje ze stále neutuchající vlny podobných retro kapel, ale zároveň má i něco svého, s čím se hlasitě dožaduje pozornosti. V první řadě to je vokál Laury Donelly, který je charismatický a i přes některé chvilky, kdy se Laura přepíná (což ve mně vzbuzuje obavu, že jí praskne žilka), ho beru jako ústřední devízu nahrávky/kapely. Ale jsou to i obstojné skladby, které Under the Mountain zajišťují náskok před typickým průměrem. Pusťte si ukázku v podobě úvodního songu a budete mít obrázek, jaká že legrace to s těmito špinavci s Edinburgu je na celém albu.

Europe - Walk the Earth (2017)  ochutnávka

Není všechno zlato, co se třpytí a ne každé byť sebelepší retro s hammondkami vyráží dech. Zatímco předchozí War of Kings zabodovalo, Walk the Earth budí spíš rozpaky. Europe mi připadají unavenější a zdědkovatělí, Joey Tempest je nakřáplejší než obvykle (asi záměr, ale místy to nezní zrovna libově) a o několika skladbách nemám valné mínění. Samozřejmě tento purpleovský trend vyžaduje určitou míru patiny a nadále platí, že jim to věřím a schvaluji, ale mám pocit, že předchozí album War of Kings bylo nutričně bohatší.

Ásmegin - Hin vordende Sod & Sø (2003)  ochutnávka  naše recenze

Ze starého datového DVD jsem vykopal norské Ásmegin a jejich prvotinu. Svého času jsem album mocně hltal a důvody, proč tomu tak bylo, na mě po letech zase skočily jako rozzuření trollové, kteří byli dlouho zavření ve sklepě. Nahrávka se může pochlubit nástrojovou i vokální bohatostí (přispěl například Lazare ze Solefald), mnohdy povrchní folk metal je zde povýšen na hodnotnější a trvanlivější komoditu a jediný pohlavek směřuje k postprodukci kvůli nepříjemně umělým bicím. Konce Ásmegin je mi líto, vždyť i následující Arv (2008) mělo své kvality. Ale není všem dnům konec a nikde není psáno, že to Ásmegin opravdu zabalili navěky.

// Jirka D.: Svého času jsem tuhle nahrávku sjížděl strašně moc a vlastně ani nevím, proč jsem ji tak dlouho neslyšel. Asi je toho prostě moc...

Testament - First Strike Still Deadly (2001)  ochutnávka

Neřadové ale dlouhohrající album je spojeno s těžkým obdobím, v němž Chuck Billy bojoval s nádorovým onemocněním a fungování Testament bylo zcela podřízeno frontmanově rekonvalescenci. Nejsem zatížen kultem prvních dvou alb, z nichž tato kompilace čerpá, takže se mi alternativní verze koušou lehce a vlastně můžu i říct, že mě album baví. Kouzlo původních záznamů je možná pryč, ale na jeho místo usedl nadhled muzikantů a nový drajv. A to není málo. Jako třešničku pak beru Skolnickovu sólovou kytaru.

// Sorgh

Amorphis - Tuonela (1999)  ochutnávka

Chvíli mi trvalo do Tuonely proniknout, ale nakonec  je to moje nejoblíbenější album od Amorphis. Hodně citlivá, zadoomaná, tehdy a vlastně i teď neobvyklé zapojení flétny. Majstrštyk vyžadující dobu zrání.

// Ruadek: Naprosto fantastická deska, u které jsem shodou okolností tento měsíc opravdu hodně zaseklej… s odstupem se tato deska jeví jako zázrak, plný opravdu silných věcí.

Wyrd - The Ghost Album (2006)  ochutnávka

Přes určité období, kdy jsem album pravidelně poslouchal, mě nikdy doopravdy nepřesvědčilo a teď, po letech, mi plně dochází, jak marná deska to je. Primitivní, jednoduchá, tupě melodická. Wyrd je takové plácnutí do vody a jestli se mýlím, moje chyba.

// Sarapis: Normálně se bojím si to pustit:) Taky jsem to kdysi poslouchal, myslím, že i recku někde na Innocence jsem sesmolil. Pamatuji si, že nešlo o úplně špatné album, ale primitivní a kolovrátkové bylo dost. Na to není nálada pořád.

Paradise Lost - Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)  ochutnávka

// Symptom

Awali - White Silence (2016)  ochutnávka

Moderní klasická hudba s elektronickými experimety a vokálem, kterému věřím.

Sinistro - Sangue Cássia (2018)  ochutnávka

V režii pětičlenné portugalské party se doom-metal opět stává zajímavých žánrem.

// Garmfrost: Taky se mi nové album těchto tvrdých a zároveň velice atmosférických náladotvůrců líbí hodně. Semente ale zůstává nepokořeno. Novinka je propracovanější a dotaženější po všech stranách, ale cosi z předchůdce, co nelze pojmenovat mi chybí...

Hans Zimmer - Sherlock Holmes OST (2009)  ochutnávka

Maestro Zimmer a jeho výborný hudební doprovod filmové taškařice na motivy příběhů známého detektivního génia.

Soap&Skin - Lovetune For Vacuum (2009)  ochutnávka

Duchaplné klavírní kompozice Rakušanky Anji Plaschg.

Moby - Everything Was Beautiful, And Nothing Hurt (2018)  ochutnávka

Díky prvním třem singlům velmi očekávaná deska, která své přísliby nakonec nedokázala naplnit.