Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Červen utekl hektickým tempem a z nových desek jsem toho zkoušel fakt málo. Za větší zmínku v podstatě stojí jen dvě.

Insania - Na počátku byl spam (2017)  ochutnávka

Logické pokračování předchozí trojice nahrávek, které Insanii posunuly do trochu jiných pozic a podle reakcí i přeformulovaly reakce fanoušků - především tedy těch starších. Nové album si nemám problém užít, pokud jde o texty a probíraná témata, ale vedle toho už dost pokulhává nezáživné hudební provedení. Album se na můj vkus až moc vleče, chybí mu vyloženě silná místa a ta ostatní se mnohdy pletou s tím, co už Insania nahrála dřív. Opět se mi nelíbí Valáškův zvuk, opět potrhaný a vyhnaný do červených čísel. Dojmy zatím rozpačité. Slušně řečeno.

// Garmfrost: Poslouchal jsem to jen asi dvakrát, ale líbilo se mi to stejně jako minulý desky. Tedy v pohodě. Spíš se těším na koncerty, kde mě Insania baví nejvíc.

Roger Waters - Is This The Life We Really Want? (2017)  ochutnávka

Mnoho pozitivního nenapíšu ani k novému Watersovi, který stižen čímsi jako mesiášským komplexem sází spíš než na hudbu na obsah sdělení a káže světu a lidu své postoje na … na skoro všechno. Přiznám se, že nemám rád, když umělci podlehnou spasitelskému pocitu a snaží se napravovat svět (podobně pro mě vyznívala i poslední deska PJ Harvey). Watersova deska se tak stává melodramatickým kusem pro citlivé povahy, přičemž pro mě na prvním místě byla vždycky hudba a politika až někde vzadu. Překvapení to samozřejmě není, Waters k tomuhle přístupu tíhnul vždy, ale tentokrát mám dojem, že se poměr obrátil.

Takže kolik místa nezabraly nové desky, tolik jich zbylo pro ty starší, oblíbené.

Pantera - Vulgar Display of Power (1992)  ochutnávka

Zvuk jako Pantera neměl tehdy nikdo a kapela kolem Phila Anselma se stala ikonou. Vulgar Display of Power pro mě ztělesňuje středobod toho, co si pod pojmem Pantera představuju, ale patentovat si to nehodlám. Mám rád tu energii, mám rád ten nekompromisní přístup, mám rád ten plechový, studený zvuk. A asi jste pochopili, že tuhle desku mám prostě rád.

// Bhut: Já taky rád ...hodně rád.

The Young Gods - Only Heaven (1995)  ochutnávka

Asi už jsem v prostoru Redaktorských ozvěn tuhle desku zmiňoval, ale opáčko neuškodí, zvlášť, když jde o tak výbornou věc. Znovu si ji vytáhnout a poslechnout mě přiměly různě po internetu rozeseté poznámky o prý industrialu v případě posledního alba jednoho českého nesmyslu, tak jsem si pustil něco, čím jsem tu pachuť zajedl. Only Heaven je k tomu jako stvořená!

Leprous - The Congregation (2015)  ochutnávka  naše recenze

S velkou chutí jsem se po nějakém čase vrátil k zatím poslednímu albu Leprous a byl to návrat se vším všudy. V té záplavě nové nudy člověk fakt zapomíná na starší jistoty a tohle je jedna z nich. The Congregation je zatím vrcholem téhle norské party, a to vrcholem rafinovaným a časem neztrácejícím nic ze své síly. Uvidíme, co s tím svede na srpen ohlášený nástupce.

// Sarapis: Skvělá a trvanlivá záležitost a můj (panebože už dvouletý!) originálkový rest. Jak sladká bude letošní srpnová Malina naznačuje nedávno zveřejněná ochutnávka.

Pak už to bylo jen náhodné vyzobávání ve stylu “tady kousek a támhle taky”. Vracel jsem se k starším deskám Lvmen, jedné z mála domácích kapel, se kterými trávím sem tam trochu času. Všechno samozřejmě kvůli novému albu, které jsem zatím celé neslyšel, ale uvolněný song dává tušit pěkný zážitek. Trochu jsem se prohrabal historií Wovenhand a taky tancoval spolu s Combichrist. No a pak ve chvílích těžkých krizovek nastupovaly lehké desky v podobě věcí od Foo Fighters a Nirvany. Na regeneraci.

// Victimer

Insania - Na počátku byl spam (2017)  ochutnávka

Insania se na novém albu poměrně zdařile dál vzdaluje tomu, co mne na této kapele vždycky bavilo. Možná jsou to pro začátek až příliš tvrdá slova, ale v podstatě to tak u mne funguje. Poly a spol. tvrdí, že na počátku byl spam, na konci mých mnoha poslechů jejich nové desky jsou spíš rozpaky. Insania čím dál více tíhne k elektronice, proti čemuž nenamítám zhola nic, desku od desky se víc do popředí dostal text a dneska už mám pocit, že je povýšen do hodnosti lídra úplně. Dřív byla Insania ve svých rouhavých sděleních pokornější a tak se mi zdálo akorát. Dnes je to už moc nahlas. Hudebně si mlaskám spíš jen u pár skladeb. Poslechově opět na první dobrou, hodně chytlavá záležitost, ale člověk, který chce víc, třeba slyšet to všechno i na patnáctou dobrou, je rázem jaksi ochuzen. Po čase už to tam není, nebo to spíš začne otravovat… Abych to nějak utnul, Kult hyeny bylo tím albem, kde byl dle mne vývoj kapely dokonán a dál už to není můj cup of tea.

Igorrr - Savage Sinusoid (2017)  ochutnávka

Hudební chovanec Igorrr je zpátky, grind se sere do klasiky, skreč do šansónu atd… První poslechy už nešokují jako kdysi, to je asi jasné, ale pořád je to něco, na co si člověk rád najde volný večer při pobytu v ústavu. A fakt, že mne deska nechytla hned od první minuty bude možným vítězstvím, protože v tomto stavu to rozhodně nenechám.

// Bhut: myslošuk, ...ale v dobrém, baví :)

// Ruadek: kurva drát to mě to zase baví, tento pošuk se prostě pozná okamžitě a nijak zvlášť se nesnaží být normální, což je ta správná cesta do blázince…

White Ward - Futility Report (2017)  ochutnávka

Jméno White Ward jsem dosud neznal, ale díky jednomu komentu (díky za tip) jsem si jej opatřil. Zajímavá kombinace (black) metalu a saxíku, pár netradičních věcí a přístupů. Všechno to ještě nemá rozkvetlé všechny kvítky, vše je ještě v rozpuku, ale rád si počkám. Ano, naděje do dnů budoucích se jmenuje White Ward, květina vyklíčila na Ukrajině a vůbec bych se nezlobil, kdyby se jí časem povedla podobná vylomenina jako předvedli sousedé Lux Occulta (Kołysanki). Ale k takovému hudebnímu vysvobození vede pár záhonů navíc...

Falls Of Rauros - Vigilance Perennial (2017)  ochutnávka

Trochu to trvalo, ale nezapomněl jsem. Ani jsem to nějak neměl v plánu, protože tyhle návštěvy amerických polesí, kdy je dobré se místo masa hnát spíš za borůvkovým koláčem, mě vždycky chytnou. Za nos, ucho, manšestrové zvony a delší dobu neupravené kotlety. Falls Of Rauros jsou kapelou stojící v podobné brázdě US venkova jako Wolves In The Throne Room, Alda nebo třeba Skagos. O minulé desce Believe In No Coming Shore jsme si popovídali tadya novinka mě před pár dny vlákala do svého revíru. Zvukově tišší a klasicky dřevní epická výprava, které nechybí poutavost, ani stejně klasická neobratnost. Občas to drhne, ale u Falls Of Rauros mi to vážně nevadí. Až se proklestím dlouhými skladbami tak, jak bych potřeboval a dohlédnu až na druhý břeh rybníka, budu chytřejší (recenze).

Au-Dessus - End Of Chapter (2017)  ochutnávka

Do jednoho z Nedělních poslechů podával info o této kapele redakční kolega Garmfrost. Au-Dessus zaujali a já dnes pouze krátce pokračuji. Venku je nové album End Of Chapter, které navazuje na předchozí (a námi propírané) EP. Kapela si svým pojetím post blacku říká o místo na slunci, nebo spíš v příšeří, a pokud v budoucnu dokáže svůj styl rozvinout, třeba tu jednou bude jedna velmi dobrá a uznávaná kapela. Zatím je to (podobně jako u Ukrajinců White Ward) vše na bázi talentu pro podobný typ muziky, který by bylo dobré nepromarnit.

The 3rd And The Mortal - Tears Laid In Earth (1994)  ochutnávka

Je až k nevíře, jak jsem tuhle prvotinu od The 3rd And The Mortal přeskakoval a věnoval se až pozdějším deskám. I když vlastně není… Bavily mě prostě víc, progres kapely se naplno rozproudil až na nich. I tak je ale pořád Tears Laid In Earth albem, které svým kapku neotřelejším pojetím doom metalu dává radost a i po letech hezky chutná. Ještě si jej pár dní nechám podávat.

Vedle desek, kterým jsem věnoval nejvíce pozornosti, jsem se stavil na pár poslechů za Paradise Lost (Believe in Nothing), testoval jsem novou fošnu dánských heavy blackošů Slægt a poslední dny jsem se začal naplno zajímat také o druhý díl Till fjälls od Vintersorga. Toho si poslechnu vždycky rád, i když má těch desek venku na můj vkus až požehnaně a pletou se mi… Tak tahle se snad plést nebude :) Jinak bylo samozřejmě nutné si dopřát poslechy, které mě v nejbližších dnech čeká sepsat - tedy Anathema nebo Sólstafir. U prvních mi deska před očima příliš nevyrostla, u těch druhých se aspoň snaží. Depeche Mode sleduju od dětských let, poslouchal jsem výběrovku singlů 86-98, což jsou podle mě nejplodnější léta souboru, kdy kapela sázela jeden hit za druhým. Pozorně si hlídám také jejich probíhající turné k albu Spirit, moc se mi líbí současná verze skladby Everything Counts a řeším si sám pro sebe, které věci bych ze setlistu vyndal a které bych si přál slyšet (Nothing, Clean, Insight v klasické verzi, Things You Said, Rush atd.). Rozhodně však nikdy nevyndávat World In My Eyes, to je vrchol elektropopu obecně a i v roce 2017 se na to dá pořád bezva tancovat :) Novou desku co nevidět chystá také šarmantní lev salónů Bruno Ferrari, takže jsem si prozatím obnovil závislost na té předchozí (Vaudeville). Pak ještě dvě, tři zastávky v Jeseníkách za Priessnitz a to bylo snad vše.

// Bhut

Drutty - Nečetla? To by sis ale měla přečíst! (2017)  ochutnávka

Nejprve jsem jim dával jen ten bandcampový poslech, o kterém jsem se ostatně zmiňoval v Nedělním poslechu číslo 43. Jenže čas ukázal, že taková hudba si zasluhuje pořídit i pro domácí užívání bez nutnosti připojení k online síti. A tak se stalo, že jsem tuto netradiční edici (LP+MC) zakoupil u páně Berryho. Vzhledem k tomu, že mám nově i zánovní přehrávací soustrojí, točím tuto dvojici nosičů celkem často. Zvláště část alba na gramodesce se mi zamlouvá více. Je krásně zahuštěna elektronikou a podmanivou naléhavostí. Kazetová část je pak více poslechová a nabízí vlastně “jen” dvě rozmáchlejší kompozice s přesahem někam do poštovních úřadoven. Tohle mě velice mile oslovilo a je to vskutku sympatické posloucháníčko.

Oxbow - Thin Black Dude (2017)  ochutnávka

Toto je vážně zvláštní kousek. První song s nádherně disharmonickou gradací je jednoznačně tím nejlepším, co mi v hlavě spolehlivě zůstává po delší čas. Jenže co by to bylo za pány umělce, kdyby se jim podařilo dostat na album jen jeden výraznější kousek, že... Oxbow jsou trochu náročnější na posluchače. Nedostanou se pod boltce asi každému a možná je to tak i dobře, možná je to tak i schválně, kdo ví… S jistotou ale řeknu, že i přes občasně těžce nervní momenty se nové album poslouchá dobře. Žánr ale nevyslovím, je tam toho dost, a je to tak hezky uloženo, že se to moc netluče. Rád bych si rýpnul, že je to muzika pro otevřené hlavy, ale samoúčelně bych se tak pasoval do role, nějakého namyšleného alternativce, což je pozice, ve které se necítím bezpečně. Přeci jen myslím, že v jistých ohledech jsem furt nebetyčná konzerva (hlavně co se black metalu týče, hehe) a rozhodně nevyhledávám za každou cenu něco, co je jenom divné a málo okoukané. Ale co už, tady nejde o to, co si o desce myslím jen já, ale jak to (za)působí hlavně na vás.

// Ruadek: díky za tip, velice příjemná a lehce nervní věc...

Insania - Na počátku byl spam (2017)  ochutnávka

Prvních pár poslechů je za mnou a spolu s nimi i první vlna prvních dojmů. To je trochu moc prvních akcí na ráz, že jo. No a taky podle toho vypadá můj trochu vylekaný pohled na album. Zatímco úvodní kousek, Nebe a Nietzsche je hit jak bič, v dalších skladbách ho hledám už těžko. Samozřejmě, že Polyho lyrika je skvost, stejně jako Tudyho exhibice. Ale to tempo… jakkoliv můžou být další songy samostatně výrazně silné a dominantní - v komplexu hromadného ničení na desce se nedokážou projevit patřičně mohutně. Album sází více na pomalejší tempo, což sami autoři vysvětlují jako výraz pro lepší přednesení samotných textů a příchod elektrické kytary je o to intenzivnější. Cožpak o to, to je fajn, ale v tom hromadném celku se to pak nějak slévá dohromady… Ale ještě pár dalších poslechů a přijdou další vlny dalších dojmů.

Burzum - Filosofem (1996)  ochutnávka

Hned z kraje měsíce proběhl redakční sraz, kde jsme toho poslouchali věru hodně (včetně takových Manowar, ovšem bezprostředně po nich jsem se pozvracel). Z výběru Jirkova balení několika CD jsem se snažil prosadit toto album, avšak ona úchvatná nahrávka byla po jisté (ani ne poloviční) odehrané době z přehrávače vyjmuta. A tak jsem si zabzučel s včelami v autě a doma… ale to zas CD vyjímala paní Bhutová… ach jo, já už ani nevím, kdy jsem tuhle desku vlastně slyšel celou v kuse….

// Sarapis: Haha, Manowar si matně pamatuju. Ještě že většina osady už spala, to by vás odběhlo asi víc:) Nicméně na obhajobu nejlepší kapely všech dob nutno říct, že to bylo hlavně kvůli slivovici na úrovni Baxterovy pálenky, nemám pravdu?:) Ale k věci - Filosofem je kultovka, pro mě nejlepší deska Burzum.

// Victimer: Zrovna za pár dní jedu do Beskyd, kde se dle mých posledních informací má “baba s trubkou” pohybovat, bláznivě pořvávat na úbočí Soláně a meditovat u pramene Bečvy. Její pohyb se budu snažit zachytit fotoaparátem, v nestřežené chvíli ji překvapím rychlým útokem ze křoví a poté znehybním. Později ji doma využiji na domácí práce a vyprávění mytologických zkazků z její rodné hroudy.

Al-Namrood - Enkar (2017)  ochutnávka

Nové logo a zajímavě pojatý obal plný pekelníků s hady místo rozmnožovacích údů. No nic, zjevně má jít o další a ještě intenzivnější formu rebelství. Fajn, beru. Už se ale nechci moc pozastavovat nad skutečným původem kapely, protože se tak nějak přistihuji na velkých pochybách. Jsem v jádru člověk podezíravý asi… Nicméně hudebně mě to baví, jak dlouho nic od téhle kapely. Možná taky proto, že jsem jejich arabskému orient black metalu dal na delší čas pokoj. Dříve jsem to točil jak magor furt. Takže mi novinka přijde příjemně svěží, akorátně divoká a jistě zajímavá.

Krátkých i delších poslechů bylo, pochopitelně, vícero. Ale času na poslech poněkud ubývá, což hodlám zarazit, ale ještě nevím jak… recept na to asi není. Z těch jednorázových štěků bych mohl zmínit třeba big beat od Hudby Praha na desce Maelström. Zajímavě laděnou Rockmanticu od Inflagranti, zapomenutou Tinne od Heiden a taky kolegovo EP (Žrec), nové EP Kaosquad a od stejného vydavatele další novinku - Asmodeus - Oko Horovo… Na některé kousky se časem nahrne vícero slov, ale nechci předbíhat, natož slibovat…

Ještě si dovolím otevřít pivní okénko a přinést pár poznatků z uplynulého měsíce. Začnu hned tím, čím jsem začal celý měsíc červen - Mazák extra hořká jedenáctka. Pamlsek, na kterém si pochutnala celá (dorazivší) redakce na již zmíněný sraz. Zde proběhlo i několik dalších lehkých ochutnávek, z nichž si vybavuji například světlý ležák 12 z pivovaru U Vacků. Pamatuji si jej proto, že láhev byla pěkně zkyslá, takže naplněné sklenice putovaly k přilehlým květinám jinak příjemně slunné zahrádky. Ne, že by tenhle pivovar stál za starou bačkoru, ale prostě jsem si asi neohlídal expiraci. Jinak mám jejich produkci velmi rád.
Pivovar jako takový jsem navštívil (pokud mne paměť nešálí) jen jeden, a to Na Lochkově. Je to příjemné prostředí, kde skvěle vaří (jídlo), ale s tim pivem to ještě tak vypilované není. Světlá jedenáctka je hezky chmelená a jako jedinou bych ji označil za povedenou, ačkoliv chuť se dá snadno zaměnit s několika dalšími varníky, z čehož plyne, že příliš výrazného zážitku nenabízí, ale jinak je vážně fajn. Na čepu pak byla ještě pšenka 11° a Ale 12°a obě piva nepřinesla výraznějšího dojmu. Pšenice sice lehká a na žízeň dobrá, ale chyběla jí nějaká větší váha, stejně tak ale, který byl jaksi nijaký a do chutí svrchně kvašených piv se dostával s přídavkem fantazie. Polotmavá třináctka byla asi nejhorší - zpočátku trpká, později příliš karamelově “černá”. To bych celý večer pít nedokázal…

// Garmfrost

Impetuous Ritual - Blight upon Martyred Sentience (2017)  ochutnávka

Nová sbírka hnusu od protinožců Impetuous Ritual je ještě horší než předchozí desky. Jak je rozmatlaná obálka a nečitelné texty, taková je hudba.Tedy snůška rozplizlých nelibovuzvučných chaosů. A já si pomlaskávám. Je co prozkoumávat. Hehe

Totalitarian - De Arte Tragoediae Divinae (2017)  ochutnávka

Ačkoliv je De Arte Tragoediae Divinae v podstatě oříškem a ne pokaždé příjemným, přináší italská skvadra Totalitarian na svém debutu prvotřídní death stříknutý tím nejčernějším blackem. Kompozice samotné jsou dlouhé a někdy ještě delší. Rád bych řekl, že vám hodina uteče, ani nebudete vědět jak, ale budete a bez bolení hlavy se neobejdete. Je to hnus, velebnosti!

White Ward - Futility Report (2017)  ochutnávka

Ovšem Futility Report je mňamíček! Blackový základ je skvostného charakteru. Je promísen jazzíkem bez potřeby doktorátu z hudební nauky. Užijete si radostnou hru, temnou atmosféru mnoha barev, výborně zvládnutou techniku a přitom stále super šupec. White Ward nepřinesli v minulosti nic závratného, ale novinka je příslibem do budoucna, že se mohou dít věci.

Aversio Humanitatis - Longing for the Untold EP (2017)  ochutnávka

Španělé Aversio Humanitatis to umí rozpálit po divošsku i s rozmyslem. Jejich mix deathu s blackem má šmrnc a tah na branku. Longing for the Untold je dílem zlým, ale je znát, že pánové rádi předvádí, kterak jim to jde i po technické stránce. Líbí se mi jejich práce s gradací skladby, která ke konci umí ve vás pěkně rozdmýchat ďábla, až je možné, že se neudržíte a budete nadšeně řvát a rvát si kůži z těla.

Merrimack - Omegaphilia (2017)  ochutnávka

Pět let si museli fanoušci francouzských Merrimack počkat na následovníka rozdílně přijaté The Acausal Mass. Jak si vede novinka je otázka zatím předčasná, ale dle mého názoru se jedná o povedené dílo. Na zadek si nesedám, ale baví mě. Mix dobré moderní práce s okultní atmosférou s příměsem deathově načichlé obhroublosti skvěle funguje a nenudí. Tedy zatím, ehm.

Bylo toho o mnoho víc, co mi prolétlo pozorností. Naposled a pouze jednou (s velkým prožitkem) mi v hlavě uvízla novinka amerických Manetheren - The End. Neustále mi hvízdá myslí novinka The Ruins of Beverast - Exuvia. Tu jsem si musel pořídit na cédé. Tuším, že v podobě této desky jsem konečně prokoukl kouzlo tohoto projektu. Nová Anathema mi rovněž nadále dělá radost a i na ten nosič dojde. Když zbude čas a že si ho rád udělám, promrskávám s radostí starší srdcovky, kterých bych se kvůli záplavě novinek nerad vzdal.

// Ruadek

Bjorn Riis - Forever Comes to an End (2017)  ochutnávka

Kytarista z Airbag a jeho sólovka. Jen tato věta je pro mě lákadlem, které jsem nutně musel okusit a chutná báječně. Částečně Wilsonovka, částečně Pink Floyd a částečně spousta dalších jmen. Především ale výborná hra na kytaru, jakou už jsem zase dlouho neslyšel.

// Jirka D.: Mám z toho stejný pocit, vlastně tahle deska ve mně vzbuzuje podobné chvění jako poslední sólovka Stevea Rotheryho. A to je dobře.

Forest Swords - Compassion (2017)  ochutnávka

Novinka od Ninja Tune, Matthew Barnes a jeho perkusní elektronický vesmír, postavený na samplech chorálů a experimentální elektroniky. Velice dospělé dílo, opravdu nádherné kompozice s vnitřním dějem. Futuristická world music.

Moby - More Fast Songs About the Apocalypse (2017)  ochutnávka

Pošuk Moby s novou deskou, kytarovou, punkovou a kritickou k současným poměrům po celém světě. Ostatně jako vždy (pokud se nejde vyjádřit hudbou, dělal to v bookletech). A zadarmo ke stažení - a navíc k tomu dostanete i minulou desku. Muzika, od které toho nemusíte moc chtít a nakonec ji nedokážete tak lehce vypnout.

1476 - Our Season Draws Near (2017)  ochutnávka

Pagan-folková rockovka s řádnou porcí punku, vyřvaná, dobře vychlazená. Velice příjemná, v principu poměrně jednoduchá deska, se svůdnou energií a řadou příjemný brnkavých pasáží. Něco, co nevzniká jen tak samo od sebe, něco, co pochází ze severu. Tu pěnu z ledových vln, tříštících se o skály, lze cítit z každého hrábnutí do strun.

// Sarapis

Iced Earth - Incorruptible (2017)  ochutnávka

V kontextu posledních studiovek Iced Earth jsem bral raději s rezervou, že vypuštěné ukázky z Incorruptible zněly poměrně nadějně. Z mé strany to dokonce bylo takové malé vítězství, že jsem to vůbec zkusil. Iced Earth mám rád, ale po přelomu tisíciletí můj zájem ochabl, bez Barlowa to prostě nebylo ono. Že by se to letos obrátilo? Vypadá to že ano! Životní výkon Stu Blocka a polibek múzy na Schafferově hmatníku dělá z této desky solidní kus flákoty. Berte příbor a žvýkejte pomalu.

Ulver - The Assassination of Julius Caesar (2017)  ochutnávka  naše recenze

Norové se zase vytáhli, i když oni už jsou za ty roky tak vysoko, že my běžní smrtelníci na ně zespoda už stejně jenom obdivně mžouráme a mlaskáme. Novinka má nespornou výhodu, že je od začátku chytlavá, má vtahující atmosféru a albu vévodí Garmův hlásek, který by mohl usmiřovat národy. Je to pop, který v rádiu neuslyšíte. Kdejaký dramaturg by argumentoval, že by z toho babky u kafe dostaly běhavku. A měl by pravdu. Mainstream je z velké části bezpohlavní a Ulver? Inu, ti jsou pohlavní.

David Gilmour - Rattle That Lock (2015)  ochutnávka  naše recenze

Z nejlepšího obchodu z muzikou v ČR dorazil balíček a v něm až překvapivě pěkně provedený digibook. Rattle That Lock je elegantní album důstojného pána s kytarou. Je to další z řady stárnoucích hudebníků, pro něž hudba znamená život a kteří i s desítkami let v hudební branži na krku neztratili jiskru.

Ono to možná vypadá, že jsem na nic neměl čas nebo si jen válel šunky u bazénu, ale není to tak. Z nových nahrávek jsem si ještě líznul Sólstafir, z jednoho poslechu se ale závěry dělat nedají. Kromě toho jsem se často vracel k jistotám, o kterých už tu byla řeč mnohokrát, takže se zdráhám vyjadřovat se o nich obšírněji. Ne že by si to desky Rush - Clockwork Angels (2012), My Dying Bride - 34,788%...Complete (1998) nebo Hate Eternal - Infernus (2015) nezasloužily. Pořád je na nich co objevovat, vyzobávat, vychutnávat. Můj červen vyplňovala především tato požitkářská činnost. A že mi spousta nových věcí uniká? No stress...