Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - červen 2018

Sarapis8.7.2018

Prázdné školní lavice nevěstí nic jiného než ulice plné mládeže a učitelstva a pořádně horké léto. V naší redakci už je týden zavřeno, vrátný si odvezl ledničku a všichni, kdo tu zbyli neb zrovna nezapichují slunečník do plážového písku na vzdáleném bodě zeměkoule, mají nařízený homofis. Mnoho zamrdejs před námi, slunce nahoře, nohy též a pokud jde o dobrou muziku, prohrábněte dnešní Ozvěny a třeba vás něco chytne.

// Jirka D.

YOB - Our Raw Heart (2018) ochutnávka

Laťka nastavená předchozím albem je hodně vysoko a logicky to novinka bude mít strašně těžké, protože ubránit se srovnávání prakticky nejde. První dojmy jsou nicméně jasné - jak to minule šlo hladce a přirozeně, tak tentokrát všechno roste pomalu a zodpovědně. Odradil mě první vypuštěný singl, ale v kontextu desky zapadá a s narůstajícím počtem poslechů všechno začíná dávat smysl. Bude to chtít ještě čas, ale za ten zhruba měsíc společných chvil začínám mít jasno v tom, že tohle album si zaslouží další prostor.

Graveyard - Peace (2018) ochutnávka

S Graveyard je to trochu jak na houpačce a jakkoliv se mi předchozí deska líbila (zde důkaz), tak aktuální mi zatím pod nos neleze. Mám tak trochu pocit, jakoby se vařilo z vody a pak (a to už není jen pocit) byl zvuk dotažen opět k ostrému, těžko poslouchatelnému bolehlavu. Ono to spolu možná trochu souvisí, ale sahat nikomu do svědomí nechci. Zatím je to ale trochu trápení a vlastně ani nevím, jestli budu mít sílu a trpělivost to zkoušet dost dlouho.

Ghost - Prequelle (2018) ochutnávka

Je to kýč, co víc k tomu napsat? Snad jen to, že přesně takhle to kapela chtěla a že je potřeba to respektovat. Hledat v tom něco velkého nejde, ale stejně ani nemám dojem, že by za tímto účelem album Prequelle vzniklo.

Status Praesents - Atrum Tremorandum (2018) ochutnávka

Moje oblíbená domácí kapela, která vydala novou desku už před nějakým časem a s ohledem na mou internetovou slepotu se to ke mně doneslo zase až hodně pozdě. Každopádně zatím novinku nějak neumím pobrat a upřímně mám spíš dojem nejslabší desky v diskografii SP. Něco na ní nefunguje, jakoby to kapela rvala přes závit a přirozená radost (třeba Crematory Country) je kdesi pryč.

Sepultura - Machine Messiah (2017) ochutnávka naše recenze

Vrátil jsem se k loňské Sepultuře, konečně si tuhle desku koupil a teď si ji užívám naplno. Ta deska je výborná, co vám o tom budu psát. Sepultura nelpí na tradicích, nehraje si na old school ani nezneužívá svého jména a svého postavení na scéně. Naopak riskuje tím, že jede vpřed, vyvíjí se, zkouší, hledá nové cesty a přístupy. A daří se jí. Nevím, čím to je, ale k téhle kapele mám stále větší a větší úctu.

// Garmfrost: Jsa nalákán tvými slovy, Jirko, jsem si Machine Messiah pustili znovu a uznávám, že jsem v době, kdy deska vyšla a já ji odsoudil, mýlil. Je dobrá! Pěkně se poslouchá, je moderní, neobrací se kamsi a udává směr případným následovníkům. Narozdíl od Soufly nebo Cavalera Conspiracy zde není ani kousek trapnosti a hloupé nudy.

Kromě uvedeného toho bylo ještě moc, červen se zadařil. Několikrát jsme souložili s novou konečně deskou Five Seconds to Leave, v závěru měsíce pak jedna rychlovka s Nine Inch Nails. Koupil jsem si vinyl Forgotten Silence spolu s trikem a pak jsem si koupil triko Drom zase s vinylem, aby byla změna. Ulítával jsem na Obzen mých kdysi oblíbenců Meshuggah, prolítl staré desky Metallica a Slayer, a pak ta výše uvedená Sepultura vzbudila chuť na něco staršího - došlo na Kairos, na Roots, ale třeba i na Arise. Na můj vkus až dost thrash metalu, jehož různých karikaturistů se poslední dobou nějak vyrojilo. Naštěstí klasika je vždycky poruce.

// Victimer

Červen byl o novinkách. Vyšlo jich v posledních týdnech v mém záběru tolik, že pochytat všechny a nebýt přitom za neználka bylo činem hodným titulu zasloužilý umělec. Asi zavolám na hrad. Pešek, Vinklář, Victimer - jo, to by šlo. Rád bych poděkoval Bhutovi za kompletní diskografii ansámblu Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip, kolem kterého se našim éterem nese už několik nadšených reportů a já stále nechápal proč. Třeba pochopím teď. Jinak jsem byl věrný, manželku nepočítaje. Yob, Sleep, Nine Inch Nails, Marduk. Na starý páky je vždycky spoleh a červen nebyl o tom hledat ty nové.

YOB - Our Raw Heart (2018) ochutnávka

Jako ukázku jsem si vybral skladbu The Screen, ve které zní Yob trochu jako Triptykon nebo Celtic Frost na Monotheist, ale to je jen taková vsuvka k albu, které zní hodně mocně, dokonale dřevně a těžce. S Yob to je vždycky na dlouhou dobu, ale v drtivé většině případů se trpělivost vyplatila. Věřím, že se tak stane i s Our Raw Heart. Zatím hrdě nasávám a nechávám si strašně pomalu vlámávat do hlavy ostrý šutrák obřích rozměrů, neboť přesně jako on mi Yob zní a bude dřina jej vstřebat. Ale poctivá.

Sleep - The Sciences (2018) ochutnávka naše recenze

Další vetroši mají už ve svém názvu, že by nebylo od věci si jednou za pár let zdřímnout. A tak se Sleep pořádně prospali. Ale že by jim něco uteklo, to zase ne. Každý je jen následuje a málokdy vyšperkuje všechno to kamení tak, aby si nikdo nevzpomněl na Sleep. Comebacková deska je dobrá. Klasika, která nic nezkazí a drží laťku vysoko. To aby bylo poznat, kdo je hnedka po ránu za volantem!

Soft Kill - Savior (2018) ochutnávka

O Soft Kill už u nás byla jednou řeč a byla taková normální, nic neřešící. Post punková dušička ožila, hlava kritika pak byla o něco dubovější a trvala si na jistém podílu nudy. Choke je ale deska na pohodu, stejně jako novinka Savior. Něco vyloženě zvedne adrenalin, něco uvadá trochu moc rychle, ale vesměs jsem spokojen. Nostalgia eternal!

Nine Inch Nails - Bad Witch EP (2018) ochutnávka

Konec trilogie po sobě jdoucích EP bývá označován jako klasické album, snad proto, že o pár sekund přesáhl minutáž, nevím… na mě je tohle moc puntičkářské. Já jej beru jako EP, protože na nové album NIN je tohle málo. Výsledná podoba a experimentální charakter skladeb Bad Witch mi ovšem vyhovuje i přes možnou debatu kolik čeho, proč a jak má být. A Reznor zpívající stylem Davida Bowieho mě opravdu potěšil. Když už experimentujeme, proč ne i s vokálem? Saxík taky rád slyším, jako netradiční oživení boduje, takový už je v podobných situacích jeho úděl. Bad Witch mi přirostlo k uším a baví mě se v tom krátkometrážním albu (sic!) brodit.

// Jirka D.: Mám to podobně, takhle rozkročení NIN mě docela baví.

Marduk - Viktoria (2018) ochutnávka naše recenze

Marduk to pěkně osolili. Viktoria je krátká, intenzivní jízda, ve které se mísí duch starých rychloupínáků s pachem pomalé ztrouchnivělosti. Jsou tu dobré skladby, ale jak praví moudrý průvodce recenzí Garmfrost, vše je vlastně správně, ale že by měla deska tu správně zvrácenou a něčím unikátní atmosféru, to už asi ne. Otázka je, jestli se v tomto směru nejede tak trochu na autopilota. Ale já to v tuto chvíli nějak moc neřeším a užívám si. Se všemi plusy i mínusy je mi celkem šumák, co se říká. Viktoria umí kopnout do zadku a dloubnout pod žebra. A o tom Marduk jsou. Pořád to tam je...

Doomed - 6 Anti-Odes To Life (2018) ochutnávka

Po minulé výborné desce jsem nabral trochu ztrátu, ale to se dožene. Začínám, zatím se mračím, ale nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Jestli se mračím nudou, nebo že to k tomu zkrátka patří. Radovat se můžeme ráno, když se probudíme. S Doomed to o radosti zase nebude, budeme trpět, sténat, ale hrdě a snad i ve vší pokoře. Musím si to srovnat, ale neměl by být problém se sladit. Recenze by také měla být...

Reverorum ib Malacht - Im ra distare summum soveris seris vas innoble (2018) ochutnávka

Taková milá zvrácenost na závěr. Moc často se tímto směrem nepouštím, jsem otec od rodiny s vynikající pracovní docházkou, chodí mi prémie a ctím bezpečnost za každé, byť sebevíc absurdní situace. Ale uvnitř to vře. Chce se to všechno zmačkat, zničit, rozkopat. Vykácet, semlít, upálit. Tak si pouštím Reverorum ib Malacht. Ještě že mám doma sluchátka, to bych byl asi často bez večeře…

// Garmfrost: Novinka RiM je šílená a ďábelská! Tedy božská. Ale zlá. Zvrhlý mix maximálního tlaku v blackových barvách je promísen surovým EBM s ambientním kořením. Je jasné, že k poslechu a jeho vychutnání je nutné být krapet magor.

Přidávám poslední Ministry, kteří si ostudu neutrhli. Doma se rozhostila krutá zima s novými Immortal (zatím dva poslechy) a netradiční špetkou do blackového soukolí se snaží přispět francouzské těleso Moonreich (recenze bude). Tak hezký prázdniny, satanisti!

// Bhut

Urfaust - The Constellatory Practice (2018) ochutnávka naše recenze

Své stěžejní dojmy jsem načrtal do recenze. Takže zde jen přidám výsledný neustále uhranutý dojem. Moc mě ta hypnotičnost baví.

Ulver - Blood Inside (2005) ochutnávka

Absolutně nemám přehled o celé diskografii téhle kapely. Prakticky znám jen několik alb, z nichž Blood Inside je jedno z těch hodně oblíbených… ačkoliv, které se mi vlastně líbí nejméně? To nemohu říct…

// Garmfrost: Blood Inside bylo po letech zpívané album, tudíž pro mě coby fandu pana Garma nádherná deska. Je vynikající i co do temné atmosféry, spojení experimentů s ambientem a skvělým písničkářstvím. Do té doby stále další z řady geniálních desek Ulver. Pak už to začalo drhnout, ale nikdy nebylo nejhůř. Snad jen soundtracková Riverhead nebyla nic moc…

// Victimer: Blood Inside ano. Mám tohle album prostě rád a vždycky si na něj v dobrém vzpomenu a po čase ho aspoň jednou protočím. Abych nezakrněl, protože tahle deska je k zakrnění protipól.

Skitliv - Skandinavisk Misantropi (2009) ochutnávka

Líbezná deska, která je natlakovaná až po okraj. Změny tempa a skřehotu jsou podmanivé. Těžko se mi volí slova pro popis této nahrávky, to prostě musíte projít sami. Kompletně, bez přestávky, se vší soustředěností. Výsledek jednoduše stojí za to. Skvost!

Ad Hominem - Napalm For All (2018) ochutnávka naše recenze

Roundup For All aneb více v recenzi. Ale vážně mě to chytlo...

Tiamat - Prey (2003) ochutnávka

Spíš než já toto CD z police vytáhla paní Bhutová, která má Tiamat (mimo jiné) velice ráda. Víceméně jsme se shodli na tom, že je tohle jedna z nejlepších desek, kterou kapela natočila. Ať už máte favority v jiných položkách jejich zajímavé diskografie - Prey je zkrátka mezi těmi nejlepšími. Alespoň já tu desku opravdu žeru.

// Garmfrost: Touhle deskou pro mě Tiamat jednou pro vždy skončili. Nuda, vata..

// Victimer: Já mám Prey rád. Zlaté časy kapely už byly sice tou dobou v nenávratnu, ale k Prey chovám sympatie. Je to taková skládačka, trochu písniček, trochu experimentů ála A Deeper Kind… a řekl bych, že takové slušné nadechnutí na závěr. Já poslal Tiamat do kytek až po této desce.

// Jirka D.: Písničkovější Tiamat, které ale ještě šlo brát vážně. Prey je fajn album.

U.N.C.U.L.T. - אוּסִיפְרְטְנְסְמַאֶל קַנְטְבְס אַדְרַמַלַס אוֹסְטִיבְם (Ucifrtnsmael Cantvs Adramalas Ostivm : Anti-Estrutual Formulas Da Genesis Do Anti-Mundo) (2018) ochutnávka

Nechtějte po mě, abych vám vysypal jméno desky z paměti. Za prvé neumím hebrejsky a za druhé, takhle šílený název se mi ani nechce pamatovat. Prostě jde o debut kapely Uncult. Jasně, píšu to bez teček, protože i název kapely je v plném znění: Uma Nulificação Catalizadora Ultrapassa os Limites Transcedentais. Masakr co? Takže oč tu běží. Je to brazilský okultní black, který víc než na obsah hleděl na formu. Proto jsou ta slovíčka tak záhadná a složitá, proto je obálka tak tmavá a tak dále. Nicméně tohle je poloha, kde okultní/esoterní black už padá mimo můj zájem. Zkrátka zde cítím už zbytečné přehánění a na místo správně zádumčivé muziky se mi dostává nudného, fádního a nebojím se říct roztahaného materiálu. Možná tomu dám ještě nějaký čas, abych snad něčemu i porozuměl, ale zatím říkám, že mě to vůbec nebaví. Jednou to přijít muselo...

Dal jsem si tu práci a vyslechl debutovou desku od Daerrwin. Taky jsem si koupil Spark, kvůli studijním důvodům, ačkoliv mě vyloženě odpuzovala obálka Powerwolf. V tomto čísle se o Daerrwin píše jako o kapele, která hraje to, co nikdo předtím u nás. A to je bod, který mě zvedl ze židle. Krom toho, že Daerrwin výrazně kopírují Deafheaven, Au-Dessus, Wiegedood a další kapely kombinující hardcore s blackem (hlavně ti Deafheaven jsou zcela zřejmá inspirace), tak za další už tu nejméně od roku 2013 funguje několik kapel, které tenhle styl provozují. To už jako tuzemský posluchač zapomněl na ██████? Na Pustinu? Na všechny kapely z kompilace Jdi a dívej se? Tím je mi “sláva” Daerrwin hodně proti srsti. Navíc jim ten black nevěřím ani za mák, znám totiž z osobní zkušenosti DJ Bamboochu (uveden jako Bam) a black je ten poslední styl, který bych mu hádal a věřil, že ho baví… Hold vlna moderny.

Dále jsem trávil několik poslechů s klenoty typu Sundown - Design 19 nebo Necrocock - Konvalium (výtečná záležitost, kdy titulní song už roky nemůžu dostat z hlavy a sem tam si jej nahodile pobrukuji). Intenzivně jsem se věnoval jeskyňářské tématice Forgotten Silence na Krasu a rovněž otestoval Smutnici od Silent Stream Of Godless Elegy, či Epigrammata od Et Moriemur. Po čase tak přehrávači vévodila tuzemská kotlina.

Pivní okno

1.6. byl v Praze otevřen další pivovar, který jsem o deset dní později navštívil. Tentokrát jde o Řeporyjský pivovar ve stylové budově starého kina v prapůvodní zástavbě. Zkrátka tady to ještě nevypadá tolik pražsky, přeci jen k ceduli konec města je to jen jeden a půl kilometru. Nicméně restaurace s pivovarem vypadá zvenčí a vlastně i zevnitř velmi velkoryse a přívětivě. Místa k sezení vskutku dostatek. Celkem dva bary, dvě zahrádky, prostě ideální podnik. Toho času jsem chutnal světlou desítku jménem Vilda. Ta byla vcelku fajn pitelná, ačkoliv měla zvláštní hořkost, se kterou jsem se snad ještě nesetkal. Ona chuť pak zůstávala viset v krku a působila zvláštním dojmem. Dvanáctka Prefunda mě hned z kraje vylekala. To proto, že mi byla přinesena ve skle od Pilsner Urquell a vlastně i na stole byly jen a pouze tácky tohoto pivovaru. Naštěstí bylo ve sklenici skutečně dvanácti stupňové pivo z Řeporyj a nikoliv jedenáctka z Plzně. Nicméně tento nápoj mi přišel poněkud hůře pitelný, respektive hutný a zatěžkaný. V onen moment jsem si nedokázal představit pít tento produkt po delší čas během večera třeba… Na závěr jsem si dal malou vídeň, která měla daleko blíže ke klasickému polotmavému pivu. V Čechách ty vídně prostě nějak nejdou… Vzato kolem a kolem nic špatného se nekonalo. Prostředí i obsluha velice příjemná a pivo slušné. Někde jsem sice četl, že zdejší pivo patří mezi to nejlepší pivovarnictví v Praze, ale to byl jistě velice euforický záchvěv. Ceny jsou zde přívětivé, takže není důvodu proč meškat návštěvu. I já se sem určitě ještě vydám.

Stihl jsem zavítat i na festival minipivovarů na Pražském hradě. Zde jsem byl všeho všudy poprvé, takže jsem moc netušil, co čekat. První, co mě dost zarazilo bylo místo konání, které bylo avizováno do Královské zahrady. Do té je vstup přes bezpečností turniket (jako do celého hradního areálu - nejspíš proto, že se současný palič trenek bojí osvědčené Die Fenster Politik, která by mimochodem prospěla i v jiných budovách Malé Strany), ale stráže jsou v pohodě, takže žádný problém. Jen to místo konání bylo na střelecké cestě, která vede pod zahradou mimo areál zahrady (pod hradbami), takže přes další turniket jsem vylezl zasejc ven. Vstup 500,- na hlavu mě zpočátku dost překvapil, ale později jsem pochopil, že má své opodstatnění: 1, dostanete brožuru a degustační sklínku; 2, pijete, co hrdlo řáčí, za vzorky se již nic neplatí; 3, tímto aktem se vyselektuje návštěvnost od nahodilých píčů, kteří se chytnou nejsilnějšího piva a po pár kouscích dělají neplechu. Takže festival měl opravdu úroveň, neb do jeho útrob zavítali skutečně ti, kteří mají o danou kulturu zájem. Chutnal jsem toho skutečně dost a nemůžu říct, že by něco vyloženě vadilo (možná jen ta Růženka od Medvídků stála za prd). Ale je to taky dáno tím, že jsem chutnal vesměs své oblíbence, jelikož jsem jejich produkci třeba dlouho neměl, nebo, že bylo k ochutnání něco zajímavého. Vypíchnout tak můžu Albrechta a jejich bezchybný ležák 13°, stejně i jejich APA měl smysl a šmrnc. Však jde o jeden z mých top 5 pivovarů vůbec. Beer Factory s jejich 3 Rmutem rovněž zaujali, nejinak produkce Cobolis. Zajímavá byla účast pivovaru U Fleků, u kterého jsem si myslel, že jej nelze ochutnat nikde jinde, než takzvaně “pod komínem” (což je i pravda, jelikož tohle byla zvláštní výjimka). Každopádně se mi zde popíjelo dobře, ačkoliv jsem nestihl vše, co zde původně bylo, jelikož jsem dorazil v poslední den konání prakticky několik hodin před úplným koncem. Z toho důvodu už byly některé dobroty z čepu pryč včetně některých pivovarů. Nechyběly mi žádné langoše, produkce hudebního rázu ani jiné soutěžní kejkle. Prostě festival, kde se degustuje pivo na úrovni. Tohle zkrátka předčilo má očekávání. Takže se těším do dalšího ročníku.

Aby se neřeklo, že patřím mezi ty, co plivou na velké průmyslově zaměřené pivovary, tak jsem se byl juknout na Smíchov. Ne, že bych na zmíněné továrny sem tam neflus, ale cíleně se jim nevyhýbám. Takže ve Staropramenu ve slušné restauraci Na Verandách s báječným výhledem na pajzl Nagano jsem si dal do nosu Extra chmelenou 12°. Evidentně se už i tyhle pivovary snaží přijít s něčím zajímavým a novým, ačkoliv se chvástají nějakými tradicemi a mezi řádky zesměšňují pivovary malé, co rádi experimentují (tak to dělá proslulý Gambrinus). Nuže, ne že bych to pivo lil do stoky, ale, že bych byl nějak roztančil své chuťové pohárky… bohužel ne… Nápoj dobrý na žízeň, ale druhá sklenice už se dopíjela hůře a vinu dávám podivné hořkosti, kterou pití mělo. Inu, proč se trápit něčím takovým, když vím, že mému hrdlu lépe lahodí produkty jiných varníků? Nehledě na fakt, že rád objevuji a především preferuji svrchní kvašení.

Ještě téhož večera byla chuť narovnána v Pivovaru Bubeneč, o jehož existenci jsem neměl tucha (a na hradě jsem jej v tom množství stačil přehlédnout). Toho času kroky vedly o dům dál - do Království piva, jenže cestu překřížila rohová instituce výše zmíněné varny. Ochutnána (ze zdejší produkce) světlá jedenáctka a příjemná a chuťově vyvážená patnáctka IPA. Vedle toho jsem zde měl ještě Raven Sky APA 12 a Cobolis IPA 16 - vše naprosto famózní záležitosti. Nakládaný hermelín zasyčel v útrobách a přítelkyň čaj (protože řídila) se rovněž jevil jako kvalitní a velmi voňavý nápoj. Takový přístup se mi líbí - když už mám kvalitní pivo, tak budu mít kvalitní i zbytek nabídky. Žádné kompromisy.

// Sorgh: Píči, hezké slovo:-)

// Sarapis: Textový editor to ani neoznačil jako chybu, takže zřejmě správný tvar i užití ve větě.

// Garmfrost

Gorefest - Mindloss (1991) ochutnávka

Můj vzor pro hluboké zvracení s řádně otevřenou tlamou. Hehe. Nehynoucí láska skoro třicet let. Sice hodnotím False o fousek výš než Mindloss, ale nadšenej z Gorefest jsem stejně jako tehdy. Navíc jsem si teď album koupil na CD, takže je vše takové novější, svěžejší… Miluju to!

// Victimer: Prakult!! To bylo ještě vlasů na našich hlavách, že jo Garme… :)

Ancient Moon / Prosternatur - Secretum Secretorum split (2018) ochutnávka

Uf! Tohle splitko mě sežehlo a zároveň zmrazilo. Neskutečná dvojice spojila síly, aby roztrhala posluchače na atomy. Skladby Ancient Moon i Prosternatur jsou příjemně vyvážené. Obě kapely jsou silně atmosférické a zároveň drtící. Ani vlastně nechci, nebo nedokážu popsat slovy, co se mi děje s city. Ale husí kůže, rozklepané ruce možná nastíní, jak moc se mi Secretum Secretorum zažírá pod kůži ...

Immortal - Northern Chaos Gods (2018) ochutnávka

Přiznávám, nečekal jsem, že si mi nový Immortal bude líbit! A líbí hodně! Že není v sestavě Abbath? Rozhodně nevadí! Když srovnám jeho sólo snahy s Demonazovými Immortal, jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Northern Chaos Gods má šťávu, nenudí, prolínají se v něm blasty s atmosférami. Horgh bubnuje jako bůh (démon jsem chtěl říct, hehe) a Demonaz má fakt dobrý hlas. Sázka na jistotu? Možná, ale ne každému se podaří znít takto dobře. Více v recenzi, která bude během července.

// Sorgh: Zatím jen singl, ale je to hrůza a bojím se dalšího pokračování...

Funeral Mist - Hekatomb (2018) ochutnávka naše recenze

U Viktoria postrádám ohavnost a temnotu. Stejně tak Mortuusovo dávení. Funeral Mist se srovnání s Marduk asi nevyhne, ale vychází z tohoto souboje o hodně líp. Hekatomb je vraždící maniakální masakr! Nepostrádá však určitou pestrost projevu, rytmů a vášní. Jak je deskou intenzivní, tak je proměnlivou. Kolega Bhut to hezky shrnul ve své recenzi, takže není nutné nikoho otravovat svými plky. Líbí!

Craft - White Noise and Black Metal (2018) ochutnávka

White Noise and Black Metal není nic pro slabší srdce. Nenávist a vztek z desky čiší z každého póru. Craft je zničující nátury. Pakliže máte blbou náladu, White Noise and Black Metal neposlouchejte. Ačkoliv se jedná o kruté zlo, svým naturelem pro pravověrné, je možné, že uslyšíte i experimentální podtón. Devizou jsou velice slušné kytary, které hoblujíc a sekajíc rády se chlubí výtečnými vyhrávkami. Za vším pak stojí nasraný ďábel lidských představ, skřípe a vrčí patřičně jedovatým hlasem… Zřejmě nic nového pod sluncem, ale sympatická je snaha nebýt ve stádu. Protože experimenty a pravověrnost dohromady se dávno nenosí. Kdo má rád dobrou technickou práci, mohl by si přijít na své.

Marduk - Viktoria (2018) ochutnávka naše recenze

Viktorka mě baví! Není komplikovaná, je plná masakru, umí být i hezká. Většinou je ale hnusná, špinavá a zlá! Jak jsem už psal u Immortal, po letech mě nové album Marduk zase baví. Uznávám, že bylo líp, ale také hůř. V podstatě se jedná o přímočaré zlo s grácií. Staří pánové dokázali, že se stále umí rozohnit a že jim to jde od ruky.

K mým květnovým a červnovým poslechům patří takřka bez ustání i nové desky Et Moriemur a Self-hatred. K Epigrammata a Hlubinám jsem se vyjádřil slovy a dál je už prostor pouze pro pocity. Letmo jsem zkusil nové Sear Bliss Letters From The Edge, ale že bych byl kdovíjak odvařený, to zasejc ne. Nic moc! S o to větší chutí jsem se vrátil k parádnímu EP Kaosrekviem od Dark Sonority. Taktéž jsem se po odmlce znovu ponořil do temného díla Gash’khalah pařížských zrůd Novae Militiae. Jedu do zblbnutí diskografii geniálních In Vain, kterou jsem si postupně pořídil na CDs. Jinak vše při starém - Enslaved, Septicflesh, Ulver, Paradise Lost, Rotting Christ, Opeth …

// Ruadek

Jon Hopkins - Singularity (2018) ochutnávka

UK producent a komponista tvořící hodně zajímavé IDM. Přesně v mém záběru, přesně v takové formě, která mi přijde excelentní a zajímavá. Na Singularity předvádí to nejlepší z tohoto stylu, s osobitým rukopisem. Opět, stejně jako na minulé Immunity, hodně čistého ambientu a v ráži Berlínského elektra a jeho špíny. Je to tam.

Brad Mehldau - Largo (2002) ochutnávka

US jazzový pianista s jeho lehce nu-jazzovým kouskem z velmi obsáhlé diskografie. Brad hraje klasický jazz, který se opírá o jeho vyhrávky na klapky, ne vždy ale u něj zůstává a rád experimentuje. Je další z řady umělců, kterým klasika přestala stačit a rád experimentuje se zvukem a pojetím. Není to sice zrovna severský přístup k věci (Molvaer a další), na US klasika je to ale hodně zajímavý krok ve své době.

Sýček - I. (2017) ochutnávka

Ovlivněn textem v Respektu, článkem “Kde sýček nehouká”, jsem si pořídil tuto desku a nadšení dosud neopadlo. Podmanivá muzika na hranici transu, která není vůbec hloupá a je v ní toho podstatně více, než by se při prvním poslechu mohlo zdát.

Zvíře jménem Podzim - Zvíře jménem Podzim (2017) ochutnávka

A u tuzemské scény nepolevím, rovnou přihazuji další zajímavé dílo, které dokazuje pulzující život (na nemetalové scéně). Zvíře jménem Podzim vydali velice pozoruhodný počin, o kterém je třeba se zmínit. Je to velký soundtrack k podzimu, ke spadanému listí a k vnitřním pohybům mysli všeuměla Jakuba Königa. Deska plná zajímavých lidí, kterých se sešlo tolik, že se dá mluvit o komorním orchestru. A přitom je ta deska soustředěná na nejniternější pocity, jednoduché, jaké nabízí poslední etapa roku. Temná a smutná, depresivní. Řečeno jazykem ZJP: ukousne ti hlavu.

Nine Inch Nails - Bad Witch EP (2018) ochutnávka

Reznorovo třetí EP a nejspíše završení této intenzivní zvukové léčby, po níž by už měla následovat plnohodnotná deska. Neskrývám nadšení z toho, kam Reznor směřuje. Všechna 3 díla mají dostatečnou stopáž, aby měla šanci ukázat, co je třeba. Podobně jako Broken v devadesátkách. Bad Witch je nátěr zcela ve stylu starého industriálu, špinavý a nakopnutý post-punkem, Reznorovy deprese jsou zpět a nejspíše tu navždy budou. Žádná moderna, spolupráce s Rossem, agresivní nálož stále velmi kreativního umělce. Znalci ucítí dotek Bowieho Blackstar.

// Sarapis

Primordial - Exile Amongst the Ruins (2018) ochutnávka

Primordial jsou na své aktuální desce hodně intenzivní a možná, že jim konečně přijdu naplno na chuť. Dosud mi i hodně ceněné desky z jejich porfolia nějak nevrostly pod kůži. Ten strašák nepochopení chodí okolo i teď. Mám totiž pocit, že Primordial i dobré nápady a motivy natahují až nezdravě moc. Jakkoli drtivým dojmem album Exile ... na první poslech působí, nemůžu se zbavit podezření, že kdyby nebylo tak dlouhé, drtilo by ještě víc. Jenže pak slyším kupříkladu Sunken Lungs a ta by klidně ve své hypnóze mohla pokračovat dál a dál. Takže jak to vlastně je...

Dusk - Contrary Beliefs (2006) ochutnávka

Album, které mám na poličce už hezkou řádku let, ale mám dojem, že jsem je poslechl tehdy jen po rozbalení a pak nic. Nedávno jsem je se zdviženým obočím opatrně vložil do přehrávače a obojí zůstalo následující minuty na svém místě. Jak cd, tak obočí. Temná věc na úrovni, spousta mrazivých zvuků, spontánní vtažení do děje. Podívejme na ten klenot, Dusk je kapela mnoha tváří a oproti předchozímu albu Jahilia je Contrary Beliefs docela jinde. Zas o kousek dál od metalu.

// Sorgh

Thy Catafalque - Geometria (2018) naše recenze

Už nebudu otravovat s ukázkou ani květnatými řečmi, vše bylo řečeno, napsáno a nezbývá než to osobně prožít. Jen tolik, že mě to moc baví a obdiv k tvůrci nehasne.

// Sarapis: Geometrie by měla být dokonalá, přesná, bez chybičky. A zdá se Geometria taková opravdu je. Pár drobných odchylek od osobního vkusu by se možná našlo, ale poslech je opakovaně skvělým zážitkem a už aby bylo album v chalupě.

Mindreaper - Mirror Construction (... A Disordered World) (2018) ochutnávka

Sice nejde o žádnou bombu, ale zahodit do plastů se to nedá. Vcelku příjemná fúze death/thrash materiálu, která se dá prožít od začátku do konce.

Voices - Frightened (2018) ochutnávka

Tahle podivná parta je zpátky s novým albem. Poslední deska nazvaná London, kterou jsem popsal už před více jak třemi lety, mě sejmula a to stejné čekám od Frightened. Je to dřina, hudba nelehká, ale když už klesám na mysli z důvodu nepochopení, vzápětí vytryskne gejzír nádherných nápadů, který mě připoutá těsněji než předtím. Je to cesta na delší trať, ale nebojím se.

Opeth - Sorceress (2016) ochutnávka naše recenze

Po čase jsem se k Sorceress vrátil. Tehdy zcela nepochopeno, práce pokračuje a zvolna jí přicházím na kloub. Láska to ještě není a dlouho nebude, už došlo k přílišnému odklonu od toho, co pro mě Opeth znamenali. Ale jsou to Opeth, sakra, ty já chci mít rád…

// Garmfrost: Taky se snažím, aby se mi Sorceress líbilo. Snažím seč můžu, protože Opeth. Ale furt nic. Ani ťuk… Heritage jsem po čase přišel na chuť, ale včil nic.

// Jirka D.: Zatím jsem se nevrátil.

// Sarapis: Část desky mám rád, některé songy jsou super, ale pak je tam taky dost podivných věcí. A to už asi nebude náhoda.

// Symptom

Abbath - Abbath (2016) ochutnávka naše recenze

Datadisk k diskografii Immortal, který neurazí ani nenadchne.

// Sorgh: Tohle mě baví, víc Immortal než noví Immortal.

// Garmfrost: U této desky ve srovnání s novými Immortal je jasné, že je dobře, že je Abbath s kapely pryč. Abbath se moc nepovedl. Ani o jednom riffu nelze říct, že by stál za hřích. Když tuto desku srovnám s parádním projektem I, je Abbath až k uzoufání o ničem.

Drudkh - They Often See Dreams About The Spring (2018) ochutnávka

Po všech stránkách typická práce Romana Saenka s nádechem Hate Forest i Blood Of Kingu.

// Garmfrost: Jak jsem měl a mám starší desky Drudkh strašně moc rád, tak tohle jsem ani nedoposlouchal. Kde nic, tu nic...

Five Seconds To Leave - Nina Who Wasn't (2018) ochutnávka

Tuzemská definice alternativního post-hardcoru.

// Sarapis: Jako není to vůbec zlé! Toto album přitahuje.

Ihsahn - Ámr (2018) ochutnávka naše recenze

Je jen hrstka skladeb, kdy si s Ihsahnem notujeme a ty nejsou z nové desky.

// Sorgh: Fascinace Ihsahnem mě zvolna opouští.

Anton Belov - Synecdoche (2018) ochutnávka

Příjemná předehra k nadcházejícímu sólovému albu Piano Works I.

DISKUZE K ČLÁNKU

Kubýk / 13.7.18 8:10odpovědět

Nový Yob s každým poslechem roste neskutečným způsobem. Nebyla to taková rána na solar jako v případě předchozí desky, ale nicméně už teď mám jasno, že jde opět o něco naprosto unikátního a neskutečného. :-) Scheidt je génius.

Kruppe / 12.7.18 14:53odpovědět

Cerven ve znameni dohaneni restu a novych alb s oldschool feelingem. Silent Stream of Godless Elegy-Smutnice Lunatic Gods- Turiec. Nemene dobre album jako Smutnice,tady ani zminka.:-)Ale vsiml jsem si,ze predesle album to schytalo v recenzi,podle me nepravem,tak asi proto... Vein-Errorzone .Mix math coru a nu metalu(kandidat na top 10 tohoto roku) In Chasms Deep-The realm between .Atmo Black metal feelingu 90.let,pohodovy poslech

Jirka D. / 13.7.18 8:14odpovědět

Vein jsem zkusil a je to dobrý. Něco mezi extrémem a ještě větším extrémem. Hardcore, metal a složitá matematika, jak to celé dát dobře dohromady. Povedlo se.

Garmfrost / 15.7.18 16:48odpovědět

Kruppe, Smutnici jsem se věnoval v recenzi. I rozhovor s kapelou jsme spáchali. Lunatic Gods - Turiec mě vůbec nebavilo. In Chasms Deep... Hezký, ale nijak zvlášť. Ale proč ne?