Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jirka D. //

Fear Factory - Demanufacture (1995)  ochutnávka

Má nejoblíbenější deska od Fear Factory a jedna z nejoblíbenějších desek vůbec. Před vydáním nadcházejícího alba Fear Factory je třeba připomínat a oprašovat, i když vlastně není co - tohle album nestárne a ačkoliv před měsícem a půl oslavilo dvacetiny, znám ho zpaměti. Spojit metal a elektroniku umělo jen pár, Fear Factory patřili k těm nejlepším.

// Garmfrost: Nikdy nezapomenu na to, když mi kámoš před dvaceti lety narval do uší tuhletu řezničinu a málem mi zničil uši. A ty škopky…Už se nikdy nepřekonali a už vůbec nikdo nepřekonal je.

// Ruadek: No co na tohle říct, vyrůstal jsem na tomhle chlívku a poprvé mi to znělo jako něco mimozemskýho. A dodnes zní. Vskutku nepřekonatelná deska, kterou i já znám naprosto zpaměti, do každého niterného detailu.

// Mirek M.: Tuhle desku ještě kdysi na ZŠ přinesl do třídy spolužák a po následném poslechu jsme s partou usoudili, že tvrdší nahrávka už pravděpodobně neexistuje. Dodnes se sem tam k téhle placce rád vrátím a pořád baví, jen už mi nepřijde tak pekelně tvrdá a brutální jako kdysi…
// Bhut: Demanufacture, Digimortal a Obsolete je svatá trojice Fear Factory. Alespoň pro mne. Když jsme u těch vzpomínek, tak tuhle desku jsem získal až na střední od jednoho známýho na praxi v obrovský hale, kde se opravovali autobusy. Industriál zkrátka vládnul. Dodnes mám pocit, že tohle album vzniklo ve fabrice.

Orgy - Candyass (1998)   ochutnávka

Od Fear Factory jsem to k losangeleským Orgy neměl nikdy daleko a je velká škoda, že to tahle kapela zabalila tak brzo. Jejich muzika byla víc rocková než metalová, na první desce se proslavili hlavně coverem „Blue Monday“ (orig. New Order), ale to nemění nic na tom, že minimálně „Candyass“ a „Vapor Transmission“ byly výborné nahrávky. Podle všeho se zase něco peče, takže uvidíme.

// Ruadek: ... pamatuju jak si je strýček Ozzy brával na svůj mamutí cirkus Ozzfest. Škoda jich...

Clawfinger - A Whole Lot of Nothing (2001)  ochutnávka

No a nezmínit ve spojitosti kytarové muziky a elektroniky švédskou partu Clawfinger? Kapelu kolem rapujícího Zaka Tella jsem svého času žral naprosto nekriticky a do dnes se k ní vracím s milou nostalgií. Že to tradiční metalisti nedávali? Rap v metalu? No když je netrápí nic jiného…

// Garmfrost: Já si hlavně užíval jejich první dvě alba. Byl jsem tehdy pod silným vlivem Faith No More a švédská smečka mi dodávala ve své jinak odlišné hudbě podobný drive. Rap a metal? Proč ne?!

// Bhut: Kurva, Clawfinger! Tak ty jsem neslyšel pekelně dlouho! Kdepak je jim vůbec konec? Každopádně zmíněná deska je fajn, třeba už samotná klipovka Out To Get Me. Co dodávat?

// Sarapis: ... a co teprve “Biggest the Best”! Toto album je jediné, co od nich mám, ale stačí mi to. Má to fakt pořádné gule!

Pitchshifter - www.pitchshifter.com (1998)  ochutnávka

O téhle kapele jsem se už párkrát zmiňoval (hlavně v souvislosti s albem Deviant), takže dneska o desce o dva roky starší, která nasměrovala Pitchshifter z období ala Ministry k trochu jinému zvuku. Někteří fanoušci to tehdy kousali těžce, ale nových přibylo ještě víc ... a „Genius“ je výborný song.

Limp Bizkit - Significant Other (1999)  ochutnávka

No a samozřejmě Limp Bizkit, pro mě klasika. Fred Durst byl vždycky tak trochu pitomec, ale společně s KoRn a Deftones (každý po svém) přišel tehdy s něčím, co nikdo nehrál. O kolika to lze napsat? Podstatně větší úspěch slavila až deska následná (což lze pochopit), přesto se nejraději vracím právě k téhle.

// Bhut: Hehe, Limp Bizkit, Linkini se svou první deskou a Slipknot s Iowou byly u mě svého času nejhranější kazety. Čokoláda je samozřejmě kult, ale Nookie nebo Just Like This jsou samozřejmě šlágry jak bič.

Victimer //

Chelsea Wolfe - Abyss (2015)  ochutnávka

Divoženka Chelsea má v jedné ruce španělku, v druhé noťas a nožky má škaredě umazané od bláta. Do novinky se teprve dostávám, což by mělo vyvrcholit recenzí ještě během prázdnin, ale pár týdnů to potrvá. Dojmy? Zatím viz. první věta. Chelsea lehce zhrubla, její introvertní, stíny nasáklou dušičku, válcuje bagr a sklepní okno, odkud je zvyklá vykukovat ven, je špinavé a není skrz něj vidět. Jsem zvědav, nakolik budu do nitra divoženky tentokrát schopen vidět já. Posečkáme.

Tiamat - Prey (2003)  ochutnávka

K této desce se vracím rád. Pokud oddělíme progresivní období Tiamat a ukončíme jej albem “A Deeper Kind Of Slumber”, pak je to právě deska “Prey”, která mne z rockově smířlivých časů kapely baví nejvíc. Právě v ní jsou odkazy na dobu, kdy byl hlubší druh spánku tím, co věrně zaměstnávalo vědomí. “Prey” je vším, jen ne plytkým dílkem. Zahloubané, snové i kýčovitě rockové, ale hlavně bohaté na nápady a ne prázdné a naivní jako dvě následující desky. Poslední práce kapely, kdy jsem na Tiamat ještě hrdý.

// Jirka D.: Skeleton…, Judas Christ a Prey jsou pro mě tři desky Tiamat +/- srovnatelné úrovně, ke kterým se pořád rád vracím a na kterých to partě kolem Edlunda stále věřím. Předchozí práce je úžasná, ta následná hodně mimo.

// Ruadek: Souhlasím, tahle trojice desek byla tím posledním opravdu kvalitním, co pod značkou Tiamat vyšlo. I já se vracím…

// Mirek M.: Od Tiamat miluji vše a souhlasím, že “Prey” a “Judas Christ” byla poslední opravdu strhující díla kapely, byť místo nějakého dalšího vývoje sázela spíše na osvědčené zbraně…

// Bhut: podepisuji se pod názory kolegů. Co Tiamat plodil do roku 2004 mne bez výhrad baví naprosto vyváženě a maximálně. Ze zmíněné Prey miluji hned úvodní věc Cain, paní Bhutová zas nedá dopustit na Love In Chains. Pak tu máme Clovenhoof, Wings Of Heaven… no prostě je to výtečná deska.

Eagles Of Death Metal - Heart On (2008)  ochutnávka

Když už rock’n’roll s nadhledem, tak Eagles Of Death Metal. Nové album je na obzoru, proč si nedat pár poslechů toho předcházejícího. Je to radost, je to drajv, je to nekomplikovaná hra na nic než pár drinků, návštěvu nočního podniku, drzý kecy a rádoby drsňáctví. U mě tohle učinkuje už nějaký ten pátek a je to prostě fajn. Proč si zase večír trošku nepovyrazit, když se to samo nabízí…?

// Jirka D.: Na novou desku se těším stejně tak, jen pokud jde o historii, vracím se nejraději k debutu, protože .... vlastně sr*t na to, stejně mám rád všecky tři.

Between the Buried And Me - Coma Ecliptic (2015)  ochutnávka

Tahle grupka mě učarovala na albu “Colors” a od té doby ji bedlivě sleduji. Každou jejich další nahrávku hltám a nechávám se vtáhnout do zajímavého propletence techniky a melodie. V obou případech mají BtBAM dar excelovat a neustále překvapovat. Novinku vstřebávám, ale vím, že mě baví a vracím se k ní se zvláštní nadržeností a pořád se v ní babrám. Na nějaké velké závěry je ale ještě příliš brzy.

Lunar Aurora - Hoagascht (2012)  ochutnávka  naše recenze

Poslední dny mne znovu zachvátila vášeň pro black metal a protože jsem tvor vybíravý a vítězí u mne v rámci tohoto stylu atmosféra, vytrpěl jsem si pár nehodnotných ležáků, než jsem znovu ucítil kůru stromů, soví houkání nad hlavou a zvláštní pachuť na patře. S Lunar Aurora je tohle samozřejmost, mají správně nemocnou auru a je úplně jedno, jestli zrovna hrají rychle, pomalu nebo se na to už vykašlali. Z jejich hudby jde pravý odkaz zkaženosti a vznešené špíny. A tak to má Victimer rád.

Kaviar Kavalier - Studio Y  (2002)  ochutnávka

Hodně nahlas na kole pouštěná rajcovní deska “Studio Y” od Kaviar Kavalier, kde se to jen hemží šlauchy a gummi excesy. Old biker se poté cítí plný sil a sexuální odvahy, což by se někde na vsi mohlo proměnit v mile záludný zločin na těle místní vyšinuté děvy.

Bhut //

Pixies - Bossanova (1990)  ochutnávka

Zábavná nahrávka, která vždycky zvedne náladu. Jednoduchá, přímočará a přitom tak neomrzitelná. Tohle můžu točit dokola furt a určitě bych z toho nezešílel. Prostě pohoda skrývající se v obyčejnostech. Poťouchlá zábava, která jednoduše funguje. S každým poslechem člověk objevuje něco nového a i přes primitivní vzhled vlastně jde o hodně precizní nahrávku.

Neurosis - A Sun That Never Sets (2001)  ochutnávka

Ani nevím co napsat… tohle se prostě musí slyšet, vnímat, zažít. Neobyčejná kapela, která mě baví snad čím dál víc. Výtečný kousek!

// Sarapis: Ano, souhlasím. Úžasná deska, na níž jsem Neurosis začal mít strašně rád.

// Jirka D.: Má nejvíc nejlepší deska Neurosis, úvodní "Where are they now? They are gone. I saw them run, run to the sea." mě vždycky naprosto rozseká... Souhlas, tahle deska je lahůdka!

Hudba Praha - Divoký srdce (1996)  ochutnávka

Jedna z mých prvních kazet, po čase jsem objevil cd v bazaru a aktuálně se vyhřívá v mé sbírce. Možná vás tenhle big beat nebere, ale pro mě to má osobní hodnotu, už kvůli vazbě vzpomínek. Album našlapané výtečnými skladbami a snadno zapamatovatelnými melodiemi. Akorátní délka, akorátní všechno. Texty plné spleenu, zábavy a jinotajů, člověk vlastně až po letech zjistí, jaká je váha na první pohled primitivních záležitostí. K desce zkrátka mám silné pouto.

Inferno - Black Devotion (2009)  ochutnávka

Inferno není jen o poslední desce. Je to samozřejmě zlomové album nejen pro jejich diskografii a taky nejen pro tuzemský black metal. Jakýsi přerod bezbožného rouhání v okultní praktiky už přišel v roce 2009, kdy vyšla tahle deska. A právě ta už sama o sobě byla neskutečně silnou a ambiciozní. Byla by škoda jí nevěnovat úctu a pozornost.

Wiegedood - De Doden Hebben Het Goed (2015)  ochutnávka  naše recenze

Unikl mi koncert, což mě sere, ale prostě to nešlo. Konejším se tak poslechem nahrávky, která zní tak příjemně a přívětivě, až je to podezřelé. Album mne vyloženě baví. Jsem rád, že i moderní pojetí black metalu stále čerpá z neotřesitelných základů. Ty kytary jsou prostě uchvacující. Vřele doporučuji.

Garmfrost //

Cradle of Filth - Hammer of the Witches (2015)  ochutnávka

Už to samozřejmě není, co bejvalo. Ale tohle přece nechci říkat dalších dvacet let. Pro mě osobně natočili Kradláči nebývale silnou desku, kteréžto od Bitter… opět žeru většinu melodií. Nářez vládne celku. Líbí se mi souhra strunatců z různých stylů a tak si můžem vychutnat hejvíkovou vzletnost, death metalovou tvrdost a ponurost s blackovou černotou, podpořené vše výbornými klávesovými orgiemi, které nijak nejemní kytárky. Myslel jsem, že jako poslední desky Cradle of Filth, mě i tato přestane záhy bavit, opak je však pravdou. Dokonce i Danimu to jaksi líp skučí. Jak to bude dál, zda má deska na to, abych o ní mluvil i za deset dvacet let, počkám a zatím si ji užiju.

// Jirka D.: Souhlasím a zatím mám z desky podobné pocity. Už si vlastně ani nepamatuju, kdy mě naposledy Cradle of Filth chytli novou deskou … uf, to už je hodně dávno. Takže jo, zatím s novinkou nemám vůbec problém.

// Victimer: Novinka mě docela baví, není to žádná laciná štětka na jedno šáhnutí, ale solidní kamarádka na pár společných chvil. Není nad čím ohrnovat nos a kopat kolem sebe směšně pravověrnými kopýtky, vypadá to, že nová placka Cradle of Filth se bude mít čile k světu.

// Mirek M.: Jde o zdařilý extrakt tvorby Cradle of Filth a z mého pohledu nejlepší desku od “Damnation at a Day”. Nicméně přesto, že mám z nového alba této kapely po dlouhé době pozitivní pocity, zároveň zjišťuji, že už to zkrátka není můj “šálek čaje” a poslouchám ho spíše ze zvědavosti a nostalgie…

// Bhut: Zatím jsem obezřetný a nakukuji velmi, ale velmi pomalu. Něco na té desce je, ale něco je už předurčené. Více prozradím v připravované recenzi...

Agos - Irkalla Transcendence (2015)  ochutnávka

Kapela z Řecka...heh, tam se to rojí jako z pytle blech. Lidé kolem Acherontas jsou všichni činní a z Aenaon jakbysmet. Když se pak tyto fenomény spojí, je jasné, že půjde o laskominu. Agos ovšem hraje burácivý death black v silně atmosférické podobě. Byť se jedná o třískladbové ep, z hlavy jej nevytlučete. Kdo má rád Osculum Infame, měl by zbystřit.

Gorefest - False (1992)  ochutnávka

No jo. Klasika a furt do kola. Gorefest miluju na všechny způsoby a tak nějak mě doprovází skoro celý můj metalový život. Nepamatuju dobu, kdy bych je neposlouchal. False i Mindloss jsou na úplné špici nejen vlastní diskografie, ale i evropského death metalu.

Moon - Render of the Veils (2015)  ochutnávka

Loni jsem se rozplíval na demem éterické hrůzy z Austrálie Moon - Clavicula Nox a po roce je zde jeho albová inkarnace. Jaká je změna? Mimo jiné pořadí skladeb je lehce odlišná čistší produkce a možná ještě více atmosféry na úkor špinavého zla...

Mgła - With Hearts Toward None (2012)  ochutnávka

Na letošním HFA jsem si koupil mimo jiné i poslední řadovku polských blackers Mgła, kterou jsem si opět velmi zamiloval. Pořád skvěle fungují ony jakoby oslavné melodie v dravém blackovém odění. Kdepak Polsko…Tam je nějak moc podobných libůstek.
// Bhut: Tak tak. Polsko je překvapivě bohaté na black metalovou kvalitu. Mgła jest toho důkazem a jen tak pro úplnost zvedám za tuhle desku taky palec nahoru. Prostě baví.

Mirek M. //

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic (2015)  ochutnávka

Jedna z nejlepších současných progresivně metalových kapel přichází po třech letech již se svým sedmým studiovým albem a tradičně jde o lahůdku pro fajnšmekry. Instrumentálně vytříbený materiál opět přináší zajímavý koncept a velmi záživný kontrast prog rockové vzdušnosti a technicky pojatých metalovým pasáží. Vedle novinky Leprous další špičkové album, které bude v rámci tvrdé scény jistě figurovat na samém vrcholu publicistických hudebních žebříčků za tento rok…

Mornië Utúlië - Sny (2015)  ochutnávka

Debut polského one-projektu Mornië Utúlië, který funguje teprve třetím rokem, je pro mě ohromným překvapením a stal jsem se na jeho poslechu doslova závislý. Unikátní kombinace atmo-blacku, post-blacku, ambientu, progresivních vlivů a “kosmické” psychedelie doslova pohltí a překvapí obrazotvorností a intenzitou své tajuplné atmosféry.

David Cross & Robert Fripp - Starless Starlight (2015)  ochutnávka

Fenomenální kytarista Robert Fripp spolupracoval s houslistou Davidem Crossem již v polovině sedmdesátých let, kdy byli součástí sestavy jedné z nejvýznamnějších progresivních kapel King Crimson. Mimo jiné se tehdy oba podíleli i na albu “Starless and Bible Black”, jehož titulní skladba jim po více než čtyřiceti letech posloužila coby základ ke stvoření společného díla. Výsledkem je osm zasněných, meditativně podmanivých a minimalisticky pojatých skladeb, v nichž se setkává jedinečná Crossova hra s Frippovými pověstnými soundscapes a dohromady zajišťují jedinečný posluchačský zážitek. Celé album je prodchnuto velmi působivou atmosféru, z níž doslova tryská čarokrásná melancholie, která ovšem nesklouzává k nadměrnému patosu. Skvělý soundtrack k večernímu rozjímání a přemítání o životě u skleničky vína…

Vredehammer - Vinteroffer (2014)  ochutnávka

Poté, co norští Vredehammer předvedli naprosto famózní výkon coby předskokani black metalových legend Satyricon při jejich posledním koncertě v Praze, rozhodl jsem se detailně zaměřit na prozatím jedinou řadovou desku kapely “Vinteroffer” z minulého roku. A moje nadšení rozhodně neopadlo, ba naopak. Exkluzivní black metalová sypanice si skvěle rozumí s technicky death metalovým výrazivem a dohromady tvoří vpravdě epickou a vysoce záživnou kombinaci. Podobným dojmem na mě před pár lety působila “Armada”, vrcholný počin dnes spíše vyhaslých Keep of Kalessin. Pokud za ní tedy hledáte adekvátní “náhradu”, “Vinteroffer” by mohl být ideální volbou…

The Moody Blues - Days of Future Passed (1967)  ochutnávka

Jedno z prvních spojení rockové hudby se symfonickým orchestrem dopadlo naprosto bravurně. V druhé polovině 60. let minulého století testoval Deram, sublabel vydavatelské firmy Decca, nové nahrávací technologie a v rámci těchto testů oslovil tehdy teprve začínající The Moody Blues, zda by společně s Londýnským symfonickým orchestrem nenahráli Dvořákovu Novosvětskou symfonii v rockovém podání. Kapela si tehdy vymínila, že chce s orchestrem natočit i vlastní skladby, které se nakonec ukázaly jako povedenější než původně avizovaný záměr a jedno z nejkrásnějších alb rockové historie bylo na světě. Doznívající šedesátková rocková psychedelie úžasně kontrastuje s velkolepě pojatými orchestrálními pasážemi a dohromady tvoří nezapomenutelnou kombinaci. Ačkoliv od té doby vznikly možná stovky dalších desek kombinujících zvuk orchestru a rockové (metalové) kapely, z mého pohledu zůstal tento počin dodnes nepřekonán...

// Jirka D.: Úžasná deska už jen když si uvědomíme, jaké byly nahrávací možnosti tehdy a dnes. Souhlasím, že lepší propojení rocku a orchestru lze najít jen těžko a je naprosto zoufalé, jaká bída je dnes označována za "symfonický" rock či metal.

// Sarapis: Tak po tom se mrknu, zní to zajímavě.

Ruadek //

Fallout 3 - soundtrack (2008)  ochutnávka

Postnukleární herní kultovka, která se po prvním vykročení z krytu / Vaultu stala životní filosofií mnoha hráčů na celém světě. Třetí díl to možná nedotáhl co se týká kvality na další dimenzi, ale hudebně patřil mezi naprostou špičku. Kuchat potulující se zombie s mít na uších kultovky velkých bandů ze čtyřicátých let, tak to je nevídané maso. Soundtrack hemžící se jmény, které daly základy jazzu jako takovému a staly se nesmrtelnými. Božská mana, kterou si lze pustit kdykoli a kdekoli. Kompilace neznající hranic.

MakeUp and Vanity Set - Wilderness (2015)  ochutnávka

Stylová záležitost vycházející z 80-tých let, postavená na syntenzátorech a atmosféře zahuštěné párou a dýmem vlhkých uliček, nad kterými blikají neonové nápisy. Wilderness je mistrovské dílo, kolekce 20-ti skladeb, které představují kompletní škálu výraziva okolo fascinace retro stylem. Někdy je to Jarre a někdy dream pop, jindy jako soundtrack ke starým akčním filmům s Arnoldem. V tomto případě se má investice do digitálního originálu vyplatila.

Leftfield - Alternative Light Source (2015)  ochutnávka

Zásadní elektronická dvojice Neil Barnes a Paul Daley dokázala v devadesátkách přijít s něčím, co se stalo revolucí. Od té doby uplynulo moře času a dvojice stačila vydat pouze jednu jedinou desku - Rhytm and Stealth. V novém tisíciletí jsme se konečně dočkali počinu třetího, který nezní ani jako první a ani jako druhá deska. A dělal ji už pouze Neil Barnes. Aktuální Leftfield zní moderně, mají své fluidum a neperou do hlavy ostré techno rytmy, jako v určitých případech jeho předchůdce. Je to uhlazené a zároveň silné, syrovost prvotiny chybí, přesto od toho nelze odejít.

Emancipator - Live in Athens (2015)  ochutnávka

Douglase Applinga poslouchám už léta a stejně jako Bonobo, kterému se asi nejvíce podobá, prochází vývojem. Živák ho zastihuje v životní formě, méně elektronického než bych čekal, více world music vlivů. Vývoj Bonobo pod vydavatelstvím Ninja Tunes je směrován geniálním způsobem, Doug na to jde syrověji a po svém. Ani tady nechybí přehlídka hostujících hlasů a koncert má velmi příjemnou atmosféru. Dougu, opět boduješ.

Portico - Living Fields (2015)  ochutnávka

Časy čtveřice Portico Quartet jsou nenávratně pryč, stejně tak nu-jazzové opojení minulé desky a následujícího živáku. Portico už jsou jen trojice a především zcela jiný žánr, naprosté oprostění se od jazzových nástrojů a všechno zcela elektronicky. Living Fileds není hudební revolucí, jakou byly klasické desky Portico Quartetu pro jazz, ale hodně povedeným trip-hopem s důrazem na popovou složku. Delikátní výběr vokalistů, minimalistický podkres a příkladná práce s atmosférou. Až sem se lze od Knee-deep in the North Sea dostat.

Sarapis //

Phontaine - Bibliotec  (2004)   ochutnávka

Jsou neznámí, jsou z Kanady a tomuto albu už je panebože jedenáct let. Kdysi jsem se tu o něm zmiňoval, ale protože mi letos zase pomohlo navodit krásnou letní pohodu, nebráním se připomenutí. Je to tak trochu napříč žánry, je tam nějaká elektronika, občas náznaky jazzových poloh, downtempo. Líbí se mi smysl pro detail a skvělé aranže, schopnost vyvolat zamyšlenost i použitím banja a dechových nástrojů a hitové parametry některých skladeb. Škoda, že se Phontaine “flákají” a o novou hudbu je u nich nouze (zkuste tedy aspoň ještě tento singl z roku 2011 s hezkým klípkem).

Armored Saint - Win Hands Down (2015)  ochutnávka

Z nového alba srší především pozitivní energie a uvěřitelná chuť do života. Hitů a strhujících momentů nabízí deska navzdory mému “přepálenému” očekávání (ovlivněném titulní skladbou, která šla ven jako ukázka) trochu méně, ale i přesto se k ní budu ještě určitě několikrát vracet. Je to hlavně ta pohoda, která je v podání Armored Saint příjemně nakažlivá a tudíž i přitažlivá.

Glaciation - Sur Les Falaises De Marbre (2015)  ochutnávka

V posledních dnech toto album poslouchám velmi intenzivně. Strhující atmosféra je lačná po mém mozku a já jsem lačný po ní. Je to taková specifická black metalová melancholie, která své kořeny v Alcest jen stěží může popřít. Více v recenzi, která se pomalu připravuje. Rozhodně pozoruhodná nahrávka, na kterou v celoročním zúčtování určitě nezapomenu.
// Bhut: V každém případě překvapení. V prvním momentě jsme se spolu trochu hádali, ale dneska už oba dobře víme, že mazat nic nebudeme. Glaciation dostali prostor a vydobili si nakonec nepřirozeně silnou pozornost. Ach, ta sladká Francie...

Sorgh //

The Ocean - Anthropocentric (2010)  ochutnávka  naše recenze

Tohle album mám z jejich diskografie zatím asi nejradši, přiměřeně tvrdé, ale zároveň melodické a chytré. Takto si představuju art v tvrdé muzice.

// Mirek M.: The Ocean osobně považuji za jeden z vrcholů současného extrémního prog metalu. K dokonalosti ovšem pánové svůj projev dotáhli až na posledním albu “Pelagial”, které posluchačsky obstojí na jedničku i v čistě instrumentální podobě. Nicméně opravdu rád mám asi všechny řadové počiny téhle německé grupy...

Iwrestledabearonce - Hail Mary (2015)  ochutnávka

Parta amerických šílenců pokračuje v naprosto devastujícím  kolotoči nervozní agrese. Ta ženská má hlas jak Maelstrom! Na první pohled to není nic pro mě, přesto mě to baví. Chce to jen dávkovat v rozumné míře.

Mastodon - Leviathan (2004)  ochutnávka

Skvělá deska, ale hlavně - ta atmosféra!

Symptom //

Shannon Wright – Dyed In The Wool (2001)  ochutnávka

Ne a ne se nabažit - třetí řadovka americké zpevačky Shannon Wright, která už mnohokrát prokázala svůj cit pro naléhavou kompozici, představuje odvrácenou stranu indie-rocku.

Pod dohledem Stevea Albiniho vznikl hudební klenot první kategorie: obsahově pestrý, pocitově intimní, výrazově zastřený. Příslovečné album podstatné ikony alternativní scény.

Steve Von Till – A Life Unto Itself (2015)  ochutnávka

Jestli se sólové kreace Stevea Von Tilla něčím nevyznačují, pak je to rychlost a letošní zpomalení je kór znát. Nedostatečnou chuť naslouchat pak nepřehluší ani hypnoticky zemitý hlas a silný spirituální náboj skladeb. Album obsahuje pár vynikajících nápadů, je průřezem dosavadní tvorby včetně Harvestmanovských poloh, navádí k odkazu Townese Van Zandtaa aplikuje country i středověkou hudbu. Nadále však zůstávám věrný především první trojici desek.

The Archivist – The Archivist (2015)  ochutnávka

Rozpadnuvší se Light Bearer ožívají v nové kapele, šokující překvapení se nekonají, i takhle mohlo znít nevydané Magisterium. Dobře nazvučené melodie, chytlavá souhra všech elementů, trocha blastbeatů, hrdelní i čistý zpěv. V kostce: melodický post-metal moderního střihu s prvky blacku a shoegaze.

My Sleeping Karma - Moksha (2015)  ochutnávka  naše recenze

Už už by si člověk myslel, že studna instrumentálního rocku vyschla a bum! Je tady kapela, co přemýšlí jinak. Slyšte techničtější verzi post-rocku, ale ne přetechnizovanou; méně energičtí Khuda připomínající Tool. Nekonflikní poslech, kterému chybí snad jen více východních melodií, aby byla orientalizace dokonalá.

Moby – Innocents (2013)  ochutnávka

Jak jsem předchozí album Destroyed nepochopil (možná později), zasáhlo mě Innocents na pravém místě; nebo spíše na levém, tam u srdce. Deska obsahuje zástup zpívajících hostí, hitové melodie a inovace ve formě reminiscencí až po legendární pátou breakbeatovou studiovku Play.