Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Redaktorské ozvěny - červenec 2018

Redaktorské ozvěny - červenec 2018

Sarapis5.8.2018
Odlepit se ze židle je stále těžší, v noci se matrace vpíjí do těla a ve dne z té výhně rostou i chlupy na chlupech. Přesto diskokoule nad našimi hlavami nemá prolitého potu a hektolitrů kvašených nápojů pořád dost. Pekelná jízda pokračuje a přestává to být sranda. Tak se aspoň ochlazujeme hudbou. Stále se nás drží Immortal, s novým albem tu máme Deafheaven a když jde do tuhého, proti žáru žárem v uších s Firepower. Vždycky se něco najde a vždycky může být hůř. Takže pohoda.

// Jirka D.

 

Mike Shinoda - Post Traumatic (2018)  ochutnávka

 

Album má krásný obal, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. Pokud bych si měl tipnout, kdo první ze zbylých členů Linkin Park promluví, tipoval bych právě Mikea Shinodu. Byl to tahoun a tvůrčí mozek celé kapely, mnohdy trochu neprávem schovaný za Benningtonem, ale tak už to někdy bývá. Jeho sólovka především nemá nic moc společného s rockovou muzikou, je hodně elektronická, hodně osobní, hodně rappová a hodně americká. Zatím se nechytám, ale ani mi to nijak zvlášť nevadí.

 

Les Claypool’s Duo De Twang - Four Foot Shack (2014)  ochutnávka  naše recenze

S velkou chutí jsem se vrátil k téhle bluegrassové parádě, pokud je teda k čemu se vracet, když mě tohle album s přestávkami spíše menšími pronásleduje prakticky ode dne vydání. Mám ho rád. Je v něm pohoda a kus poctivého muzikanství a taky ještě větší kus humoru, což je kombinace, která mě vždycky dokázala okouzlit. Jak se někdo bere moc vážně, měl by se nad tím zamyslet.

 

Deafheaven - Ordinary Corrupt Human Love (2018)  ochutnávka  naše recenze

Zkouším, poslouchám a chvílemi mám pocit, jak kdybych slyšel Alcest. Deafheaven se rozhodli zvolnit a není to vůbec špatně, jen je to zatím nezvyk a trochu práce. S novou deskou se budu kamarádit asi jak s těmi předchozími - sem tam si na sebe vzpomeneme, sem tam spolu strávíme pár chvil, ale nic ultra srdečního to nikdy nebude.

 

Ty Segall & White Fence - Joy (2018)  ochutnávka

Experimentální rock plně vystihující význam toho slova, což v důsledku znamená, že poslech bude problém. Tvorbu Ty Segalla znám a mám rád, takže mám proti nepolíbeným dost velký náskok, ale i tak mi tohle album dává zabrat. Upřímně nedokážu napsat, zda se mi líbí, ale zase smést ho jen tak ze stolu - to by nešlo. Na to v něm “něco” je a třeba předchozí Segallova deska Freedom’s Goblin mi dala hodně zabrat, než jsem se naučil mít ji rád. Uvidíme, kam se posune Joy.

 

Sear Bliss - Letters from the Edge (2018)  ochutnávka

Sear Bliss pro mě nikdy nebyli kdovíjaký kult, ale někdy v osobním metalovém pravěku jsem si jejich desky sem tam pouštěl a některé měl docela rád. Eternal Recurrence (2012), jejich až doteď poslední deska, nastolila trochu jiný (a z mého pohledu docela zajímavý) směr než jen “metal z trombonem”, což se mi docela líbilo. A popravdě opětovný návrat ke kapelní klasice mi přijde trochu jako relikvie beze smyslu. Na tomhle novém albu není nic dvakrát špatně, jen z minulosti vytáhnu něco podobného a ani mi to nedá moc práce.

// Garmfrost: Naprostý souhlas! Není to špatný, ale bůhvíco taky ne. Po čase si nikdo ani nevzpomene, že Sear Bliss něco nahráli. Marnost!

 


 

// Victimer

 

Deafheaven - Ordinary Corrupt Human Love (2018)  ochutnávka  naše recenze

Deafheaven zvolnili, někdy jdou až za hranu, ale pořád jsou tu skvělé skladby, které z novinky dělají dobrou desku. Dost dlouho jsem si třídil dojmy a myšlenky, abych se rozhodl vypsat se z toho formou recenze. V ní by mělo být vše podstatné.

 

Khôrada - Salt (2018)  ochutnávka

Těkavá nahrávka, která mne nenechá na pokoji. Napřed jsem si myslel, že je to celé až moc překombinované a nechytal se, ale vypadá to, že v Salt bude víc. Začínám si to uvědomovat. Khôrada je nová kapela posbíraná ze samých zajímavých lidiček americké +/- doomové scény. Ve známost vešla v okamžiku rozpadu Agalloch a Giant Squid, kdy se řešilo kdo kde zakotví a bude pokračovat. Khôrada hrají avantgardní metal, dlouhé kompozice kombinují rozličné vlivy, mění tvář a reagují na změny. Od metalového old schoolu, po vznešené zpěvy a progresivní bagrování napříč tvrdou muzikou. Začínají mi imponovat, nejde to jak po másle, ale kroutí se to, křečovitě svírá a celé je to jakési napínavé. Hm… tohle ano, to půjde.

 

Judas Iscariot - An Ancient Starry Sky (2018)  ochutnávka

Pro black Judas Iscariot mám slabost. Má duši lesního holomka. A já vždycky chtěl být lesní holomek. Kapela to má pár let za sebou, a tak jsem moc rád uvítal, že bylo zrealizováno vydání zapomenutého alba An Ancient Starry Sky. Ne, tohle není novinka, tohle je deska, která byla nahrána v roku 1998 a jenom nedošlo k jejímu vydání, protože mezitím vznikaly další skladby a další alba. Takže ano, špína a lesní uhelné sklady pro účely ryze rouhací. Primitivní sound, primitivní postupy, chorá mystika. Užívám si plnými doušky.

 

Lišaj - Mezina (2018)  ochutnávka

Po čase je zpátky Mikulášův elektro minimalismus a downtempová atmosféra prolínaná slovy, nebo klidně řekněme rapem. A já mám tenhle jeho zvukový doprovod svobody duše rád. S novinkou navíc ožívá jedno, pro mě významné pojítko. Mezina je totiž vesnice u Slezské Harty, kousek od místa, kde bydlím a navíc místo, které často navštěvuji. Stejně tak Roudno a přehrada samotná. Lesy, kopce, louky… Ať už na kole, nebo pěšky, nebo se vykoupat. Je to balzám, krásné a v mnohém inspirující místo. Tiché, trochu zapomenuté. A zřejmě okouzlilo natolik, že je mu věnováno jedno krátké album. Tiché, trochu zapomenuté. Tak ho na chvilku povystrčíme a během pár dní ještě podpoříme článkem.

 

Nine Inch Nails - Hesitation Marks (2013)  ochutnávka  naše recenze

Nic složitýho. Poslouchal jsem víc Nine Inch Nails, protože jsem si umínil sepsat něco málo o Bad Witch (pořád líbí) a mimo jiné jsem si dopřál také Hesitation Marks. Dobře si pamatuji, jak byl první příjem a dojmy celkově chatrné a odmítavé. Ale pak jsem tomu přišel na chuť. Tohle album má svou tvář. A nepotřebuje k tomu typickou NIN rozervanost a skrz zuby vypouštěný vztek. Hesitation Marks je svým způsobem klidná deska, umírněná, minimalistická. Hodně záživná elektronika se smyslem pro detail.

// Bhut: To já si k této nahrávce našel cestu hned. Dodnes ji rád protočím. Přijde mi velice příjemná.

// Jirka D.: To já hledal cestu delší čas, ale našel. V diskografii NIN nijak nevyčnívá, ale má své pevné místo.

 

Gire - Gire (2007)  ochutnávka

Fenomenální deska. Trochu stranou, protože dnes jsou v kurzu Thy Catafalque, ale ani na Gire by se nemělo zapomínat. Srovnávání obou kapel je jasné, samo se nabízí a styl obou je také velmi podobný. S tím, že Gire jsou extrémnější a to mě na nich strašně baví. S typickými klávesami je vážně psina pozorovat, jak to natírají a bez ostychu řádí mezi škatulkami. Pokud zbude čas, dal bych podrobnější retro rozbor. Ne ne, nesmíme přece dopustit, aby se na Gire zapomnělo. I když ono to vzhledem ke kvalitě alba ani dost dobře nejde...

// Jirka D.: Tohle jsem neslyšel fakt dlouho a přitom si pamatuju, že svého času (po prvním okouzlení TC a logickém návratu k této desce) jsem byl nadšen. Musím napravit.

 

Helmet - Meantime (1992)  ochutnávka

Helmet jsou zdrojem pro své následovníky a někteří z nich jsou skutečně zdatní. Není ale nad ty, kdo za tím vším stojí. Za čím? No, za tím co se spustilo, že každá druhá kapela dnes hraje noise rock a post hácéčko. Na Helmet mě baví ta upřímná vřava, nespoutanost. Je v tom i kus citu a pochopení, ale vítězí síla a správně volená dynamika. Byli skvělí a jsou pořád skvělí. Helmet for all.

 

Na Decline Of The I se potřeba hodně času a trpělivosti. Zatím ani jedno nemám, aspoň ne na aktuální desku Escape. Důvěru ovšem má, měl bych být ten, kdo to temně syntetické špinavé prádlo bude umět pověsit před barák. Tak snad příště… Dalšími podivíny, kteří malují chmury trochu jinak než je běžné, jsou Amíci Imperial Triumphant. Ve Vile Luxury je cosi zneklidňujícího, k čemu mě baví se vracet, ale pořád to ještě neumím pojmenovat. Takže, další dlouhé poslechy na příští dny. Z blackmetalových věcí jsem dost ujížděl na stařičké fošně Summon the Beast od The Abyss. Pamatujete? Rok 1996, lidi z Hypocrisy a mrazivá vášeň, ve které se snoubí brutalita s melodiemi. Typický sever, typické Švédsko, stará krása. V tom pařáku co teď panuje navíc ideální varianta, jak se zchladit. Tak nějak potichu vylezli z dutin stromů na konci lesa Sear Bliss. Kdysi moji velcí oblíbenci, kteří časem sešli z mysli, vkusu atd… Novinka Letters From the Edge je taková klasika, která neurazí, ale ani nenadchne. Pár songů se mi zdá dost průměrných, ale z některých by naopak časem mohly být slušné koncertní jistoty. Pár slušných nápadů tam je. Celkově však dojem nic moc… Sleduji Antona Belova z Kauan, který chystá sólovku Piano Works I a zveřejnil dva singly + jejich remixy. Těším se až to bude kompletní a rád bych se tomu pověnoval i formou článku. A brzy budou venku i noví Manes. Vypuštěná skladba je vážně dobrá.

 


 

// Bhut

 

Gorgonea Prima - Black Coal Depression (2010)  ochutnávka  naše recenze

// Victimer: V první řadě je mi líto, že vyhasnul život člověka, který byl určitě talentovaný a to mnoha směry. Debut Gorgonea Prima je výborný počin, kterému nechybí odvaha a styl.

// Jirka D.: Já bych řekl, že na domácí scéně album, které nemá obdoby.

 

Static-X - Cannibal (2007)  ochutnávka

Sice to není nejlepší deska (tou je ta úplně první, protože pak už se to točí celkem dokolečka), ale i tak ji mám hodně rád. Stejně jako Shadow Zone třeba. Byla to poslední dobrá nahrávka, kterou kapela provedla po roce 2008 už to bylo velmi slabé.

// Jirka D.: Static-X jsou pro mě kapela prvního alba a pak už to podle mě bylo vždycky slabší, jakkoliv s poznatelným a nezaměnitelným rukopisem.

 

Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip - The Feathers Of Oblivion (2018)  ochutnávka  naše recenze

Je to skvost a paráda. Jak hudebně, tak fyzické provedení onoho 2LP. Moc mě to baví, ale to už jste nejspíš četli v recenzi…

// Victimer: Já se stále nechytám… :)

// Jirka D.: Já taky ne :)

 

A Pale Horse Named Death - And Hell Will Follow Me (2010)  ochutnávka

Smyslné pokračování Type O Negative, které zní opravdu fajn. Hlavně předložená ukázka je opravdu majstrkousek.

// Jirka D.: Je to fajn, obě desky.

 

Cocotte Minute - Czeko (2004)  ochutnávka

Tuzemská odpověď na Korn - to platilo hlavně o prvních dvou deskách, z nichž ta první mě baví dodnes. Občas je fajn něco takového protočit.

Jirka D.:  Je to kopírka, to je jasné, ale současně i docela zajímavé album a z těch všech kopírek kolem jsem z téhle kapely konkrétně na téhle desce měl asi nejlepší pocity.

 

Za další bych se rád pochlubil, že jsem v červnu konečně dovršil sbírku všech řadových desek Bathory. Jsem jeden z těch, kterému se líbí všechna bez rozdílu. Takhle velkou kapelu, aby člověk pohledal. Takže jsem moc rád, že už mám konečně vše originál a v polici a v palici.

 

Dále je nutné říci, že jsem si v současných dnech vzpomněl na tvorbu souboru Umbrtka. A to konkrétně na skladby Zašpinit Slunce nebo O Slunci.

Pivní okno

 

Staňkův rukodělný pivovárek Třebonice už existuje dost dlouho. Sem tam se mi poštěstilo jej vyzkoušet v balené podobě, ale přímo “pod komínem” jsem ještě nebyl. A tak se stalo, že 2. 7. mé kroky konečně vpadly do zdejšího kempu. Ano, pivovárek je součástí větší areálu, který v sobě ukrývá úhledný a příjemný kemp Drusus. V místní hospůdce, ve které se, zdá se, zastavil čas, fungovaly dvě mladé slečny. Dá se zde i celkem bezstarostně a pohodlně najíst (ale kulinářské zázraky nečekejte, přesto dostačující a chutné). Pivo je fajn - klasický ležák měl vše, co má mít. Takže žádné anomální výkyvy se nekonají. Nebýt to tak odstrčené od všech cest (a hlavně za odlehčovacími věčně ucpanými tahy u Prahy) určitě bych tu posedával častěji. Ale líbilo se mi tu, to se musí nechat.

 

 

Dovolená na Azorských ostrovech s sebou přinesla ochutnávku místních piv, které jsou neškodné, ale ani neuchvátí nějakým zázrakem. Amber od pivovaru Super Bock (asi největší portugalský) byl celkem fajn. Mile překvapil Stout a vůbec jim tyhle méně obyčejné kousky šly lépe. Klasický ležák by se dal připodobnit třeba k takovým Lobkowiczkým pivům a jemu spřízněných pivovarů (K Brewery tuším). Takže neurazí ani nenadchne.

 

 

Někde jsem se dočetl, že na Ladronce v Praze je pivovar. Tak jsem se tam byl podívat. Ano, várnička tu je, ale jestli ji uvádí někdo do provozu… těžko říct. Já už těmhle malým podnikovým pivovárkům moc nevěřím. Nedávno jsem byl totiž poučen, že ačkoliv pivovar Bubeneč se tváří jako opravdový minipivovar - vlastní pivo ještě nevaří. Tak babo raď. No a chuťově mě místní summer ale taky nějak zvlášť nevytrhl ze židle… Jo a říkaj tomu Heyl.

 

 

 

 


 

// Garmfrost

 

Imperial Triumphant - Vile Luxury (2018)  ochutnávka

Imperial Triumphant mi na novém díle Vile Luxury nesmírně sedí. Často sedím s otevřenou hubou a užívám si tento mix blacku, deathu, avantgardy a jazzové improvizace. Vile Luxury se moc pěkně poslouchá. V recenzi se rozpovídám víc, jen prozradím, že hodnotím nejvýš. Po dlouhé době je to plný počet. Pecka!

// Victimer: Ta huba dokořán sedí. Zatím jsem nedospěl k tomu vynášet nějaké závěry, ale dílo se to zdá býti mocné.

 

Obscura - Dilivium (2018)  ochutnávka

Dilivium jsem už slyšel mockrát, ale zatím nevím, jestli jako ano nebo ne, nebo půl na půl… Hehe! Hráčsky dokonalé, to je bez diskuse, ale nějak se mi nedaří se dostat hlouběji. Je možné, že je to jen díky Vile Luxury, která mě rozleptala mysl a zaměstnala každý kousek mého času. Nechám odležet a uvidíme. Protože blbý to určitě není.

 

Stormwitch - Bound To The Witch (2018)  ochutnávka

Ale tohle zase jo! Jako kluk jsem je měl moc rád. Pak se odmlčeli oni, já z heavy metalu přešel na ostřejší mazec a na kapelu pozapomněl. Před lety jsem starou diskografii oprášil a znovu si užíval nestárnoucí melodie a výtečný a stejně nestárnoucí hlas Andyho Aldriana. Novinka Bound to the Witch v čele s písní Odin's Ravens skupině rozhodně ostudu neudělá. Moc se mi líbí jejich schopnost znít zároveň původně a současně. Vyspělý, přitom v podstatě přímočarý heavík nabízí příjemné melodie, razantní kytary a nenudící nápady.

// Sarapis: Po minulé slabotě bych ani nečekal, že by Stormwitch ještě zvládli dobré album. Ale samozřejmě to zkusím. Protože Stormwitch:)


Judas Priest - Firepower (2018)  ochutnávka

Judas Priest dávám na čtvrté místo, ale ne proto, že by se mě jejich novinka Firepower líbila míň než ostatní zmíněné nahrávky. K Firepower se vracím po menší pauze. Když vyšla, poslouchal jsem takřka bez přestání, ale pak jsem si dal oraz, abych se mohl věnovat jiným peckám. Jakmile jsem si Firepower dal do přehrávače, točím desku zase furt dokola. Nechci být kacíř (kecám, chci), ale připadne mi, že Firepower je jednou z nejlepších nahrávek, co Judasi natočili. A že mají na kontě skvosty, u kterých se tají dech. Firepower je albem jedinečným, nesmírně chytlavým, příjemným a plným hitů. Rob Halford zpívá jako bůh, tak co víc si přát...

 

Na víc novinek jsem neměl čas. Njn, prázdniny a hlavně unaveně upocená nechuť pro cokoliv, co není známé, studené a s pěnou! Mimo recenzované nahrávky jsem se opět jako správný důchodce rejpal hlavně v tom, co je mi důvěrně známé, u čeho nehrozí, že by se mi nelíbilo. Hehe... 

 


 

// Ruadek


Cryhavoc - Sweetbriers (1998)  ochutnávka

Stará deska plná toho nejkrásnějšího odkazu na zlaté gothicko-metalové období, kdy vznikala perla za perlou. Jsou to Sentenced jako řemen, též Finsko, podobný nádech, překrásný obal.

 

Kontinuum - No Need To Reason (2018)  ochutnávka

Nadšení po dvou vynikajících deskách nebralo mezí, snad proto mírné zklamání. kapela lehce zvolnila, mnohdy až moc. Každopádně je to stále silně nadprůměrný zážitek, Birgir Thorgeirsson zpívá mnohdy na hranici Garma a některé linky kopou slušně. Je to víc Katatonia než bych chtěl, hodně orientované na zpěv, příjemné vybrnkávačky. Prostě Island.

// Garmfrost: Já Kontinuum doposud neznal a No Need To Reason si pustil čistě náhodou. Líbilo se mi to moc, ale až teď jsem si uvědomil, že jsem po pár dnech na kapelu i desku zapomněl. Takže asi to nebude žádná hitparáda a nová láska.

 

Rendezvous Point - Solar Storm (2015)  ochutnávka

Další velká věc od technické mlátičky pod jménem Baard Kolstad. A zdaleka nejen to. Komu chybí další variace ala Leprous, ale více do rockového progresu, měl by si desku minimálně poslechnout. Hodně povedená věc.

 

S-Tool - Tolerance 0 (2017)  ochutnávka

Dá se říci, že Ville Laihiala je nesmrtelně spojen se Sentenced a vše, na co po jejich konci sáhne, k nim znovu směřuje. Jako Poisonblack i jako S-Tool (jen ta ruská prasárna až tak ne). Refrény, vyhrávky na kytaru, prostě to jede jako splašenej půllitr dobře chlazenýho pivka. A baví mě to jako sviň.

 

Rival Consoles - Persona (2018)  ochutnávka

 

Strhující elektronické temné dílo, které mi nedává spát. Elektronická muzika s duší, esence IDM, ambientu a deep house. Velké překvapení tohoto roku.

 


 

// Sarapis

 

In Vain  - Currents (2018)  ochutnávka  naše recenze

Na základě několika doporučení jsem se dostal k poslechu In Vain. Nevím, jestli je takticky správné začínat posledním albem, když jsou údajně ty nejlepší chvíle kapely ukryty pod závojem několika let, ale Currents bylo hned po ruce a já jsem občas líný jako veš. Na In Vain občas cítím závan metalové moderny, která má blízko k metalcorovému jádru, který já moc nemusím, ale s přibývajícími poslechy převažují pozitiva nápaditých aranží, zajímavých změn a parádních vokálů. První song mně činí menší nepohodlí, ale pak už je to krájení a mazání změklého másla na voňavý krajíc.

 


 

// Sorgh

 

Imperial Triumphant - Vile Luxury (2018)  ochutnávka

Pro mě dosud neznámý chlív, který stálo za to objevit. Bordelózní hluk kolorovaný dechovkou a klavírem není na každý den, ale v rozumné dávce poslouží.

 

Audioslave - Audioslave (2002)  ochutnávka

Tahle kapela pro mě zosobňuje přímý a nekomplikovaný pohled na rock. Debut nabízí jednoduché a současně geniální skladby od začátku do konce, pročež patří k pravidelným zákazníkům mého přehrávače.

// Jirka D.: Takový hard rock pro nové milénium. Audioslave byli výborní.

 

Immortal - Northern Chaos Gods (2018)  ochutnávka  naše recenze

Potěšující reunion zamřelé legendy. Immortal se dokázali vrátit s velkou pompou, aktuální album nás s potěšením vrací do syrové, vymrzlé krajiny kdesi v horách. Řezavý black z rukou krákorajícího Daemonaze a cvekatýho Horgha za kotlama…., to je paráda.

//Bhut: Já to ještě neslyšel, protože stále vyhlížím poštovního panáčka s balíčkem, ve kterém bude (mimo jiné) toto CD ukryto.

// Sarapis: Taky to mám ve frontě, teda ne kvůli poště, prostě proto. Ale albu důvěřuji, singl totiž napověděl, že by to mohlo být pěkně mrazivé.

 


 

// Symptom

 

Rhye - Blood (2018)  ochutnávka

Když chceš zvolnit a je ti jedno, že je to popík.

 

Dimmu Borgir - Eonian (2018)  ochutnávka  naše recenze

Kde nic tu nic, mé srdce patří desce Puritanical Euphoric Misanthropia.

// Garmfrost: Puritanical Euphoric Misanthropia!!! To je aspoň parádní deska!!! Onehdy jsem se jí také kochal a užíval si. Eonian je naopak velice slabý čajíček, kde není ani prd. Na Borgirech se mi vždy líbil mimo dobrou muziku hlavně Shagratův řev a krákorání. Toho je na novince tak málo, že nestojí za řeč.

// Victimer: Eonian - namyšlená arogantní deska, namyšlená arogantní recenze :) Bylo to schválně.
// Bhut: Tohle jsem taky ještě neslyšel a podle všech reakcí (kromě Sparku) to je ztráta času. Takže se k poslechu dvakrát nepohrnu. Už minulou Abrahadabra jsem vlastně neslyšel celou do konce… A co se týče zmíněné Puritánské euforické misantropie, tak ta patří mezi mé nejoblíbenější desky od Dimmu Borgir.

// Sarapis: Když Dimmu Borgir, tak EDT, PEM nebo DCA. Ostatní s výhradami nebo vůbec.

 

Light Bearer - Lapsus (2011)  ochutnávka

Transformace crust-punkové Efrafy do nové post-hardcorové kapely byla po čertech povedená.

 

David Gilmour - Live At Pompeii (2017)  ochutnávka  naše recenze

Vše, co jste kdy chtěli vědět o Pink Floyd a báli jste se na to zeptat.

 

Deafheaven - Ordinary Corrupt Human Love (2018)  ochutnávka  naše recenze

U předchozí desky jsem ztratil spojení a zatím se mi ho nepodařilo znovu navázat. Novinku si musím nechat ještě rozležet, ale nezní to marně.

 

Immortal - Northern Chaos Gods (2018)  ochutnávka  naše recenze

Synové severní temnoty opět ve formě!



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Kruppe / 6.8.18 18:16odpovědět

Rolo Tomassi - Time will die and love will bury it. Pagan-Black wash.Aneb kdyz ma clovek slabost pro zenske vokaly.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky