Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

A Perfect Circle - Eat the Elephant (2018)  ochutnávka

Pro mě nejočekávanější deska poslední doby, která se zatím tváří hodně nejednoznačně, snad s výjimkou zvuku. Nerad bych jej hodnotil pouze podle downloadu z internetu, nicméně podle dalších dostupných informací tohle je a bude průšvih. Důvod neznám, neptejte se. Hudebně je to nejklidnější, ale žánrově nejotevřenější deska APC, u níž zatím stále nemám jasno v tom, jestli je tak rafinovaná, nebo prostě jen tak slabá. Možná kombinace obojího.

// Victimer: Pokud je ten zvuk taková zhovadilost, co momentálně slyším, je fakt něco a někdo špatně.

 

Melvins - Pinkus Abortion Technician (2018)  ochutnávka

Melvins si žijí ve svém vlastním světě a je to jeden z důvodů, proč tuhle kapelu maximálně respektuju. Zdaleka neznám všechny jejich desky a zdaleka bych se neodvážil tvrdit, že patří mezi něco jako moje top. Ale svým způsobem mě baví a fascinuje, s jakou noblesou si tahle kapela dělá, co chce a mezi řádky dodává, že do toho nikomu nic není. Nová deska je přesně taková.

 

Chrch - Light Will Consume Us All (2018)  ochutnávka

Chrch (kdo vymyslel tohle jméno…?) je nová akvizice na Neurot Recordings a je to doomařina po americku, které stačí tři skladby na celou desku ... a je to zážitek, který je potřeba chvíli rozdýchávat. Zatím se spíš seznamujeme, ale vypadá to na vzájemné sympatie.

 

Philip H Anselmo & the Illegals - Choosing Mental Illness as a Virtue (2018)  ochutnávka

Technicky natlakovaná deska plná vzteku a touhy plenit vše kolem sebe, která má ale jednu velkou slabinu, a to že i přes několik poslechů zoufale splývá. Všechny skladby jakoby byly stejné nebo maximálně podobné a popravdě to všechno po chvíli přestane bavit. Je určitě zajímavé poslechnout si, čím se zrovna baví Anselmo, ale i přes předchozí zásluhy a sympatie nedokážu přiznat víc než průměrnou metalovou nálož.

 

Sleep - The Sciences (2018)  ochutnávka

Patnáct let. Kdo čekal novou desku Sleep? Já teda ne. Každopádně je na světě - dojmy jsou natolik čerstvé a překvapení natolik velké, že se zatím neodvažuju jakkoliv hodnotit a spíš jen poslouchám a užívám si. Sleep of the month!

 

Jinak musím přiznat, že hudebně byl duben slabota. Ani ne tak novou muzikou, jako spíš mým naprostým nedostatkem času se jí věnovat. Venku krásně, děti rostou, stavební sezóna se rozjela a tak v práci i doma intenzívní nátlak. Ve frontě na poslech čekají Tesseract, domácí Nikander, na recenzi došli Awrizis a Hefaistova lyra. Mnohem víc času než během vydání jsem dal poslední desce Ty Segalla a i když to byl jen poslech v autě na nekonečných pracovních cestách, začíná se mi to líbit. Ve stejném autě (a následně nejen tam) se mi pod kůži strašně zažrali noví Monster Magnet a jejich Mindfucker se stal jednoznačně nejhranější deskou poslední doby, takže se sám sebe ptám, proč ji nezmiňuju výše.

 

---

 

// Victimer

 

Priessnitz - diskografie (1992-2016)  ochutnávka  naše recenze

Zas to na mě přišlo a tentokrát ve velkém. Neposlouchal jsem jedno konkrétní album, ale vzal jsem to postupně všechno. U některých srdcovějších desek jsem se zdržel déle, některé jen prolétl, ale bylo to opět k dobru duše. Potřebovala se uklidnit a k tomu jsou přece Priessnitz jako stvoření. Může za to i jaro, je krásné a můžou za to Rychlebské hory, které jsem si procházel, spal na Hraničkách na louce a pil pivo u bezva lidí na konci světa. Jaromír Švejdík a jeho texty mě provází strašně dlouho a našel jsem v nich to, co mě oslovuje, ať už se v nich otírá o jakékoliv téma. Je to ze života, je tam to Jesenicko a je tam taková smutná pohoda, která sama o sobě možná nestojí za moc, ale je nádherné ji žít.

// Sorgh: Tuhle legendu naposlouchanou nemám, ale v jejich hudbě ta atmosféra prostě je. Loni během jejich setu na letním open air mě přemístili k nim domů, do sychravého podhůří, a bylo to jako kouzlo.

 

Primal Scream - XTRMNTR (2000)  ochutnávka

Abych se přiznal, předchozí ani následující alba Primal Scream jsem nikdy nevyhledával. Exterminator mi stačí, nepotřebuji víc. Nadčasová nahrávka, která polyká tolik vlivů, že se to zdá být až příliš, ale není tomu tak. Jazzík, dechy, hip hop, elektronika… Všechny tam patří a výsledek je fascinující. Proplétat se touto deskou je činnost, která neomrzí. Nemá to v povaze.

 

Drudkh - Їм часто сниться капіж (2018)  ochutnávka

 

Drudkh na novém albu vyhlíží jaro a tváří se u toho klidně a bezstarostně. Blacková zlost jen stírá pot z obličejů plných naděje a kvetoucích ulic při pohledu ven, občas to hezky zabzučí, ale jakási okvětní pohoda pořád dominuje. Je to blízko spojení, kterému se dnes říká blackgaze a je to vlastně jedna z typických tváří Drudkh. Je pravda, že novinka se mnou zatím příliš nezamávala, ale ještě dostane čas. V tuto chvíli je to taková usedle působící jistota na pár minut, nic co bych plánovaně vyhledával. V zasloužilé diskografii ukrajinských atmo-kovářů lze najít větší perly.

 

A Perfect Circle - Eat The Elephant (2018)  ochutnávka

Rozhodně milé překvapení, tedy aspoň v tom, že jsem se dočkal. Novinka nabízí milé, zatím na všech asi šest poslechů zatažené (i přes jejich dominující atmo povahu) písničky, které se tváří přirozeně a jednoduše, což bych jenom kvitoval. Velkým otazníkem zůstává, jestli je to vážně pravda. Jestli album opravdu vyjeví svou pravou tvář, protože ta stávající je tajemná, jakoby přišláplá. Určitě jsem zvědavý, takže poslouchám dál a neodrazuje mě prakticky nic, i když bychom si mohli už teď povídat, kolik věcí by se našlo… Na to mám ale tuhle kapelu příliš rád.

 

Wrekmeister - The Alone Rush (2018)  ochutnávka

Pojďme si vyprávět. Se zarostlým chlápkem a jeho křehkou družkou dejme šanci albu The Alone Rush, které nabídne jakýsi komorní post doom s podvečerní zpovědí autora sedícího na barové stoličce. Jako kdyby Nick Cave hrábl víc do strun a nebál se to rozmáznout. Jako by do baru prosakovalo čím dál víc nezdravých představ a vlivů. Ale pořád si jen vyprávíme. Zatím nedovedu říct, jestli to téhle kapele a desce věřím a zas půjde o to, co správně odkrýt, co nechat ležet a jak hluboko se spustit. Půjdu tomu ale naproti, někde jsem slyšel, že to má stát za to...

 

Nikander - Sekera prohnaná kolenem (2018)  ochutnávka

 

Jaká to zavládla radost nad první velkou deskou Nikander. Přejme jim to. Já však mezi velké nadšence patřit nebudu. Měl jsem rád Gospely, Nikander lze svým způsobem považovat za jejich pohrobky, ale finální pocity z poslechu obou se liší. Nová kapela je mi sympatiemi dál, než bych asi očekával, chtěl a potřeboval. Je to všechno trošku jinak. Vadí mi vokál, vadí mi jistá předvídavost a dojem, že je to všechno soustruženo nějak plánovaně a ta pravá špinavá duše z toho už vyprchala. Abych nemusel daleko, tak souputníci The Corona Lantern se mi zdají daleko zajímavější.

// Jirka D.: Registruju, jsem zvědav, jen jsem se ještě nedostal k poslechu. Gospel? Ano! The Corona Lantern? Taky ano! Nikander? Jsem zvědav…

// Bhut: S Nikander mám zatím zkušenost jen v live podobě a na tuhle desku se hodlám, čistě ze studijních důvodů, rovněž podívat. Ale z dosavadních náslechů a zkušeností to mám vlastně úplně stejně. Gospel > Corona > Nikander.

// Sarapis: Doslechl jsem se, že Nikander mají sílu především naživo a nezbývá mi než tomu věřit. Album totiž nijak nevybočuje z řady žánrových desek, na které tu a tam narazím bez ohledu na zemi původu. Není toho moc, co by mne přimělo k návratu. Vokál mně přijde v pohodě, ale že by tam byl nějaký mega riff...no nenašel jsem.

 

Boards Of Canada - In A Beautiful Place Out In The Country (2000)  ochutnávka

 

To si tak ráno prostě vstanete, pomaleji než ve dvaceti a uvaříte si kafe. Na stole je pečivo, buchty a marmeláda a vy si jen vyberete, co k snídani. To kafe s jednou kostkou cukru probudí jen trochu, takže za chvilku přijde opáčko. Venku je už ráno teplo, je slyšet děcka jak jdou do školy a někde ob barák štěká pes. Je to jen o jednom, vzít si kolo a jet se projet. Pěkně pomalu, moc se nepřemáhat, sledovat krajinu jak je po zimě barevnější, jak už není vidět skrz stromy v kopcích a tak. Je to všechno o pocitu radovat se z běžných věcí a vědět, že to stačí.

 

Dobře mi bylo z instrumentálně éterických výletů z mokřadů spolu s íránským projektem Etheraldine. Není u něj třeba nic řešit, jen se nechat unášet vstříc výškám. Dostal jsem k novému albu SSOGE a začínám jej pomalu vstřebávat. Jak píše Garmfrost v recenzi, Smutnice by měla být lepší a dotaženější nahrávkou, než minulá deska Návaz a já tomu chci věřit. Bude to ale ještě na hodně poslechů, tak to se Silenty prostě mám. A čeká mě jejich koncert v Krnově… Sám sobě dlužím údajné skvosty Rivers Of Nihil a Ascension, takže se zpožděním napravuji. S deskami NATO a Jesus Christ Superstar jsem se vrátil k Laibach a zahrál si na vojáčka a od věci nebyl ani tradiční poslech Depeche Mode (živák z Berlína 2013 dobře posloužil). Venku je nové EP Dark Buddha Rising a čerstvá novinka Tesseract. Obě jsem si poctivě prošel a líbí se mi ta první, u druhé nevím, co si myslet (stejně jako minule). Něco dobré, něco moc sladké a … ještě neuzrál čas na jasný názor. Pouštěl jsem si Epitaph od God Is An Astronaut a vypadá to, že mě (stejně jako předchozí věci) nemůže zklamat. Jakmile jsem se vrátil až do osmdesátek k Lustmord a albu Paradise Disowned, bylo jasné, že pozemská pohoda končí a musím se podívat o dost hlouběji do svých myšlenek a skrytých tužeb. Tahle (říkejme tomu třeba meditace) byla rozhodně prospěšná. Po shlédnutí dokumentu popisujícího nahrávání posledních dvou alb Davida Bowieho jsem se právě na The Next Day (recenze) a Blackstar (recenze) znovu vrhl. Moc dobře vím, jak jsem si tyhle dvě desky oblíbil a jak jsem si je hudebně i pocitově prožil. Jsou to hudební laskominy, byť může zprvu první jmenovaná působit o něco obyčejněji. Bude to asi tím, že Blackstar jde skutečně na hranu absolutoria. Je temnější, má v sobě to smíření, že cesta života na něm končí a v člověku se to pere, aby nakonec zvítězil nadhled. I přes velkou bolest. Obě jsou to ale silné nahrávky plné osobních zpovědí od někoho, kdo byl za ikonu a přitom byl obyčejným člověkem, který možná dbal na detaily, ale hlavně dal na přirozenost a dokázal ji přenést do jiné dimenze. Nechme Davida odpočívat v pokoji, jeho dílo tady zůstane navždy a vnímejme ho jako jednoho z nás, ovšem s neskutečným talentem být vždy o krok před ostatními. A co si budem povídat, i David Bowie prdí...

 

---

 

// Bhut

 

Mallephyr - Asailing The Holy (2016)  ochutnávka   naše recenze

Po čase jsem dostal chuť si dát do hlavy tenhle majstr výplach. Daleko víc tak s postupem času vnímám tu barevnost a pestrost nahrávky. Je tam hodně nápadů, hodně riffů, které znějí jen úštěkem, ačkoliv by na nich mohla stát celá skladba. Tak se to má dělat. Agresivní a hodně silné dílo.

 

IXXI - Skulls N Dust (2014)  ochutnávka

Jejich koncert mi zase osvěžil paměť a tak se i v domácím prostředí vrtám do tónů týhle desky, která je prostě dobrá. Je chytlavá, svižná a velmi výrazná.

 

Inferno - Black Devotion (2009)  ochutnávka

 

Poslední tři desky jsou neskutečně masivní. Zárodek však vidím právě na té první - Black Devotion. Už tady bylo zřejmé, že příští dny nebudou brány na lehkou váhu. Těžce povedený kousek.

 

Darkthrone - Circle The Wagons (2010)  ochutnávka

Svěží punk, syrovost v pravém slova smyslu a taky nadhled. Jízda, která už z blackem koketuje jen málokdy. Vidím v tom jedno z nejlepších alb Darkthrone, ostatně, které je to nejhorší, že?

 

Satariel - Phobos And Deimos (2002)  ochutnávka

Taková menší vykopávka, která mi kdysi sedla parádně do noty. Dnes se k tomu vracím s určitou nostalgickou vzpomínkou. Avšak kouzlo nahrávky neupadá a pořád mě dokáže bezpečně ovládnout a přinutit si ji užít. Baví mě to a to dost.

// Sorgh: Na tohle si vzpomínám, dneska už oldschool věc. To ještě CD stálo pětibábu a člověk hodně přemýšlel, za co ji utratí.

// Sarapis: Nedávno jsem dělal pořádek ve sbírce a co prý půjde pryč. Satariel jsem neprotočil už hodně dlouho, tak jsem uvažoval o zařazení na seznam nechtěných. Pro jistotu následoval jeden poslech a cd bylo rázem zpátky v polici! Je to slušná práce a vlastně taky kus osobní nostalgie. V několika skladbách i Messiah Marcolin jako host, kdyby někoho zajímalo...

 

 

Pivní okénko   Začátek dubna jsem trávil v domovině. Týden dovolené a lehké provázení kolegy Sorgha po rodném městě a přilehlém okolí. Krom místních krajinných krás se nám podařilo zavítat i do pivovaru v Sušici a Kašperkách. Sušický pivovar U Švelchů, kráceně nazýván jako Sušičák, nabízí dobře pitelnou desítku i dvanáctku s krásně plnějším tělem a hutnějším dojezdem na patře. Vůně krásně chmelová a barva zlatá. Jen by už měli tuhle dobrotu balit s sebou do něčeho jiného než je plast. Ještě nikdy se mi nepodařilo si tohle pivo tak dobře vychutnat z baleného obalu, než jak chutná přímo “pod komínem”. Zkoušel jsem ještě nakuřovaný speciál a ten byl tak uzený, že i zajídání takového nápoje špekem je naprosto zbytečné. Ta uzenost z toho prostě sálá každým coulem. V Kašperskohorském pivovaru byla toho času standardní nabídka světlé desítky, polotmavé jedenáctky, světlé dvanáctky, tmavé třináctky, řezaná třináctka s dvanáctkou a specielní bylinkový ale. Všechno naprosto parádní a je jen málo míst na světě, kde řezané pivo vypadá, tak jak vidíte na fotografii. Patriotsky bych jen chválil, takže další postřehy nechám na vašem štěstí.     Výlet na svatbu přátel z Moravy do Náměště nad Oslavou s sebou přinesl rovněž určité povinnosti v podobě navštívení pivovarních zařízení. A tak jsme s přítelkyní zavítali do Třebíče, kde již po nějaký čas slušně funguje Klášterní pivovar Urban, který jsem si zamiloval už před léty. Byl tu celkem slušnej frmol a hledání volného místa v jinak dost velké kapacitě sezení bylo výrazně složité. Naštěstí se povedlo, ale díky velkému zaplnění tu byl slušný zmatek. Takže vyzdvihnu jen černou Ipu, kterou pojmenovali jako Black Nun Ipa. Zajímavá kombinace. Večerní oslava v rytmu veselky se konala v areálu Svatojakubského pivovaru ve vesnici Hluboké. Pivo pěkně hutné, kalné a náležitě řízné. Určitě musím poukázat na vlastní pivní sklo, které bylo jistě ručně foukané, jak jinak si totiž vysvětlit hrubé zakončení hrany sklenice. Podobně to má Harrach z Velkého Meziříčí. Takový půllitr se prostě musí zjevit v domácí sbírce.     Pěkné počasí přálo i návštěvě zahrádek u oblíbených restaurací. Jednoho večera jsem takhle postával před Vinohradským pivovarem s jejich jedenáctkou. Mají to tu pěkně vymyšlené, koupíte si pivo a jdete si ho vypít pěkně na ulici, kde jsou podél domu upevněny police. Takže jedno na stojáka a můžete jít dál. Ovšem toho večera jsem chutnal vše, co bylo na čepu (jako vždy) a ta jejich jedenáctka je celkem fajn, možná trochu kyselejší, ale neuškodí takhle jednou za čas. Jen ty svrchňáky jim moc nejdou… třeba tentokrát to byla APA, která se zkrátka úplně nevyvedla do podoby, která by mi sedla.       Poslední den v měsíci jsem s paní Bhutovou proseděl (jen večer, ne celý den, pochopitelně) v pivním baru na Malovance. Ten totiž spadá pod záštitu pivovaru Dědkův mlýn, což je nádherný statek nedaleko Unhoště. Dokonalé prostředí, kam se chceme ještě párkrát vydat (a možná i ve slavnostních úborech). V pražské pivnici bylo na čepu a v lednici po dvojici světlých piv 12° a 13°. Vypíchl bych tu třináctku, pro kterou byl využit jemně nakuřovaný bavorský chmel z Bambergu. Tohle byl přesně ten druh nakouřeného piva, který mi báječně sedl. Žádná extra uzená divočina, ale jen jemný náznak jinak velice dobře pitelného moku, u kterého jsme zůstali po zbytek večera. V téhle pivnici si navíc můžete ještě dopřát dobroty z trapistického pivovaru Chimay. A kupříkladu k snědku jsme si objednali obložený talíř, kdy nám velmi ochotný pán z obsluhy, ke každému sýru a salámu hezky pověděl o původu. Žádné pochutiny z vedlejší večerky od rákosek, ale rozličné poživatiny, z nichž například jeden sýr byl rovněž od trapistů z Chimay. Vřele doporučuji!

 

---

 

// Garmfrost

 

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice (2018)  ochutnávka  naše recenze

Jestli píšu, že se u Leprous dobře pracuje, tak u Smutnice zase vůbec. Tady je dobré si lehnout, koukat do polí a vlnit se s rostoucím obilím, pět kruté texty spolu s duem Hankou a Pavlem… Nový počin “Sajlentů” Smutnice se opravdu povedl. Více v recenzi, která už je na světě...

// Bhut: Novou práci od SSOGE už nějaký čas vyhlížím. Jsem rád, že novinka nebude úplným nesmyslem, ale vhodným doplňkem police, kde se krčí předchůdci Smutnice.

 

Septic Flesh - Revolution DNA (1999)  ochutnávka

 

Asi jsem se znovu zamiloval. Absolutně nejrevolučnější, nejmelodičtější i nejdivnější deska od Septic Flesh Revolution D.N.A. ve mě zanechala silný otisk. Už vlastně nikdy se mi draci nelíbili jako tenkrát. Po tíživých skvostech uzrál čas na změnu a tohle byl výsledek. Žádný operní hlas, žádná symfonie ani teatrálnost. Přímočarý (jestli se to tak dá říct) na tehdejší poměry moderní, melodický nářez. Čas vášeň lehce ochladil, ale tento měsíc se nedokážu oprostit od poslechu této zřejmě nejvíc zavrhované laskominky kapely s ještě nespojeným jménem… “Looking through our telescope”

// Jirka D.: Tuhle desku jsem svého času točil dost, teď nějakou chvíli odpočívala. Nevím proč, mám ji rád, jen je toho prostě moc. Dávám na seznam k opáčku…
// Bhut: Hned po sumerském démonu moje nejoblíbenější deska. Možná díky té až možná přehnané melodičnosti. Jedno z alb, které jsem svého času drtil, co to šlo.

 

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name (2018)  ochutnávka   naše recenze

Jak jsem tušil hned po prvním poslechu, tohle bude na delší čas. S každým poslechem se nořím dál a hlouběji. Závislost na atmosféricky technickém materiálu s duší se neustále prohlubuje. No a pracovat se u toho taky nedá,hehe

 

Leprous - Malina (2017)  ochutnávka   naše recenze

Ač nehýří sound Leprous přímočarými hity, strašně dobře se u toho pracuje. Ani nevím jak a kdy se to stalo, jsem fanoušem kapely, kterou jsem roky zatracoval. Ale co už, užívám si. Miluju zejména hravou rytmiku mistra Baarda Kolstada.

 

Deathspell Omega - Kénôse EP (2005)  ochutnávka

Toto minidílo nezestárlo za třináct let ani o fous. Stále mě udivuje, těší, divočí… Krásná práce!

 

Té hudby, co mi za duben prolítla palicou, bylo opět móc! Většinou jsem se kochal prověřenými peckami, srdcovkami. Hodně jsem naposlouchával diskografie Ne Obliviscaris, Allegaeon a Virvum. Líbilo, stejně jako jejich koncert (report). Taktéž jsem si užíval při poslechu technických řezníčků Archspire - Relentless Mutation nebo Husaria od domácích Bloody Obsession. Navzdory mizernému očekávání musím říct, že nový počin Barren Earth - A Complex of Cages mě baví fest. Rovněž musím s jistými rozpaky konstatovat, že až na pár srdcových záležitostí jsem neposlouchal skoro žádný black. Ale to přijde.

 

---

 

// Ruadek

Adrian Sherwood - Survival and Resistance (2012)  ochutnávka

 

Elektronicky dubový producent s vlastní sólovou deskou, který dělá velice zajímavé věci. Tento člověk má za sebou letité zkušenosti s remixy NIN nebo Primal Scream, jeho sólová tvorba je experimentálním pohledem na dubovou scénu, reggae a elektroniku. Dal bych mu klidně škatulku vizionáře, protože dělá věci hodně nadčasové a tato deska z roku 2012 je toho důkazem. Sherwood se drží jednoho houpavého dubového rytmu, do něhož experimentuje se zvuky a se zpěvem.

 

Coldcut - Outside The Echo Chamber  (2017)  ochutnávka

 

Bezmála kultovní dvojice, která stojí za vznikem labelu Ninja Tune se svým projektem. Svoji muziku, která už ve svém názvu vlastně definovala celý tehdejší label (dnes už je vše jinak), v současnosti představují reggae polohu a přístup k elektronice. Muzika je nadále hodně vyspělá, houpavá, s řadou hostů prvoligových jmen (není se co divit, mají kam sahat). Doporučuji konzumovat za studena.

 

Mari Boine - See The Woman  (2017)  ochutnávka

 

Nejsem si jistý, zda jsem po tolika letech čekání vlastně spokojen. Spíše jsem v rozpacích. Jedna z mých nejoblíbenějších world music interpretek vydala v minulém roce ve svých 60-ti letech další desku a tentokrát poprvé kompletně nazpívanou anglicky a s velkým důrazem na mainstreamové vyznění. Mari je a vždy byla především mluvčí sámského lidu, která prosazovala původní kulturu a vyznění tohoto přes 5-tisíc let starého národa. Proč ustoupila z tradice a nazpívala to takto, nevím. Budu pátrat po rozhovorech a možná mi to nějak vysvětlí. Každopádně deska jako taková je hudebně hodně slabším odvarem všech minulých, skoro jako by zapomněla na kouzlo, jaké bylo obsaženo v její tvorbě. Tohle je zvláštní obrat, kterému prozatím nerozumím.

 

Little Axe - If You Want Loyalty Buy A Dog (2011)  ochutnávka

 

Moje další dávka reggae, tentokrát opět jinak (samotně si moc nedávám) - v kombinaci s dobře uleželým blues od matadora žánru. Skip McDonald aka Little Axe šlape jako blázen, houpavý rytmus doplňuje harmonikou Alana Glena a bluesovými vyhrávkami. Sám obstarává samosebou většinu nástrojového ansáblu. Nepřekvapí spolupráce právě s Adrianem Sherwoodem. Tohle mám svinsky rád, táhne z toho muzikantská jistota a má to koule - však experimenty s rytmy dělá Skip už od šedesátých let. A jede to stále jako namydlenej blesk.

 

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name (2018)  ochutnávka   naše recenze

Je čtvrtý měsíc roku 2018 a já už jsem pevně přesvědčen, že toho je nejlepší metalová nálož, jakou tento rok uslyšíme. Prozatím bez debat. Tak neuvěřitelně pestrá směsice hráčského umu, nadhledu a přesahů se opravdu neslyší a to jsou kluci skutečně mladí. O tomhle se bude hodně mluvit a nechci ani domýšlet, kam to kluky potáhne na příští desce, protože by to mohli být novodobí Opeth (tj. death metalová škatulka jim zcela jistě postupně nebude stačit).

 

Ku tanci i poslechu je toho jako každý měsíc opravdu hodně. Hodně stylů, které měním častěji, než se mění jarní počasí. Z doporučených určitě poslední desku Archive - The False Foundation (nadále klasické dílo, jaké by mohli vydat i před deseti lety), vikingské tradicionále Danheim (z plodné produkce roku 2017), DJ Shadowa z roku 2016 (už to není takové, jako na prvních deskách, ale dá se to), jsem unešen z Hallatar (tak osobní desku jsem už dlouho neslyšel - z poslední skladby mrazí po celém těle, opravdu posmrtná poklona), noví Ministry nadále ustupují do samplovaných koláží místo agrese (už to moc netáhne a začíná to být na další nuda…) a poslední Gary Numan stále baví (postupně si vybudoval hodně dobrý styl, jaký lze rozpoznat na sto honů).

 

---

 

// Sarapis

 

Hamferð - Támsins likam (2018)  ochutnávka

Pochmurní Faeřané, kterých je v kapele s ohledem na počet obyvatel země neúměrně moc, kombinují klasické doomové postupy (ti brajdi tam prostě občas vylezou) se svojským přístupem a severskou svobodou projevu. Zpěvné a euforické fáze se utkávají s temnotou nehybných hlubin žánru a pohromadě i vedle sebe to funguje báječně. Ani v těch nejhorších námořních scénách neodvracím pohled a hltám všechno do posledního detailu. Mám pocit, že toto album si budu brzo cenit hodně vysoko.

 

Slugdge - Esoteric Malacology (2018)  ochutnávka

V nedávném 76. Nedělním poslechu jsem napsal pár řádek o albu, které mě nejdřív “jen” zaujalo. Jenže následoval slimáčí chvat a Slugdge mě chytli pod krkem a odtáhli do lesního vlhka a slizka. Zvukově je to bohužel takový moderní bolehlav, ale má to sakra dobrou atmosféru, chytlavé riffy a kus osobitosti, takže to holt musím nějak přežít. A to ještě plánuji prohrabat se spadlým jehličím a popátrat po předchůdcích...

 

Avatarium - The Girl with the Raven Mask (2015)  ochutnávka  naše recenze

Zkouším se dostat pod pokličku těchto obtěžkaných rockerů se sexy zpěvačkou a myslím, že už to začínám chápat, ale k ohromení mám ještě daleko. Album na mě působí jako aprílové počasí - chvíli je bouřková akce, emoce krvácejí a vzduch je nasycený železným pachem, jindy je to pohoda, až je mi z toho nudno. Asi na čas odložím a pak uvidíme. Charismatický projev Jennie-Ann Smithové mě jistě k tomuto albu zase někdy přitáhne.

 

Portico - Living Fields (2015)  ochutnávka  naše recenze

Silné album, silné emoce. Nápad pustit si po delší době Living Fields přišel jako blesk z čistého nebe a pak už to šlo ráz na ráz. Poslech byl teprve začátek, pak jsem najednou zjistil, že další album Art in the Age of Automation vyšlo už loni v srpnu a v těchto dnech se prodralo na svět navazující EP Untitled (AITAOA #2). No mám co dohánět. Že už to zas nejsou Portico ale Portico Quartet, to je věc jiná a čert to vem. Důležité je, že tihle mladí vizionáři nelení a další nálož jistě zajímavé hudby čeká na průzkum.

 

Dream Theater - Train of Thought (2003)  ochutnávka

Svého času jsem Train of Thought točil hodně často. Po experimentálnějším dvojalbu Six Degrees… nahráli divadelníci pořádně metalovou desku a byl to příjemný návrat. Když jsem se do ní nedávno ze zvědavosti zakousnul, zhltnul jsem ji jako malinu a ještě došlo na nášup. Po těch letech už to mám zkreslené, ale vážně si vůbec neuvědomuji délku těch sólových pasáží, které mnohým připadají suché a profesorské. Fakt nevím čím to je, prostě žeru každou notu a nevnímám čas. Tento vlak nestaví!

 

---

 

// Sorgh

 

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name (2018)  ochutnávka   naše recenze

Ještě jsem se nenasytil, ještě pořád to zraje a a dopad není definitivní. Je jasné, že američani stvořili nadčasovou desku, která přerostla jejich krátký vývoj. To se někdy stává, potkají se planety, tuhle vznikne stín a tamhle světlo a zrodí se jedinečná věc. Absolutně nečekané, výborné, dominující.

 

A Perfect Circle - Eat the Elephant (2018)  ochutnávka

I tohle album mě zatím jen pozitivně překvapuje. Nevím ani proč jsem se bál ukňouraného, protahovaného sentimentu, namísto toho jde o svěží a nápaditou desku, která mě hrozně baví. Jen ten obal je hnusnej, ale něco zprcat musím.

// Jirka D.: Obal je fakt hnus, to souhlas.

// Sarapis: Ten obal...týjo, od světové kapely...To se musí umět!

 

Black Sabbath - Heaven And Hell (1980)  ochutnávka

Totální post Ozzyovská klasika, která mě nadchla hned při prvním poslechu. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že můj naturel nejlíp souzní s tímhle starým hardrockem.

// Sarapis: Jó, Heaven and Hell nebo pak Mob Rules, to jsou nesmrtelné věci, to už je dokázané. Copak je normální, aby takovou muziku dnes poslouchali i takoví mladí (a krásní) lidi jako my?!

 

The Sword - Used Future (2018)  ochutnávka

Další příjemná věc, bluesrock, auto, pouštní cesta. Už z obálky je jasné o co půjde. Jedni po ní sáhnou, jiní se jí obloukem vyhnou. Přímočaré sdělení a přímočará hudba, která si na nic nehraje.

 

Duben se povedl. Je fakt, že hudbě jsem moc nedal a s hrůzou si uvědomuju, že na koncertě jsem nebyl už skoro rok. Brno to fláká a do Prahy jsem línej. Ale byl jsem dva týdny na Šumavě, kde jsem se toulal krajinou, nachodil hezkou sbírku kilometrů a ticho bylo tou nejlepší kulisou. K tomu dobré místní pivovárky, které mě utvrdily v tom, že desítka může být super pivo. Návrat do Brna byl ve znamení kolapsu organismu, všude pyl, randál, povinnosti, složilo mě to. Tak zase víc poslouchám a snažím se být zodpovědnej.

 

---

 

// Symptom

 

True Widow - Circumambulation (2013)  ochutnávka   naše recenze

Dobývání nových vesmírů a terapie hudbou v podání amerického stoner-rockového tria.

Pray For Teeth - From The Dry Edge Of The Shore (2014)  ochutnávka

Post-metalové standardy zaniklé americké naděje, kterým je snadné přijít na chuť.

 

Botanist - Green Metal (2016)  ochutnávka

Americký black-metal s cimbalisty místo kytaristů? Proč by ne.

Rage Against The Machine - Rage Against The Machine (1992)  ochutnávka  naše recenze

RATM asi netřeba představovat, jejich odkaz stále žije.

// Bhut: Kult jak prase!!!

Brass Against The Machine   ochutnávka

 

Rage Against The Machine revival s převahou dechů? Jea!