Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - duben 2019

Sarapis4.5.2019

Před nástupem posledního ze série nekompletních pracovních týdnů se ohlížíme za našimi poslechovými (i hospodskými) dýchánky, které jsme podnikli v uplynulém měsíci.

// Jirka D.

Gaia Mesiah - Excellent Mistake (2019) ochutnávka

Vzpomínka z mládí, která se vrátila, aby zahrála to, co hrála v mládí. Má to smysl? Pro mě má, aspoň částečně. Gaia Mesiah pro mě byla česká reakce na kapely typu Guano Apes (možná trochu RATM) a byla to kapela, kterou jsem nikdy nepodroboval kritice, ale prostě ji měl rád. Tedy až do desky Alpha Female (2007), kterou jsem do teď nepobral. Novinka po porodních bolestech konečně vyšla a více méně se drží postupů osvědčených z alba Ocean (2005), což je její silná i slabá stránka současně. Důvody jsou jasné.
// Bhut: Já zatím nakračuji velmi opatrně a vyčkávám, až mě to samo cvrnkne do uší. Vím o nich, ale trochu se zdráhám. Ocean byla pecka a Alpha Female mi ve výsledku taky sedla. S novinkou ještě uvidíme...

Michal Pavlíček - Pošli to tam! (2019) ochutnávka

Sólová deska kytaristy, kterého snad není třeba představovat. Jde o docela dlouhou nahrávku (67 minut) a během několikeré zkušenosti s ní jsem si ji rozdělil zhruba na dva díly - skladby čistě instrumentální, samozřejmě hodně dobře kytarové, a pak skladby s hostujícími zpěváky a skoro víc zpěvačkami. Přesně tudy vede linie “líbí vs. nelíbí”, přičemž snad není potřeba dodávat, že ty instrumentálky patří do první kategorie.

Heiden - Země beze mě (2019) ochutnávka

Nová deska Heiden pro mě přišla zčistajasna, dopředu jsem netušil nic (ještě jsem se nenaučil sledovat sociální sítě). Za sebou mám prvních pár poslechů na bandcampu vydavatele (Magick Disk Musick) a po pravdě zatím se nechytám ani dost málo. Asi mi nevadí to, že občas Heiden zní jak slabší Vypsaná fixa (K má strach) nebo že si v textech pohrávají s melancholií po vzoru Petra Fialy, v hudbě s odkazy k Forgotten Silence a nebo že obal vypadá jak kombinace Intronaut (obal) a Red Fang (obal). Spíš mi z toho zatím vychází nepoměr mezi ambicemi o chytré (nechci použít výraz progresivní) rockové album a tím, jak to skutečně dopadlo. Taky by mě zajímalo, jaký je rozdíl mezi skladbami F43 a 3. července, které jsou na bandcampu úplně stejné.

// Victimer: Heiden se vždycky posouvali pokud možno mílovými kroky. Nakročení na předchozí desce jsem respektoval, ale vnitřně jsem si přál Heiden vidět trochu jinde. “Na svůj příběh jsme sami” je deska jdoucí směrem, kterým jsem se spolu s kapelou zdráhal vydat. Taková pomyslná křižovatka, možná… Z novinky příliš moudrý nejsem. Rozehrává se na ní pár zajímavých momentů, ale pak se na můj vkus taky dost tápe, jako by nebylo úplně jasné co vlastně hrát. Jakkoli svobodně se momentální tvorba může jevit. Chápu tu snahu nestát na místě, ale zatím nerozumím výsledku. Bude to rozhodně chtít víc poslechů a pochopení, otázkou zůstává, jestli to bude co platné.

// Bhut: Já si to pořídil na CD a první, co mě zklamalo byla právě jeho podoba. Obyčejná pošetka s prakticky žádnou přidanou hodnotou. Vydavatel cílil na vinyl a v jeho katalogu už takhle vyšlo Fate od Mortifilie. Vzhledem k jeho velké zálibě v gramodeskách hádám, že půjde o jistě pěkný kousek, ale proč to všechno na úkor CD? A hudebně mi Heiden nesedli ještě víc, než na desce předchozí. Místy mi to přišlo jako snaha o Forgotten Silence (3. července). Jinak je to takový uvolněný rock, kterému moc nesedí zpěv (já si na ten Kverdův melodický hlas dlouho zvykám). Ale třeba si to časem sedne, uvidíme… ale rozpaky jsou. A snad bych ještě uvedl jednu věc, a to je webová prezentace kapely, kde se jaksi v sekci nahrávek skupiny zapomnělo na první 3 řadové desky, 2 dema a 1 splitko. Já si třeba nemyslím, že tvorba před Obsidianem byla marná, zrovna splitko s Trollech bylo skvělé a koneckonců na něm jsem Heiden poznal. Jsem z toho všeho nějaký zmatený.

Pražský výběr - Pražský výběr / Straka v hrsti (1988) ochutnávka

Tuhle desku od Pražáků mám rozhodně nejraději a v mém malém českém TOP se nachází hodně vysoko, možná skoro nejvýš. Takže návraty k ní jsou na jistotu, na pohodu a pro radost.
// Bhut: Tohle je majstrštyk se vším všudy. Zbožňuju tu nahrávku. “Miluju stesk!”

Earth - Full Upon Her Burning Lips (2019) ochutnávka

Po minulé písničkové a nebezpečně nakažlivé desce jsou Earth zpět ve své, řekl bych, typičtější poloze, tedy kytarových smyčkách, které byste nikomu jinému neodpustili. Celkem deset skladeb plyne jak bahno ve Vltavě a změny na displaji přehrávače jsou spíš jen formální - když se nesoustředíte, ani je nepostřehnete. Staří známí Earth, brát, nebo nechat být.

// Victimer

Sunn O))) - Life Metal (2019) ochutnávka

Barevnější a přístupnější po stránce obalu (nelíbí) a z části se stejným osudem v podobě skladeb samotných. Monotónně hlučivý sled nejpomalejších riffů na světě a jejich směr sotva překvapí, ale jsou tu místa a kompoziční vychytávky, které mě nenechají na pokoji. Sound Sunn O))) je daný i na Life Metal, nic, co by jej mělo vykolejit, se nekoná. Celkově poměrně očekávaná zvuková mše, která možná nebolí tolik, jak by mohla. Je to ale otázka přístupu. Ten můj je zatím takový nijaký, jako ten obal desky.

Daniel O´Sullivan - Folly (2019) ochutnávka

Druhá sólová deska mého oblíbeného autora na poli současného experimentálního rocku. Na debutu VELD jsem si našel mnoho lukrativních míst, která zatím na novince postrádám, ale vše bude jen o zvyku. Folly je jemnější a ve vší své tajemnosti i klidnější materiál, ke kterému by měla vést snadnější cesta, ale zatím se tak v mém případě neděje. Uvidíme. Kdyby tak Daniel vystoupil třeba letos na Besedě, to by byla věc. Je to talent od boha.

Khoiba - Khoiba (2019) ochutnávka

To Khoiba na Besedě vystoupí na tuty. Domácí downtempová elektronika, která se vrátila s novým albem po x letech. A tento návrat mi hezky vstoupil do cesty. Poslechy jsou časté a vnitřní souznění si bude docela podobné, protože jsme se sblížili. Khoiba to umí s pocity a ta smutnější nitka, kterou je spoutaná duše hledající naději bez hranic tak trochu na špatných místech, mně připadá dost přitažlivá na to, abych s poslechy nepřestával.

// Bhut: Cože?! Khoiba má novou nahrávku?

Waste Of Space Orchestra - Syntheosis (2019) ochutnávka

Waste Of Space Orchestra = Oranssi Pazuzu + Dark Buddha Rising. Tím by mohlo být řečeno vše. Odrazovým můstkem budiž do sklepního oparu zašláplá psychedelie, ale pak už se to dost střídá. Od nahodilého jamování po relevantnější témata. Chvilkově se neubráním hodně dobře vybaveným skladbám, abych za čas ustrnul v prázdnu a civěl do tmy nicoty jako hlupák. Chce to víc pochopení.

Dead to a Dying World - Elegy (2019) ochutnávka

Post doom metalová charakteristika zde platí doslova. Ale pozor, jsou to Američani, takže na to půjdeme cestou komorního vyprávění s citelným charisma jako ve stylu Wrekmeister Harmonies, abychom pak sklouzli do klasičtějších doom skladeb s violou a takového toho víc bagrovaného smutnění, které se za Atlantikem nosí. Je to v tom něco zvláštního, zároveň jako nedůvěřivý jedinec budu čekat, jak se ta zvláštnost usadí.

Inter Arma - Sulphur English (2019) ochutnávka

Inter Arma jsem si v osobním žebříčku sludge metalových kapel posunul až na samý vrchol. Ti už dávno nehledí na nějaké mantinely a slušné způsoby třísněné blatem zaflusaného stylu. Chvíli zní jako zosobnění zla, deathmetalová klasika z prostředí bažin, a pak zase jako Pink Floyd, kteří zastavili čas, aby zjistili, jaké jsou v bažině podmínky pro život a kolik komárů způsobuje těžká onemocnění. Následuje pár vesmírných dálek, zase rubanice a hodně přemýšlení. Ne, Inter Arma jsou z nějakého blbého škatulkování už dávno venku. Sulphur English si budu cenit hodně vysoko, na to dám při ročním zúčtování krk, jen to musím dotáhnout s poslechy do konce. A obal se mi líbí velice.

Earth - Full Upon Her Burning Lips (2019) ochutnávka

Noví Earth oficiálně teprve vyjdou, ale promo je již na světě a nešlo jinak, než si je nechat poslat domů. Full Upon Her Burning Lips je kamenitý stejnotok, s citlivým zvukem a citlivě neprůbojným tlakem na ty nejvyšší dojmy. Ty se nedostavují, protože takhle tohle album není vůbec stavěné. Takže klídek, soustředěné poslechy po večerech a trochu brzdit nároky a představivost.

The Chemical Brothers - No Geography (2019) ochutnávka

S Chemikama je to vzájemné pouto desku od desky stále silnější. Vysvětluji si to pouze tím, že tihle dva týpci prostě stále umí a, i když se nekoná žádná revoluce a elektronická osvěta, je to hudba na úrovni. Novinka u mě vede kombinací všeho, co si na The Chemical Brothers cením. Neustálé chuti komponovat, nenechat se tížit minulostí a stejně tak ji umět připomínat. A samozřejmě respektem k nim samotným, bez toho to nejde. No Geography mám rád.

Vedle zmíněných výše pozorně sleduji dění kolem Rammstein a obě zveřejněné skladby jsem si pouštěl (a pouštím) do zblbnutí. V jedné je víc mystiky a suchopárnosti než opravdu kvalitního riffování, ve druhé se zase dbá na jednoduchou chytlavost a až taneční podbízivost. Tak nějak se mi to ale stejně líbí, respektive s tím vůbec nemám problém. Na nové album se těším a zkusím si tipnout, že bude poslední a víc o elektronice než o kytarách. Hmm, tak uslyšíme… Aprílové album Nine Inch Nails je venku a všechny ty kombinace a nápovědy v jednotlivých skladbách mě taky baví navštěvovat. Je to docela sranda. A ještě bych rád zmínil skotskou doomovou urputnost jménem Of Spire & Throne, o které si toho povíme víc v zítřejším Nedělním poslechu. Nemilosrdná a suchá je dřina v nevlídných podmínkách k dlouhému žití o samotě. Tak nějak :)

// Bhut

Mord ‘A’ Stigmata - Dreams Of Quiet Places (2019) ochutnávka

Tohle mi skvěle sedlo a s každým dalším poslechem to roste a roste. Jo a koncert byl taky super!

Whiskey Ritual - Black Metal Ultras (2019) ochutnávka

Black’n’roll s punkovým nábojem jak prase. Je to hodně i o srandě. Zároveň ale mám dojem, že debut byl nejlepší, což je nejvíc klišé věta, ale ten dojem prostě mám.

Inter Arma - Sulphur English (2019) ochutnávka

Těžká práce, opravdu těžká. Masivní nástup alba střídá uvolnění, pak přijde nervozita a pak další mohutný dekl na bedra. Styl složení alba mi hodně připomněl strukturu Sky Burial, která byla prostě skvělá. Ale chce to čas a ono se to osamostatní.

Waste Of Space Orchestra - Syntheosis (2019) ochutnávka

Psychedelie od těch nejpovolanějších. Poměrně složité a rozverné album. Každé další přehrání s sebou přinese nový objev. Tohle mě fakt baví.

Akrotheism - The Law Of Seven Deaths (2019) ochutnávka

Blacková tryzna, která mi skvěle sedla do nálady (taky). Hlavně ten totálně nemocnej průběh desky, protkanej šamanskými vstupy je něco, kdy už pochybuji o duševním zdraví autorů i svém.

Pivní putování

Víkendový výlet do města jehož název lze dohledat i ve vyjmenovaných slovech, s sebou přinesl mnohé. Krom oblíbeného putování po pamětihodnostech a čerpání atmosféry z historického jádra do svých útrob, bylo nutné okusit i něco ryze místního. Jak jinak, než místní pivovar. Shodou okolností bylo v minipivovaru Veselka opravdu veselo, neboť zde probíhala malá soutěž domácích vařičů piva pod názvem Litomyšlský korbel. Ovšem tu jsem vynechal a na ochutnávku dorazil až později. Restaurace byla naplněna k prasknutí, ovšem přilehlý sál, jež mimo podobné akce bývá zjevně funkční tělocvičnou, nějaké to posezení nabízel. Trochu družba, trochu správné místní nálady a k tomu dobře rozjetí ochutnávači. Na hlavních kohoutech toho bylo poměrně dost, avšak nabídku ještě doplňovalo improvizované výčepní zázemí v rohu cvičiště, kde se točilo asi osmero piv. Chutnáno bylo pochopitelně především místní pivo, kde světlá jedenáctka měla parametry standardního, leč dobrého a chutného nápoje. Dvanáctka už měla zajímavější charakter, ale přesto nešlo o nikterak výrazně převyšující produkci nad tuzemskou “konkurencí”. Pod tím si však nepředstavujme nic špatného, Veselka je poctivý pivovar, který je chutný, leč, kdo má zálusk na něco speciálnějšího musí hledat štěstí jinde. I tak bych si dovedl představit, jak zde coby místní trávím své večerní minuty před západem slunce. Sládek se jeví jako příjemný chlapík, co ochotně prováděl zájemce po svém království a na hbitou obsluhu, taky nemohu říct křivého slova. Pro úplnost můžu ještě doplnit, že do útrob zasyčela produkce létajícího pivovaru Čestmír, která mi však vůbec nezachutnala. Vedle toho tu bylo ještě něco od Cobolisu, kde nabízené svrchňáky jsem zhltl jak maliny. Ovšem, co se zaručeně zaryje do paměti je slogan místního pivovaru symfonie chutí, to prostě k té Bedřichově jedenáctce sedne.

V nedalekém Vysokém Mýtě, jsou pivovary hned dva. Jedním z nich je Kujebák, což je popravdě hodně bizarní název, který se však při otevření stránek menu rychle vysvětlí. Údajně to byl jeden z místních, který se rád hádal, nebo prý také švec, ovšem, co je jisté je název původního pivovaru, který zde kdysi dávno stával. Várečné právo tak město udržovalo od středověku až do konce druhé světové války. Nový Kujebák se tak jen inspiroval v minulosti. Vysokomýtská desítka je fajn pití na žízeň s trochu hrubým ocáskem. Dvanáctka Kujebák pak sedí malinko nad průměrem. Red Ale 14°už ale dokázal roztančit kolotoče chutí, které mám rád. Rozhodně nemůžu říct, že by šlo o něco špatného. Opět je to podobná situace jako v Litomyšli - klasické, přesto dobře pitelné a bez vad. Plusy jsou jednoznačně v personálu, kde dvě krásné dívky kroužily interiérem a každý úsměv byl hřejivou přidanou hodnotou zdejších pokrmů i nápojů. Neviděl bych mnoho překážek v tom se sem ještě někdy podívat a zase něco vyzkoušet. ...a třeba i zkusit druhou osvěžovnu, kterou je minipivovar Mejto.

Jako dárek jsme od přátel s paní Bhutovou dostali ozdravnou lázeň v Chodové Plané. Zde už roky působí pivovar Chodovar, který nabízí stylové pivní lázně. A právě do nich se naše těla smyslně ponořila. Zážitek je to fajnový a patřičně relaxační. Já sice takové kratochvíle příliš nevyhledávám, ale takhle jednou za čas, to nevyznělo vůbec špatně. K vaně vám totiž ještě postaví škopek s pivem a nejinak tomu udělají i v post-relaxační místnosti s lehátky. Pak jsme měli v ceně ještě masáž a to všechno bylo moc příjemný, jen to nějak rychle utíká. Po takové proceduře pak máte jen chuť zasednout do pivnice a lemtat. Alespoň mě v tu chvíli pivo vážně zachutnalo, ačkoliv jsem se před tím tvářil trošku skepticky. To proto, že jsme před koupelí navštívili zdejší restauraci a já se svojsky rozhodl ochutnávat čepované dobroty. Kvasnicová jedenáctka mi sedla, ale osobně bych snesl větší podíl kvasnic, jako to dělají v Bavorsku. A to tak, aby bylo pivo pěkně hutné a kalné. Zámecký ležák 13° měl být velikonočním speciálem a také mi padl do noty a u toho bych určitě zůstal po zbytek dne, pokud by to bylo možné. Chtěl jsem ještě černé, ale předběhlo jej řezané, což bylo moc fajn. Dal jsem si ho proto, že jsem dlouho správnýho řezáka neměl (nejlepšího stejně dělají v Kašperkách). Nabídka točeného ještě pokračovala, ale když vám ji vyjmenuju, třeba pochopíte, proč jsem se ochutnání zdržel: Ovocné pivo (dle nabídky), Radler světlý/tmavý a Velikonoční zelené pivo. Stranou nechám ovocné kousky, které cílí zejména na turisty zpoza nejbližších hranic, ale zelené pivo je trend, který nesleduji a považuji jej za nesmysl. Ale jinak jsem s Chodovarem spokojený. Na většině personálu je však vidět, že mají zkušenost s cizojazyčnými zákazníky, kteří jsou velmi svérázní (převládají turisté z Ruska a Německa) a tak se jim to trochu odráží v náladě. Nelze prakticky nic vytýkat, ale vlídnější přístup by možná nebyl od věci. Ale jak říkám, já se jim ani nedivím, poslouchat denodenně žvatlání z té velké východní země… sám bych to nedal. Moc fotek nenabídnu, protože jsem se na dokumentování tak nějak vybodl…

Cestou zpět jsem přesvědčil paní Bhutovou, že je dobré si udělat přestávku. A ta se uskutečnila v Rokycanech v pivovaru U Stočesů. Jejich pivo už jsem nejednou ochutnal v rámci nějaké pivní slavnosti, či přímo někde v pivotéce na čepu, ale pod komínem je pod komínem. Zvenčí miloučké stavení, zevnitř trochu horší, přesto neurážlivé prostředí. Za stoly místní štamgasti, co si tykají s personálem a účet mají delší než výplatní pásku, řekl bych. Mladá děvčata se vzájemně střídala a stíhala s přehledem šenkovat. Na čepu stálá čtveřice piv plus dva ovocné speciály, které jsem opět s díky vynechal a přenechal jinačím strávníkům. Stočeská 11° je poctivý ležák, který uhasí žízeň a dopřeje tělu patřičného řízu. Harcíř 12° je světlý a Řepiš 12° zase polotmavý ležák. Oba dobře pitelné, slušně voňavé s plnějším tělem. Už dlouho jsem nezkoušel žádnou pšenku a tak jsem okusil Weizengrimm 12°, která mě především překvapila tím, jak byla průzračně světlá. Dosud jsem měl zkušenost s velmi kalnými a nažloutlými dobrotami, takže to byl celkem šok. Ale pšenici zrovna nesleduju a nevyhledávám, takže nevím, jaký je trend. Nicméně chuťově bylo všechno v pořádku, takže opět spokojenost. Vzhledem k tomu, že tenhle pivovar funguje od roku 2011 je to na něm i vidět. Jednak svým prostředím připomíná hospůdky, které v oné době s pivní osvětou začínaly (dneska je ten styl zase někde jinde a moderna jde pořád dál a dál), což je dobře. Za mě teda určitě, protože zbytečně nesklouzává k fotbalumilným knajpám s obří plazmou a týmovými rekvizitami na kdejakém rantlu a volné zdi. Ačkoliv i tady ta televize je a fotbal tu zrovna běžel. Ve chcacím žlabu nakrájený pomeranč zapůsobil inovativně, leč nedůvěřivě. Ovšem pivečko tu točí slečny dobré a neměl bych problém tu posedět i dýl.

O Velikonocích jsem seděl doma v Kašperkách a ochutnával místní aktuální navařené laskominy. V nabídce Kašperskohorského pivovaru jsem s citem přehlédl zelené pivo, jakkoliv mohou autoři tvrdit, že je to kopřiva, prostě na tenhle barevný (zlo)zvyk nejednoho pivovaru mám svůj nepříjemný názor. Nicméně desítka Kašperk je vážně to nejlepší, co si na Šumavě můžete dopřát. Řezaný pivo opět stylově načepováno ve dvou patrech (rozuměj, ve sklenici máš odděleně světlé a tmavé pivo). Černá Cikánka je fajn, co ti vždycky dá, ale jak se říká, kdo jí neměl - ví hovno a kdo jí měl dvakrát - je prase. To se však zcela nedá aplikovat sem, jelikož tohle černé pivo se dá s chutí pít i delší čas. Zajímavě zapůsobil ale, který v sobě měl bylinu jménem kotvičník. Zvláštně ovoněné pití, které mi sedlo do nálady. Začíná nám turistická sezona a podle toho vypadá i obsazenost stolů. Takže je tady furt našlapáno. Personálu málo, takže občas trošku čekáte. Ale kdo by to těm sličným děvčatům neodpustil. Tohle je ráj.

// Garmfrost

Devin Townsend - Empath (2019) ochutnávka

Devinovo nové dílo Empath jsem nedal na první místo kvůli tomu, že by si mi v dubnu líbilo nejvíc, ale proto, že jsem se mu nejvíc věnoval. Ani po tolika týdnech nemám jasno, zda jsem s Empath spokojený, či se mi líbí/nelíbí. Stopro si jsem jistý, že mě nebaví a že mě v půli hracího času nudí. Postrádám jednotící linku, chybí mi něco, čeho bych se chytil, co by drželo desku pohromadě. Buď jsem na podobné legrácky moc hloupej (asi jo) nebo se Devin tentokrát rozšoupl už moc.

Mephorash - Shem Ha Mephorash (2019) ochutnávka

Pro mě je Shem Ha Mephorash prozatím to nejlepší a nejzajímavější, co letos vyšlo. A to nejen v blacku. Tato deska obsahuje vše, co mám rád. Mephorash urazili za svoji nikterak dlouhou kariéru velký kus cesty. Z celkem průměrné tuctovky se klube kult jak noha. Nemine den, kdy bych se s chutí nenořil do bažin husté atmosféry členitých kompozic. Místy je deska až sakrální povahy. Nářezu aby jeden pohledal. Black i doom…

Inter Arma - Sulphur English (2019) ochutnávka

To je aspoň hnus. Avšak mezi hnusně husté zlo umí Inter Arma šikovně propašovat psychedelii, “cavevoské” vokály, dlouhý kouř a melodie. Žeru to chlapům i s navijákem. Žeru, žeru a rád!

Dauþuz - Monvmentvm (2019) ochutnávka

Němečtí horníci Dauþuz patří k těm, co nezahálí, a práce jim jde od ruky. Do svého díla jdou srdcem a fest divoce. Běsnící black je protkán podmanivou atmosférou a vepsán zdařilými kompozicemi. Dauþuz na Monvmentvm zní jako ryzí drahokam. Jsem nadšen!

Vargrav - Reign In Supreme Darkness (2019) ochutnávka

Už na loňském debutu Netherstorm bylo víc než jasné, že Vargrav bude nutné sledovat. Pár měsíců poté se ukázalo, že výsledek bude zajímavější, než by si kdo myslel. Mrazivý, přitom silně melodický, klávesový finský black V-Khaoz, jediný člen Vargrav, zkrátka umí moc dobře. A že chrlí projekty jak na běžícím pásu? V tomhle případě cajk!

Mimo zmíněnou pětici jsem nezahálel a koštoval vše možné i nemožné. Lebedím si u nového projektu Voz De Nenhum a jejich báječného dlouhohrajícího debutu Sublimation. Hádejte, kdo tam bubnuje - Menthor. Ten chlapík taky řádí všude. Protože se nemůžu dočkat nového alba Árstíðir Lífsins, dal jsem si opáčko a znovu si zamiloval jejich poslední řadovku Aldafǫðr ok Munka Dróttinn. Novinku jsem si letmo pustil na youtube a hned objednávám. Bude to pěkné. A opět black! Taktéž se mi pozdává nové dílo britských post/sludge melancholiků Latitudes Part Island. V jejich muzice slyším jak ten sludge, tak nemalé náznaky staré Anathemy či Alcest. A jde to, ne že ne. Chystám se na poslední počiny Helheim, Murk, Mord’A’Stigmata, Darkened Nocturn Slaughtercult, bombou je i nové album brutalistů Beheaded - Only Death Can Save You. A tak dále…

// Sarapis

Bjørn Riis - A Storm is Coming (2019) ochutnávka

Mistr Bjørn Riis se znovu hlásí o slovo, po loňském krátkometrážním dumání Coming Home je tu s řádným albem, které po letmém dotyku vyzařuje spíše chlad než hřejivé domácí teplo, ale tak už to s těmi bouřemi někdy chodí. Nahrávka se zarývá do paměti a plyne jako šumný tok osamělou krajinou. Dojmy jsou zatím čerstvé, těch styčných bodů s minulostí je možná až moc, ale teprve se ukáže, jakou vnitřní sílu skladby vlastně mají.

Enforcer - From Beyond (2015) ochutnávka

Číslo jedna je pro mě stále Death By Fire, ale albu From Beyond jsem už taky přišel na chuť. Živelnost a nasazení u Enforcer oceňuji ze všeho nejvíc, správně to pulzuje. A když se k tomu přidá povedená melodie nebo riff ve společnosti našponovaného vokálu kunďáka Olafa, brány speed metalové Valhally se otevírají dokořán. V případě tohoto alba několikrát a větrá to fest. Kapele v těchto dnech vychází novinka Zenith, to mám taky na seznamu.

Witherscape - Inheritance (2013) ochutnávka naše recenze

Svět podle Swanö. Objevuji ho postupně a nelogicky, jak mi to padne pod ruku. Svazek s kapitolami Edge of Sanity jsem ještě ani neotevřel, za což by mi klidně mohl přiletět výchovný pohlavek od kolegy Garma a vůbec by to nebylo nefér. Inheritance je chytlavý materiál, některé skladby (Dead for a Day, The Math of the Myth) jsou dokonce výrazně hitové, i když na kolovrátek v rozhlasovém éteru to furt není. Je tam též slyšet náklonnost k progu a když se přitvrdí, létají jiskry jako červánky. Jen by mě zajímalo, proč mají některé skladby takové useknuté konce. Že by součást konceptu?

// Garmfrost: Lepší pozdě než-li později. Witherscape je super záležitost.

// Jirka D.: Svého času jsem taky poslouchal docela dost, pak jsem usnul jinde … opráším.

// Symptom

Daughters - You Won't Get What You Want (2018) ochutnávka

Chaotický noise-rock plný zvukových experimentů a zvratů.

Jim - Spark From The Past (2015) ochutnávka

Ztracen v rytmu trip-hopových beatů.

Incise - Apart (2014) ochutnávka

Alternativní interpretace post-rocku, která nemění zaběhlé zvyklosti.

Doživotí (Luboš Xaver Veselý, 2007) ochutnávka

Sonda do života doživotně odsouzených.

Jak se vraždí v Čechách (Luboš Xaver Veselý, 2013) ochutnávka

Ještě hlubší sonda do života za mřížemi.

DISKUZE K ČLÁNKU

Lomikar / 14.5.19 16:41odpovědět

Jak byl minulý měsíc taková nostalgická pohodinda, tak s květnem už se začíná vykreslovat tenhle rok jako opět hudební výhra. Waste of Space Orchestra si svoji členitostí a zákoutími vyžerou spoustu mého času, nový Earth definitivně přinutí nakoupit nějaký hulení, Akrotheism mě bourají tím perfektním "blutausnord" soundem, to bude ještě velký, Whiskey Ritual je přesně ta správná vidlácká tancovačka, který mě v poslední době tolik baví (a na jejímž trůně sedí bez diskuze polští Truchło Strzygi, jejichž EPko jsem za poslední tři týdny sjel asi pětsetkrát) a Chemici si po tý utrápený nudě s Iggym Popem opět koupili koule a chtěj bejt hlavně nahlas, což by za mě určitě šlo. Nicméně na vrcholku pantheonu se bezesporu bezpečně vyvalují Dead to a Dying World. To je strašně dál a střela s Wreckmeister Harmonies nebyla vedle, taky je tam hodně slyším.

-Ruadek- / 16.5.19 22:58odpovědět

Mám dojem, že si pleteš Chemiky s Underworld co se týká Iggyho Popa. :-)

Lomikar / 17.5.19 8:32odpovědět

Já vim. Došlo mi to předevčírem, ale nechtěl jsem to opravovat v naději, že si toho třeba nikdo nevšimne. To je den.

Kruppe / 6.5.19 13:48odpovědět

1.HATH-Of Rot and Ruin ,blackened death metal.To album posloucham cim dal vic,asi jedna z topek tohoto roku 2.DZIVIA-Rujnuj, takova slovanska odpoved na Wardrunu 3.AN ISOLATED MIND-I am loosing myself ,nadejny avantgarde post black. 4.DEATHSPELL OMEGA-Ad Arma!Ad Arma! song

Victimer / 6.5.19 17:16odpovědět

Hath jsou rozhodně zajímaví, taky to mám připraveno k bližšímu průzkumu.