Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Neo Noire - Element (2017)  ochutnávka

Nová věc, nová kapela, staré známé jméno Frederyka Rottera. Neo Noire je dost možná jen projekt a především není o metalu. Neo Noire je rock, ze kterého dýchá grunge a taky Skunyho Sad Harmony, k jejichž zvuku bych se nebál přirovnat. V dechu je cítit i velká proce uvolněnosti a takový ten dojem “muziky pro radost”, ke které se každý občas dostane, ať už jako fanoušek / posluchač nebo jako muzikant. A v tomto kontextu mi deska Element přijde moc fajn.

Mark Lanegan Band - Gargoyle (2017)  ochutnávka

Nejsem velký znalec Marka Lanegana, ale faktem je, že za posledních pár let jsme spolu pár desek vypili. Z toho důvodu nedokážu zařadit novinku do kontextu historie a vývoje, ale to mi vůbec nebrání si ji užít, protože Lanegan se poslouchá dobře.

At The Drive-In - in•ter a•li•a (2017)  ochutnávka

Nová deska po sedmnácti letech! Tahle naprosto zásadní kapela v čele s Cedricem Bixlerem a Omarem Rodríguezem Lopézem svůj návrat dotáhla až k desce, v níž snad už nikdo ani nedoufal. Kde začít? Navázat na Relationship of Command (2000)? Jde to vůbec? Po pravdě tam tenhle pokus cítím, i když neslyšet další vlivy (logicky Sparta, The Mars Volta) snad ani nejde. Je to přece jen sedmnáct let a všichni jsme jinde, všichni za sebou máme nějako zkušenost. At The Drive-In jsou ale zase tady a je potřeba je brát hodně vážně. Víc v recenzi.

Sólstafir - Berdreyminn (2017)  ochutnávka

Poslouchám, přemýšlím a dál to nedotahuju. Sólstafir mám rád, novou desku beru, i když někdy dřív už podle mě bylo líp. A tím moje úvahy končí.

Linkin Park - One More Light (2017)  ochutnávka

Po dvou více méně klasických deskách Linkin Park přichází opět změna větru. Ta první proběhla v roce 2010 (album A Thousand Suns) a dala vzniknout tomu nejlepšímu, co tahle kapela spáchala. Dnes změna úplně opačným směrem a na místo náročnosti popík, což by ale nemuselo být špatně, když by to bylo vymyšleno s nápaditostí a patřičnou dávkou umělecké licence. A ten dojem zatím nemám. Vedle toho dost marně přemýšlím, co tam ta kapela dělá, když o klasické nástroje v aranžích skoro nezavadíte. Zatím moc nechápu.

V dalším sledu toho bylo ještě dost, květen byl hudebně (konečně) poměrně výživný měsíc. Z novinek jsem zkusil Papa Roach, kteří s deskou Crooked Teeth zůstávají hodně hluboko v blátě a pro mě tak i nadále představují kapelu jediného alba (Infest, 2000). Aby té komerce nebylo málo, zkusil jsem i Blink-182 a nechytám se ani tam. Vedle toho působí mnohem zajímavějším dojmem dvojice nových desek od Ides of Gemini (Women) a The Afghan Whigs (In Spades), s nimiž ještě nějaký čas strávíme. Vedle toho nová Anathema jak rychle se v přehrávači objevila, tak rychle zase zmizela.

A samozřejmě návraty. S velkou chutí jsem vytáhl poslední desku Gospel Of The Future a bylo mi s ní dobře. Na gramofon se po dlouhém čase dostal i Vagus Vetus, který kontumačně prohrál co se zvuku a chyb ve zpracování vinylu týče. Master’s Hammer forever, ale raději až jindy. A s velkou chutí jsem jeden večer zesiloval první desku ZZ Top, na které sice není napsáno “audiophile pressing”, “digital remastering” a podobné hovadiny, jenže na rozdíl od takto označených nahrávek právě tahle hraje fantasticky. Sousedi to snad zvládli.

RIP Chris Cornell

// Victimer

The Ruins Of Beverast - Exuvia (2017)  ochutnávka

Diskografii této německé (one man) kapely čas od času navštívím nezávazně na právě vydaných albech. Exuvia je v podstatě hypnotická a uklidňující nahrávka, ale samozřejmě nadále plná ostrých hran a typicky zlé, až hororově postavené atmosféry. Šamanismus, rituály, ale také éterická hra s posluchačem, který je pak vtažen do velmi zajímavého dění. Ostatně, na tohle byl Alexander vždycky machr. Jsem spokojen, jsem vtažen, jsem rozhodnut. Recenze cca do týdne.

Anathema - The Optimist (2017)  ochutnávka

Nová Anathema je hodně o ženském zpěvu ( proč ne?) a hodně o dávno nastoupené cestě, ve které se směle pokračuje. Na nějaké překvapení už není místo, kapela se dávno našla a tento projev jí jde zkrátka aktuálně nejvíce k pleti, ale celkově se k The Optimist stavím zatím spíš zdrženlivě. Není to něco, z čeho bych mohl být paf a spíš jen hledám, zda mi deska může nabídnout víc, než bych sám chtěl. Zatím tomu tak není...

// Jirka D.: Přesně tak, není...

Teleplasmiste - Frequency is the New Ecstasy (2017)  ochutnávka

Odpočívat se musí. Zde v zajetí táhlých zvuků drone a ploch, které nemají konce a pokud přece jen ano, jsou jen dlouhé a ještě delší pěšiny, jenž k nim vedou. Ale není to jen o nich, hrajeme si s elektronikou, ovšem každopádně nikam nespěcháme. Teleplasmiste vydali svou novou desku u House Of Mythology (např. Ulver a můj velmi oblíbený label posledních měsíců), svým způsobem evokují jisté období Sunn o)))  (v určitých místech) a to já rád. Ještě se na to zaměřím o trochu více, abych měl definitivně jasno (temno) a bude-li nakonec frekvence této desky nastavena na stejné úrovni jako mé rozhodnutí jít ven s pár slovy, stane se tak.

Blanck Mass - Dumb Flesh (2015)  ochutnávka

V rámci recenze na poslední album World Eater jsem se pochopitelně rád vrátil i k této nahrávce a nakonec mi přirostla k srdci možná víc, než bych sám čekal. Není tak ostrá, je víc hravá (ale pořád hard) a jak jsem zmínil v článku, z hlediska tvorby Blanck Mass na ni nedám dopustit. Kvalitní elektronika dle mého gusta.

Atrium Carceri - Seishinbyouin (2004)  ochutnávka

Tohle je maso. Dark ambientní maso. Krve by se nedořezal z toho naddimenzovaného podílu zla na každý tón tohoto alba. Kdo zná, ten ví, kdo neví, ten by měl poznat. Druhá deska Atrium Carceri byla nedávno znovu vydána, tuto informaci jsem zaznamenal a ihned si vzpomněl, že nové poslechy této “staronové” temnoty jsou povinností. Jde z toho strach i po letech, vážně jo. Tak nějak si nejsem vědom, jestli jsem slyšel lepší dark ambient, ale asi ne. Drsně, hodně temně a hodně dobře provedený zvukový zlořád. Victims are victims!

Dead Can Dance - Spleen And Ideal (1985)  ochutnávka

A dopřál jsem si i druhou desku Dead Can Dance. Co napsat? Snad jen to, že ji zbožňuji, jako většinu věcí, co tahle kapela kdy vydala. Stará láska nerezaví a tohle dávné propojení post punkové minulosti s intenzivní zálibou ve world music už vůbec ne. Ne, tady se jde najisto a dost dalších slov. Pusťte si to sami, třeba jen tak z nostalgie.

Vedle nahrávek, které jsem právě zdrbnul, to bylo pár dalších, ke kterým bych rád řekl pár slov. První poslechy nového alba Sólstafir bych připsal k očekávanému měknutí kapely, ale ke spokojenosti mám zatím poměrně daleko. Nejde vůbec o to, jestli zní kapela metalově nebo (hard, či post) rockově, ale i přes pár pěkných chvilek je to ve výsledku zatím dost nuda a plno podivně prázdných míst, ke kterým mám své výhrady. Berdreyminn je albem, jehož poloha se dala očekávat, ale také bohužel album, jenž nese kapelu směrem jisté plochosti a i když se říká, že tichá voda břehy mele, tak tady to v tuto chvíli neplatí. Vítězí rozpaky. Poněkud rozpačitě slyším také novou desku ukrajinských Nokturnal Mortum. Tady nejspíš proto, že předešlá deska Голос сталі (recenze) byla natolik podmanivou a v rámci kapely pokrokovou záležitostí, že znovu dřevnější projev novinky Істина je naprosto nepřekvapivý a zdá se, že jen vyjídá, co si Nokturnal Mortum už dříve nadrobili. Starousedlíky nejspíš potěší, mě však ne, čekal jsem víc. Podivíny Dødsengel jsem vždy jako podivíny bral. Minulá nahrávka Imperator si mne svou zvláštní aurou získala, u nové desky podobné pocity zatím spíš hledám, ale dá se říci, že ona podivnost je stále přítomna a věřím, že když do alba naplno proniknu, budu znovu svým způsobem uspokojen. Uvidíme. Pořád nedám odpočinout aktuální desce Inferno, tričko je doma, jsem v něm velmi hezký a milý člověk. Brave Murder Day je dnes už kultovní doomovka Katatonia s typickým kytarovým rukopisem kapely, kde se snoubí snaha o rockovější pojetí s těžkou doomovou depresí. Pořád je dobrá věc. Co dobrá, výborná. Dál jsem se věnoval především promům, které budu postupně přidávat formou klasických recenzí. Zmíním jedno, které prostě zmínit chci a to je první album od projektu Trny & Žiletky, kde se Desítka z Dark Gamballe spojil s bývalým parťákem Majklem a pokusili se představit typický vokál se současně znějící metalovým pozadím. Tvrdší DG? Pro někoho možná, pro někoho zase zcela jiná kapela. Superlativy stranou (od těch jsem přece jen dál), ale v podstatě jsem si tento projekt oblíbil a pořád jsem přitahován. Možná tím, že mi to celé neladí tak, jak bych úplně chtěl...

// Bhut

The Ruins Of Beverast - Exuvia (2017)  ochutnávka

Tohle je fakt zlo… nemám slov...

Lo-Ruhamah - Anointing (2017)  ochutnávka

Další rituální black, který se dobře poslouchá, protože autoři umí.

Kaosophia - Serpenti Vortex (2017)  ochutnávka

Asi bych mohl napsat to samé, co před chvílí...

Audioslave - Out Of Exile (2005)  ochutnávka

Ten šok z události kolem pana zpěváka prostě nemohl zůstat bez vzpomínky na kvalitní počin.

// Jirka D.: Svět přišel o velkého zpěváka, velkou osobnost scény. A klidně ji připomeňme prostřednictvím Audioslave, i tam toho udělal hodně.

Scorpions - Blackout (1982)  ochutnávka

Taková klasika, na které jsem tak nějak vyrůstal. Aktuálně má již konečně své místo v polici.

// Sarapis: Ano, rozhodně je dobré nezapomínat na své první krůčky v muzice. Naši tátové z nás musejí mít radost:)

Rammstein - Mutter (2001)  ochutnávka

To proto, že jsem si koncert (report zde) báječně užil a byl z něj, jak se říká, hotovej. A taky proto, že tahle deska mě ke kapele přivedla a proto ji mám ze všech absolutně nejradši. A úplně nejvíc úvodní kousek o hořlavém srdéčku.

// Jirka D.: Rammstein moc naposlouchaný nemám, ale když už po něčem sáhnu, je to Mutter. Nevím proč, ale tahle deska mě bere stejně jako Bhuta.

Dále jsem okoušel novou Anathemu, která je zas o kousek víc prostoupená elektronikou. Bude to chtít nějakou zrací dobu… Stejně tak to vidím u Sólstafir, kteří nezní špatně, ačkoliv už jde o jakýsi standard, co kapela nabízí. Cítím tam velkou inspiraci ve starých rockových klasikách, kde na mne občas dýchnou Pink Floyd, jindy zas nějaký libovolný art rock. Ale uvidíme časem, zda deska rozkvete, nebo bude znít stejně. Jediné co mi vadí je jakýsi jednolitý model použitý na všechny songy - utrápený hlas, šišlavé frázování (nebo ta islandština fakt takhle zní?), rozmáchlá kompozice a okamžité změny melodií a nálad uvnitř. Taky jsem zkoušel akustickou desku od The Cranberries, což je vyloženě fajn oddechovka. Je to spíš takový bonbónek pro fanoušky kapely. Nahodilému posluchači to asi nic nepřinese. Kormidlem jsem občas otočil i směrem do vod extrémnějších, takže čistě internetově jsem se těšil z námrdství Diabarha.

A při toulkách youtube portálem jsem narazil i na takovouhle blbost, která potěší oko i ducha, hehe

// Garmfrost

The Ruins Of Beverast - Exuvia (2017)  ochutnávka

Jestli existuje zhmotnělé zlo i nemocný žal v jednom? Německý one man projekt The Ruins of Beverast na svých deskách obě tváře emocí plně splňuje. Na novice mi připadne, že přibylo osudovosti a možná i “normálnějšího”, byť stále velice chladného doomu na úkor běsnící černoty. Komplet album je ale natolik členité (v  maličkostech) a odtažité (všude), že nikoho neudiví neuchopitelná proměnlivost, bránící posluchači utvořit si jakýkoliv obrázek.

// Sorgh: Tenhle projekt jsem znal jen podle jména. Exuvia byla správným krokem k seznámení a teď už se mi z hlavy nedostane. Temná, silná záležitost korespondující s názvem, obalem, očekáváním.

Anathema - The Optimist (2017)  ochutnávka

Jak už pilotní singl napověděl, je nová Anathema opět tišší, více ponořená do introvertního světa. Možná bude oříškem zdánlivá neškodnost, pocit, že se nic neděje… Já jsem ale s poslechem tohoto díla nemohl přestat a zamiloval se do éterických harmonií i jemného zpěvu… S větším posudkem počkám do oficiálního vydání. Zatím veliká spokojenost...

Doedsengel - Interequinox (2017)  ochutnávka

Ani nové dílo nezmarů Doedsengelnení žádná sranda. Snažím se mu dostat pod kůži a říct, že se mi líbí nebo ne, ale pokaždé si myslím to samé. A to je vlastně v pořádku. Nic jednoduchého na talíři. Teatrální magie plus divný heavy metal spolu přece nemůže fungovat. A kdo říká, že ano?

Mystik - Dunkla klangor... (Kapitel I) (2016)  ochutnávka

O švédském projektu Mystik jsem neměl tušení, byť jeho jediný člen S., hraje v tisících tamních spolcích, na které přísahám (Azelisassath, Bekëth Nexëhmü, Urkaos, atd.) Stylově pravověrní black má krutě krásnou atmosféru, ze které mrazí. Rád se unáším omamnými melodiemi za křiku šíleného bloudivce.

Azelisassath - In Total Contempt of All Life (2014)  ochutnávka

Tentýž člověk co v Mystik, jen s jinou přezdívkou a brutálnější muzikou a vlastně i jiným zpěvákem. Tentýž mráz, magie a tma. A uvěřitelná atmosféra!

// Sarapis

Blackfield - V (2017)  ochutnávka

Kolega Jirka tvrdí, že noví Blackfield jsou nudní. Nemám úplně neprůstřelné argumenty pro to, abych to vyvrátil, ale za beznadějný případ bych "pětku" neoznačil. Blackfield přidávají album od alba čím dál víc aranží a smyčců a celkově zjemňují a rozvařují ten svůj pop/rock, ale ani tentokrát mi nečiní potíže documlat tento bonbón a po chvíli si dát i repete. Já otázkou, co v muzice Blackfield zbyde za pár let, budou-li obrušovat a upilovávat rockové kořínky i nadále. Je možné, že se rozpustí úplně a zbyde jen cukrová vata. Tu já už totiž moc nemusím.

// Jirka D.: Tak, je to nuda. :)

Protest The Hero - Volition (2013)  ochutnávka  naše recenze

Před pár lety jsem v recenzi tohoto alba sice uvedl, že předchozí desku Scurrilous (2011) se nepodařilo překonat, ale 90 ze 100 jsem přece jen udělil. Nezpochybňuji kvalitu ani originalitu souboru, ale teď s odstupem času mám takový kacířský dojem, že Volition je obsahově ještě o kousek chudší, než jsem původně myslel. Vlastně totální jeba na úrovni nejlepších momentů ze Scurrilous je tu jen jedna - Yellow Teeth. Pak několik velmi dobrých válů (např. Plato's Tripartite a skladby v závěru alba) a zbytek? Nadmíru solidní palba, ale často roztříštěná a s vatovými chvilkami. Ale možná že jen já jsem za ty čtyři roky zblbnul, kdoví.

Porcupine Tree - We Lost the Skyline (2008)  ochutnávka

Toto je vážně pohodička. Síla písní Porcupine Tree v akustickém provedení je jiná, schovanější, ale neméně intenzivní. Škoda, že se tam tenkrát Gavin nevešel aspoň s menšíma škopkama, ale možná by to bylo klasickým verzím už moc blízko. We Lost the Skyline je niternější, přesto uvolněnou formou Wilsonova světa a pro navození pohody soumračných kapitol dnů v současnosti nemám lepšího průvodce.

// Sorgh

The Ruins Of Beverast - Exuvia (2017)  ochutnávka

Horseback - Half Blood (2012)  ochutnávka

Dávka psychedelie s větším podílem kytar, to je předchozí řadovka pana Horsebacka.

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar (2017)  ochutnávka

Pohoda, kterou umí navodit Ulver, je neplánovaná, vycházející z podvědomí. Jestli je to pop, tak jsem popař. Howgh.

Chris Cornell - Higher Truth (2015)  ochutnávka

Že to Cornell zabalil, byl šok hlavně pro manželku. I mě se to dotklo, měl jsem ho rád a jeho hudba mě bavila. Soundgarden mě sice minuli a teď to doháním, ale Audioslave byli parádní a jeho sólovky vždy překračovaly průměr. Higher Truth je dobrá, poslední věc.

Gehenna - Adimiron Black (1998)  ochutnávka  naše recenze

Nesmrtelný opus černé zvrácenosti a beznaděje. I když black už moc nedávám, tohle je výjimka, kterou rád opakuju. Chladná atmosféra, mrazivé melodie a rytmika lehce přesahují žánr a rozšiřují perimetr lidského zoufalství. Nádherná věc.