Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Horseback - Dead Ringers (2016)  ochutnávka  naše recenze

S novým albem Horseback to začalo kolegovou recenzí a doporučením, že tohle je potřeba slyšet. Slyšel a líbilo. Pokračovalo to na úpatí Vysokých Tater, kde jsme s týmž kolegou seděli unavení celodenní túrou nad lahví vína a poslouchali. A možná “poslouchali” není to správné slovo, ono se totiž dělo něco víc, možná to znáte. Nějak takhle vznikají mimořádná alba, která třeba ani nejsou mimořádná svým obsahem, ale okolnostmi, vzpomínkami a vůbec něčím, co jde mimo běžná měřítka a čistě pragmatické pohledy. Teď stačí jeden poslech doma a všechno se to vrací. První letošní sníh v Tatrách, mrazivá jiskřivost horského vzduchu a pak blažená únava a vydechnutí v pohodlí ubytovny. Od té doby je pro mě Dead Ringers něco víc než jen dobrá deska.

// Victimer: No doufám, že jste u toho zůstali oblečení :) … Každopádně Horseback vydali jedno z nejosobitějších alb, které letos byly k poslechu a Sorghovi se podařilo zachytit jeho pravé kouzlo. Já zůstanu jen u obdivu, úplně pod skořápku jsem se nedostal, ale rád ho mám velmi.

Lunar Aurora - Hoagascht (2012)  ochutnávka  naše recenze

Snad je to počasím. Snad mým osobním návratem na Vysočinu. Houkání sovy Lunar Aurora se mi vrátilo po několika letech, co jsem tuhle desku neslyšel, a zasáhlo mě překvapivě (nebo ne?) na dost citlivých místech. Black metal Lunar Aurora je jeden z mála black metalů, co snesu, a to už je co říct.

// Victimer: Hoagascht mě zasáhlo skutečně silně. Je tam ta lesní divokost, něco, co řídí pudy. Primitivní, ale pocitově silná deska.

// Garmfrost: Už jsem Hoagascht dlouho neslyšel. Dával jsem přednost starším fošnám, ale je fakt, že tuhle nahrávku miluju právě pro ty sovy, les, potůčky… Vše v uvěřitelném provedení. Kolikrát nevím, jestli se stále jedná o výtvor dvou muzikantů, nebo se i oni napojili na vesmírné vlnění a jen předkládají, co je jim vloženo do ruk a úst...

Rush - Clockwork Angels (2012)  ochutnávka  naše recenze

Další návrat čtyři roky nazpět, který si užívám po dlouhé době a opět s velkou chutí. A přesně nějak tak mám dojem, že tohle album vzniklo. Rush jsem nikdy neprožíval, ale z Clockwork Angels sála dobrá energie a hráčská pohoda natolik, že má schopnost oslovovat napříč fanouškovským spektrem. Mám ten dojem a jsem toho důkazem.

// Sarapis: Čtyřicetiletá whisky nemůže být špatná, proces zrání ji dělá lepší. Podobně jsou na tom Rush. Já ty pány žeru, jejich hudba zažila několik proměn a každou z dosažených forem dotáhli k dokonalosti. Clockwork Angels je zábavné album plné nadhledu, lidskosti a pozitivní energie. Tuto hudební polohu si nevybrali, prostě k ní dospěli. Někdo stárne, jiný zraje. Rush nestárnou.

// Sorgh: Hudba dobry, ale ten zpěv!! Ten já prostě nezkousnu a Rush nikdy nedocením.

// Mirek M: Preferuji spíše klasické období Rush od poloviny sedmdesátých do počátku osmdesátých let, ale jejich poslední deska zní nápaditě a svěže a poslouchá se velmi příjemně...

Pixies - Head Carrier (2016)  ochutnávka  naše recenze

Pixies jsou na celém albu uvolnění přesně jako v ukázce Talent. Nevrací se do historie, nesnaží se z klobouku tahat žádné novoty a nestaví na ničem, co by působilo nepatřičně. Prostě rock, prostě písničky, prostě pohoda a snaha nedokazovat nikomu nic. Od Head Carrier jsem nečekal naprosto nic a pokud snad něco, tak trapnost v pokusu navázat nit přetrženou v devadesátkách, na kterou navázat prostě nejde. Pixies mě ale převezli, Pixies přišli naprosto v pohodě a i tak mám dojem, že jsme přátelé od pradávna. Head Carrier je svěží rocková deska, víc nepotřebuju.

Z novinek zkouším i sbírku remixů Puscifer, které jsem až do předchozí řadovky měl moc rád, pak jsem trochu pochyboval a teď se nudím. Remixy nebrat. Trochu vlažně na mě působí i nové album projektu Blackfield, s nímž se tak nějak nenásilně posouvám časoprostorem, ale velká stopa za námi není. Uvidíme. Další poslechy víceméně kopírují poslední zakoupené kousky do sbírky - Debut od Björk, Louder Than Love od Soundgarden, Frizzle Fry od Primus, Pulse od Pink Floyd, Watersovo Radio K.A.O.S. a Cognitive od Soen. Víc po mě nechtějte.

// Victimer

Lurker Of Chalice - Lurker Of Chalice (2005)  ochutnávka

Lurker Of Chalice je bývalý projekt pana Wresta, který nyní vysílá pod značkou Leviathan. Album vyšlo pouze jediné a pořád působí trošku jako z jiné dimenze. Ambient, black metal, děsivost, přetvářka, kosmoprostor… Asi by se toho našlo víc, ale jako základní zařazení by to mohlo stačit… Jsou zde hodně dobře střežená místa, která umí vyvolat velmi speciální pocity, ale jsou tu i taková, která mně vadí a rád je nemám. Berte to jako připomenutí zapadlé desky, která si zapadnout úplně nezaslouží. Je fajn si ji znovu prožít, i když lehké to není a stojí to jistou dávku trpělivosti. Někdo bude mluvit o klenotu, někdo podobná setkání rád vynechá. Já myslím, že dobrý...

Aborym - Shifting.Negative (2017)  ochutnávka  naše recenze

Díky agilnímu labelu Agonia Records se slušelo pověnovat také očekávané novince italských strojníků Aborym. Nebo spíš Aboreznorym? Hoši kolem Fabbana se zbavili hnusu black metalu a snaží se být přístupnější. Ano, asi i jsou, ale taky poztráceli skoro všechno, co je dělalo Aborym. Tak zdatně vykradení NIN se jen tak neslyší, opravdu moc hezkej revival… Těch pár nápadů z domácí dílny se ztrácí a pomůžou k tomu i další známá jména, která vám poměrně snadno vytanou na mysli. Třeba Ministry. Nerozumím, nechápu… ale taky poslouchám o stošest. Asi proto, že tomu pořád nevěřím. Aborym se změnili, změna je život, ale novinka je pro mne zklamáním a nevím, co by to mohlo změnit. Tohle si zasloužilo ještě nechat uležet a vzít za trochu jiný konec...

// Garmfrost: Já s NIN tváří nových Aborym nemám problém a v klídečku si melancholický dusot užívám. Originální určitě Fabbanovci nejsou a to je novum. Vlastní tvář si cením víc než geniální kopírku, nebudu proto nikdy hodnotit Aborym nějak vysoko. Ztrátu ksichtu Aborym plně vynahrazují schopností napsat dobrý song. Podobných legend, co v počátcích svoje vzory ukrývaly, aby se jim posléze plně poddaly, bylo, je a bude strašně moc a všechny mají plnou hubu keců o návratu ke kořenům. Proč tedy odsuzovat jednu z nich? Když Anathema vykrádali Pink Floyd nebo Radiohead, všichni jim nadšeně tleskali…

// Jirka D.: Nine Inch Nails, jasní Ministry, v úvodu The Young Gods. Navíc to celé působí, jak kdyby si malé děti hráli s počítačem. Tohle ne…

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)  ochutnávka

Návrat do bytu na brněnské sídliště, kdy mi větve z lesa šahaly až do oken a po bytě se producírovali velmi vypracovaní pavouci z téhož prostoru. Nemám rád pavouky. Cestu do práce, o které jsem dopředu věděl, že bude jen přechodným stanovištěm, stejně jako pobyt v lesním 2+1, mi zpříjemňovali Gorgoroth. Nemám rád Gorgoroth. Mám ovšem rád jejich album Incipit Satan. Je takové divné. Kapela se během něj vyšvihne ze špinavé blackovky do blackovky melodické, nezapomene na pomalé a těžké nihilistické aroma a experimenty s moderními technologiemi jí také nejsou cizí. Co song, to prakticky jiní Gorgoroth. Zábavné, plastické a vhodné pro děti od 3 do 666 let. Bylo moc fajn si tohle všechno připomenout a i po letech na mne tahle deska působí dost zvláštně a má u mne své speciální místo.

// Bhut: Pavouky neřeším a Gorgoroth mi nevadí… vlastně je mám svým způsobem rád. No a Incipit Satan je hned po Under The Sign Of Hell mé nejoblíbenější album od nich. Ta divná elektronika, placatý zvuk (nebo jak to říct) a hlavně nezapomenutelná melodie hlavního songu nesoucí titul alba. Jo, tohle se neomrzí. Ačkoli mi dojem trochu rozčarovalo někdejší živé představení kapelou Coronach s hostujícím Gaahlem. Byl to večírek na Melodce při křtu čtivého románu bicmena téhle desky. Divný večírek...

// Garmfrost: Já měl starý Gorgoroth rád. Vlastně akorát do této desky. Večírek na Melodce mám zapsaný hlavně jako den mého seznámení s budoucím Echoes zine. S Gaahlem jsem se vyfotil, ale fotka zmizela neznámo kde ihned po vyfocení. Asi magie a okultismus zasáhl…

Pearl Jam - Vs. (1993)  ochutnávka

Další vzpomínková, s Vs. už docela hodně let zpátky. Druhá deska Pearl Jam, která by se dala označit jako přesný opak desky první. Ty tam jsou hitovky jako Jeremy a Even Flow. Na Vs. jsou Pearl Jam divočejší, zavření v garáži a soustředící svou energii do skladeb samotných, ne do širého okolí. Má stará láska.

// Garmfrost: Vynikající deska ze super období mých pěkných šestnácti let trávených ve flanelce a mikádu. Hehe.

Aenaon - Hypnosophy (2016)  ochutnávka  naše recenze

Další šikulové z Řecka, kteří řídí svou metalovou avantgardu mimořádně svěžím směrem. Jasně, saxíku v metalu už taky bylo dost, ale tohle není jen o saxíku. V Hypnosophy je víc, je to víc hluboko, pod povrchem, jak rádi říkáme. Je tam volnost i jasná pravidla, je tam představa, jak znít a vše si náležitě užívat. Dospělé avantgardně - extrémní album, kterému není moc co vyčíst. S podobnými deskami je radost kamarádit.

Soft Kill - Choke (2016)  ochutnávka

Hoši z amerického Portlandu, kteří šíří odkaz post punku, a i na svém čtvrtém albu jsou oddáni stylu a nemíní na tom nic měnit. Měnit se rozhodli pouze label, kterým jsou poprvé Profound Lore. Slyším The Cure, slyším Joy Division a další vlivy. A nostalgická dušička je ukojena. Jí sice stačí vždycky málo, jenže pro ty smutnější z nás je Choke hotový balzám. Vždycky ale když slyším tento typ hudby od nějaké nové kapely, tak si vzpomenu na South Park a tamější gotiky. A nejde se nesmát...

Front Line Assembly - Implode (1999)  ochutnávka

Žánrová klasika. Hlavě se chtělo, tak se vydala proti proudu času a znovu si našla tohle album. Není to nic, na čem bych bezhlavě ujížděl, ale jak říkám… hlava chtěla. Implode je dobrá deska a já jsem dobrý posluchač. Aspoň se tak nyní cítím.

// Ruadek: Unikátní na této desce je to, že je z poloviny složená ze soundtracků Vetřelce a Horizontu Událostí. Ucho znalé těchto smyčcových motivů zaplesá, úryvky kapitánských hlášek pana Fisbornea z Horizontu jsou ovšem lahůdka. Mistrovské dílo FLA, které neprávem lidé přehlíží. Mám v originále, vracím se často. Já si na tom bezhlavě ujíždím už asi deset let, hehe.

Do výčtu výše rád přidám další účastníky poslechového zájezdu měsíce prosince. Chybí mi léto, ve skříni jsem vyhrabal staré tričko Bukkake Express (recenze) a na léto si hrál aspoň doma. Spermatický přetlak je u hraní na léto velmi důležitý, na to nesmíme zapomenout. Kaviar Kavalier a jejich nejjemnější deska, hodně na cestách, nejvíce v Asii a s odkazy na synthpopové osmdesátky a porňáče. Dost mne zaujalo i aktuální album projektu Vortex vydané pod zasloužilou značkou Cyclic Law. Moloch funguje na způsob urbanistického ambientu, hlavním vlivem je město New York a snaha o zprostředkování podivných nálad, které během pobytu v metropoli Marcus Stiglegger nasál. Kombinace nástrojů a autentických zvuků města na až rituální bázi ambientu a industrialu zní silně. Vzpomněl jsem si na ukrajinské lesy, které lemují břízky a společně s Drudkh a Nokturnal Mortum zahnal na pár chvil děs velkoměsta způsobený Vortex. Dopřávám si také v posledních dnech vydaný soundtrack k filmu Riverhead, po nímž jsou podepsáni Ulver. Minimalismus vítězí. Zkoušel jsem naposlouchat novinku veteránů elektronické hudby Yello a pak jsem si včas uvědomil, že elektroniky už bylo dost a úplně přepnul na symfonické začátky Therion a dopřával si jednoduché hitovky alba Lepaca Kliffoth. K Madder Mortem (recenze) chovám velký respekt, ale studiově mě nikdy moc nebavili. Když jsem je ale viděl live, tak to byla panečku, jízda. Velká energie, která na albech samotných tolik nevynikne a vždycky ji tam postrádám. Jsem ale rád, že jsou zpátky. A abych nezapomněl, byli jsme si jeden den vyjet do Polska na tržnici a u takové příležitosti není nad to si pustit nějakého milého polského interpreta. Třeba Arkonu a jejich nové album Lunaris (recenze). Black jak řemen!

// Bhut

Beastie Boys - Ill Communication (1994)  ochutnávka

Cause You Can’t, You Won’t, And You Don’t Stop… to jsou slova, kterými tahle deska začíná a jsou navždy vryta do paměti. Stejně silně jako nesmrtelný song Sabotage, který musí znát i hudební analfabeti. Nejen black metalem živ je Bhut...

Moshpit - Follow The Loser (2008)  ochutnávka

Elektro metalová jízda plná techno rytmů, break beatů a řezavých kytar. Trochu Prodigy, trochu Mortiis nové éry, ale hlavně pořádný kopec energie. Let’s Dance.

Mortiis - The Great Deceiver (2016)  ochutnávka

Nechal jsem to uležet a vyplatilo se. K prolomení ledů dopomohl především výtečný koncert na letošních Phantoms of Pilsen. Tehdy mi došlo, že tahle deska je vlastně perfektní peklo. Mortiis mě zase dostal a já mu zobu z ruky. Démoni se vrátili a já je vítám s otevřenou náručí.

Jucifer - Calling All Cars On The Vegas Strip (1998)  ochutnávka

Kapela, která v každé desce hraje, co se jí zrovna aktuálně líbí. Já mám momentálně choutky na debut, který už tehdy znamenal něco ne zcela tradičního.

Pro-Pain - Contents Under Pressure (1996)  ochutnávka

Když jsem tohle slyšel prvně, sedával jsem do lavic sedmé třídy ZŠ v Kašperkách. A sedával jsem uchvácen něčím tak přirozeně syrovým, nadupaným a přitom chytlavým. Bavil mě ten feeling, který deska má. Svěží přímočarost, v každém songu sólo, oddělitelné melodie a motivy, prostě radost poslouchat.

OvO - Creatura (2016)  ochutnávka

Ale abych jen netahal starší kusy. Mám tady žhavé uhranutí. Tupý drone, tupý industrial a tupý noise. Rituál! ...ať už to zní jakkoli kýčovitě, tady je tohle slovo jednoznačně na místě. Baví, baví, baví.

// Victimer: Musím se na to podívat, OvO si pamatuji z minulé desky Abisso. Dokonce mám pocit, že jsem na ni měl psát recenzi. Ale jak to tenkrát bylo...

// Garmfrost

Carcass - Necroticism Descanting the Insalubrious (1991)  ochutnávka

Po listopadové nadílce vynikajících novinek, nemám mnoho chutí na další čerstvotiny. Nejvíce mi sluchovody okupuje nezaprášený klenot britských patologů Carcass - Necrotism… Je šílené, že uteklo neskutečných pětadvacet let, co jsem fošnu slyšel po prvé. Už tenkrát jsem, coby začínající týnejdř, tušil svojí pubertální myslí, že se zde zrodilo něco nadpozemského. Kultivovaný mix deathu s grindem zahraný naprosto bravurně je od začátku do konce narván chytlavými momenty, neopakovatelnou atmoškou a originálními texty, které jsem nikdy nedokázal přeložit. A po čtvrt století tento nářez funguje beze změny.

// Bhut: Ke mně ta deska připlula až s nějakým desetiletým zpožděním (spíš o něco déle), ale zapsala se rovněž naprosto famózním rukopisem. Tolik nápadů v jedné, de facto jakékoli, skladbě by klidně vydalo na celou desku průměrně znějících kapel. A skladba Corporal Jigsore Quandary bude navždy mou hymnou téhle kapely.

Morbid Angel - Covenant (1993)  ochutnávka

Morbid Angel jsem ocenil už s debutem a každá další deska mi dávala za pravdu, když jsem tvrdil, že není mnoho zajímavějšího v death metalu. Covenant není moje top fošna od Morbid Angel. Těmi jsou první dvě mega pecky. Ale nijak za nimi nezaostává. To stejné platí i pro Domination. Fantansticky promyšlené temné melodie s přesahem skoro až ke klasice, monstrózní tah na branku plus výborné texty měly svého času velký vliv na mé umělecké myšlení. Klasický rambajz mi byl najednou málo. Škoda, že tak už andílci nehrají…

// Bhut: U Morbid Angel zas své oblíbené záseky mám (Heretic, Domination), ale to neznamená, že by mi okolní alba nějak vadila. Vždycky mě na nich fascinoval ten brutální zvuk. Opravdu morbidní aura. A Covenant? Taky má své místo v mém srdci.

Suffocation - Pierced from Within (1995)  ochutnávka

Já jsem vlastně s výjimkou debutu Effigy of the Forgotten nikdy nebyl fanoušem Suffocation. Ano, je to tak! Když jsem si víceméně z retro nálady přežrané duše pustil Pierced from Within, nazval jsem se kreténem. Jakto, že jsem nikdy neocenil takovou perlu? Chytlavý a zároveň technicky dokonalý death zde kouzlí jeden silný moment za druhým. Rytmickou práci nestíhám vnímat a přitom se vlastně zdá, že poslouchám jen klasické tupa tupa tupa… Stejně tak kytarové vyhrávky NERUŠÍ vytažená basa, mnohdy si hrající na svém vlastním písečku. Pierced from Within opodstatněný klenot a kult.

// Sarapis: Pierced from Within je masakrální šleha, pro mě to je ta pravá ukázka brutálního death metalu. Mnohé současné mladé kapely hrají rychleji, tvrději, techničtěji, ale jedním uchem dovnitř druhým ven se mi u nich stává velmi často. Jak píše Garm, na této desce je to jeden silný moment za druhým, zvířecí tah na bránu to žene dopředu a zvrhlý Frankův vokál nezná bratra. Přes dvacet let stará deska? Kdepak, je to svižná mladice, čiperná jako čamrda.

Convulsing - Errata (2016)  ochutnávka

Vyčerpán listopadovým novinkovým šílenstvím se kochám zejména klasickou brutalitou jsem se novým deskám víceméně vyhýbal. Tip bývalého kolegáčka Loathsoma na nevšední poslechovou záležitost z Austrálie Convulsing a jejich debut Errata se ukázal jako více než vhodný. Spojme si disharmonii, death metal s temnou atmosférou a budete mít jakžtakž představu, jaké zlé disonance nám jediný člen, podepsaný za Errata, Brendan Sloan předkládá k posouzení. Dílo bylo zváženo a shledáno těžkým a podnětným.

Teitanblood - Accursed Skin EP (2016)  ochutnávka

Sice to poslouchám jen z youtube, ale hladově hltám plnými doušky zimniční chvění z odpadního bohatství bizarních krutorů Teitanblood. Je možné, že ortodoxním příznivcům příjde nové ípko Accursed Skin až moc normální, možná i stravitelné. Ano, takové se zdá. Slovo normální musíte brát ovšem s velkými rezervami. Pro běžného metloše bude nadílka z jihu opět španělskou vesnicí. Support nové věci pak dělá výborná Sanctified Dysecdysis z pár let starého EP Woven Black Arteries. Proč ne?

// Victimer: Tohle nemocné sdružení rád uctím, kdykoliv je možnost a myslím, že nastal čas si zase trochu “pokazit” vkus.       

// Sarapis

Hail Spirit Noir - Mayhem in Blue (2016)  ochutnávka  naše recenze

S předchozím Oi Magoi jsem měl zpočátku proměnlivý vztah, ale když jsem se k nahrávce po několikaměsíční odmlce vrátil, vyhrála láska a sympatie. Proto to má Mayhem in Blue u mě trochu těžší. Opět se jedná o originální nahrávku, která je plná skvělých nápadů a neohraných triků. Hail Spirit Noir ani tentokrát neslevili nic ze svých kvalit, nicméně nemohu říct, že bych oddaně miloval každou vteřinu tohoto alba. V tomto smyslu je mi jeho předchůdce o malinký kousek bližší.

Fates Warning - Theories of Flight (2016)  ochutnávka  naše recenze

Ač jsem velkým fanouškem Fates Warning (však kolegové vědí), Theories of Flight mě minulo. Až nedávná Michalova recenze mi dala zaslouženou facku a já se probral a ponořil se do studia teorií létání. Čtivý to materiál, jen co je pravda! Žánrová nahrávka progresivního metalu, na jakou mohou být její tvůrci právem pyšní. Theories of Flight je spíše tradiční prací sázející na jistotu, ale to vůbec nevadí. Pochyby o progresivním přínosu dusím polštářem s úsměvem na rtech, protože chlapcům přišly velmi dobré karty a slabá místa nenacházím.

// Mirek M.: Tohle album rozhodně potěšilo. Jsou to naprosto klasičtí Fates Warning a nějaký progresivní přínos bychom zde hledali těžko, ale jde o velmi nápaditou a záživnou desku, kterou si každý milovník klasického prog metalu 90. let musí vychutnávat plnými doušky...

Operation: Mindcrime - Resurrection (2016)  ochutnávka

Zázraky se občas stávají i ve světě hudby. Operation: Mindcrime mají k jednomu takovému našlápnuto, neboť následník nemastného prvního dílu koncepční trilogie (The Key - recenze) se jeví jako výrazně dotaženější nahrávka. Aranžérsky vyšperkovaný materiál je v mnohých ohledech silně nakažlivý a skličující atmosféra alba si podmaňuje smysly. Škoda, že před branami dokonalosti nahrávku zadržuje řídnoucí konzistence nápadů zejména v druhé polovině alba. Mám pocit, jakoby v předchozích strhujících skladbách ze sebe Operation: Mindcrime vyždímali to nejlepší a pak už se jen vylizuje hrnec. V každém případě jsem překvapen a sahám po zlomené holi, protože najednou to je před velkým finále buď, anebo. Na což bych po The Key nevsadil ani fň.

Don Dokken - Up from the Ashes (1990)  ochutnávka

Osobní vykopávka a jedno z méně známých alb rockové historie. Možná proto, že tato sólovka zpěváka Dokken vyšla v době, kdy osmdesátkám hlasitě zvonila hrana. Ale určitě ne proto, že by Up from the Ashes nestálo za nic. Už jen ta sestava - John Norum na kytaru, Peter Baltes na basu a Mikkey Dee na bicí. Prostě lidi z Dokken, Europe, Accept a King Diamond pěkně pohromadě a s dobrým materiálem v rukávu. Vlastně by to klidně mohla být deska Dokken, ale není a je to možná dobře, protože v takovém složení Donova domovská kapela nikdy hrát nemůže. Pecky jako “1000 Miles Away” zůstávají v hlavě dlouho po požití a kdo má rád tento styl, může mu deska Up from the Ashes udělat dobrou náladu i po 26 letech od vydání.

// Mirek M.

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree (2016)  ochutnávka  naše recenze

Přiznám se, že první seznámení s touhle deskou ve mě žádný hlubší dojem nezanechalo. Snad jsem tehdy jen nebyl v tom správném rozpoložení, neboť Skeleton Tree vyžaduje posluchače naladěného na dosti specifickou notu. Postupně jsem si však novinku zamiloval a řadím ji dokonce k vrcholům Caveovy diskografie i letošní albové sklizně. Minimalistické aranže, Nickův osobitý a nesmírně charismatický zpěv často přecházející spíše k recitaci, komorní a drásavě melancholická atmosféra a tradičně skvělé texty dávají dohromady velmi záživné a emotivní dílo, k  jehož uchopení možná vede trochu trnitá cesta, ale odmění se nevšedním a hlubokým hudebním zážitkem…

Khonsu - The Xun Protectorate (2016)  ochutnávka

Jedna z mála letošních metalových nahrávek, která mě opravdu baví. Norský projekt konečně vydal nástupce úspěšné prvotiny Anomalia a ač ve své tvorbě nepředvádí nic vyloženě nevídaného či originálního, jeho pojetí industriálního black metalu s progresivními vlivy je opět nesmírně nápadité, záživné a osobité.

Marillion - F.E.A.R. (2016)  ochutnávka

Prog-rockoví veteráni Marillion přicházejí se svou již osmnáctou řadovou deskou, která patří možná k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Dlouhá stopáž skladeb, silné melodie, podmanivá melancholie a Hogarthův křehce zasněný pěvecký projev zde působí stejně pohlcujícím dojmem jako na vrcholných albech “post-fishovské” éry Season’s End, Brave nebo Marbles a předčí i nesmírně povedeného předchůdce Sounds That Can’t Be Made.

Trigg & Gusset - Adagio for the Blue (2015)  ochutnávka

Druhé album holandského projektu je ještě větší hudební lahůdkou než úspěšný debut Legacy of the Witty. Jejich potemnělý ambientně laděný nu-jazz s podmanivou atmosférou a severským odérem je zkrátka balzámem pro (d)uši a jako stvořený pro poklidné a tiché zimní večery.

Madder Mortem - All Flesh is Grass (2001)  ochutnávka

Madder Mortem letos vydali velmi zdařilou novinku a po jejím poslechu jsem si opět osvěžil i celou jejich předešlou diskografii. A za vrchol považuji stále druhé řadové album “All Flesh is Grass”, které bylo zároveň prvním, jenž jsem od nich slyšel. Dosud si pamatuju, jak mi tehdy z jejich tvorby totálně spadla brada. Hutné, thrashově syrové riffy, důrazná a zemitá rytmika, nápaditá hra s kontrasty, netradiční aranže, cit pro atmosféru a osobitý zpěv Agnete Kirkevaag dávaly dohromady vysoce záživnou a neotřelou kombinaci, která v podstatě definovala celou pozdější tvorbu kapely.

// Sarapis: Ano, toto je špičková záležitost. Společně s Deadlands to beru jako to nejlepší od nich.