Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Na prvním místě zmiňuju Killing Joke, ale po pravdě bych měl ještě předřadit novinku Davida Gilmoura. U ní ruším všechna pravidla kritického přístupu, neustálých pochybností a zvažování toho či onoho. U ní jsem nadšen, spokojen a večerní poslechy s jehlou v drážce jsou balzámem po bláznivých dnech v práci, které jsou teď bláznivější než kdykoliv před tím. Tohle je deska, která má na vinylu smysl, která na tom vinylu hraje nádherně a která prostě vyjít musela, protože jinak bych už nevěřil nikomu a ničemu. Zatímco někdo stárne a blbne, Gilmour stárne s noblesou a bez ztráty soudnosti a reflexe sebe sama. A to umí málokdo.

 

Killing Joke - Pylon (2015)  ochutnávka

Novou potravu Killing Joke si dopřávám taky téměř denně a zatím nejsem přesycen. Pylon je tvrdší a více heavy, kytarové riffy těžké, zemité a žádné devítiminutové rozjímání typu Pole Shift jako na předchozím albu nečekejte. Killing Joke odmítají stárnout a odmítají vydat špatnou desku. Jedna z mých jistot. A stále jistější.

 

IIVII - Colony (2015)  ochutnávka

Za tímhle ambientním projektem stojí Josh Graham, zakládající člen Red Sparowes, člen A Storm Of Light a vůbec figura vyskytující se u mnoha zajímavých věcí. Colony je první deska, přičemž jde o zvláštní mix kytary, looperů a hlavně klávesových nástrojů - těch anologových i digitálních. Pojítkem všeho je ambient a zvláštní pocit velkého prostoru ... ostatně vizuál celého alba k tomu všemu pasuje víc než dobře. Jinak ale nic velkého a zatím nabývám dojmu, že velikost autorova jména a velikost desky jsou v jakémsi nepoměru. Podobná, česká věc Avarp mě zaujala mnohem víc.

 

Tricky - Mixed Race (2010)  ochutnávka

Tenhle kompakt se ke mně zatoulal díky shodě mnoha okolností a zaujal. Jde o moje první setkání s Trickym, což je muzikant, rapper, producent a kdovíco ještě. Pop? Rap? Trip hop? Elektronika? To všechno na desce je, smícháno ve zvláštně fungujícím poměru, neustále se proměňující a ve výsledku zajímavé a poslechu hodné.

 

Kylesa - Exhausting Fire (2015)  ochutnávka

S novou Kylesou zatím svádím ukrutný boj a stále si nejsem jistý, jestli někdo z nás nestojí na špatné straně cesty. Minulá deska Ultraviolet mě hodně minula a ta současná je stále někde na hraně. Na jedné misce vah jedinečnost kapely, na té druhé silná minulost a marná snaha se jí vyrovnat.

 

Sunset In The 12th House - Mozaic (2015)  ochutnávka

Nový projekt lidí z Dordeduh a důkaz toho, že post rock (pokud to tak nazveme) má stále co nabídnout. Zvlášť když se k němu přimíchá onen zvláštní nádech Balkánu, který mě vždycky bavil - ať už v Negură Bunget, v Dordeduh, nebo klidně v Thy Catafalque. Tahle deska je lahůdka a některé její momenty vyloženě strhnou.

// Ruadek: Je to tak, pane kolego. Tohle jsem objevil čistě náhodou a zůstal nechápavě sedět. Všechno to kouzlo temného Balkánu, všechna mystika Dordeduh. A v post-rockovém pojetí? Možná lehký úlet lidí, kteří chtěli ventilovat jinak, naprosto ovšem přehrávají většinu post-rockových band.

// Mirek M: Souhlas, velmi příjemná záležitost s folklórním nádechem a zajímavou atmosférou.

// Victimer: Přistupoval jsem k tomu trošku s nedůvěrou, ale nakonec jsem mile překvapen a ta atmosféra (byť je pořád stejná) karpatských hor mě znovu dostala. Asi jsem fakt poloviční Rumun, nebo jsem v minulém životě pobíhal coby rys po tamějších lesích, jinak vážně nevím...

 

---

 

// Victimer

 

Thy Catafalque - Sgùrr (2015)  ochutnávka

S novou deskou Tamáse Kataie to bude ještě o pár setkáních. V případě Thy Catafalque u mě vede album “Róka hasa rádió” o pěkných pár kiláků před ostatními, takže k těm dalším jsem poměrně kritický. Takové “Rengeteg” všichni chválili, ale já byl spíš zklamán. Ne, že by to byla špatná deska, ale nic výrazného ve mně nezanechala. S novinkou je to zatím podobné, i když je úplně jiná. Katai má svůj originální styl, Thy Catafalque prostě nelze zaměnit, a to je na nich nejúžasnější. “Sgurr” je ale hodně metalová deska, řežba, kterou autor ohlašoval dopředu. I přesto je na ní spoustu typických prvků a zajímavých situací, jen je ještě neumím všechny zachytit a (ruku na srdce) někdy mě to mlácení na úkor větší rozmanitosti trochu unavuje. Zatím se u mne nálady z poslechů nového alba dost liší a vstřebávám. Musím ještě přidat a uvidím, kam se posunu.

 

Orphanage - Driven (2004)  ochutnávka

Orphanage jsou už deset let minulostí, ale slabost pro jejich riffovaný gothic metal s chóry zůstala. Je fakt, že dříve jsem ulítával hlavně na desce “By Time Alone”, ale ani “Inside” a už vůbec ne poslední album “Driven” jsem nešetřil. Tahle kombinace ženského zpěvu a murmuru, stejně jako ostrých kytar s éterickou atmosférou, mě prostě vždycky bavila. Víc jak staré desky The Gathering, nebo první fošna Within Temptation. Tyhle holandské kapely jsem sjížděl ve stejném období a dnes se vracím jen k Orphanage. A rád.

// Garmfrost: Jen se přidávám s chválou. Miloval jsem jejich divokost a zároveň esoterickou hloubku. Djentové momenty umocněné gotickou aurou a všechny ty zpěvy, řevy a chorály. A jestli se jednalo o první nebo poslední album je dnes naprosto fuk. Výborná kapela. Klenot scény.

// Jirka D.: Už ani nevím, jak dlouho jsem tuhle desku (a vlastně i jejich ostatní, moc jich není) neslyšel. Svého času poslechová jistota, s jeho plynutím postupný přesun jinam. Vytáhnu to, někde doma to být musí…

 

Panopticon - Autumn Eternal (2015)  ochutnávka

Totální podzim, chtělo by se říct. Austin Lunn má za sebou pěkných pár projektů a s Panopticon několik solidních desek. Ta aktuální zní zatraceně dobře a podle mého nad ostatními vyčnívá. A hudba? Blackmetalová s folkovými doprovody a podzimními songy, které umí být jak ostré, tak výpravné. Milovníkům přírody a černého uhlí by tahle práce neměla uniknout.

// Bhut: Některý folkový výpady mi tam vyloženě překáží, ale zbytek desky je vážně lahůdka.

 

Zombi - Shape Shift (2015)  ochutnávka

Zombi pucují své chytré instrumentálky elektronikou a do úst se tak klade ne tak úplně zcestné spojení Kraftwerk hrají krautrock, ale pravda to samozřejmě není. Zombi zní moderně a vzdušně, nikoliv archaicky. Má první zkušenost se Zombi se váže k albu “Spirit Animal” a pak jsem je trošku přestal vnímat. Novinka mně přijde dobrá a dostatečně hravá na to, abych s ní strávil ještě několik dalších poslechů.

 

Head Control System - Murder Nature (2006)  ochutnávka

K projektu Head Control System si odskočil zazpívat Kristoffer Rygg, což je pro mne důležitější, než projekt samotný. Stojí za ním Portugalec Daniel Cardoso, který dneska mydlí bubny u Anathemy a kterého jsem takto mohl vidět letos v Brně. Head Control System vydali údajně dvě nahrávky, ale já měl tu čest pouze s tímto albem. Pokud si pamatuji, ohlasy mělo docela slušné. Hudebně jde o moderní hybrid na pomezí metalu a rocku, který se dobře poslouchá, ale zároveň nic nového nepřináší. Já osobně beru tuhle desku spíš jako možnost slyšet Garmův oblíbený vokál v mainstreamově znějící muzice, dál od ambientních plošin a dalších obskurností.

// Garmfrost: Tak tak. Nebýt Garma, asi se k desce nikdy nevrátím. Není špatná. Ve své době byla výborná a mám ji na CD a občas ji protočím. Garmovi to ovšem zpívá tak parádně, že povznese i takto průměrnou nahrávku.

// Mirek M: Souhlasím. Průměrná metalová nahrávka, která s jiným zpěvákem mohla zcela zapadnout. Ale Ryggův úžasný a charismatický vokál jí doslova povznáší.

 

VI - De Praestigiis Angelorum (2015)  ochutnávka  naše recenze

A u Garma ještě zůstanu, ale u toho našeho - redakčního. Zhruba před měsícem se v rámci své recenze zmiňoval o francouzském projektu VI, kde působí lidi z Aosoth a to mi nadzvihlo obočí. Tento způsob černého umění je mi velmi blízký a VI mě zatím hodně baví. Chytlavá i chorá temnota s dominujícími bicími. Mlask.

// Bhut: Taky mlask :)

 

Vedle šestice desek, co jsem zmínil, se nevyhýbám ani novinkám Killing Joke, Kylesa, Marriages nebo třeba Corrections House a Mortal Cabinet, což nutně neznamená, že se mi všechny líbí. Zvědavost vítězí. Začal jsem s poslechy čerstvých Gazpacho a ze starých fošen jsem přiložil pod kotel s Darkthrone (Hate Them) a funerálně rozjímal nad zvukově nemocným debutem Skepticism.

 

---

 

// Bhut

 

Killing Joke - Pylon (2015)  ochutnávka

Od těch dob, co vyšel druhý eponym, je to jedna peckoidní deska za druhou. Novinka je opět strhující dílo. Hodně tvrdé kytary, válcující rytmus a Colemanův nezaměnitelný zpěv. Další kousek, který budu vyhlížet na pultech obchodů.

 

Kylesa - Exhausting Fire (2015)  ochutnávka

Logo téhle kapely jsem slyšel čítat z úst mnoha přátel a rovněž jej uzřel na tričku různorodých lidí. Co na nich všichni vidí? Říkal jsem si… Tak jsem jim dal letos šanci a už to vím. Triko si asi nekoupím, ale tuhle desku třeba někdy jo. Je fajn, odlehčená atmoška, pestrá muzika, prostě pohoda.

 

Horna - Hengen Tulet (2015)  ochutnávka

Jo, jsem horňák. Nová deska je bordel, jak se sluší a patří. Najednou jsem si zase vzpomněl na ty starý blekeřiny, který mne svým zvukem k sobě přitáhly. Tohle je prostě uctívání tradic a kult, tedy kvlt.

 

Besatt - Impia Symphonia EP (2015)  ochutnávka

Jo, jsem horňák, ale to už jsem říkal. Těžko říct, jestli by mě tohle EP tak bavilo, kdyby nemělo tak líbivý obal. Ale o ten tady přece nejde. Besatt jsou vyzrálou smečkou a další z armády důkazů, že Polsko má výtečnou black metalovou nabídku. I tohle obyč ípí dokáže pěkně vymést prach. A ten obal… samozřejmě není důležitej, ale líbí se mi. Asi se podívám po origošce a vážně to nebude jen kvůli obalu. Fakt ne…

// Sarapis: Palec nahoru, že přemluvili tu jeptišku!

 

Bell Witch - Four Phantoms (2015)  ochutnávka

Když mě spřízněná hudební duše Coornelus vyzvala k doprovodu na jednu blížící se akci, musel jsem se nejprve seznámit s hlavním tahákem onoho večera. No a z toho se vyloupla další slušná funeral doomová kapelka. Jejich debut mne sedl o něco víc, ale i ten letošní kousek se hezky píše v zástup těch letošních výtečných doomařin. Už se těším do toho sklepa nějakého žižkovského kostela…

Původně jsem tady chtěl sázet ještě další kousky, které mi tenhle měsíc zpříjemnily několik chvil. Ale byl by to seznam na pokračování, takže vyjmenuju jen bodově to, co mne v pozitivním slova smyslu velice mile potěšilo: Dark Buddha Rising - Inversum, Kalmen - Course Hex, Kauan - Sorni Nai, Moon - Render Of The Veils, Non Opus Dei - Diabel, Panopticon - Autumn Eternal, Shape Of Despair - Monotony Fields, Thy Catafalque - Sgurr, We Deserve This - Pacific.

 

---

 

// Garmfrost

 

Ævangelist - De Masticatione Mortuorum inTumulis (2012)  ochutnávka

Namlsán excelentní novinkou Enthrall to the Void of Bliss jsem se vrátil i ke starším věcem těchto ďáblů a s údivem si uvědomil, jak geniálně zněli hned na debutu. Nemůžu se od temného mixu extrémního metalu s industriálním peklem s noisovým ocasem odtrhnout.

 

Sadist - Hyaena (2015)  ochutnávka

Bylo na čase. Po pěti letech je zpět hvězda italského technického deathu Sadist. Jak už je zvykem, opět válcují konkurenci vahou slona. Je sympatické, že ani přes špičkovou techniku, nezapomínají na schopnost napsat chytlavý song, plný metalové energie.

// Mirek M.: Zatím jsem slyšel jen zběžně, ale je to zase tam. Parádní technický nášup jako vždy. Už se těším, až si udělám trochu času na soustředěný poslech...

 

Grave - Out of Respect for the Dead (2015)  ochutnávka

Chtěl jsem napsat na tuto desku recenzi, ale opakoval bych, co jsem psal už milionkrát. Grave neuhnou, ani kdyby do nich sapikem stříleli. Možná by bylo dobré zmínit větší podíl thrashe v jinak těžkotonážním celku, ale svádělo by to pak k mínění, že Grave vyměkli. Ne, pořád zní stejně. V posledních letech si zvykli sázet na svižnější tempo a to jim opravdu sluší. Na střednětempé ukrutnosti ovšem nezapomněli a vypíchnout musím i neustále zlepšujícího Olu, který řve jak o život.

 

Aosoth - IV: An Arrow in Heart (2013)  ochutnávka  naše recenze

Při netrpělivém čekání na nové EP IV si krátím čas poslechem komplet diskografie, z níž mi pořád nejvíce ladí uchu poslední řadovka. Není třeba nic psát. Je to chaotický sípavý disharmonický metalový nářez pro gurmány i zhovadilce.

 

Killing Joke - Pylon (2015)  ochutnávka

Čekat, že dědoušci Killing Joke zestárnou, uklidní se a začnou hrát blues, zestárnu sám a začnu chodit do kostela ne klít, ale modlit se. Čím jsou starší, tím větší hukot předvádí. Nepůsobí přitom trapně, na rozdíl od drtivé většiny souputníků.

 

Dave Gahan & Soulsavers - Angels & Ghosts (2015)  ochutnávka

Novej Gahan. Vlastně takto stačí skončit jakýkoliv komentář. Gahana poznáte na sto honů, nepouští se do žádného dobrodružství a pořád má charisma, z kterého by mohli být hvězdy tři chlápci. Jeho spolupráce se Soulsavers už v minulosti proběhla na jedničku a po pár letech jsou zpět se svojí porcí mixu rocku, bluesu s novoromantickým aroma. Žádná bomba se nekoná, ale dokáže v posluchači vyvolat báječné emoce.

// Victimer: Ještě počkám s nějakými soudy, ale co jsem slyšel, mě bavilo víc než předchozí spolupráce. Tam mi to přišlo ve stylu “něco hraje kapela a něco zpívá zpěvák”. Dnes to víc drží při sobě, zdá se...

 

Shining (NOR) - International Blackjazz Society (2015)  ochutnávka

 

S norskými Shining mám od jejich počátků potíž. Asi nemám na jejich náročnou hudbu hlavu. Proto jsem musel počkat, až natočí ve své podstatě přímočařejší nářez, který mi místy dosti evokuje to nejzajímavější z Ministry a podobných rubanic. Moje přirovnání berte s velkou rezervou. IBS je stále komplikovaná hudba pro náročnějšího posluchače, jen Shining jaksi zlidštěli a přišli za posluchačem blíž. Otázkou je, zda je to dobře...

 

Otargos - Xeno Kaos (2015)  ochutnávka

Po pěti letech natočili opět (tentokrát silnější) parádní fošnu. Na minulé si vyzkoušeli, jak znít blbě a nyní jak znít neblackově, tvrdě, chladně a asi i atmosféricky. Což neznamená, že jsou kdoví jak melodičtí. Jsou brutální, nátlakoví a opravdu hodně moderní. Zapomeňte na minulost. Otargos v roce 2015 kašlou na předpoklady, jdou s trendem. Jen se zaposlouchejte do té řezby kytar, do hnusného řevu, ze kterého dobré sny nebudete mít.

 

---

 

// Mirek M.

 

Amadeus Awad - Death is Just a Feeling (2015)   ochutnávka

Libanonský instrumentalista Amadeus Awad zaujal mé sluchovody již svou loňskou deskou “The Book of Gates”, na níž se mu podařilo dát dohromady zajímavou sestavu protřelých hudebníků čítající například Russella Allena, Amandu Somerville, Kevina Moora nebo Johna Macalusa. Ani novinka “Death is Just a Feeling” není skoupá na známá jména a nabízí ještě lahůdkovější složení v čele s neodolatelnou Anneke van Giersbergen, jejíž osobitý projev mi zde sedí mnohem více než u alb, na kterých v poslední době spolupracovala s Devinem Townsendem  či Arjenem Lucassenem. Druhý jmenovaný je nicméně dalším zajímavým hostem tohoto počinu a hvězdnou kombinaci doplňuje dvojice bubeníků Marco Minemann a James Keegan. Už jen to by asi mělo být zárukou kvality. A výsledek v podobě podmanivého melancholického prog rock/metalu s orientálními vlivy to jen potvrzuje. Velice příjemné překvapení!

 

Himinbjorg - Wyrd (2015)  ochutnávka

Jak jsem zjistil, jsou francouzští Himinbjorg již poměrně dlouho fungující kapelou, nicméně já se s jejich tvorbou setkal poprvé až díky jejich letošnímu celkově už sedmému řadovému počinu “Wyrd”. A ten mi okamžitě zalahodil. Takhle skvěle a s přehledem zahraný a nápaditý viking/black metal už jsem dlouho neslyšel a mnohem spíš bych ho díky typicky severské atmosféře čekal ze Skandinávie. Pro fanoušky žánru naprostá povinnost!

// Victimer: Nikdy mě neoslovili, i když se svého času objevovali skoro v každém distribučním katalogu místních podzemních firmiček. Každopádně jim dám ještě jednu šanci.

 

Killing Joke - Pylon (2015)  ochutnávka

Post-punkoví veteráni se vrátili před nějakými dvanácti lety se svým druhým eponymním počinem a jednalo se o jeden z nejsilnějších comebacků na hudební scénu, které jsem kdy zaznamenal. Od té doby vydávají jedno skvělé album za druhým a jejich tvorba je ještě agresivnější a temnější než zamlada. Novinka působí nesmírně nápaditým dojmem, nechybí ani typická tajemná atmosféra a Jazovo pěvecké charisma opět připomene, že i s minimálním hlasovým rozsahem lze dělat zázraky.

 

Shining (NOR) - International Blackjazz Society (2015)  ochutnávka

 

Shining z Norska jsou určitě jedním z nejpozoruhodnějších seskupení současné metalové scény. Jejich nekompromisní fúzování extrémního metalu, jazzu a elektroniky vyrazilo na přelomovém počinu “Blackjazz” dech nejednomu hudebnímu publicistovi a zaujalo i nemalý počet fanoušků po celém světě. Další album “One One One” poněkud “obrousilo hrany” a přineslo více odlehčenou a přístupnou (ačkoliv v případě Shining lze brát tyto výrazy s rezervou) tvorbu. A v podobném trendu se pokračuje i na novince “International Blackjazz Society”. To ovšem nic nemění na tom, že jde stále o geniálně pojatou, zábavnou a neotřelou žánrovou kombinaci, jejíž poslech se jen tak neomrzí.

 

Thy Catafalque - Sgùrr (2015)  ochutnávka

Tamás Kátai po čtyřech letech přichází s dalším řadovým počinem svého experimentálně-metalového projektu Thy Catafalque a i když na novince nenajdeme nic, co bychom od něho neslyšeli už v minulosti, jeho unikátní projev a cit pro atmosféru zabaví i tentokrát. Jak už nakousl kolega Victimer, vrací se do hry i pasáže extrémnějšího ražení, které mohly na minulém albu“Rengeteg” leckomu chybět, ale zatím mi nepřijde, že by to bylo na úkor rozmanitosti aktuálního materiálu. Uvidíme, co přinesou další poslechy...

 

Gazpacho - Molok (2015)  ochutnávka

Gazpacho od přelomového počinu “Night” řadím mezi nejzajímavější spolky současné progresivně rockové scény. Deváté album kapely mi přijde svým vyzněním hodně podobné jako jeho předchůdce “Demon”, ale sází tentokrát na kratší stopáže skladeb. Opět se hojně objevují folklórně laděné pasáže, opět je zde celá řada strhujících nápadů a opět tu najdeme nezaměnitelnou melancholickou atmosféru, v jejímž budování jsou tito Norové mistři. Přestože letos vyšla celá řada skvělých alb, “Molok” v mém osobním celoročním topu chybět pravděpodobně nebude.

// Jirka D.: S tou návazností na Demon souhlas a vlastně s tím ostatním taky. Gazpacho jsou výborní a Molok dotažená nahrávka. Radost poslouchat.

 

Mortal Cabinet - Necrotica (2015)  ochutnávka

Debut svérázného tuzemského projektu Mortal Cabinet jistě patří k nejvíce vyhlíženým letošním domácím nahrávkám a sám jsem byl zvědav, co z kombinace tří “vyvrhelů” české hudební scény vyleze. A vše vlastně dopadlo tak, jak jsem očekával. Než o něco nového či objevného se spíše jedná o kombinaci tří známých veličin, tedy tvorby Vanessy, Master’s Hammer a Řezníka. “Necrotica” chvílemi zní docela svěže, zábavně a nápaditě, ale jindy na mě zas působí jako trochu násilný slepenec výše uvedeného. Při každém poslechu mě navíc nahlodává pocit, že zatímco “zasloužilí veteráni” Štorm a Hauser si spolu textově i pěvecky docela dobře sednou a jejich originální projevy se skvěle doplňují, Řezníkův tuctový a nezajímavý rap i jím prezentovaná lyrika za nimi znatelně zaostává. Po boku géniů tuzemského metalového a elektronického undergroundu Řezník působí spíš jako snaživý teenager, který se trochu násilně vetřel na večírek pro dospělé, s nimiž se prostřednictvím hustých hlášek snaží držet krok, ale tato snaha místy působí poněkud trapně, přihlouple a nepatřičně. Pár poslechů tomu ještě určitě věnuji, ale zatím převažuje spíš lehká rozpačitost…

// Victimer: Mám hodně podobné pocity. Není to nějak ono, až moc křečovitosti a pochybností svírá tohle (příliš horkou jehlou) ušité album. Typický příklad? Skladba “Crowley” - kostrbatý slepenec všech tří dohromady. Hm...

 

Michal Prokop & Framus 5 - Město ER (1972)  ochutnávka

Normalizační 70. léta v Československu sice kvalitní hudbě příliš nepřála, několik nepochybných skvostů v této době ale přesto vzniklo. Za jeden z největších osobně považuji druhé studiové album Prokopových Framus Five “Město ER”, které je zároveň jednou z nejzásadnějších nahrávek tuzemského progresivního rocku. Kultovní je především první strana LP, která obsahuje jedinou téměř dvacetiminutovou progresivní suitu, po níž je deska pojmenována a která kvalitativně obstojí i v porovnání s tehdejšími vrcholnými světovými nahrávkami slavných kapel. Skvělé instrumentální výkony, nápadité využití orchestrálních prvků, pohlcující psychedelické pasáže, odvaha experimentovat, zdařilý text Josefa Kainara a skladatelská genialita. Neopakovatelný hudební zážitek, který by si neměl nechat ujít žádný opravdový příznivec progresivního rocku. A hrdost, že něco tak úžasného vzniklo v našich končinách. Druhá strana LP nicméně také nabízí velmi příjemné a nadčasové písně a album stojí určitě za poslech celé.

 

---

 

// Ruadek

Amorphis - Under The Red Cloud (2015)  ochutnávka

Upřímně řečeno, už jsem tohle nečekal. Fakt velmi milé překvapení od kapely, která sice léta dávala lidem osvědčenou kvalitu, ale nic navíc. Změna s novým albem není zásadní, není to otočka o 180 stupňů, to ani zdaleka. Novinka je prostě jiná - úžasně našlápnuté věci, barvitost, jakou už jsem od nich dlouho neslyšel. Na velké melodie severu by si hoši mohli dát patent, je tu ale tentokrát i jakási “Amorphis přidaná hodnota”, jakou postupně ztráceli. Nedá se jednoduše říci čím to umí posadit na prdel, nemohu to sundat z uší a baštím jim to i s navijákem.

// Mirek M: Amorphis mě přestali bavit kolem alba “Eclipse”, po němž rezignovali na jakýkoliv další vývoj a až příliš pohodlně se zabydleli v jedné poloze. Teprve novinka “Under the Red Cloud” mě přesvědčila, abych tyhle pardály ještě neodepisoval. Po dlouhatánské době deska, na které se něco děje a která se nebojí aspoň trochu experimentovat s klasickým zvukem kapely. Čtveřici geniálních alb počínaje “Tales from the Thousand Lakes” až po “Am Universum” už sice spolek asi nepřekoná, ale i tak je novinka konečně jejich důstojným nástupcem...

 

Antimatter - The Judas Table (2015)  ochutnávka

Noví Antimatter potvrzují svůj příklon k “Anathemovější” poloze, do které pomalu kráčí album od alba víc a víc. A stále mě to baví, stále tomu rok co rok propadám. To zvláštní smutné kouzlo Micka Mosse, jeho hlas a jeho smutné verše. Tady si myslím, že ačkoli se tohle už Anathemě opravdu dost podobá, je to svým způsobem každé svůj vlastní unikát.

// Jirka D.: Ještě na minulém albu jsem se chytal, ale novinku ne a ne skousnout. Moss evidentně směřuje Antimatter trochu jinam, než kam by se kapela ubírala společně s Pattersonem. Navíc o podobě s Anathemou jsem se zmiňoval už v případě Fear of a Unique Identity a už tehdy jsem z toho neměl úplně dobrý pocit. A tentokrát je to zase o kousek dál, což je pro mě jen další důvod vrátit se ke starým deskám.  

 

Loga Ramin Torkian - Mehraab (2011)  ochutnávka

Folklór Dálného východu a Perská tradicionální hudba, to je tím, čemu jsem propadl tento měsíc. Loga Ramin Torkian je tou nejlepší volbou, pokud člověk touží po těchto hudebních končinách, protože jste vedeni “mistrem svého řemesla”. Tato jeho jediná sólovka je plná perkusí, pradávných louten a uhrančivého hrdelního zpěvu. Je z ní cítit horký písek a v záblesku stínů jsou vidět ženy v hábitech, jak se plouží pro vodu...

 

My Brother The Wind - kompletní diskografie   ochutnávka

 

Obrovské nadšení nad celou touto bandou divochů, kteří hrají čistě instrumentální hudbu. Není to ovšem ledajaká muzika, tohle jde snad až do tranzu. Velmi retro rockový / psychedelický marš na zefektovanou kytaru, geniální basové linky a valivé bicí, které jsou všude okolo hlavy i těla. O Větrech se říká, že desky vznikají totální improvizací a že je to celkem severská raritka. No je to tak, pokaždé mě donutí vřískat a tančit po kuchyni, což dokázal naposledy afro-beat naživo u pecí. :-)

 

Banco De Gaia - Last Train To Lhasa (1995)  ochutnávka

Ambient kultovního rázu, který Toby Marks provozuje od počátku devadesátých let. A to začínal na heavy metalu, což je dnes při současné tvorbě, neuvěřitelné. Poslední vlak do Lhasy, jeho nejslavnější dílo, jedno z prvních zvolání pro Tibet. A v té době ještě málokdo tušil, co se bude dít v letech příštích. Dunivý dub, Blízko-východní samply, reggae a tranceové rytmy. Nikdy mě to nepřestane bavit a fascinovat. Naživo mimochodem lahůdka, Toby své věci ovšem podává v poměrně ostrých beatech…

 

Tentokrát mi ta pětice nestačí, vlastně i proto, že ji nestihnu vždy. Takže přidávám i další tipy na dobrý poslech, jak je u mne asi trochu zvykem, barevné. Narazil jsem na zlatou žílu latino-jazzu, Eva Cortéz a její In Bloom. Hodně toho do hlavy sází i Volor Flex, jeho future-garage styl (jasně definovaný projektem Burial) mi sedl jako ulitý. Nakonec bych ještě doporučil nestárnoucího klasika Garyho Numana, u něhož lze zabrousit hodně hluboko a stále se člověk baví. Teď si dávám jeho album remixů Dead Moon Falling + zatím poslední marš Splinter. Gary jde s dobou, zatímco jeho vrstevníci upadli do sebevykrádání, nebo už neexistují, Gary to pálí v syrovosti Nine Inch Nails a vrtá díru do hlavy. Doporučuji pustit si hodně nahlas Splinter a jste jasní.

 

---

 

// Sarapis

 

Pain of Salvation - Scarsick (2007)  ochutnávka

Jen tak na chuť jsem zabrousil k poslední “metalové” desce Pain of Salvation. Nebylo v tom nic zapeklitého, prostě jen náhlý apetit. V následujících dnech jsem se v uhranutí nedokázal od alba odtrhnout. Ani tak nejde o ten metal, který postupně vymizel, jde hlavně o tu vrstevnatost a emociální náboj, které v současné tvorbě nutno hledat lupou. “Scarsick” těmito elementy úplně pulzuje, každý moment mě zcela strhává, ta tíha vědomí a otevřenost ran, skličující, fascinující atmosféra. “Scarsick” jsem měl vždycky moc rád, ale jak nazvat starou lásku, kterou po setkání po dlouhé době milujete ještě víc?

// Mirek M: Ve své době jsem na tohle album četl dost smíšené recenze, já osobně ho nicméně považuji za vrchol celé diskografie Pain of Salvation.

 

Myrkur - M (2015)  ochutnávka

Tváří se to jako lesní black metal, ale když je poměrně obyčejný kytarový podklad přehlušen namnoženým hlasem ústřední dámy Myrkur, je to takový gotický metal. Myslím, že kdyby tuto sličnou divu potkali v lese opravdoví blackmetalisté, stěží by z onoho hvozdu vyšla po svých. A tak je i toto album blackem jen mírně ošlehnuto a spíš jde o kombinaci líbivosti s příležitostnou agresí a hnusem. Pohřbení Amesoeurs (jako příměr) mají určitě větší drive, ale tím nechci říct, že “M” je na odpis. Dá se to.

 

Opeth - Damnation (2003)  ochutnávka

Nejdřív mě šokovalo, že je to už 12 let stará nahrávka! To snad ani není možný, jak to utíká. A zatímco nám i opethovcům přibylo pár vrásek, "Damnation" je stále vláčná a svěží jako čerstvě natrhaná pažitka. Mnozí to jistě vědí, ale proč to nepřipomenout - alba Opeth většinou nestárnou. I tento experiment s odložením growlu a metalové tonáže se tenkrát báječně vydařil a když sáhnout po melancholii na úrovni, křehká sestřička zlého bratra "Deliverance" je jasná volba.

 

---

 

// Symptom

 

Antlers - A Gaze Into The Abyss (2015)  ochutnávka

Atmosférický black-metal z Německa, ze kterého jsem si neucvrnknul; nepřekvapil, ale příjemně mě potěšil. Povětšinou sypačky s nezbytným growlingem, sem tam klidnější pasáže a hrstka vyhrávek s rockovým základem.

Deafheaven - New Bermuda (2015)  ochutnávka  naše recenze

Těší mě slyšet, že Kerry McCoy a George Clarke prodělávají vývoj, který funguje. Přibylo trash-metalových standardů a melodika typická pro Sunbathera stále funguje. S výjimkou poněkud nepatřičně znějícího sóla v úvodní Brought To The Water spokojenost.

Sakala - IVL (2014)  ochutnávka  naše recenze

Tuzemských kapel s dobrým imperativem je jako šafránu a Sakala mají dobře rozjetý podnik. Zvuk i nápady sedí a těch pár slabších chvilek čert vem.

 

David Gilmour - Rattle That Lock (2015)  ochutnávka

Nebudu vás napínat, je to vynikající deska bez zbytečných not a žití z někdejší slávy. Skladatelsky a produkčně výborně zvládnuté dílo, nabušené obsahem, který přesahuje hranice hudby. Celkem nečekaný jazzový kus The Woman In Yellow Dress mě takzvaně zvedl ze židle…

// Jirka D.: Překrásné album a možná až příliš nekritické nadšení z toho, že je na světě.

// Mirek M.: Ano, zdá se, že Gilmourova novinka budí zatím jen nadšené ohlasy. Nepřijde mi to ale příliš nekritické. Přesně takhle by podle mého názoru měla znít deska zasloužilého rockového matadora. Je to pestré a zábavné, po skladatelské, muzikantské, zvukové i producentské stránce precizně dotažené. Těžko něco vyčítat. Z rockových veteránů se poslední dobou podařilo vydat o něco lepší album asi jen Robertu Plantovi….

 

---

 

Bodin //

 

Dead Carnage - The only thing I ever wanted was to kill the God (2015)  ochutnávka

Mini debut severomoravských Dead Carnage je pořádná jízda. Na ploše 17-ti minut uslyšíte prvotřídní death metal, který má nejblíže k tomu severskému. Kapelu tvoří již ostřílení muzikanti, kteří na scéně zanechali stopy v kapelách Disfigured Corpse, Hector, G.O.R.E. a je to na samotné nahrávce sakra poznat.

 

Troum & Raison d’être - De Aeris in Sublunaria Influxu (2015)  ochutnávka

Se začínajícím podzimem se rád navrácím k poslechům mých dark ambietních umělců. Nejinak je tomu i letos a v záplavě nahrávek jsem si oblíbil právě toto dílo. Spolupráce Troum & Raison d’être nabízí na ploše 70 minut tu nejvyšší kvalitu zvukové magie, hudbu pro dlouhé večery.

 

Grave - Out of Respect for the Dead (2015)  ochutnávka

Starý dobrý death metal mám rád. Vyrůstal jsem na něm. Nestárnoucí Ola Lindgren a jeho Grave na aktuálním albu přináší dobrou porci hutných skladeb. Možná se zdá, že v některých pasážích pořádně zpomalili, ale ono to do celkového konceptu zapadá. Grave jsou sázkou na jistotu a nabízejí prvotřídní porci té nejvyšší kvality.

 

Kauan - Sorni nai (2015)  ochutnávka

Kauan pocházejí z Ruské oblasti kde rády padají meteority. Na jejich hudbu to má však pramalý dopad a na své poslední desce představují jedinou skladbu rozdělenou na sedm části. Jestli někdo umí skloubit folk s metalem jsou to právě oni. Sorni Nai je plné melancholie oproti předchozímu “Pirut” nabízí značné zvolnění, studenější atmosféru a nechá vás unášet zmrzlou krajinou. Album je věnováno bohyni uralského revíru “Mansi”.

Paradise Lost - Icon (1993)  ochutnávka

Před návštěvou ostravského koncertu Paradise Lost jsem si našel dostatek času věnovat se jejich diskografii, vzpomínat na staré dobré časy v období Gothic či Icon a donekonečna poslouchat “The Plague Within". Icon dodnes považuji za nejvyváženější album a řadím ho k mým nejoblíbenějším.