Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Face The Day - Stuck In The Present (2018)  ochutnávka

Druhá deska kapely poskládané kolem Martina Schustera a po trochu nemastném neslaném debutu rozehraná zvědavost, kam se všechno posunulo na albu číslo dvě. Předně je třeba říct, že Stuck In The Present mi přijde povedenější a živější než prvotina. Možná za to může dobře uchopená baskytara, možná něco úplně jiného, ale funguje to. Je sice pravda, že místy slyším až moc Riverside, místy až moc Stevena Wilsona a konkrétně jeho Havrana (The Remainer), a místy zase Porcupine Tree, ale současně platí i to, že na domácím kolbišti tato scéna neo-prog rocku prakticky neexistuje. Takže pořád lepší toto než nic.

 

Cypress Hill - Elephants on Acid (2018)  ochutnávka

Po dlouhých osmi letech jsou zpět Cypress Hill a jsou opět … naprosto nezaměnitelní. Tuhle kapelu fungující od roku 1988 poznáte na první dobrou a jejich gansta rap je jediný svého druhu. Nová deska mě baví, a to hodně, a hlavně ve snadno nachází vzpomínky na to, kdy světy tvrdých kytar a rapu (hip hopu) k sobě měly strašně blízko. Jejich prohulená atmosféra (mrkněte na klip Band of Gypsies) načichlá blízkovýchodním / indickým odérem je relax a pohoda, kterou teď potřebuju ve velkých dávkách. Čouda na to.

 

Therapy? - Cleave (2018)  ochutnávka

Neřadím se mezi odborníky na irské Therapy? a povrchní znalost v čele s Troublegum (1994) a pak samozřejmě majstrštykem Infernal Love (1995) ze mě experta nedělá, ale mám tuhle kapelu rád. Cleave je jejich patnáctou deskou a je to deska překvapivě našlápnutá, že mám skoro touhu ze sebe odborníka narychlo udělat. Deset skladeb na ploše dvaatřiceti minut představuje solidní vzpruhu, dostatečně špinavou a ostrou, což bych od plus mínus padesátníků ani nečekal. Navíc to celé působí dost dřevně, bez příkras a ve výsledku opravdově. Cleave se mi dostává pod kůži!

 

Soulfly - Ritual (2018)  ochutnávka

Asi už nejsem schopen se nadchnout pro jakoukoliv novou desku Maxe Cavalery jaksi z principu, nicméně Ritual coby jedenáctá řadovka Soulfly ve mě vzbuzuje když nic jiného, tak aspoň respekt určitě. Nejde o naprosto nic nového pod sluncem, všechno je složené a zahrané na jistotu, ale současně je to asi přesně to, co lze od Soulfly čekat, když necháme všechna očekávání stát někde stranou. Úvod desky se odkazuje kamsi k Dark Ages a ať se propadnu, jestli to nebyla poslední fakt našlápnutá deska souboru. Takže jo, novinka Soulfly lehce napravuje reputaci, i když na šampus to není a už asi nikdy nebude. Doba je jinde a Max je konzerva, nadčasové desky z jeho pera už asi neuslyšíme.

 

Disturbed - Evolution (2018)  ochutnávka

Disturbed se rozhodli jet na populární vlně srozumitelné co nejširšímu posluchačskému spektru a rozhodli se tak už před nějakým časem. Jestli mě ale v tomto ohledu předchozí album bavilo jako forma jednoduché metalové zábavy pro všecky, tak nová deska už to přepískla a ocitla se na straně nechutného hudebního kýče. Album je prošpikováno nanicovatými baladami typu A Reason to Flight a je to ještě daleko větší blamáž, než jakou předváděli svého času Staind. Disturbed už naprosto rezignovali na důraz, který nahánějí maximálně tuningem v ProTools, a servírují album plné podlézavého hraní na city, kterým se snaží pouze a jen zalíbit a vyhovět poptávce. Tentokrát je to bída.

 

// letem světem

Říjen byl ve všech ohledech šrumec hlavně pracovní a povinnosti značně převládly nad časem určeným pro zábavu, a tedy i muziku. Večer po zadušení dětí zbyly duševní síly maximálně na klasiku, protáčel jsem hlavně The Doors, Joy Division a staré věci od The Rolling Stones (rozuměj šedestátky a prvních pár desek raných sedmdesátek) a skoro jsem měl pocit, že nic dalšího už nikdy nebudu potřebovat. Z nových věcí jsem jednou protočil nové Iamthemorning, ale ohromení se nedostavilo, stejně tak jako z nové desky In The Woods…, která je … prostě metal. Pak jsem taky utratil peníze za novou desku Mudhoney, kteří nadále odmítají znít jakkoliv nově a něco vám o tom napíšu, protože si nic jinýho nezasloužíte.

 

---

 

// Victimer

 

King Dude - Music To Make War To (2018)  ochutnávka

Ideální průvodce na cestách, kdy nic moc neřešíte. Jestli je lepší sednout na autobus, nebo to dojít do práce pěšky. King Dude je na své novince stejně písničkářem, jako punkerem a barovým povalečem. Ani tak nezáleží, která poloha je vám vnitřně nejblíž, jsou tam všechny a všechny se snesou. King nemá to charisma, které by mě nutilo mu všechno žrát i s navijákem, ale jeho bezstarostné, tiše hlučné hoblování se poslouchá dobře, to ano. Jestli je čas jít do války nevím, ale rozhodně neválčím s touhle deskou. Je příjemná.

 

Outre - Hollow Earth (2018)  ochutnávka

Outre jsou řízci. Moderní extrém, který nepostrádá duši černokněžníka a který zároveň směle okukuje výlohy nových trendů a postupů. Směle vyvážená agresivita a dobrovolná práce přesčas se sebou samými nesoucí zasloužené ovoce v podobě zvládnuté a vysoce zajímavé atmosféry. Outre už na minulém albu splňovali atributy skvěle vybavené blackmetalové kapely nového věku. U podobně laděných spolků jsem náchylný k nedůvěře, jednoduše proto, že je jich příliš a ne každý je tak zlý a přesvědčivý, jak se zprvu tváří. S Outre to ale funguje, jejich způsob prezentace je mi nakloněn. Je trochu děsivě okultní, trochu perverzní a trochu civilizovaný. Všechny tyhle příměsi jsou správné a dobře namíchané. A krásná hrací doba, lehce přesahující půlhodinu. Inu, spokojenost.

 

In The Woods… - Cease the Day (2018)  ochutnávka

Po této desce si musím In The Woods… chtě nechtě rozdělit na dvě kapely. Na tu, která nahrála skvosty jako Omnio nebo Heart Of The Ages a tu, která pokračuje po dlouhém zimním spánku. S tou první dýchám každý tón, té druhé nerozumím. Pokud jsem na Pure našel nové pokračování na starých základech a slyšel, že jsou to opravdu In The Woods…, tak s Cease the Day tohle poznávací (a velmi silné) znamení pomalu ale jistě mizí. Kapela se odráží od minulého alba směrem k nenáročnému melodickému metalu, kterému chybí charakter a schopnost něčím ohromit. Přestal mi sedět zpěv, který jsem na Pure ještě strávil, přestala mi sedět celková poloha kapely, na oko komplikované kompozice, které vlastně nic moc neřeší... In The Woods… se vydávají někam, kde je nechci vidět. Byli to inovátoři, dnes sklouzli k povrchní a hlavně nezáživné poloze, ke které minulá deska mířila a ta aktuální ji potvrzuje. Moc poslechů za sebou nemám, protože se mi Cease the Day vstřebává velmi těžce, ale vážně pochybuji o tom, že se v mém chápání něco změní. Zatím hodně špatné.

 

Bliss Signal - Bliss Signal (2018)  ochutnávka

Půlhodina snových synťáků v kombinaci blackgaze romantiky s důrazem na elektronické provedení, kdy je agresivita schovaná někde ve tmě spolu se srnami na obalu. Projekt, ve kterém hraje jednu z hlavních rolí James Kelly (ex-Altar Of Plagues), rozmazané touhy vyběhnout z tanečního parketu do noční přírody a dotknout se oblohy. Hudba k uspokojení všech, kdo zatouží po silně atmosférickém materiálu s dominancí prostorových kláves. Za vším hledej skvělé noční vidění Profound Lore a jejich smysl pro experimenty všeho druhu.

 

Pylar - A Ella te Conduce la Sagrada Espyral (2017)  ochutnávka

Avantgardní doom metal se silným nábojem tradiční andaluské kultury a dalších experimentů. Sousedé Orthodox se chovají velmi podobně. Jednou vydají surově doom metalové album plné písku a vyprahlých sevillských zdí (např. Baal), podruhé zas dají průchod avantgardně folklórnímu materiálu, kde je doom spíš v pozadí. Pylar jsme si představili v rámci minulého alba Pyedra a loňskou nahrávku jsem jenom prolétl, protože na ni nebyla vhodná doba a asi ani dostatek trpělivosti. Tohle všechno si vynahrazuji nyní. Pylar dál przní doom metal způsobem, který lze označit jako likvidační, ale on tam někde pod povrchem pořád je, i když jej zrovna nepohání kytary a basy. Tahle deska je avantgarda, ve které je kus starověkého náboženství a mysticismu. Pylar zní o poznání méně uchopitelněji, než na předchozím albu, které přece jenom mělo metalový spodek a všechny čáry máry vycházely z hrubých skal. Dnes jsme víc v prostoru, levitujeme polopouští a hodně experimentujeme.

// Sarapis: Jo, tihle jsou dobří. Narazil jsem na ně náhodou a bylo to příjemné překvapení. Jejich hudební experimenty jsou bezesporu důsledkem různých chemických experimentů, tak buďme rádi, že takto obětují své pozemské schránky ve prospěch svých příznivců.

 

The Sisters Of Mercy - First and Last and Always (1985)  ochutnávka

Staří dobří Sisters Of Mercy. Tohle první album jsem nikdy moc často neprotáčel, spíš jsem si pohrával s Floodland, ale tvrdit, že to bylo nějak často, to bych zase kecal. Je to trochu hudba pro důchodce, ale pořád je tam něco, co chytlo zástupy další a dalo “sestrám” kultovní status. Vzpomeňme přelom devadesátek a začátky našich Prouza nebo Priessnitz. Ten vliv byl víc než jasný. A zůstal v mnoha mladých následovnících nové post punk vlny dodnes. Je to trochu radost, trochu sranda a hodně nostalgie.

// Garmfrost: Asi jsem měl podobnou náladu a po letech si pustil všechny nahrávky SoM. Vzhledem k tomu, že důchodce skoro jsem, mi debut sedl nejvíc. Jedna pecka za druhou. Ani nevím, proč jsem se k poslechu těchto pecek, které jsem kdysi tak bez ustání smažil, nedokopal dřív. To stejné Fields of the Nephilim.

 

Decoryah - Fall-dark Waters (1996)  ochutnávka

Pro mě kultovní nahrávka od daleko méně kultovní formace. Decoryah jsou zapomenutou kapelou z Finska, kapelou, která se ve svých začátcích oddávala o něco tradičnější formě gothic / doomu, než předvádí na albu Fall-dark Waters. To bych pojmenoval jako psychedelicky elektronické cestování v čase, kdy metal jako takový plní funkci pouhého vzdáleného příbuzného. Silně atmosférická věc, prostorová i zastřená. Když jsem ji tenkrát slyšel poprvé, říkal jsem si, že tohle ne, tohle nedávám, kde je doom, který jsem původně čekal a podobně… Ale cca po měsíci jsem tomu dal další šanci a tu desku jsem si definitivně zamiloval. Na ohrané kazetě od mládežníka, který mně byl představen jako velký metalista, aby cca za rok zcela propadl house music. Takže ano, je to materiál pro experimentům povolné povahy. Ke každoročním poslechovkám patří i tento říjen, je to jedna ze srdcovek, na které se nezapomíná. A když si člověk odmyslí pár falešných vokálů, je to dokonalé :) Pro možné pamětníky nebo prahnoucí po něčem, co ušlo pozornosti, doporučuji také povedené EP Breathing the Blue. Pak se za Decoryah zavřela voda. Možná škoda, možná naopak ne…

// Garmfrost: No, skoro jsem zapomněl. Kdysi jsem ji na kazetě točil furt dokola, ale jak jsem přešel na CD, na kazetu sedl prach a zapomnění. Ale díky Vicovi jsem si dal opáčko a furt je to těžkej luxus!

 

Mari Boine - Gula Gula (1989)  ochutnávka

V televizi zhlédnutý dokument o Laponsku měl hezky alternativně pořešený hudební podkres, který snímku dodával nezávisle omamnou atmosféru a od běžných dokumentů se stejně hezky lišil. Zaujal mě jak život na dalekém severu, tak použitý doprovod, ve kterém se spojovala rocková a jazzová hudba s tou tradiční. A takto jsem se také dostal ke zpěvačce Mari Boine, od které byl v rámci představení tamní kulturní scény k mání krátký záznam z koncertu. Mari je ve svém kraji velmi známou a ceněnou osobností. Pustil jsem si pár ukázek, dočetl se něco informací a sehnal album Gula Gula. To teď poslouchám (hlavně po večerech) prakticky denně. Je na něj vhodný čas, zima je blízko a třeba to tady za pár týdnů všechno pokryje sníh, a tak si aspoň v Jeseníkách hodím trochu Laponska v rámci psychedelie podvědomí. Až na ten folklór, to nahodím jen ztěží … :)

// Ruadek: Má velká oblíbenkyně, kterou jsem svého času viděl i živě tady v Praze. Je to šamanka, doporučuji film Kautokeino-opprøret (z roku 2008), o kterém Mari mluvila i na koncertě. Osud Sámů je něco velmi smutného, Mari bývala mluvčí tohoto národa. Jejich odkaz je v její muzice. Její rituální buben při všech živých setkáních dává ožít obrazům bájného národa, ze kterého už je sotva stín. Miluju její muziku a je pro mě docela zklamáním její poslední deska, která je poprvé celá v angličtině a něco je s ní špatně. Za sebe z diskografie preferuji Idjagiedas.

 

O posledním albu Oceán jsem v době jeho vydání řekl, že je nic moc, dnes mi připadají nic moc tahle moje slova. Ve smíru si užívám a byť se nemohu zbavit dojmu, že bych chtěl bohatší aranžmá a elektroniku celkově, jsou tam fakt dobré písničky, které je radost poslouchat. Aby nebylo elektroniky málo, vrátil jsem se k poslední desce Röyksopp, což je takové mé kondičně - nostalgické cvičení, kdy i tahle kapela patří mezi hrstku vyvolených, na které nedám dopustit. Dost však bylo měkkých a lascivních hudebních poloh. Old Nick a kumpáni, jež ho spolu s minulou deskou vzali mezi sebe a reakce na to byly různé (kdo to nečekal, jako by s Bloodbath nebyl), nahráli pokračovatele. Obal výborný, hudebně mě to zatím nebere vůbec, ale těžko říct, co vlastně čekat. Patřím mezi uctívače alb s Åkerfeldtem, i když mě Nickův hnusný vox na Grand Morbid Funeral moc hezky překvapil. Teď to zatím nefunguje… Začal jsem si ujíždět na krkolomné zvířeckosti Hissing, kde je death metal proléván kalem abstraktních ponurostí a místy se jeho rychlost zastavuje až na samém doomovém dně. Rozjíždím i nové album polských démonů Kriegsmaschine, o kterých minule zasvěceně povyprávěl kolega Garmfrost. Enemy Of Man je skvělá deska, ale už patří minulosti. Je třeba se řádně pověnovat Apocalypticists. Stejně si myslím, že v černočerných duších těchto rarachů krvácí starý strojník z vyřazených provozů. Není to přímo industrial, co se v jejich tvorbě připomíná, ale kus strojovosti a zatuhlé nekromancie ano.

 

Spolu s lesním tajemstvím Vouna se dotýkám kraje zapomenutých chat a borůvkových plání, díky kterým se rád vracím nejčastěji s Wolves In The Throne Room (měli by zabrat, poslední dvě alba chvostem diskografie). Vouna jsou s vlky v přátelství, vydávají u jejich labelu a okupují podobné kaskády vodopádů jako nepsaní vůdci stylu. Vouna ovšem holdují především doom metalu, který kropí lesní romantikou a trvalým spojením s přírodou. Není to zlé, první liga také ne, ale jisté stopy příjemných chvil jsou mi vlastní. Ještě bych rád vzpomněl na návrat k poslednímu albu Kekal, které je velmi fajn a zpětně na něm nalézám o něco více, než v době psaní recenze, která je tím pádem možná nesena v lehkém podhodnocení. Nakonec je ještě možná procpu do nějakého osobního žebříčku :). Na konci měsíce došlo CD Křivoklátské martyrium od Necrococka. Příští dny se tedy nechám vlákat do těchto, smilstvem prostoupených lesů. Neustále kopulující pár Necrocock - Nazaru doprovází pomalý a omamně harmonizující materiál, kde bych termín omamný postavil nad ostatní. Celkově jsou první dojmy nastaveny na pohyb volnějším krokem, album je jemnější jak jeho předchůdci, o to více však atmosféričtější. Jako úplně poslední jsem si nechal temně plazivou záležitost Echtra, jenž co nevidět vydá nové, dvouskladbové album. Jmenuje BardO a dlouze medituje v mlhavých koutech zapomenutých míst, aby si občas povyrazilo z kopýtka a zazlobilo. Je v tom kus folku, kus dalšího lesního tajemství, trochu dronujícího black metalu a trochu naivity, bez které by to asi nešlo. Znovu bohatý měsíc, kdy okolnosti nahrávaly tomu poslouchat hudbu prakticky pořád a všude. V tomto ohledu doporučuji pracovat na směny a jezdit na dlouhé horské výlety :)

 

---

 

// Bhut

 

Pivní okno   6. října jsem se byl podívat v pivovaru Podlesí. Ten se jeví jako honosná stavba, kde je možné se i ubytovat. Toho času bylo na čepu čtvero piv, z nichž jsem ochutnal (jen) tři. Světlá desítka Brdonoš mě velmi mile překvapila. Příjemně chmelená, hezky voňavá a akorátně sytá chuť. Barva mi zpočátku přišla až příliš průzračná, ale budiž. Každopádně tenhle kousek bych do sebe mohl lít déle a stále by mi chutnalo. Podleský ležák jest dvanáctkou, která nikterak výrazně nepřekvapí. Ačkoliv z počátku jsem v ní cítil jakési květinové tóny, které by v takovém druhu piv být neměly. I tak ale šlo o slušnou záležitost, byť měla desítka stále navrh. Hezky zakalený ale Galileo se stal příjemnou třináctkou, která měla všechny atributy, které takovéhle pochutiny mít mají. Jen by ještě chtělo vypilovat servírování - svrchně kvašená piva, dle mého názoru, mají být ve skle na stopce a ne v ucháči. Ale to je jev celkem častý a setkat se s ním můžeme u celé řady dalších pivovarů. Jinak kuchyně fajn, obsluha příjemná, interiér velmi střízlivý. Nebylo nač si stěžovat a odcházel jsem velmi spokojený. Ta desítka to ale vyhrála.   11. října jsem navštívil pivovar Lužiny. V tomto okénku už o něm před časem řeč byla, ale proč si občas neosvěžit paměť a zároveň prozkoumat, zda se pivovaru daří stále dobře nebo taky stále špatně. Tentokrát padla volba na jedenáctku s obsahem alkoholu 4,5% (což je o 0,1% víc než proslulá “dvanáctka” Prazdroj). Ta měla zajímavou hořkost, která měla jasná specifika, ale úplně mě to neoslovilo. Přešel jsem pak rovnou na tzv. LU-Ale, což byla zase čtrnáctka. V popisu na nápojáku psali cosi o atypických chmelech, nicméně nejmenovali ani jeden. Ovšem přijde mi, že tenhle ale nebyl zrovna vařen z nějakých extra výrazných odrůd jako je třeba Citra, Cascade nebo Kazbek. To proto, že jsem v něm necítil vyloženě nic výrazného, možná za to také může fakt, že byl polotmavý, respektive jantarový, čili byl trochu sladší než mám u alů rád. Takže nic moc zážitek, což je škoda.   14. října jsem poobědval v pivovaru v Sušici, též známém jako Sušičák nebo Pivovar U Švelchů. Kuchyně je tu dobrá, proti tomu nic, ale ta desítka už mě tolik nebaví, jako dřív. Stalo se z ní průměrné pivo, což je škoda. Ovšem na čepu byl hostující Raven se svou Orange IPou, která prostě chutnala jako pomeranče. Opět hodnocení bez výhrad, však Ravena již delší čas řadím mezi svých top 5.

 

---

 

// Garmfrost

 

Carpe Noctem - Vitrun (2018)  ochutnávka

O Vitrun se z dovolením rozpovídám obšírněji v recenzi, na které pilně pracuju. Prozradím jen, že jsem spokojen. Ne, omámen! Islandské mlžení je nakažlivé a nejde z rozjetého vlaku vystoupit. Carpe Noctem!

 

Sargeist - Unbound (2018)  ochutnávka

Sargeist mě nezklamali. Jsem nadšený, byť omámený nikoliv. Více v recenzi.

 

Kriegsmaschine - Apocalypticists (2018)  ochutnávka

Kriegsmaschine je i není kapelou pro každého. Záleží na tom, kdo ten každý je. Jejich muzika je pomalá, ale ne rozvláčná. Rytmicky rozhoupaná se vkrádá do mysli neortodoxního černokněžníka, který má rád i kus industriálně chladného koření. Apocalypticists není pro každodenní poslech a přiznávám, že ráno tuto desku fakt nedávám. Po cestě z práce je to však jinak. Dobře naladěný zvládám tolika pochmurna a nelidskosti. To si všímám tanečních kreací i pokusu o vykročení ze standardního černě kovového umění.

// Victimer: Tuhle bandu já rád. Enemy Of Man mi skvěle sedlo a vypadá to, že si budeme rozumět i s novinkou. To jejich nestandardní pojetí si vážně užívám.

 

The Order of Apollyon - Moriah (2018)  ochutnávka

Tolikrát jsem Moriah francouzských The Order of Apollyon neslyšel, abych zasvěceně pitval podrobnosti. Jisté je, že se moc pěkně poslouchá a že je semknutější než The Sword And The Dagger. Ale chybí mi blackový ocas předchůdce, stejně jako i jeho temná atmosféra. Moriah je určitě líp nabubnovaná. BST stále roste a tak nikoho nepřekvapí ani aranžérská pestrost a kompoziční rozmáchlost jeho deathového dítěte. Zatím tedy dobrý. S poslechy Moriah jen tak nekončím.

 

One Tail, One Head - Worlds Open, Worlds Collide (2018)  ochutnávka

 

Je to tu! Nejen Mare, ale i OTOH konečně nahráli dlouhohrající fošnu. Worlds Open, Worlds Collide je jako zjevením na čistém nebi, kde před chvílí nebyl ani mráček. Čekal jsem asi něco jiného, než co se mi zde předkládá, ale vlastně jsem mnohem raději. OTOH jsou ďáblové i blázni. Jsou však i umělci. Taková je přesně Worlds Open, Worlds Collide. Punkově primitivní, blackově čertovská, ale nebojí se ani post/rockového vlnění a hračičkovské nejednoznačnosti. Je možné, že pro někoho bude taková sbírka totální blbostí. Já však v podstatě blbcem jsem a tak si lebedím.

 

Těch peckoidních novinek vyšlo teď nějak naráz moc. Nový Hate Eternal - Upon Desolate Sands je zvukově v háji, ale obsah mi šmakuje moc. Užívám si Ars Magna Umbrae a jejich Lunar Ascension. Začínám se prokousávat novinkami od Bloodbath, Outre, Gorod… Propadám EP Cénotaphe - Horizons. Libuji si při poslechu Revocation - The Outer Ones, čekám na CD Algorythm od Beyond Creation a říkám si, že se asi zblázním. Do toho se zjevila příšera Devouring Star s novou deskou… Uf! A to nemluvím o tom, že minimálně každý týden potřebuju svoji dávku srdcovek. Na obzoru je také s detektivkou pan Necrocock.

 

---

 

// Sarapis

 

Burial Hordes - ΘΑΝΑΤΟΣ ΑΙΩΝΙΟΣ (The Termination Thesis)  (2018)  ochutnávka

Nejnovější album Burial Hordes sice začíná jako Enemies of Reality od Nevermore, ale místo těžkotonážního power metalu následuje mnohem těžší kalibr. Hnusota vokálu z hrdla Cthonose nadzvedává kanálové poklopy a studené riffy vyřezávají do mozku mrazivé obrázky. Po undergroundu určitě pobíhají originálnější kousky, ale Burial Hordes jsou ve své řemesle přitažlivější než leckteří jiní, co se za krkem škrábou nohou.

 

Them - Manor Of The Seven Gables (2018)  ochutnávka

Jak tak poslouchám druhou desku těchto následovníků pospávajícího Kinga Diamonda, nemůžu se ubránit pocitu, že úkol zněl jasně: méně diamondovství, více osobitosti...ale zas néé moc, přiměřeně! Tento přístup beru jako pochopitelný a řekl bych, že Them to vzali za správný konec. Je jasné, že nyní už není na jejich straně ta báječná věc, jakou byl před dvěma lety moment překvapení, naopak je (možná) limitují očekávání fanoušků a tisíce upřených pohledů, jestli potvrdí své kvality. Manor of... obsahuje více scénických prvků, má uhlazenější produkci a aura dánskho velmistra se nerozzařuje tak často. Něco z toho je ku prospěchu, něco spíš ne, ale průser ani karikatura sebe sama se nekoná a vymetání rohů tohoto alba mám na programu v následujících týdnech zcela dobrovolně.

 

Sorcerer - In the Shadow of the Inverted Cross (2010)  ochutnávka

Starší z dvojice full-length Sorcerer je přesně takový, jaký jsem očekával, když jsem po albu The Crowning of the Fire King (recenze) hladově zalistoval v portfoliu kapely zpět. Druhé album je mi sice krapet bližší, ale In the Shadow ... je taky hustá bašta plná vitamínů. Chytlavé refrény, rázné riffy a parádní hlas Anderse Engberga. Majestátní středověká jízda.

 

---

 

// Sorgh

 

The Gathering - Mandylion (1995)  ochutnávka

Jedna ze vzpomínek jdoucí ruku v ruce s nastupujícím podzimem. Klasická škola nádherných, ale netypických melodií, které osloví asi každého příznivce doomu. Je zajímavé sledovat, jakou cestu kapela urazila, od pravověrných kořenů po přístupnější, ale pořád zajímavou tvorbu.

 

In Vain - The Latter Rain (2007)  ochutnávka  naše recenze

Dnes už nesporná klasika, ke které se pravidelně vracím a která v rámci In Vain ještě nenašla svého přemožitele. Jejich alba jsou výborná, ovšem debut stvořil něco, o čem se dozvídám jen ve snech. Těžce melodická nádhera.

 

A Storm Of Light - Anthroscene (2018)  ochutnávka  naše recenze

A Storm Of Light mě nikdy nezaujali natolik, abych se jimi zabýval. Teď slyším, že to byla chyba, protože Anthroscene mě neskutečně baví. Víc toho neřeknu, protože je stále objevuji, ale jedno snad - má to hodně zajímavou atmosféru.

 

Cult Of Luna - Eternal Kingdom (2008)  ochutnávka

Dozrál čas dát si nějaké těžké a zadýchané riffy. Cult Of Luna si teď pouštím často, Vertikal je samozřejmostí a i když tahle deska vertikální geniality nedosahuje, pořád toho nabízí hodně.  

 

Celkově vzato mě nic nepoložilo a nenadchlo. Připadá mi, že éter zní plytkou směskou ohraných věcí a je to i případ metalu. Raději se vracím do minulosti. I ti Manes po mě nějak rychle stekli. Ne že by to byl blaf, ale drápek mě nezachytil. Výjimkou jsou snad jen Alice In Chains, kteří mě baví, ale v podstatě taky nepřišli s ničím novým. Od nich to ale nežádám.

 

---

 

// Symptom

 

Kauan - Live 13 (2018)  ochutnávka

Staré hity v novém kabátě jsou ideální příležitostí pro vzpomínání i seznámení s kapelou.

 

Sumac - Love In The Shadow (2018)  ochutnávka

Na první poslech nesrozumitelné, ale přece zvláštním způsobem přitažlivé post-metalové dílo.

 

Manes - Slow Motion Death Sequence (2018)  ochutnávka  naše recenze

Experimentální rock s prvky popu i trip-hop, který umí nadchnout k opakovanému poslechu.

 

Fugees - The Score (1996)  ochutnávka

Dnes už klasika alternativního hip-hopu, kde bych do dalšího vysvětlování nezabrušoval.

 

Noel Gallagher's High Flying Birds - Chasing Yesterday (2015)  ochutnávka

Nezbytnost pro skalní fandy Oasis, pro nás ostatní příjemná nadstavba rockové legendy.

 

Nine Inch Nails - The Downward Spiral (1994)  ochutnávka

Starší sourozenec Mansonova Antichrista.

 

Na každý závěr patří tečka a ta dnešní bude pozitivní.