Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Hacride - Chapter I - Inconsolabilis (EP) (2017)  ochutnávka

S touhle kapelou mi bylo vždycky dobře. Ohodnotil bych ji něco ve stylu ne tak dobrá jako Gojira, ale dramaticky lepší než cokoliv domácího z žánrové produkce. Nová deska jsou čtyři skladby a zhruba půlhodinka zábavy. Půlhodinka připomínání toho, že Hacride jsou stále tady, protože poslední řadovka … to už jsou čtyři roky. Vlastně mi to takhle stačí, taková pěkná rychlovka, když mám na ni chuť.

Leprous - Malina (2017)  ochutnávka

Ani nevím, jestli jsem chvíli pochyboval, ale možná jo. Možná mi Malina přišla už hodně soft a hodně postavená jen na (sice vynikajícím) zpěvu. Ale ne, Leprous jsou šikulové a chyba není na vysílači. Jisté je to, že s touhle deskou budu trávit víc času i v budoucnu a že ten pohled na ni se bude proměňovat. Je mi jedno kam a jak, na tom totiž už tak moc nezáleží.

Vypsaná Fixa - Tady to někde je (2017)  ochutnávka

Vypsanou Fixu jsem úplně prošvihl, přestože tahle deska je venku už od února. Ale protože jsem pokud jde o sociální sítě, časopisy a internet dost mimo, byl jsem mimo i v tomhle. O to intenzivnější je aktuální seznamka, z níž zatím jednoznačně vyplývají dojmy o nejdospělejší nahrávce Fixy. Jinými slovy, novinka se mi líbí a líbí se mi moc. Tak moc, že všechno ostatní si schovám do recenze. Bude.

Queens Of The Stone Age - Villains (2017)  ochutnávka

Nelíbí, nudí. Novinku Queens Of The Stone Age zatím přežvykuju nějak těžce a marně hledám důvod. Jako bych z kapely cítil únavu a možná v tom má prsty jakási zvukově podivná verze kolující po internetu. Nevím. Zkoušet to určitě ještě budu, protože tenhle spolek zásluhy má a šanci si proto zaslouží, ale zatím je to slabota.  

Steven Wilson - To The Bone (2017)  ochutnávka

Nového Wilsona zatím moc nechápu, pokud teda je na hudbě co k chápání. Asi rozumím tomu, že po těch letech každého napadne udělat něco jinak a nově, a že vždycky je s tím spojená rozporuplná reakce fanoušků, ale že jsem právě teď sám v téhle pozici, mi zatím asi nedochází. Podle mě tahle nahrávka bude chtít čas, aby si ji člověk vůbec zasadil do kontextu. Každopádně současné dojmy jsou slabší a místy hodně slabé.

Pak toho bylo ještě hodně, během srpna jsem si dopřával. Potěšilo nové mini od Ty Segalla s cibulema na obálce i v názvu, naopak novinku Paradise Lost jsem měl dost velký problém doposlouchat do konce. Tak špatné to bylo. Lehké koketování proběhlo i s novou deskou Prong, která je … prostě Prong, nic nového v ní neslyším a naše obchodní ujednání platí dál. Podobně tak nová Dagoba. A úplně to samé platí o Mogwai, kteří nadále ždímou už strašně vyždímaný post-rockový žánr, i když upřímně patří pořád k těm lepším ždímačům.

Podobně jako Paradise Lost mi zcela za zenitem přijde i novinka Cradle of Filth, kterou jsem poslechl více méně z povinnosti a dávné lásky, která už dávno vyhasla. No. Níže Victimer zmiňuje konečně novou desku Lvmen a ano, je to moc fajn materiál pro nitrožilní aplikaci. Podobně silně, i když úplně jinak, funguje deska Sorni Nai od Kauan (recenze), s níž jsem tak nějak připravoval půdu pro blížící se pokračování. Letmý dotek jsme měli i s pokustóny Sum of R (lze doporučit) netradičním hip-hopem Dälek a ve frontě na banány pak stojí ještě novinka Cormorant, Subterranean Masquerade a Gogol Bordello. Je toho dost.

// Victimer

... v hlavní roli:

Chelsea Wolfe - Hiss Spun (2017)  ochutnávka

Trvá to trvá, ale stále místy tápu… Dal jsem si teď dva týdny oraz a zkusím to znovu. Hiss Spun na mě zatím dělá dojem dvojí tváře a jisté neprostupnosti. První tři skladby jsou dost možná tím nejlepším, co kdy Chelsea Wolfe složila, ale dál se poloha alba láme a stává se méně uchopitelnou a rozmělněnou. Odezní nakopnutá přehlednost (která časem může vyčichnout, ale zatím tomu nevěřím) a noříme se víc do tmy a experimentů. Ale tam je Chelsea stejně nejlíp, takže jakýpak copak. Pořád si myslím, že se tomu dostanu na kloub a budu mít vystaráno po celou délku alba. A je dobře, že to není deska na pět poslechů, ale na třeba dalších šestapadesát.

Lvmen - Mitgefangen Mitgehangen (2017)  ochutnávka

Návrat, který se musí počítat, jinak to ani nejde říct. Lvmen jsem nikdy nijak důkladně nesledoval, ono - sejde z očí, sejde z mysli - zde asi opravdu platí… Neřekl bych, že kapela přichází s něčím dosud neslyšeným, ale už to, že znovu přišla, je událost. Zdrsněná hmota vyprahlého hardcoru působí upřímně a pokorně a já se nechávám unášet, kam zrovna potřebuji. Tyhle Lvmen jsem teď přesně potřeboval a užívám si je plnými doušky. A dál? To neumí říct nikdo…

// Jirka D.: Je to přesně tak, tahle kapela trpí na to, že o ní často není vůbec slyšet. Ale pak když se ozve, bývá dobře být u toho. Novou deskou se zatím prokousávám, pokud je tohle to správný slovo. Baví mě.

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep (2017)  ochutnávka

Napřed jsem si myslel, že obal nové desky jsem kreslil já, ale nakonec jsem si někde přečetl, že to není pravda. Už jsem si zvykl, že vzhledem k této kapele nějaká ta kontroverze a diskuze zkrátka musí být. Ta kresba je podezřelá, jasně že jo… Aktuálně mám staženo v hodně špatné kvalitě, čemuž jsem se chtěl původně vyhnout, ale bylo to silnější než já. A album mnou začalo docela pěkně prorůstat. Působí semknutěji a blackmetalověji, než to předchozí a byť kapela pokračuje ve stylu, který je jí na posledních deskách vlastní, jednotlivé skladby se dost liší. I ve vší té minimalisticky působící pudovosti, kdy kost dře kost, se novinka jeví jako variabilní a hodně živý organismus. Když je třeba přidat na hrubosti, na klasické černotě ze severu, nebo naopak na melodice, vše je k mání. Typicky satyriconovsky, přesto s pár bonusy, které mne baví. A takovou Dissonant žeru i s navijákem. Čekám znovu hodně protichůdných názorů, ale já jsem v této chvíli spokojen.

// Garmfrost: já budu s hodnocením raději opatrnější. Minulou desku jsem zavrhl a pak si oblíbil tak, že ji neustále poslouchám. Novinka mi naopak od začátku sedí hodně, tak mám strach, no :)

Dodecahedron - Kwintessens (2017)  ochutnávka  naše recenze

Znovu jsem se utvrdil v tom, že člověk nemůže stihnout vše a když se mu po času něco povede dohnat, je možné, že je ohromen. Prvotinu Dodecahedron jsem si oblíbil, abych ji později moc nemusel, nebo spíš nebyl vyladěn na poslech podobně (těžce) podané desky… Novinka je opět výborná. Napřed jsem ji s díky odmítal a pak mne málem povalila na zem. Je to celé o koncentraci. Najednou jsem byl obklopen až moc velkou a jen těžce vysvětlitelnou silou, ve které spojení extrém - vesmír - ambient - jedno tělo - jedna mysl, dostalo až nečekaně velký rozměr. Musím se holt víc koncentrovat.

Akercocke - Renaissance In Extremis (2017)  ochutnávka

Pro mě asi ta nejočekávanější deska tohoto roku, nebo aspoň jedna z nich. Akercocke jsou mistři svého řemesla, vážení pánové na poli extrému. Dělají krutost výsostnější, neslyší na slova o jednoduchosti a přesto se na ně nebojí stylově upozornit. Jejich diskografie je jedním slovem skvělá. Kamkoliv člověk sáhne, nemůže se splést. Nové album bude oříšek, vím to, ale jsem zvyklý. První uvolněná píseň (Disappear) mi přišla trochu překombinovaná, ale slyším na desce další přitažlivá místa, která se časem rozrostou a tuším, že to ještě bude pořádná pastva pro uši.

// Sarapis: Nemůžu se dočkat, až si tohle začnu ládovat do těla. Bude to dřina a bez záruky, ale s Akercocke to vždycky stálo za risk.

Marduk - Rom 5:12 (2007)  ochutnávka

Už na Plague Angel byly zřetelné náznaky, ale až na Rom 5:12 provedli Marduk zásadní změnu ve své hudbě jako takové. Nebáli se zakomponovat hnusně vyprahlé a pomalé fláky, při nichž mi zejména u Womb Of Perishableness rudne krk a mám sto chutí se zalknout, jako je tomuto stádiu vokálního projevu blízko i mistr Mortuus, který v určitých fázích svého skučení snad ani není člověk. V roce 2007 jsem byl zcela uhranut, sepsal jsem i recenzi (pisálkovy začátky) a byl na 100% ponořen do břitké aury této desky. Víc se rouhat a kálet na přesvědčení každého dobrého křesťana už nejspíš nejde.

// Bhut: Než jsem uslyšel tohle, miloval jsem jen Pancr divizi a Svět pohřeb. Jenže Cikán 5:12 je nakopávací věc s prvotřídním vokálem. Takovou Imago Mortis jsem onehdá točil do zblbnutí. Fakt parádní deska!

// Garmfrost: Njn, Marduk a jejich Rom 512! Vynikající všepohlcující magie surové atmosféry s ďáblem za mikrofonem. Miluju to!

Atomine Elektrine - The Second Moon (2016)  ochutnávka

Poslední album tohoto electro / ambient projektu zůstalo v době svého vydání upozaděno, tentokrát jsem si na něj vyšetřil více času. V rámci recenze jsem před dvěma lety zpracoval výběrovku Leftfield jako takové malé seznámení na Echoes, aby řeč, a podle mě i kvalita tohoto projektu, nestála. Tento měsíc fungovala deska The Second Moon vyloženě jako krotitel divé zvěře, jež se mi jinak většinově zmítala v poslechových klecích. A fungovala se vším všudy.

... dále hráli:

Satyricon (od Now, Diabolical k novince). V případě Satyricon lze napsat mnohé. Minulou desku jsem vzal jako roztěkaně znějící produkt, dnes si stále myslím, že nejde o nic významného, ale nehodnotil bych asi tak přísně. Kapela si právě na Now, Diabolical našla své místo k vyjadřování a to dle potřeby desku od desky lehce posouvá a mění. Člověk musí dát hodně na vnímání hudby jako takové, na to jak kapela se svým “málem” pracuje, jak jej tvaruje a mění. Pokud byla Now, Diabolical nejvíce hitová a jako první v minimalisticky pojatém plivání jedu Satyricon (asi i proto ji mám nejraději), The Age Of Nero byla tužší, neprodyšnější a z mého pohledu také slabší varianta podobného přístupu, tak eponymní Satyricon, i když stále čerpala z podobně jedovatého chřtánu, se dala spíš na objevování a touhu po větší změně. Jak zvukově, tak hudebně. Ve finále mi zní ale hlavně nepřesvědčivě. A o novince jsem napsal pár prvních dojmů výše, s tou jsme prozatím kamarádi.

Arckanum (ppppppppppp) - bylo třeba vysypat po lese černé uhlí, zmalovat si obličej a do batohu přibalit sekeru, protože po večerech se bude sekat dříví. Tohle album mám od Arckanum nejraději a dlouho jsem ho neslyšel. Jakmile jsem si ho zase pustil, začaly se mi samy od sebe balit čundrácké potřeby mladého ( no, no…) lovce a mysl se stočila kamsi na území Svratecké hornatiny, kde bylo neprodleně nutné proklít svou přítomností pár známých míst. Aspoň podvědomě... Steven Wilson (To The Bone) - popovější a přístupnější hudební mág, na kterého jinak minimálně půlka redakce nedá dopustit. Já zatím chodím poměrně dost tiše okolo, troufnu si tvrdit, že takového Wilsona jsem také moc nechtěl, ale chce to víc odvahy a pochopení. Tady si nechám odstup a obligátní “uvidíme” a třeba se ukáže, že tento pán umí i dobrý pop. Ten totiž neumí jen tak někdo…  Nine Inch Nails (Add Violence) - zde je to tak půl na půl, tak jako všechny poslední nahrávky NIN. Člověk chce možná až moc a dostává se mu toho jen po troškách. Zklamán nejsem, ale ani neskáču radostí.  

Helmet (Meantime) - nejhlouběji do minulosti jsem zašel pro tohle album a za touhle kapelou. Žádné kličky stranou, ale rockový tah přímo na branku. Hutný a upřímný. Lana Del Rey (Lust for Life) - minulá deska mě moc nepřesvědčila, takže jsem se k ní ani moc nevracel. Ta aktuální je víc naplněna hip hopem, což je asi jediná její zvláštnost. Zatím jsem ani na ní nenašel nic světoborného, co by mě mělo přinášet nějakou tu rozkoš. Mrkací panenka Lana mě zatím nechává bez většího zájmu chrupkat. Určitě ale hůl nelámu. Ať si ji ale nezlomí chlapci, jimž samotné datum vydání způsobuje erekci. Tak hlavně klid. Below The Sun (Alien World) - stačil jsem nakročit i do tohoto, řekněme post-doomového ranku, odkud ke mně proudily zatěžkané riffy a celkově zajímavé pojetí se zajímavou atmosférou. Smutná část mého já zaplesala a aspoň na chvíli se rozradostnila. Pokud bych uměl věštit z koule, řekl bych, že tahle ruská kapela má budoucnost. Srpen byl výživný, a když už se povedl po stránce soukromého života, dařilo se nakonec i vydatně naposlouchat. Jen houšť.

// Bhut

Dragged Into Sunlight - Widowmaker (2012)  ochutnávka

Takové malé zlo. LP deska rozdělená celkem vkusně: strana A - drnkání, strana B - řádění. Hromada valivých motivů, které bodají pod kůži.

Helloween - Walls Of Jericho (1985)  ochutnávka

Hele, není to ten druh produkce, která tahle kapela valí aktuálně, ani to, co dělala po příchodu Andiho Derise za mikrofon. A upřímně je to i trochu jiné, než co kapela vyváděla na slavné Keeper Of The Seven Keys part 1 & 2. Tihle Helloween byli čistě speed a masáž. Z týhle desky je znát velká nadsázka, je tam vtip a takové to nebrání se vážně. Je tam i náležitá agrese a surovost nutná pro metal osmdesátých let. A je to taky jedna stará tátovo kazeta, kterou jsem jako smrádě slušně sjížděl. Dnes, možná z nostalgie a nebo zjištění, jak moc dobrá ta deska je, si to celkem užívám. A osobně si troufám tvrdit, že jde o učebnici speed metalu.

Whoredom Rife - Dommedagskvad (2017)  ochutnávka

Nové dílo, které mi celkem parádně sedlo do noty. Kapela naživo (Prague Death Mass) zapůsobila, ale ne zas nějak moc. Z desky mi to leze do těla o poznání lépe, navzdory faktu, že se skladby víceméně shodují a vývoj alba zrovna není nutný. Ale třeba je to jen první dojem. Uvidíme časem, kdy se snad dostanu i k nějaké té recenzi.

My Dying Bride - 34.788%... Complete (1998)  ochutnávka

Já tuhle desku dřív vážně nemusel. Vůbec jsem jí nedokázal vstřebat a ani pochopit. Dal jsem jí čas… hodně času… vlastně roky. Dnes se na ní dívám úplně jinak. A objevuji to, co už dávno mnozí jistě znáte. Třeba to Aaronovo unavené prozpěvování “nanananana” v kontrastu s celkem živoucím ženským vokálem. Nebo první skladba, která neskutečně kope a končí až skoro psychedelicky, možná i trochu Type O Negativně. Je to jiné, než klasická tvorba tohoto jména, ale pořád hodně našlapaná.

// Victimer: Jedna z desek, kterou mohu prakticky kdykoliv a nikdy mě nebude nějak prudit nebo vadit. Na to ji mám příliš rád. Když o tom tak přemýšlím, tak bude v mém osobním (řekněme) top 5. Kultovka, na My Dying Bride experimentální, ale tohle jim hodně vyšlo. Asi je dobře, že v tomto stylu nepokračovali a tahle deska pak vyrostla ještě víc. Co song, to skvost!

//Garm: Nechci opakovat, co bylo řečeno výše, ale tahle fošna od MDB patří neustále mezi moje nejoblíbenější alba vůbec. Experimentální je dost (na MDB), ale stále zůstává stylově čistá, smutná, nostalgická… a veliká. Hodně!

Vulture Industries - The Malefactor’s Bloody Registrer (2010)  ochutnávka

Předzvěst nové nahrávky ve mě vzbudila choutky si prosvištět diskografii téhle jedinečné avantgardní sešlosti. Zasekl jsem se u druhého alba, které nádherně kvete. Ostatně všechny desky lze s dobrým svědomím řadit mezi prvotřídní kvalitu. Když avantgarda - tak Vulture Industries. Je to kabaret, je to viktoriánství, je to umění. Na novinku se těším stejně jako na avizovaný koncert v Plzni (kde jinde, však…).

Rovněž jsem asi proniknul do nitra nového alba od Sólstafir. Asi jo, protože mě to baví. Přece jenom, když slyším takovouhle hudbu, tak vždycky řeknu, že to zní jak Sólstafir a ne třeba jako… Heiden, nebo něco jiného, že…
Stejně tak mi sedla i nová Anathema, kterou jsem si při náhodném krácení volného času v obchodním domě pořídil. Ono vlastně ani nebylo moc z čeho vybírat, protože Bontonland na Zličíně má v nabídce vážně kulový a když už něco zaujme, tak to stojí křesťanský prachy (rozuměj - hodně). Třeba reediční album (jakékoliv) The Beatles za šest set a to jde jen o ohnutou pošetku, jakože simulace vinylového gatefoldu. Fakt hnus tohle…Taky jsem si jednorázově zopakoval poslechy k práci v bytě, namátkou: Lux Occulta - My Guardian Anger a hned pak Kolysanki, Brutal Truth - Sounds Of The Animal Kingdom, Benediction - Grind Bastard, Hellnation - Dynamite Up Your Ass, dále třeba české kousky jako Piggery - Oceán X, Mucha - Slovácká Epopej, Or - Or a jiné poslechovky jako Mark Lanegan - Phantom Radio nebo Steven Wilson - Hand.Cannot.Erase. Bylo toho mnohem víc, ale jmenovat to všechno nechci.

// Garmfrost

Steven Wilson - To The Bone (2017)  ochutnávka

No jo, Wilson. Toho my pouze chválíme a nevidíme nic špatného na jeho tvorbě. A jak je to s novinkou? Osobně s ní mám krapet problém pro větší popovou vzletnost než kdy dřív. Na druhou stranu se jedná stále o prvotřídní progové dílo, kde i ten pop zní úžasně a hlavně nejednoznačně. Tudíž to není pop, hehe. To jsou moje myšlenky a pocity, co mi letělo hlavou při prvním poslechu. Další mě zviklal a je jasné, že úlitba jednodušším posluchačům se nekoná. Zkrátka vedle sebe máme příjemné rádiové hity, zasněné pecky i dlouhé a temné kompozice, které nedají nic zadarmo. Co jde mimo mě, je sladká pitomost Pariah, kde si s Wilsonem zapěla mě neznámá Ninet Tayeb. Má příjemnou barvu hlasu a zpívá výborně. Vadí mi jalovost písničky, která jede sloka, refrén, sloka, mezihra a znovu. Lalalá. Ne, takového Wilsona neberu.

Alice  Cooper - Paranormal (2017)  ochutnávka

Pan Cooper opět přinesl  hity nabité album, které sice nemá schopnost strašit jako kdysi, ale baví mě jistá nakažlivost, mladistvá radost starého pána, že to furt šlape. Pryč je zlá jedovatost. Vše je až dědouškovsky milé, ale precizní a živoucí. Nepočítám slavné hosty, kteří přispěli k celkovému dojmu. Hlavní slovo má stále a jen Alice  Cooper Dočkáme se jisté pompéznosti, glam rockové horkokrevnosti i bláznivé kabaretnosti. Pro pamětníky pěkná sbírka dobré muziky. Pro ostatní asi zbytečnost.

Origin - Unparalleled Universe  (2017)  ochutnávka

Origin jsou legendou technické brutality, která si snad své slabší chvíle vybrala a už je (i nás) čeká jen a jen samá radost. Novinka je vynikající, pryč je jistá unavenost. Vokalista také zní jako politý živou/mrtvou vodou a skvěle zapadá do chaotického mišmaše. I přes zběsilou techniku zůstává tvorba Origin brutální deathovou jízdou první třídou.

Reverorum ib Malacht - Ter Agios Numini (2017)  ochutnávka

Minulé arci dílo konvertitů Reverorum ib Malacht bylo těžkým oříškem a s ohledem na něj (na všechny jeho podoby) je novinka vlastně naprostým klídečkem. Stylově zůstávám na hraně mezi démonickým ambientem a čertovským blackem (no dyť) s těmi nejšílenějšími vokály, evokující rozmačkané duše kdesi v astrálu, tedy očistci, ehm. Nedělám si srandu. Ač jsou Reverorum ib Malacht na druhém konci spektra než já, není jednoduché nepodlehnout temnému kouzlu jejich díla. Navíc mi připadne, že není vše jak se třpytí a že se ve svém bádání neztratili. Ba naopak.

Beneath - Ephemeris (2017)  ochutnávka

Beneath se za krátký čas stali vyrovnanou stálicí na poli brutal deathovém. Novinka je krapet těžší a méně zběsilá. Na druhou stranu se mi líbí větší porce temnoty a středně rychlých houpáků, ve kterých příjemně vyzní špičková technika a opravdu mňamózní rytmika.

Slyšel jsem toho samozřejmě v srpnu víc, ale novinky více méně jen z rychlíku. Nová Dagoba na mě působí sympaticky, byť se už asi nebude opakovat kouzlo jejich počátků a je to furt dokola. Dvakrát jsem si pustil nový Avenger - Mír v harému smrti a bude to pecka! Dost mě překvapila Malina progresivních Leprous. Jejich tvorba mě doposud míjela, ale novinka je fakt malina! Přemýšlím, jestli je to tím, že by Leprous zjednodušili svůj styl, a proto je dávám, nebo zkrátka natočili pecku. Počkám, jak se s dalšími poslechy bude vše vyvíjet. I zpěv se mi líbí! Opravdu! :)  Padl jsem na prdel z toho, co naservírovali Pyrhon na své nové flákotě. What Passes for Survival masakruje, přednáší profesorsky diktujícím způsobem...

// Sarapis

Steven Wilson - To The Bone (2017)  ochutnávka

Můj první dojem z poslechu nebyl dobrý. Říkal jsem si "to je ale sešup od posledně". Prognózy a singly avizující uhlazenost a popovou načesanost mě měli připravit, ale stejně to nepomohlo. Naháč mě začal pronásledovat až s dalšími pokusy a v posledních dnech je mým stínem. Album roste jako malá rostlinka, já ji zalévám a ona sílí. Předchozí dvě laskominy asi nepřekoná (přece jen tu jsou okoralejší momenty), ale musím kápnout božskou, že mi To The Bone leze pod kůži. Wilson si dělá co chce, nechme ho, ať si hraje.

Sasquatch - Maneuvers (2017)  ochutnávka

Sasquatch vůbec neznám a oni neznají mě. Přesto se naše cesty v těchto dnech docela často střetávají. Prý už zasloužilá americká kapela, 17 let v byznysu špinavého rocku a pět studiovek. Zní jako stovky kolegů ze stoner rock/metalových vyprahlišť, ale rozhodně jim nechybí drajv, tah na bránu a smysl pro melodii. Soudím tak podle aktuálního alba Maneuvers, ke zbytku se dostanu později, možná nikdy... Jestli nutně chcete přirovnání, tak já nevím...třeba Soundgarden, Stone Temple Pilots, Monster Magnet...? Takže určitě i grunge, ale špinavej jako Cobainův s(v)etr.