Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Alice In Chains - Rainier Fog (2018)  ochutnávka

Není to taková rána mezi oči jako Black Gives Way to Blue, ale první dojmy jsou jednoznačné pozitivní. Kapela si v post-Staleyovském období našla svůj zvuk, svůj přístup a toho se drží, protože ví, že u fanoušků se to vyplatí. Jejich muzika je poznatelná, je poslouchatelná a i když deska jako taková působí trošku předvídatelně a úvodním riffem začíná jako slušný thrash metal, je to pořád skvělá porce osobité muziky. Alice In Chains coby synonymum jistoty pro fanoušky, kteří stárnou společně s nimi.

Manes - Slow Motion Death Sequence (2018)  ochutnávka

Na Manes jsem čekal netrpělivě, protože … protože Manes. Moje cesta s nimi začala u Vilosophe a od té doby mě tahle kapela udržuje každou další deskou ve střehu, překvapuje a ve výsledku obohacuje. Minulé album mám ve svých soukromých hodnoceních zatím na vrcholu a jednoznačně je to jedna z mých nejhranějších desek v době, kdy den předává vládu nad Zemí noci. V ten moment na mě Be All End All působí nejvíc. A nová deska? Asi to bude podobné, anebo taky úplně jiné. Ale bude to jednoznačně na dlouho.

Black Tusk - T.C.B.T. (2018)  ochutnávka

Pátá deska Black Tusk, která od začátku do konce srší energií a drajvem, a která se hodně moc podobá přímočařejší Kylese. Celkem paradoxně mě tohle album baví mnohem víc než jakákoliv poslední Kylesa, a to navzdory jeho absolutní jednoduchosti a předvídatelnosti. T.C.B.T. je primitivní výplach hlavy v mezích žánru a dobrých mravů a jako takový funguje na výbornou.

Earth Ship - Resonant Sun (2018)  ochutnávka

Earth Ship jsem vždycky spíš registroval než poslouchal a měl jsem z nich takhle na dálku dojem žánrové kapely druhého až třetího sledu. Jejich zablácený metal pomalejšího střihu neoplývá originalitou ani invencí a snese všechno jen ne přísný pohled. Oproti našlápějším Black Tusk je deska Resonant Sun utopená víc v sludge metalu po vzoru takových Crowbar a kromě rychlosti a jiskry (což by šlo s ohledem na žánr pochopit) ji chybí cokoliv zajímavějšího, co by posluchače donutilo opustit pohodlí a vlézt do toho bláta za nimi. Resonant Sun je tak tak žánrový standard, víc v tom asi neslyším.

Dva - Cherries on Air (Original Chuchel Soundtrack) (2018)  ochutnávka

DVA jsem zachytil na předchozím soundtracku ke hře Botanicula a jejich hudební hravost mě chytla. Byla to taková pohoda na pomezí elektronické hudby, zvuků všeho druhu a radosti skryté mezi tím vším. Cheries on Air je prý taky soundtrack ke hře (nevím, nehraju) a je to … docela podobné, opět trochu trhlé a místy ne nepodobné klasickým elektro-kouzlům takového Fatboy Slima. No, možná trochu přeháním, ale sem tam mě to napadlo. Každopádně fajn poslech ke konci léta.

// Victimer

Manes - Slow Motion Death Sequence (2018)  ochutnávka

Vizionáři Manes mají venku nové album, což vnímám s vykřičníkem značícím velkou událost. Pár věcí půjde stranou, příští dny budou patřit Manes. Slow Motion Death Sequence představuje další krok na experimentální cestě kapely, která album od alba působí vyzrálejší a jistější. Manes se už dávno oprostili od experimentů ve smyslu zkoušení ruchů a hlasů a stali se jednotně fungujícím organismem, který pohání typický rukopis směsi trip-hopu, elektroniky a temné fúze post metalových ozvěn. Pokud Vilosophe symbolizovalo revoluci a hledání, další desky postupné nacházení, tak novinka představuje jasné záměry a vize. Temné, dekadentní, noční, ale také uvolněné, přehledné a poměrně chytlavé. Tak mi zní Slow Motion Death Sequence. Recenze bude.

// Bhut: Na tohle se hodně těším, ještě jsem neslyšel. Vyčkávám vhodného klidu.

Lead Into Gold - The Sun Behind The Sun (2018)  ochutnávka

Paul Barker je můj hrdina z dob, kdy se strýčkem Alem krotili monstrum Ministry v dobách, kdy bylo skutečně monstrem. Všiml jsem si, že v současnosti patří do sestavy Puscifer, což je milá náhoda, neb Puscifer většinově také můžu, ale dnes jsem s Paulem za jedno spolu s jeho sólovkou. Aspoň tak vnímám fungování projektu Lead Into Gold. Ten byl založen už na konci osmdesátek, ale aktuálně vypadá tak, jak předvádí album The Sun Behind The Sun. Post punková dušička křížená industrialem a novoromantickým trýzněním, aneb to hezké se většinou ošklivým stává a pak to bolí víc než má. Tak to jsem tady dobře, to je moje krevní skupina. Recenze bude.

KEN Mode - Loved (2018)  ochutnávka

S KEN Mode přitvrdíme. A pořádně. Loved je agresivní, špinavé a vzteklé až běda. Kvalita zaručena nejen zkušenostmi artistů a počtem alb. Zvuková lavina polykající vlivy hardcore, sludge a noise metalu. Těžká clona prostupnosti, žádný prostor na nádech a výdech. A kdyby náhodou, tak jen malý. Recenze bude.

Alice In Chains - Rainier Fog (2018)  ochutnávka

Říkal tady někdo, že ohledně Manes jsou v akci slova jako vykřičník, událost, nebo očekávání? Co potom napsat k nové desce Alice In Chains? Ty po smrti Staleyho paradoxně poslouchám mnohem víc, než když jsme dlouze, předlouze čekali co bude a jestli kapela ještě něco vydá. Poslední tři alba stojím v prvních řadách a vyloženě tím žiju. Rainier Fog mě vítá úplně jinak, než předchozí The Devil Put..., kterou uváděla urputná riffovka Stone. Předchozí deska byla dobrá, ale přece jen jí ve finále chyběl drajv, větší porce energie. Novinka mi celkově nepřijde tak svázaná, vnímám víc poloh, chuti si to všechno užít. A to je samozřejmě pozitivní. Teprve ale začínám. Recenze taky určitě bude...

Vortex - As Gods Fall (2018)  ochutnávka

Po strojově urbanistickém promítání na pozadí ponuré noci velkoměsta je vrchní průvodce světem Vortex zpět. Marcus Stiglegger se nyní nachází ve společnosti bohů, severské mytologie a hudebně je víc ponořen do folklóru, nebo chcete-li tribal muziky. As God Falls je dlouhá výprava na sever a další svérázný pohled na dávná moudra. Tématicky překvapivé jen těžko, skladatelsky ovšem velmi povedená záležitost. Marcus je mistrem svého oboru a As Gods Fall je jednou z nejlepších dark ambient nahrávek, které letos vyšly. Recenze bude.

Mare - Ebony Tower (2018)  ochutnávka

Debut po x letech a velká sláva pro ty, kdo rádi pravý black, Norsko a uctívání kultů. Mare pro mě znamenají spíš zajímavou exkurzi do minulosti, která ovšem nezní archaicky, jako spíš výpravně a mysticky. Jsou to hymny. Mrzké a mrtvolně epické. Recenze bude.

// Bhut: Na tohle se taky těším. Mp3 je na disku, teď stačí jen vyhodit náhodné čumily a vstoupit do osidel Mare.

Bathory - Blood On Ice (1996)  ochutnávka

Epická je i tahle vzpomínka na Quorthona. Z řady alb Bathory si lze vybrat, po čem zrovna tělo a mysl touží. Já mám slabost pro Blood On Ice. To se řadí do pozdější úrody a představuje vikingsky písničkovou podobu Bathory. Samozřejmě v typicky quorthonovském špinavě - punkovém provedení, kdy i epika a výpravnost dusí prach a bordel ve studiu. Jak se to ovšem promíchá, nelze odolat. Recenze nebude.
// Bhut: Pohanství, které není jen o tom mlátit do sebe mečem. Tady to cítíte úplně jinak, má to svůj majestát a dostaví se i pocit hrdosti a úcty. To u leckterých pohanů spíš cítím pach medoviny a nepovedený skanzen s xichtem strašně tvrdých úmyslů, které ale nefungují. U Bathory to bylo vždy na míle daleko a patřičně působivé a hlavně uvěřitelné. Tahle deska je opravdu pagan a opravdu punk, jako všechno od Bathory, že.

// Sarapis: Jak jsem to tady viděl, hned jsem si to musel pustit. Už dlouho jsem Blood on Ice neprotočil. Je to svérázné výpravné dílo, které nemůžu poslouchat jen tak při práci, chce to klid a žádné ruchy kolem.

// Ruadek: fakt paráda, jedna z dalších poloh Bathory, jasný rukopis a hodně epický koncept…

// Garmfrost: Tuhle i jiné od nesmrtelných Bathory jedu furt a dokola. No a pořád si to skvěle užívám.

Do Shaska! - Androgyne Haarem (2002)  ochutnávka

Domácí elektro masérna, dnes už kultovní formace. K Androgyne Haarem jsem se dostal mnohem později, než když vyšlo, ale to ničemu nevadí. Vždycky mi ke štěstí stačila nahrávka Anaemische Taenze a myslím, že jsem ji jednou zařadil i tady v Ozvěnách. Tak dneska popojedeme zpátky v čase. Ono stejně jde o sympatie ke konkrétní kapele, které jsou na podobné bázi jako k Táboru radosti nebo třeba Vanesse. Jsme si souzeni. Recenze nebude.

Z dalších těles a alb vím o nových Mantar. Klasika, špinavý sludge n´roll, přehlednost, pára nad hrncem. Stejně špinaví, ale o poznání tvrdší jsou Lurk, ale sám nevím, jestli má cenu se jim věnovat na plný úvazek. Spíš to jen tak proletím. Daleko intenzivněji mě zaujalo epické zlo Slidhr, nad jehož nečistým konáním se uhihňávám jako školačka. Tuhle záležitost si budu nechávat denně ředit do jídla. Zkoušel jsem párkrát protočit Povodí Ohře, kteří kombinují tvrdší rock s blues & country a pár dalšími vlivy. Je to fajn, ale nesedí mi zpěv. Chtělo by to víc chlastu a šluků na napravení charismatu. Víc si užívám tajuplně náladotvornou kooperaci Floex & Tom Hedge - A Portrait Of John Doe, která vybudí smysly nad běžnou úroveň a nebude to otázka dvou, tří poslechů, ale hlubší exkurze. Obnovil jsem poslechy posledních dvou desek kultovních Yob, přičemž předchozí u mne převyšuje tu aktuální, ale to nic nemění na tom, že bych Our Raw Heart rád zpracoval, aby i Echoes přispěli. Jako poslední jsem si nechal blackové kaskády kanadských Harrow, jejichž EP A Fire In The Mountains sice není jejich první nahrávkou, ale moc se o nich neví, takže by mohli splňovat parametry Nedělních poslechů. Nic zázračného, ale jisté pozdvižení pro fanoušky Panopticon, Alda a dalších.

// Bhut

Daron Malakian and Scars On Broadway - Dictator (2018)  ochutnávka  naše recenze

Dlouho jsem si nepouštěl nic od System of a Down a když přišla chuť, vykouklo z internetů tohle album. Další procesy už jsem napsal do recenze takže nyní jen připomenu, že mě to baví. Ta deska je fajn.

Slayer - God Hates Us All (2001)  ochutnávka

Nejsem ortodoxním uctívačem Slayer a thrash metal rovněž není vyloženě hlavním proudem, který by se mi doma linul z repráků. Ale pro tohle album mám slabost. Možná kvůli určité nostalgii i obalu, který je naprosto vynikající. Kdysi dávno jsem sledoval hudební relaci Velká noční hudba na ČT2, kterou moderoval Pavel Anděl. Široký blok různorodých videoklipů mezi nimiž se mihl i ten z ukázky - Bloodline. Byl jsem z toho celej pryč. Do dneška rád vzpomínám, jak tenhle klipový kolotoč ovlivňoval výběr hudebního směru. Poprvé jsem se zde totiž setkal s Biohazard, Linkin Park, Amen, Marilynem Mansonem a řadou dalších. Hezký časy.

The Gathering - How To Measure A Planet? (1998)  ochutnávka

Určitým způsobem relaxační a pohodová deska. Na druhou stranu opravdu silná a rozmanitá. Tohle je totiž jeden z klenotů, na který by se nemělo zapomínat. Všechno tu má své místo a jediný přesun či zásah do kompozice by výsledek zbořil. Mám tu desku hodně rád.

// Sarapis: Zrovna nedávno mě toto album rozsekalo. Tak je to vždycky od té doby, co ho znám. Je to silná deska, plná emocí a opojných melodií. The Gathering byli tehdy ve vrcholném tvůrčím období, které trvalo minimálně deset let. A jestli to bylo někdy horší, tak jenom o malej kousíček, protože i post-Anneke éru stáčím po nemalých dávkách.

// Ruadek: Jo, rozsekává to - je to krásná deska o létajících strojích (vč CZ popisku raketového plánku v bookletu), svého času mě to fakt dostalo, totálně jinej zvuk a dodnes je ta deska prostě jiná než vše, co do té i od té doby udělali… obě CD protočit je radost

// Garmfrost: How To Measure A Planet jsem neslyšel už pěkně dlouho. S jistotou se dá ale říct, že se mi tato deska líbí v podstatě nejvíc z období zpívání slečny Aničky. Když tenkrát vyšlo, totálně jsem se do alba zamiloval a ponořil tak hluboko, že jsem neviděl hladinu. Jdu do toho znovu :)

// Victimer: Měření planety jsem v době vydání vnímal jako velký skok oproti zafixované doomové poloze kapely. Bylo to víc free. Když si to pustím dnes, je to pořád doom, jenom je víc free. The Gathering se naplno odvázali a definitivně hodili bobek na nějaké mantinely až později. Každopádně How To Measure A Planet je skvělá deska, takový první krok ze zajeté koleje číslo 2 (Mandylion, Nighttime Birds).

Horns - Czerń (2018)  ochutnávka

Konečně se vlezlo místo i pro nějakou tu novinku, takže jsem si sem tam dával černotu z Polska. Vzhledem k tomu, že za kapelou stojí pánové, kteří se mihli, či stále fungují ve výrazných pojmech polské blackové scény (a opravdu nemyslím přehodnocované Behemoth), je výsledek velmi silný. Deska s jasným spádem, přímočará a zároveň i melodická. Oni ten black prostě umí.

XIII. Století - Werewolf (1996)  ochutnávka  naše recenze

Na webu Crazy Diamond jsem si jedním dechem pročetl tamější rubriku Okovaná turistika, což je počin, který lze jen chválit. Ostatně sám jsem chtěl něco na ten způsob stlouct, ale DarthArt byl rychlejší. Inu, když jsem si pročítal o Bezdězu, padla tam zmínka o bookletu téhle desky. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak drahně dlouho jsem ji neslyšel. Takže přišla ta chvíle. Je to asi nejtemnější album v celé historii třináctky. Má neskutečně silné kompozice a strašidelnou atmosféru. Opravdu skvost tohle album a klenot tuzemské nabídky.  

// Garmfrost

Eskhaton - Omegalitheos (2018)  ochutnávka

SESSUM SESSUM SESSUM, EZEZU PULHU EMUSH…

Mare - Ebony Tower (2018)  ochutnávka

Uctívači nedotknutelných černokněžníků Mare se dočkali a po více než dekádě existence je zde dlouhohrající debut s názvem Ebony Tower. Myslím, že nebudu sám, když řeknu, že s deskou jsem už nepočítal a že se v podstatě vše odehrávalo pouze ve světě snů a přání. Nicméně, realita je jiná. Ebony Tower spatřilo světlo světa! Jalové otázce - jestli čekání stálo za to - odpovím jasně - ANO! Možná jsem čekal krapet jiný sound a tím na Ebony Tower se budu muset popasovat. Ale půjde to!

Alice In Chains - Rainier Fog (2018)  ochutnávka

Mezi tím vším zlem, co jsem v srpnu poslouchal, bylo nemálo zla jemnějšího kalibru. Nemocná Alička je na cestě k vyléčení, ale stále v ní zůstává cosi z horečnaté temnoty, kterou obkládá skvělou muzikou a výtečnými zpěvy. Nechci předcházet, ale zatím se novinka tváří jako velice povedená. Sedí mi jak po stránce hudební, potažmo pěvecké, tak se mi fakt líbí zvuk kytar. Jsou fest ostré. Nebojí se přitlačit na pilu míst dost. Ale ano, poslouchám Alice in Chains vnímám i ta místa hebká, houpavá... Nicméně Cantrellova hra je letos příjemně hard rocková, melodicky šalebná a pro výsledný dojem desky zásadní. Což jsou samozřejmě i zpěvy a vůbec všechno je zde prvotřídní, ale právě se strunami Rainier Fog stojí i padá.

Trollheims Grott - Aligned with the True Death (2018)  ochutnávka

Po patnácti letech se probrali ze snů i finští trve blackers Trollheims Grott. Píštu trve, ale tito nezmaři se nebáli do svého zla opentleného blacku vetknout industriální chlad a pořádnou porci dávivé atmosféry. Novinka se zdá být klasičtějšího ražení, ale sílu dávných časů nepostrádá. Alespoň zdání prvních poslechů tomu napovídá...

Svältvinter - Att Öde Vara (EP) (2018)  ochutnávka

Svältvinter je mladá sebranka z Trollhättanu, ale daří se jim  hned od začátku výborně. Aktuální EP Att Öde Vara je vášnivé, podmanivé, černočerné… Uznávám, že to přeháním. Kapela je teprve na začátku, určité nedotaženosti jsou znatelné, ale celkově bych řekl, že vše plně vynahrazuje divokou vášní. Jejich black jim žeru i s navijákem.

Vzhledem k tomu, že se mi do pracek dostalo čerstvé dílo i podivínů Manes Slow Motion Death Sequence, nebude to s dalším objevováním novinek tak žhavé. První dojem? Nevím, je to pěkný :D Koketuji i s novou nadílkou neskutečných Kekal Deeper Underground. Jedno je jisté, že je to parádní záležitost. Ale o co v ní jde, zatím netuším, je toho na desce hodně ke slyšení. Pěkně to válím, což? Dostatečně jsem se věnoval podmanivým Oubliette a jejich povedené desce The Passage. Ta se nese v duchu atmosférického black metalu, kde se hraje na tři kytary, hodně akustiky, mají silnou basu a ženskou za mikrofonem. Uřvaný harpyje mi normálně vadí, ale Emily mi sedí. Umí i krásně zpívat. Špatně se netváří ani black/ambientový projekt Imperceptum a jeho deska Heart of Darkness. To nepředstavuje žádný žánrový milník, ale poctivou porci mrazivých nálad. Aby toho nebylo málo, tak se mi dost pozdává norský blackový nářez v podobě kapely Nachash, jejichž debutová fošna Phantasmal Triunity sklízí služné ohlasy a vzbuzuje nemalá očekávání. Zda je naplní, je otázkou jinou, v této chvíli nedůležitou.

// Ruadek

Green Carnation - Light of Day, Day of Darkness (2001)  ochutnávka

Legendární deska o jedné skladbě, na které se vystřídá tolik motivů a geniálních pasáží, co mnozí jiní sotva dají za 10 let své hudební kariéry.

// Bhut: Ano, je to nádherný skvost, který stojí za to si připomínat.

// Garmfrost: Onehdy jsem si tu desku pouštěl a jaksi nemůžu uvěřit, že od jejího vydání uběhlo už tolik let. Nee, že ne? Je stále stejně nádherná jako tehdy a stále má co říct. To stejné platí o parádním bookletu, ze kterého fakt mrazí. A to se v srpnu počítá :)

Crematory - Illusions (1995)  ochutnávka

Legendární deska číslo dvě, která hodila “Kremáče” do první ligy. V té době nevídaný opus, Crematory jsem viděl tento rok v létě naživo, takže jsem si to velice rád připomenul.

// Garmfrost: Ty mi valíš do noty, Radku! To byly časy! :) Crematory jsou sice pořád hnusní a ta ženská nejvíc, ale tehdy uměli dělat desky jedna báseň.

// Victimer: Mně se na nich nejvíce líbí název kapely :)

Old Man’s Child - The Pagan Prosperity (1997)  ochutnávka

Deska plná překvapení. Velký krok pryč od blackového výrazu, hodně jednoduchá deska plná sněhu na větvích. Překrásný vnitřek CD balení, fotka Galderovy hlavy mi vždy evokuje kraslice. Krvavé, zlé a blasfemické, přesto kraslice. :-)

// Bhut: Hej, tak tohle jsem neslyšel pěkně dlouho. A to jsem dřív dítě starého pána poslouchal fakt moc. Pěkná připomínka.

Sundown - Design 19 (1997)  ochutnávka

Mathias Lodmalm je mužem, který toho vytvořil mnoho a já především na jeho legendární Cemetary nedokážu zapomenout. Mé velké přání je návrat této ikony gothic metalové scény devadesátek, ale zatím nic (Lords of Saturn budiž výjimkou, byl to ale pouze singl). Sundown nebyli tak dobří jako Cemetary, přesto to byl hodně zajímavý experiment na bázi elektroniky a metalu.

// Bhut: Zase ses trefil, nedávno jsem tuhle věc sehnal z bazaru a pochopitelně ji otestoval. Funguje stále dobře, ačkoliv mě to dřív bavilo asi o něco víc.

// Garmfrost: Pěkně nám hraješ, dýdžeji Radku! Moc se i kdysi líbili a když zahráli před Paradise Lost na turné k One Second, byl jsem spokojenej jak želva. Asi budu bečet :D

Sepultura - Chaos A.D (1993)  ochutnávka

Pro mne vrchol Sepultury v době, kdy mi to nejvíc sedlo. Dostatek žhavého metalu a dostatek v té době hodně slušné chemie mezi dvěma bratry, co byli v životní formě.

// Bhut: Mám tuhle desku mnohem raději než Roots, které se tak nějak těší větší oblibě. Ale ta první polovina desky je naprosto bezchybná. No a ještě bych vyštrachal pálené Chaos DVD.

// Garmfrost: Já už radši budu držet zobák. Ale nedá mi to, Chaos A.D. je doposud absolutní klenot. Jeden hit za druhým, chemie mezi hráči ještě opravdu fungovala na 100% a pořád to byl thrash! Byť hodně neotřelý.

// Sorgh: Díky Chaosu jsem Sepulturu poznal a hodně mě ovlivnila devastační atmosféra alba. Tehdy jsem se v noci bál a na brigádě v lahvárně šílel za nervních tónů Propagandy. Nejlepší věc.

// Sarapis

Redemption - Long Night's Journey into Day (2018)  ochutnávka

Zlaté hrdlo Raye Aldera je v řadách Redemption už minulostí, ale kapelník Nick Van Dyk je zdatný vyjednavač a do své kapely si vypůjčil jiné eso - Toma Englunda z Evergrey. Řekl bych, že se změnila akorát barva hlasu a tím maličko i nálada, ale jinak je Long Night's Journey into Day klasickým albem Redemption, které je ověnčeno známými postupy, které buď dlouhodobě berete, anebo necháváte ležet. Teď jde jen o to, jaké skladby se podařilo ukuchtit a jestli se příliš neředí. Po pár posleších jsem trochu na vážkách, protože mám dojem, že se Englund nepouští do větších akcí a zachovává postoj nováčka v kapele. A přece jenom vokální linky zastanou tunu práce. Takže zatím nehýřím radostí, ale ještě to chce aspoň párkrát protočit.

Spock’s Beard - The Noise Floor (2018)  ochutnávka

Také u Spock's Beard došlo k personální změně, i když ne tak citelné jako u Redemption. Uvolněný bubenický post po odchodu Jimmyho Keegana obsadil navrátilec Nick D'Virgilio, který sice v oficiální sestavě dosud nefiguruje, ale ono to nějak dopadne. S Noise Floor se zatím seznamuji pozvolna, v hlavě mi utkvělo několik skvostných refrénů a uvolněnost projevu, která je u novodobých Spock's Beard skoro už samozřejmostí. Takže to vidím dost nadějně a myslím, že si ťukneme.

Pain Of Salvation - In The Passing Light Of Day (2017)  ochutnávka  naše recenze

Na Brutal Assaultu zahráli Pain of Salvation parádní set a protože šlo z půlky o materiál z poslední desky, chuť vrátit se k ní po nějakém tom měsíci byla neodolatelná. A tak tento příběh o nezlomnosti protáčím stejně jako v době vydání pořád dokola a užívám si to. Pokud se dá hovořit o comebacku (po odklonu k rocku a následné pauze kvůli Danielově chorobě), tak tento vyšel na jedničku.

Bölzer - Soma (2014)  ochutnávka

Že bych byl také nakažen chorobou z páchnoucích podzemních pramenů Švýcar? Po výborném koncertu Bölzer na Brutal Assaultu si tělo řeklo o další bölzerovské podněty, takže jsem hrábl po první nahrávce, co mi padla pod ruku. A hned trefa. Dva songy na ploše 18 minut sice nejsou ničím neslýchaným, ale ta hudba má auru a charisma a to se počítá. Objevování díla Bölzer vzhledem k jeho rozsahu nezabere mnoho času, ale následky zanechá trvalé, to jsem si jist.

// Sorgh

Manes - Slow Motion Death Sequence (2018)  ochutnávka

Alice In Chains - Rainier Fog (2018)  ochutnávka

Jak už psal někdo výš, já je taky poslouchám víc v pozdním období, tedy až po jejich kultovní roli v grungeovém hnutí. Sedí mi jejich vyzrálost a klid. Poslední dvě a hlavně tu starší z nich poslouchám často a tak doufám, že nastavený kurz pokračuje. Zatím to vypadá, že jo. Ejchuchů...

Decapitated - Organic Hallucinosis (2006)  ochutnávka

Hovadská záležitost se slabším zvukem, ovšem jinak další kapitola umělecké řízkárny.

// Symptom

Depeche Mode - Songs Of Faith And Devotion (1993)  ochutnávka

Číslo jedna?

// Victimer: U mě trojka :) (v rámci diskografie DM)

Wayfarer - World's Blood (2018)  ochutnávka  naše recenze

Americký black-metal s příchutí westernu? Neurazil ani nenadchnul, zkuste ho taky.

Tenhi - Saivo (2011)  ochutnávka  naše recenze

Saivo je oříšek, který se mi až na několik světlých míst nepodařilo rozlousknout.

Red Apollo - The Laurels Of Serenity (2018)  ochutnávka

S novinkou od německé post-hardcorové úderky se známe zatím jen krátce, ale myslím, že budeme kamarádi.

Puscifer - Conditions Of My Parole (2011)  ochutnávka  naše recenze

Zastavení u tohoto památníku elektronického rocku mohu jedině doporučit.

Daron Malakian and Scars On Broadway - Dictator (2018)  ochutnávka  naše recenze

Nalijme si čistého vína... už to zkrátka není, co to bývalo.