Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Mirrors For Psychic Warfare - I See What I Became (2018)  ochutnávka

Sanford Parker a Scott Kelly na svém druhém albu, které vám logicky zapadne do hlavy, pokud máte rádi třeba Corrections House. Případně deprese jakéhokoliv druhu. I See What I Became je na bandcampu otagováno trochu záhadně jako folk a United States, což je krycí manévr pro deprivaci většinově elektronickým zvukem, který nemá za cíl zvednout náladu. Je to dobré.

// Victimer: Tohle ano, výborný tip. Hned jsem si opatřil a s lehkým svědomím těžce drtím. Rozhostilo se ve mně zlostně vypravěčské blaho.

 

The Pineapple Thief - Dissolution (2018)  ochutnávka

Moje poslechové zkušenosti s The Pineapple Thief vždycky začnou u toho, že tahle kapela rozhodně stojí za pozornost, aby následně přešly k poznání, že je to příliš soft, a skončily u toho, že něco na tom být musí. Je to komplikovaný vztah umělecky silné kapely na jedné straně a fanouška, co vyžaduje aspoň špetku důrazu, na straně druhé. Album Dissolusion si netroufám posuzovat v rámci diskografie, tak hluboko můj rozhled nesahá, nicméně se k němu poslední dobou vracím celkem často. Možná i kvůli jeho velmi příjemnému zvuku, který jde hodně proti trendu doby a je takovým malým zjevením. Díky aspoň za to.

// Sarapis: Mám to dost podobně. Jsou soft, někdy až moc a bez šťávy, jenže od té doby, co je s nimi Gavin, nelze je jen tak přehlížet. Takže je sleduji a postupně docházím k tomu, že to má smysl.

 

Sumac - Love In Shadow (2018)  ochutnávka

Této kapele Aarona Turnera (ex-ISIS) jsem se věnoval docela dost, obě předchozí desky - The Deal (2015) a What Once Becomes (2016) - dopadly až do recenze, ale navzdory tomu mám pořád dojem, že něco důležitého, nutného k pochopení, mi stále uniká. Sumac je hodně nekonformní svět roztříštěného kytarového zvuku a s postupem doby jakoby vnitřní Turnerovi démoni nabývali na síle. Novou desku jsem poslechl zatím jednou a trochu sbírám odvahu zkusit to podruhé.

 

Besra - Anhedonia (2018)  ochutnávka

K téhle nahrávce běžela docela slušná mediální masáž, vzduchem létaly pojmy jako Cult Of Luna, ale ve výsledku mám dojem, že jejich muzika je jen taková trendová záležitost stejně jako ten vousatý hošík na obalu. Originalitou neoplývá ani jeden. Z jednoho kouká uhlazený francouzský lazebník, jakých na ulici potkáte moc, z druhého ti zmínění Cult Of Luna. Nezdravě. Nebýt toho, jde o docela dobrou post-metalovou desku.

 

Beastie Boys - Licensed To Ill (1986)  ochutnávka

Tihle tři drzí smradi dali v roce 1986 dohromady desku, která se zapsala do historie a kterou tehdy magazín Rolling Stone nadepsal v recenzi Three Idiots Create a Masterpiece. Byla to provokace a byl to plivanec do obličeje všem, kdo měli odvahu ten obličej nastavit. Pro mě klasika. Klasika naprosto zásadní.

 

V součtu bylo září měsícem velké hromady muziky, na kterou zbyla malá hromádka času. Celkem bedlivě jsem vyčkával novou desku A Storm of Light a stejně tak bedlivě ji naposlouchával. Určitě z ní mám lepší dojem než z desky předchozí, ale současně se pořád nemůžu zbavit pocitu, že se až příliš snaží strefit do výrazu alba As The Valley of Death… Přesto postupuje do druhého kola. Podobně dobře je na tom nové album Branta Bjorka, které má sice ambice vyhrát přebor v kampani MeeToo, ale ruku na srdce, kdo někdy neplácnul ženskou přes zadek. Já jo.

 

Následuje dlouhá čekací fronta (fakt už dlouho tak dlouhá nebyla), takže aspoň heslovitě, ať víte, na co se velký Jirka D. těší haha. Takže jednak Mudhoney, jedni z posledních skutečných dříčů grunge scény. Album poctivě staženo, nachystáno na první polibek. Podobně jsou na tom Riverside, u kterých nečekám velká překvapení, ale stejně tak se těším na trochu té polské skromnosti. S novou deskou jsou tu The Ocean (ano, PŘESNĚ TI THE OCEAN!), takže i tady se chystám najít prvního trilobita a strčit si ho do trenek. Stáhnul jsem si nové album od Joe Bonamassy, což je rock pro velký kluky, a stáhnul jsem si taky novinku A Forest of Stars, což je zase něco jako black pro ty, co nemají rádi klasický black. No a úplný závěr? To jsou nové desky od Cypress Hill (bacha hip-hop, vole) a Therapy?, takže zase něco pro starý páky. Je toho fakt moc a na obzoru Dead Can Dance.

 

---

 

// Victimer

 

A Storm Of Light - Anthroscene (2018)  ochutnávka

A Storm Of Light se drží svého specificky zabarveného post metalového kopyta, volně navazují na předchozí desku Nations to Flames a přitom ctí své kořeny. Suchopárně exkluzivní monument As the Valley Of Death… zůstane nepřekonán, to je jisté. Na to je Anthroscene, stejně jako jeho předchůdce, na můj vkus až moc vyumělkované, futuristicky povolné a poslechově nenáročné. K detailnějším soudům ale ještě pár dní chybí...

 

Atrium Carceri - Codex (2018)  ochutnávka

Jednoznačně jedna z dark ambientních událostí roku. Atrium Carceri je na úplné špici žánru a žádná jeho deska zatím nezklamala. Stejným osudem si prochází také Codex. Album, které poodhalí samotné nitro člověka a jeho představivosti, jeho temnější stranu. Pro mě osobně téměř dokonalé psychologické cvičení, velmi vhodné ke zlepšení sebeovládání. Obrysy se rýsují, recenze bude.

 

Nadja - Sonnborner (2018)  ochutnávka

Nové album Nadja si dělím na dvě půlky. První obstarává půlhodinový první song, který se táhne jako sliz a těžce oddechuje a tu druhou pak zbytek alba. Na poměry kapely agresivní, hlučně intenzivní a hypnoticky zlostný. Krátké a úderné skladby, které vyhledávám podstatně častěji jak úvodní rozteklou disharmonii.

 

Infernal Coil - Within A World Forgotten (2018)  ochutnávka

Neúprosná záležitost z experimentálního kabinetu metalové výuky Profound Lore. Hustá a rychlá smršť, které se vymyká skladba 49 Suns, jenž do tvorby kapely implementuje další polohy a otevírá nové portály. Jedna z věcí, která umí zašlapat pod zem. Vyzdvihuji také logo a obal.

 

Pantheist - Seeking Infinity (2018)  ochutnávka

Pantheist se vrací ke kořenům. Ke kombinaci funerální a silně atmosférické polohy doom metalu. Pryč je vzdušné a progresivní eponymní album, na kterém byla kapela ve jménu evoluce sebe sama nejdál. Dnes jsme zpátky u hrubých vokálů a těžkých kytar. Dobrá volba? To se teprve uvidí. Zde mě design obalu a logo naopak nebaví vůbec...

 

A Forest Of Stars - Grave Mounds And Grave Mistakes (2018)  ochutnávka

Speciální kapela, která nenahrála slabé album a není jím ani novinka. A Forest Of Stars si udržují svůj aristokraticky pokrokový status vyšinutého black metalisty, který je někde na půl cesty mezi prvotřídně upraveným zámeckým panstvím a ústavní léčbou psychických nemocí. V tuto chvíli si nejvíc cením originálního projevu a schopnosti svým skladbám neustále vdechovat dost života a zajímavých řešení, než aby se polovina z nich jen vezla. A Forest Of Stars mají zvláštní dar a jsou to navíc gentlemani na úrovni. Kapela, která je v mém vnímání současné metalové scény mezi hrstkou vyvolených, kteří diktují tempo. K samotné duši Grave Mounds… později.

 

Orbital - Monster Exist (2018)  ochutnávka

Album, které jsem si vybral, abych poněkud zaoblil ty ostré kytary, hrany a ataky z řad zmíněných kolem. Orbital dali po letech dohromady působivou kolekci skladeb, která na rozdíl od pár předchozích alb jde pod kůži. Tahle elektronika ano, navíc skvělé odreagování.

 

Anaal Nathrakh - A New Kind Of Horror (2018)  ochutnávka

Cesta Anaal Nathrakh je během posledních let jasná. Zpřehlednit ten kanál, prohnat jej větší porcí elektroniky a mršit ve vší zvrácené přijatelnosti dál. Dvě, tři poslední alba mne příliš nechytla, o to víc se mám k novince, kde zní některé věci hodně choře a s hodně dobře vymyšlenými industriálními kopanci do ksichtu. Ještě jsem ale nenašel východisko, trochu se ztrácím, protože jsou tu skladby, co zabíjí a pak taky pár, co překvapí jen ztěží. Já se ven ale dostanu!

 

Nechci zapomenout ani na Voivod, jejichž deska The Wake je venku sotva pár dní. Ač odchován alby s Erickem Forrestem a obeznámen s tím, jaké jsou rozdíly spočívající mezi oběma polohami Voivod, The Wake je album, které mě nesmírně baví zkoumat. Psychedelicky metalový progres se zbytky thrashe, ale vlastně spíš taková trochu výstřednější pohoda, na kterou si strašně rád zvykám. Jsou to mazáci a obal je (jak je u Voivod zvykem) fantastický. Dost jsem se namočil i do black metalu, kdy za všechny budu jmenovat poslední alba Spectral Wound, Enslaved (ano, přesně po roce jsem si s Grutlem promrskal E), Darvaza, Manii nebo Azaghal. Největší spoleh je stejně na starobyle progresivní Nory… Nenechal jsem si ujít ani novinku Conan (Existential Void Guardian), ale nefunguje u mne tak dobře jako minulá deska a vzájemné sympatie jsou si mnohem dál, než bych chtěl. Špatná nebude, ale ničím mne nefascinuje, nevytáčí ani nehezky nestírá. K Madder Mortem mám poněkud chladnější vztah odjakživa, a to i poté, kdy mě na jednom ze starších Brutalů dokonale odrovnali nesmírně energickým setem. K novince jsem zatím jen přičichnul a nějaký čas si dám ještě pauzu, nejsem připraven. Z elektroniky jsem si k Atrium Carceri přidal nové EP Aphex Twin (Collapse EP), ke kterému chodím vždy za dlouhých nocí, kdy je na podobné věci nálada. Návraty k Amorphis, Jacku Whiteovi a Rammstein beru spíš jako balanc k výše uvedeným interpretům. Hlavně to nemlátit jednostranně a déle než je třeba - to je moje krédo :)

 

---

 

// Bhut

 

Limp Bizkit - Significant Other (1999)  ochutnávka

Sice jsem u nich začínal na Hot Dog, ale tahle deska mě zpětně dostala snad stejnou měrou. Naprosto prvotřídní nu-metal, kterému nechybí odvaha, nápady a pestrost. Hostování mistra Davise z Korn pak není nic, co bychom měli brát jako zjevení. Prostě ta scéna spolu dokázala komunikovat. Ani nevím, jestli takový žánr dneska ještě frčí… spíš asi ne, ale svého času byl tohle kult. A já k němu ty sympatie chovám stále a pořád si to dokážu náramně užít.

// Jirka D.: Pro žánr zásadní album, které mám raději než následné Hot Dog… Tehdy LB hráli ještě tvrději, ale oproti debutu už s jasným tahem na komerční úspěch, což neberu jako negativum, prostě to tak bylo.

 

Catamenia - Halls Of Frozen North (1998)  ochutnávka

Tohle je správný úkaz kapely, která vždycky stála v pozadí, ačkoliv ze sebe dokázala vymámit zajímavé věci. Finští lykantropové Catamenia se přeci jen nejvíce předvedli na této debutové práci. Pak už to bylo takové na střídačku, až to celé nějak upadlo a můj zájem o kapelu stejně ochabl. Asi za to může ušní odklon od klávesových blackers. Ale stejně mě ta jejich pompézní hra na zimu moc bavila. Rozhodně proto, že byla uvěřitelná a snad až hmatatelně skutečná. Však právě ukázka je skladbou, která mě za ty roky neomrzela ani o píď.

 

Drom - Tady Bůh není (2018)  ochutnávka  naše recenze

LP verze je moc hezký kousek do poličky. Ale o tom album v prvé řadě není. Není to ani o Bohu, což náležitě dokládá Třískův monolog použitý z fascinujícího snímku Šílení. Tam se to vůbec hemží všelijakou filozofií, až na konci filmu divák vlastně netuší, kdo je to ten šílenec. Nicméně Drom ve svých textech hovoří jasně a vědí, kdo je to ten šílenec. K LP skvěle poslouží četba knihy Tábor smrti Lety, nebo jak je ten titul správně. Kdysi jsem tuhle publikaci koupil od Thalidomide (jestli si to dobře pamatuji)... ale to není podstatné. Proč vlastně pořád odbíhám od hudby? Takže za mě jedna z nejlepších nahrávek za letošní rok v naší republice. Závěrečné kousky (čili strana B) jsou opravdu perfektní.

// Jirka D.: Za mě zatím taky jedna z TOP letošních CZ desek.

// Victimer: Ano, Drom určitě zabodovali. Musím se k albu ještě vrátit, poslední poslechy už jsem šidil...

 

Raven - All For One (1983)  ochutnávka

K narozeninám jsem od svého taťky dostal toto dobové LP lisované někde v Itálii. Hudebně to dneska asi těžko osloví, ale chápu, že ve své době to muselo mít správnou sílu a šmrnc. Jakožto obdarovaný k nahrávce mám jiný vztah, jednak si ji vážím jakožto dárku a jednak si ji vážím, že mi ji předal táta, čímž mi dal kus sebe a svého vkusu, který mu byl v dané době blízký. Bavíme se tu o osmdesátých letech, kdy se u nás takováhle muzika sháněla velmi bledě. Natož v našem pohraničí. Ale dařilo se, takže tenhle lis se dostal i na úpatí železné opony. Dnes to zní dost archaicky a jediné, k čemu bych hudbu výrazně připodobnil jsou Accept. Však se také o produkci desky postaral sám Udo. Zkrátka klasický rukopis NWOBHM kapel, takže nostalgie, kus dědictví a přesto poctivé řemeslo správného heavíku.

 

Těch poslechů bych tady mohl vysypat mnohem víc, ale nějak není čas. A co si budeme nalhávat poslední dobou není ani chuť psát. Svět je až příliš turbulentní a hektický, než by si člověk občas přál a veškeré snahy o zpomalení a tendence nepřipouštět si to tolik k tělu, někdy vyznívá dost naivně a jeví se jako nemožná cesta. Ale všeho dočasu. Vždy se najdou momenty, které dokážou, byť na moment, hlavu rozptýlit, aby z toho všeho jedinec nezešílel. K tomu nám dopomáhej Cultes Des Ghoules, A Forest Of Stars, Windhand, War For War a další...

 

Pivní okno   Jestli jsem delší čas nějaký pivovar podceňoval, nebo snad lépe řečeno, přehlížel, byl to právě Zichovec. Pravda, sem tam jsem si od něj dopřál nějakou tu sezónní specialitku a chuťovku, ale teprve nyní jsem se rozhodl jej podrobit trochu hlubší analýze. Za prvé za to může letní návštěva jeho domácích prostor, které mě přímo dostaly a za druhé ta pestrost nabídky je něco, co mám prostě rád. Jasně, v reklamě na Gambrinus se dozvíte, jací jste idioti, když vám nestačí prostě jen pivo a že všechno ostatní jsou vlastně blbosti pro kretény. Ale my přeci nejsme žádní Gambrinus die hard fans, takže proč se spokojit s něčím tabulkově oblíbeným, když můžeme experimentovat. Nicméně ze všech těch laskomin bych nejraději vypíchl Sour Passion Fruit, což je pivo, které skvěle dostává svého názvu. 1) je to skutečně lehký kyseláč, 2) ovocná vůně a chuťová vyváženost je akorátně citelná, 3) jde o 12°, což je dostačující síla pro daný styl a 4) je to opravdový zážitek a skutečné potěšení. Zichovec prostě umí a tyhle piva mám rád, ačkoliv jsem asi pitomec, tedy dle konzumní společnosti G (reklamu na toto pivo jsem viděl u našich v televizi, sám TV nesleduji, ale reklamy jsou prostě všude a tahle mě přišla vážně tvrdá. Ale vtipný je fakt, že se tak velký pivovar snaží špinit snahy všech menších sládků, navzdory tomu, že na malé pivovary reklamy existují jen v ústním podání, krom létáků apod. Čeho pak se asi markeťáci v Plzni bojí?).     Libocký pivovar je takový standard. Slušná kuchyně, zemité pivo a příjemná obsluha. Na zadek vás to vyloženě neposadí, ale rozhodně nebudete mít potřebu jej odtud zvedat dřív, než je čas příjemného večera a to klidně až do zavíračky. Takže pohoda a celkem solidní pivo.   Štiřín (aka Magnát) na oko působí přeplácaně. Cítíte tu kus staré školy hospodské a kus snahy jít s dobou. Vše se pak tak nějak tluče. Na mysli mám zejména interiér. Zdejší kuchyň je vyloženě průměrná a i na tomto bodě stojí s mírným balancováním, ale průměr ještě nikoho nezabil a neurazil, přesto se toto slovo dokáže v jistých mozkovnách uchytit jako něco degradujícího. Pivo už je však horší. Ne, že by to byl vyloženě nějaký průser, ale do průměru mu chybí pár lehkých krůčků. Lít do kanálu bych to nedokázal, ale do sebe po delší čas rovněž ne. Pro sebe si pak nechám zážitek z WC… no, uklízečka by zkrátka mohla občas projít i kabinky… zejména po zjevně bouřlivém večeru (byl jsem tu na oběd).     Říčany jsou nedaleko výše zmíněného pivovaru a hned je vidět změna po všech stránkách. Jasně, tenhle pivovar je tu dost nově a na určitých detailech je to pořád vidět (třeba nevyužité a nedodělané vitrínky uvnitř restaurace. Naproti tomu, styl servírování, sjednocení architektury a další drobnosti dělají z návštěvy pomyslný honosnější dojem. Ano, je to i pořád klasický malý pivovar s víceméně běžnou nabídkou, ale pocitově máte dojem něčeho vzácnějšího. A o tom to také je. Pivo tu vaří skvělé, takže není nač lamentovat.   Do pražských Počernic vede z mého bydliště cesta dlouhá, ale povedlo se sem konečně zavítat. Opravdu velkorysý a zajímavý prostor bude něco, co vám utkví na dlouho v paměti. Pivo už se chýlí ke klasické lehce nadprůměrné nabídce široké škály současníků, ale dát si ho zde je fajn. Toho času, jsem sice seděl na zahrádce, ale i ta má své kouzlo. Nemůžu říct, že bych vyloženě toužil po další návštěvě, ale další příležitosti se vyhýbat nebudu.     Do Prahy přijela kamarádka na jakési školení, a tak jsem ji a ještě jednu další (a také paní Bhutovou) vzal na malou procházku po profláklé Královské cestě… nebo něco na ten způsob. Zkrátka od Prašné brány až ku hradu. Cestou nějaká ta večeře na Kampě, kde si slečny pomlaskávaly nad báječným Únětickým ležákem. Výhled od hradeb jsem hodlal slavnostně zakončit v blízkém stylovém pivovaru Strahov. Pravda, zdejší produkce není nejklasičtější, takže milovníci ležáků mohou trochu tápat s výběrem, nicméně zdejší IPA mi vždy lahodila. Dámské osazení už nadšení pozbylo a já pochopil, že tyhle kousky už jsou prostě na jiné patro (třeba na to moje, že ano). Přesto musím uznat, že zdejší stout jsem čekal o něco zázračnější a i ta IPA bývala chutnější a voňavější, pokud mě paměť nešálí…   A na samotný závěr nemohu nezmínit báječný pochod rodnou Šumavou v samotném závěru měsíce září po boku svých letitých přátel, které znám už od mateřské školy. V batůžku toho bylo dost, ale pod komínem jsme si dali akorát vynikající Kvildu a večer domácí Kašperky. Ale to Kvildské pivo má v sobě něco, co jinde nenajdete. Je to taková horská přirážka v dobrém slova smyslu. Něco víc, než jen výtečný ležák s nádherně plnou chutí a vůní. Tady jste zkrátka doma. Mluví ze mě trochu to patriotství a snaha bránit lokální značku, ale ty nepopsatelné pocity, co tu vždycky mám a ta fajn příležitost se zase s partou sejít a neřešit svět za hlavou… to je jednoduše paráda.

 

---

 

// Garmfrost

 

Dysylumn - Occultation (2018)  ochutnávka

Occultation evokuje svým charakterem spíše islandskou scénu s veškerou svou zvrácenou aurou než domovskou francouzskou. Líbí se mi, že se Dysylumn nebojí spestřit svoji tvorbu šamanskými rytmy, extrémní náklep problesknout valivou melodií... Tato deska je teprve druhou nahrávkou kapely, ale už překvapuje hráčskou i tvůrčí vyspělostí. Ač se jedná o extrémní styl, nutno přiznat, že se Dysylumn vyhýbají jakýmkoli mantinelům a s písněmi si hrají.

 

Xoresth - Vortex of Desolation (2018)  ochutnávka

Ke Xoresth mě váže noční poslech, který mě upoutal do svých temných osidel na pěkných pár pokračování. Už nikdy se nebudu dívat na svět stejnýma očima. Zlo valící se z pochmurné trojice kompozic je obzvláště chorobné… ale lahodně omamné...

 

Liber Null - I - The Serpent (2016)  ochutnávka

Velice vytížený bubeník Thorns spojil před časem své síly se zpěvákem Frostmoon Eclipse Psaalmem a stvořili velice zajímavé album I - The Serpent, které se nese ve velice agresivním stylu á la Marduk. To znamená špinavost, masakr, ale i silná atmosféra. Od doby, kdy album vyšlo, uteklo pár let a následovník nikde, což je škoda. Dal bych si pokračování.

 

Darvaza - Darkness in Turmoil EP (2018)  ochutnávka

Ďábelský projekt Darvaza vydali letos třetí z řady EP. Temnota v turbulencích je epický raw black jako řemen. Wraath skučí jako ďábel, který posedl celé dílo. Thorns se vycajchnoval. Jeho kytary s basou jsou výborně přímočaré a ostré jako řemen. Každé další EP je lepší než to předchozí. Tohle švihá a svíjí se jako lapená šelma...

 

Altar of Perversion - Intra Naos (2018)  ochutnávka

Ač je Altar of Perversion starou kapelou, je moje setkání s ní letos nové. Intra Naos by mě zřejmě minulo, nebýt náhodného přečtení recenze na Sicmaggot. Došlo mi, že mi uniklo cosi důležitého a že to i s ohledem na krutou stopáž bude na hodně dlouho, než to celé vstřebám. Intra Naos je dvouhodinová epická jízda, kde není nic zadarmo. Chladný a výpravný black bez příkras, toť Intra Naos a italská legenda Altar of Perversion. Po pár posleších nemám moc jasno, jen v tom, že mě album nesmírně baví.

 

Mimo jiné jsem se těšil i na novou desku Deicide Overtures of Blasphemy. Těšil jsem se předčasně. Jalové odrhovačky jsou pouhou parodií na kdysi převelice zajímavou partu. Někdy je opravdu lepší skončit zavčas. Naopak mi sedla novinka Krisiun  Scourge of the Enthroned. Tam vše šlape jak má. Pozvolna se nořím do čerstvé flákoty od Cultes des Ghoules Sinister. Na bližší soudy musím ještě počkat, ale zdá se, že se pokračuje tam, kde skončilo před dvěma lety Coven, or Evil Ways Instead of Love. Jsem ve stavu oťukávání se s novými počiny A Forest of Stars, Anaal Nathrakh a Riverside. O těch ale až někdy příště...

 

---

 

// Ruadek

Between the Buried and Me - Automata II (2018)  ochutnávka

 

Tahle parta na to vždycky měla, tvořit něco víc. Něco nadstylového, co přetrvá. Jen bylo třeba čekat, kdy tito techničtí cvoci opustí i ty poslední mantinely stylu a rozlétnou se do kraje. Dvojice Automata je neskutečný náhul, v podstatě není možnost jak tohle popsat rozumným způsobem. Velice technicky vypiplané skladby, které jsou z principu jednoduché, ale jejich základ je technicky onanistický a přitom to má jasný řád. Jasný refrén a jasné mezihry. Současnou polohu BTBAM lze přirovnat snad k Pattonovi a jeho Mr. Bungle v nespoutanosti a originalitě. A v technice hraní jako něco příbuzného k Dream Theater. Jedna z progresivních desek roku 2018.

// Jirka D.: Na můj vkus zase až moc vypiplané album. Tuhle kapelu respektuju stejně jako zmíněné Dream Theater, ale moc často neposlouchám.

 

Eurythmics - Sweet Dreams Are Made Of This (1983)  ochutnávka

 

Legendární deska od dvojice, jaká vešla se svou muzikou do dějin. Nádherný zvuk osmdesátek rozeznáte na sto honů, že tohle byla teprve druhá deska je až k neuvěření. Britové mají mnoho kapel, které stojí na stohy textu, tohle je jedna z nich.

 

King Crimson - Discipline (1981)  ochutnávka

Další legenda svého stylu, opět UK a opět něco, co by vydalo na větší knihu. Legendy, které dodnes nelze napodobit, králové disharmonií a hodně zvláštních kejklí. Tohle jsou úplně jiné osmdesátky, než jaké předváděla “ta Lenoxová” a přitom je obojí unikátní.

 

Trent Reznor - Quake (Game Soundtrack) (1996)  ochutnávka

Časy, kdy jsem u této děsivé muziky trávil noci, jsou dávno pryč. Že si to po určité dekádě dávám zase a zase, to prostě nějak patří k věci. Reznor prý tohle složil se zhuleným Twiggym, nakonec proč ne. Je to jeden z nejlepších herních soundtracků všech dob, a ač se ID Software snažili u všech dalších pokračování nějak “navázat” na industriální peklo rozpoutané u jedničky, nepovedlo se to. Tak jako se nikdy nepovedlo zopakovat design úrovní této slavné hry. U zrodu této hry doslova tekla krev, tým makal na hranici přežití bez výplat, po vypuštění do světa to většina týmu vzdala a mozek designu dodnes kariéru už nenastartoval (Daikatana). Snad i proto tento pekelný soundtrack výborně pasuje k dílu, co vešlo do dějin.

 

The Vintage Caravan - Gateways (2018)  ochutnávka

 

Hard rocku, toho moderního (lépe řečeno nahraného v současné době), moc neposlechnu. Ohlížím se do minulosti, protože mám nadále pocit, že vše již bylo řečeno. Tohle je výjimka, která netvoří pravidlo, deska ale rozpoutala zajímavé ohlasy a musím uznat její vysokou kvalitu. Fakt paráda.

 

---

 

// Sarapis

 

Michael Romeo - War of the Worlds, pt. 1 (2018) ochutnávka

Nebýt této desky, tak jsem vlastně v září neposlouchal nic nového. V určitém smyslu ale ani War of the Worlds nepřináší kdovíjakou čerstvost. Zjednodušeně řečeno tu máme další album Symphony X dle zavedeného mustru. Znatelný rozdíl spočívá jen v tom, že mikrofon netřímá Russell Allen, nýbrž Rick Castellano, který je prozatím ne moc známou entitou, ale soudě dle jeho výkonu to jistě není setrvalý stav. Sakra, nějak moc záporů...Přitom album War of the Worlds zní dost dobře na to, aby je fanoušci Romeova umění rychle přijali za své. Nechybí strhující instrumentace, filmová atmosféra ani silné melodie a střelhbitá sóla. Za mě dobrý.

 

The Devil’s Blood - Come, Reap (2008)  ochutnávka

A už jsem u těch vzpomínek a návratů. Selimu Lemouchimu nechť je země lehká, už to jsou více než čtyři roky, co se rozhodl to ve svých třiatřiceti zabalit. Jeho odkaz ale nezmizel, rozbaluji ho často, ať už skrze výborný debut The Time of No Time Evermore (2009) nebo toto předcházející EP Come, Reap. The Devil's Blood byli jedineční a autentičtí, na jejich okultních a staromilských snahách jsem nezaznamenal jedinou křečovou žílu. A s přibývajícími roky se velikost kapely jenom potvrzuje.

 

The Gathering - If_Then_Else (2000)  ochutnávka

Mám pocit, že se o tomto albu The Gathering moc nemluví. Zřejmě za to může nevděčná pozice po majstrštyku How to Measure a Planet? (1998) a taky drobný náznak přešlapování. Přece jenom následující Souvenirs už bylo někde jinde. Přesto si k If_Then_Else čas od času nacházím cestu a procházím se zasněně. Vždyť album obsahuje pecky jako Rollercoaster, Amity nebo Saturnine, bez kterých by byl život o kus chudší. Když hrála Anneke Saturnine před pár lety naživo se svou kapelou ve Zlíně, rozebralo mě to na atomy. Takže kdepak ty věci, If_Then_Else brat!

 

Steeler - Undercover Animal (1988)  ochutnávka

Uff, metalový středověk. Kapela, ze které se později vyloupl Axel Rudi Pell a nastartoval svou dosud neúnavnou kariéru plnou utahaných balad. Steeler udělali do světa jen malinkou díru, ale když mě chytne mlsná a mozek žádá pohotovostní režim, Undercover Animal to jistí. 

 

---

 

// Sorgh

 

Kylesa - Static Tensions (2009)  ochutnávka

 

Korn - Issues (1999)  ochutnávka

 

 

Krisiun - Scourge Of The Enthroned (2018)  ochutnávka

 

 

Sumac - Love In Shadow (2018)  ochutnávka

 

---

 

// Symptom

 

Liam Gallagher - As You Were (2017)  ochutnávka

Rock'n'roll star je zpět a ve formě!

 

The Mills Brothers - The 1930's Recordings (2000)  ochutnávka

Známé i zapomenuté jazzové perly v podání pamětihodného vokálního kvarteta.

 

Depeche Mode - Playing The Angel (2005)  ochutnávka

Dobrý společník k začínajícímu podzimu jehož tvůrce netřeba představovat.

 

Joe Bonamassa - Blues Of Desperation (2016)  ochutnávka

Blues-rock energický, blues-rock melodický, prostě takový, jaký má být. Joe jede bomby!

 

David Bowie - Blackstar (2016)  ochutnávka  naše recenze

Přes všechen ten patos v pozadí mě poslední deska malého/velkého Davida Bowieho hudebně příliš nezasáhla, třeba příště.

// Victimer: Ty jeden :)

 

Myrkur - Mareridt (2017)  ochutnávka  naše recenze

Na první pohled slibuje folkový black-metal mnohem větší jízdu, než jakou ve výsledku předvede.