Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

   PORENUT - Manifest

   black metal // Nomad Sky Diaries
   7“ lathe-cut vinyl
   bandcamp // facebook

Chci-li zmizet beze stopy, nebudu se v řece topit - uložím svou kůži línou na dno vany s kyselinou.

Tak ve své básni praví J. H. Krchovský, od kterého si Porenut text vypůjčili. K Porenut chovám respekt. Je v nich ta správná špína, frustrace, lihové koma a honosně bující posedlost primitivností. Black, jak má být. Black s něčím, co jej činí přitažlivějším, než tupé stádo na dohled. A nadhled, který stádu chybí, neb na něj nemá inteligenci. Porenut si cením, mám je ve svém povědomí zavěšené k porážce výš, než bývá v podobných případech zvykem.

I když podobných... Asi jen tím stylem, jinak Porenut vnímám odděleně, jinak, jako svojskou, manifestující úderku. Čtveřice Neviem Nepoviem, Smutná Breza, Neplex a Svjatogor nahrála trojici skladeb, kterou vydala pod názvem Manifest. S jedním textem vypomohl Krchovský, s jednou inspirační vložkou německé zlo Luror (z alba The Iron Hand of Blackest Terror) a s masterem přiložil ruku k dílu Guldur.

Debilnosť rýmov sa vyčerpáva, tekutý mozog scelí káva. Červivé jablko jak naschvál padá, samozrejme, jeb do pohára... Kurva!

Manifest vyšel jako vinyl singl v limitovaném nákladu 44 kusů, je to hezký kousek do sbírky, raritka. Hudebně jsem dostal přesně, co jsem chtěl. Krátká, intezivní a surová černota, ze které jde tak trochu jiný pohled na odvrácenou stranu dobra.

Vždy keď sa sladká letargia dostaví, život už nejakú pičovinu pripraví, aby ťa stiahol z tej dráhy, po ktorej si si krúžiť chcel.

Tento způsob podzemního manifestování zdá se mi velice zdařilý a mám pro něj speciální zalíbení. Je to absurdní a absurdním to zůstane. Chlív, který poukazuje na svou špínu s charismatickou noblesou hoven. Jen tak dál!

   SEMAI / 777 BABALON split

   drone / industrial / dark ambient // SKY025
   CD in DVD digipack
   blog // bandzone // bandzone // facebook

Také společná nahrávka hlučícího Hastura a 777 Babalon mi udělala radost. Až na kost. Je to z jedné strany industriálem podporovaná vize konce světa, kdy ruiny domů, cest i nadějí provází tvůj pohled ven z úkrytu. Přeživší je prázdný a odkázán na pochod zničeným všeho co znal a vnímal. Je to pryč a je to nenávratné. Průvodcem budiž Hastur a jeho zrezivělé dítko Semai. Ze strany druhé jsou to typické plochy vedoucí až někam do universa, hypnotický dojem vyprahlosti, za kterým se skrývá něco víc, než vyprahlost sama.

Tři skladby jsou v režii jihlavského podzemí, jedna je postavena na bázi kooperace obou těles a poslední veledlouhý exkurz spadá do náruče 777 Babalon. Only for fans of experimental and avantgarde electronica. Asi tak. Každý další může trpět a nemít dostatek shovívavosti pro podobně lomozící záležitost, v jakékoliv fázi svého zvěstování hluku se momentálně nachází. Kdo se v minoritně pospolné společnosti nějaký pátek pohybuje, má dar věčné představivosti a dlabe na zaběhlé rytmy, ten je zde jako doma. Svou samotu má obehnanou hradbami, jeho zámkem jsou ruiny a jeho nejlepším přítelem dalelkohled a vlastní mysl.

V obou případech splitka lze jasně vypozorovat, jak jsou si oba projekty navzájem vzdálené a přitom blízké. Oba pak lze nazvat jak jedny z lídrů podzemní elektronické scény a očekávat, že jejich materiál splňuje status spolehlivosti. V The Lake of Dust and Ashes zní Semai skoro jako Godflesh a já jsem u vytržení. Je to přesně ten typ zbídačené formy industrialu, ze kterého jde strojnická síla i utrpení a strohost. Je to jako mezipřistání mezi styly, nižší forma existence, bez které to mezi ruinami nejde. Jako rypadlo, kterému chybí podstatná část vybavení a přesto stále hrčí a vysílá signály z hlubokých dolů. Aby se vědělo, že tam je. Že jsme všichni na konci cesty.

777 Babalon na to jdou také po svém a jejich styl se neustále prohlubuje a víc a víc mne vtahuje. Musím se přiznat, že chlad Semai mám raději, ale dnes už to není o nějakém rozdílném pohledu na oba interprety. Jsou spojeni a tak je i chápu. Většinu nahrávek 777 Babalon jsem měl příležitost slyšet a rád nyní prohlašuji, že jejich tvorba má dar obohacovat. Ano, jde o mysl a onu představivost. Jednou budou nahoře, co se spodních pater hudby týče. Splitko bylo vydáno v limitované edici 100 kusů a já čerpám právě z posledního čísla. Díky za něj!

   MY LIVE EVIL IV - Próra v tyči

   experimental / symfo / noise // SKY026
   CD in DVD digipack
   blog // facebook

Položme si otázku. Na jakou hudbu asi tančili nacisté během dovolenkového pobytu na ostrově Rügen, když po celém světě zuřila druhá světová válka? Stejnou otázku si položili také pánové Miroslav Tóth a Alexander Platzner a snažili se ji dle svých nejlepších experimentálně zvukoprodyšných pohnutek zachytit. Jak? Pomocí úryvků starých šlágrů, které němečtí pohlaváři tolik zbožňovali, jejich mutací, saxofonem a noisovými plochami, jimiž se také nešetří. Pobuřující? Možná. Netradiční? Určitě.

Jde o čtvrtý díl live záznamu, který lze vnímat jako prozatím nejsymfoničtější. Je v tom tučná míra extravagance a celkově nestandardní porce přístupu. Jsme v prostředí elektronické avantgardy, jejímž neživým trupem prochází mix dobových skladeb, které jsou přetvořeny k obrazu zvrácenému.

Dolfa, Eva a další se válí u bazénu, víno teče proudem, je tu pár nahých slečen, hodně nestřízlivosti a hodně disharmonie. Moře je možná studené, ale pláž je nádherná. Ve vnitrozemí se odehrávají tvrdé střety, v Próře je ale dobře. Až nezdravě.

Pokud jsem v souvislosti s předchozím popisem splitka hovořil o hudbě, která není pro všechny, tady to platí dvojnásob. Tři songy na bázi čirého hudebního bláznovství, pokusu spojit nespojitelné a podrobit to důkladné dekonstrukci. Spalte mosty krásy, postavte pilíře čistého nesouladu.