Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zaráží vás název dnešního dílu? Očekáváte zapomenutá dema osazenstva naší redakce? Respektive dema, které natočili někteří kolegové? Zklamu vás přátelé… Dnešní vykutálený díl jest první částí snad komického záměru mé hlavy utvořit něco znovu netradičního. Každý díl chci pojmout poněkud tématicky, aby to nebyl jen strohý výčet náhodných nahrávek, ale aby je doprovázelo jisté pouto. Téma je tedy vcelku zřejmé již z názvu – Innocence. Jistě jste si povšimli pseudonymů, přezdívek, či vlastních jmen, kterými se zdejší redakce prezentuje. Mým dnešním úkolem není odhalovat jejich skryté významy, ačkoliv se jedná o nevídané a mnohdy barvité příběhy. Hodlám se zabývat nahrávkami kapel, které se jmenují stejně, nebo alespoň hodně podobně, co nositel daného jména. U některých byla volba jasná, jiní mi tímto učinili značnou potíž, ale s tím se samozřejmě muselo počítat. Bohužel se nedostalo na všechny členy našeho nevelkého ansámblu a vybral jsem osm účastníků. Dnes vám tedy představím první čtyřku…

Behemoth – Endless Damnation

Behemoth – administrátor. Tady zřejmě netřeba vysvětlovat, jak k podobnosti a shodě názvu došlo. Myslím, že všichni tedy tušíte, kterou kapelu proklepnu hned jako první.
Ano, jsou to naši severští sousedé. Kapela, kol které se toho hodně událo a stále honě točí. My se nyní mrkneme na jejich zcela prvotní zářez do posluchačovy duše. Ocitáme se v roce 1992 a do světa je vpuštěno demo Endless Damnation. Tehdy pouze tříčlenná sestava doplněná o dva hosty si to šine ve vodách špinavého black metalu, ona vlastně celkově hudba kapely zůstala ještě chvíli poté ryze blacková, tuším, že to bylo ještě na nějakých pět let. Pak přišel drobný zvrat, jímž nebylo nic jiného, než že Behemoth do svých písní začali komponovat i prvky death metalu. Demíčko je utvářeno je ze sedmi skladeb, z nichž dvě zastupují oblíbené intro a outro. Zbylých pět skladeb se valí v těžkopádném blacku, který se nějak nechce rozhýbat. Je to opravdu otřes, člověk stále hledá zvrat, feeling, trochu energie… však marně. Celá nahrávka se vleče v duchu jakéhosi black doomu, což bych u jedné dvou písniček nějak strávil a překousnul, ale natočit takto celé dílo jest na pováženou. Usínám, nudím se, nehledě na značně šumný zvuk, který mi ovšem zas tolik nevadí, ale v kombinaci s hudbou utváří psychedelické nerovnoměrné stavy. Plus nemohu dát ani démonickému obalu dema, jelikož nebýt loga kapely, tak si jej pletu s miliónem dalších obdobně, ne-li stejně laděných obrázků. A tak se nakonec dostávám k závěrečnému hodnocení 3/10. 
Ukázka

J. D. Overdrive – Pure Concentrated Evil

Jirka D. – administrátor, redaktor. Myslím, že podobnost je patrná. Tady se jednalo o jistou zapeklitost. Neznám totiž žádnou kapelu „Jirka“ ani „Jirkův“ apod. Nezbývalo, než ořezat jméno na samotné iniciály a hle… J. D. sice taktéž nejsou k mání, ale J. D. Overdrive už existují a tak se do nich hned pustíme.
V Polsku ještě chvíli zůstaneme. Tuto kapelu jsem předtím neznal a tímto přiznávám, že se těším z jejího poslechu. J. D. Overdrive, vystupující též pod nezkráceným názvem Jack Daniel’s Overdrive, jsou na světě relativně čerstvým zbožím. Existují od roku 2007, v roce 2008 vydali svou prvotní nahrávku – EP Pure Concentrated Evil. V loňském roce kapela vpustila do světa svůj debut Sex, Whiskey & Southern Blood. Mnohým bystrým čtenářům zřejmě svítá, kterým hudebním směrem se kapela ubírá. Ano, je to southern/stoner rock/metal. Hudba s krásným nábojem a strhující energií, poslech vás nenechá klidnými. Sice je to velice krátká nahrávka - čítající pět skladeb, ale i tak splní svůj účel na výbornou. Není to ten uspěchaný materiál, není to pokus, jestli se to lidem zalíbí, je to přímočará jízda divokou krajinou. Tu zaslechnu prvky Machine Head, tady zase Anthrax, jinde zase cítím vliv Allhelluja. Doplníte-li poslech správnou volbou pití, čili americkou whiskey, nejlépe je samozřejmě volit (mého milovaného) Jacka Danielse, je výsledek dokonalý. Miluju hudbu, která mi dává záminku si dát i něco dobrého nad rámec. Prozatím dávám 9/10. Proč 9? Protože to stále není to, co tu ještě nebylo a nějak mi nesedí track 3, což je jen taková mezimluva, ale nějak se tam nehodí…
Ukázka

M. Z. – Next World Will Be Yours

Michal Z. – redaktor. Ten samý případ, co ten předchozí. Ovšem s rozdílem, že nyní se mi podařilo najít kapelu pouze s iniciály M. Z.
M. Z. je francouzská instrumentální kapela hrající zvláštní druh metalu – neo-classical power metal. To zní dost šíleně, že? Přiznávám se, že nejsem nadšený fanda košatých melodií, spletitých kytarových sól a větvených kompozicí. To jen tak na okraj. Už proto nějak vynechávám žánry jako je i power metal. Nicméně musel jsem podstoupit zkoušku uší v podobě poslechu této kapely. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, žádné demo nebylo nalezeno. Dokonce ani EP. Nezbývá mi nic jiného, než vás seznámit s řadovou deskou této kapely, volil jsem proto hned tu nejstarší. Bohužel však ani ta mi nějak nebyla souzená a tak se můžeme radovat s druhého počinu v diskografii kapely, kterým je deska Next World Will Be Yours. Kapela se na světě pohybuje od roku 1999, dnešní díl se věnuje albu z roku 2001 a dle posledních zpráv je skupina stále aktivní. Hroužím se do hudby a jsem zpočátku značně opruzen a znuzen. Přichází poměrně nezáživné intro, to je však záhy rozklepnuto v podobě druhé skladby, která už ukazuje, čím M. Z. ohromují své fanoušky. Máme co dočinění s hybridem symfonie, novodobé gothicy, power metalu a trochu progresivity. Neznám nic, k čemu bych danou hudbu lépe přiblížil. Po uplynulých minutách se mi však album postupně vstřebává pod kůži a již nejsem tak znechucen a se zájmem sleduji jejich další počínání. Co mi však celkový poslech značně ruší a kazí, jsou bicí, které mají zkrátka programovaný zvuk. I když tento jev zcela nechápu, jelikož na albu je uveden živý bubeník. Možná, že je to jen jméno člověka, který seděl za čudlíky a šoupátky ovládající některý z programů podobných FruityLoopu. Po prvním poslechu desky jsem byl zmaten, nevěděl jsem, co mi kapela chtěla sdělit a celkový obsah se mi slil v jednu složitou melodii s nekonečným kytarovým sólem, do toho všeho notné koření nikdy nechybějících kláves. S nelibostí se po čase vracím k opětovnému poslechu, ten je už však k podivu přehlednější, snad se lépe soustředím… nevím. Nicméně i na xtý poslech nepronikám do útrob a kouzel této hudby a s velkým díky z netradičního zážitku tuto nahrávku odkládám. Je tak pro mě poměrně těžké ze sebe vyloudit nějaké kloudné hodnocení… nakonec se přeci jen odhodlám a dávám kapele 5/10. Proč průměr? Protože nahrávek, které mi nic neřekli je hodně a většinou to jsou průměrné záležitosti…
Ukázka

Victim – Power Hungry

Victimer – redaktor. Zde jsem si sliboval absolutní shodu jmen. Nestalo se tak, volil jsem nadále různé variace „oběti“. Vyhrála to na konec klasická verze Victim, ačkoliv původ jména Victimer má daleko složitější a dech beroucí kořeny. Victimů se mi na našem milovaném internetu vyplivlo hned několik. Trochu jsem si je protřídil, abych se co nejlépe přiblížil žánrové libosti. A jelikož s pánem Victimerem máme na last.fm kompatibilitu na úrovni Super, nebylo tak těžké vybírat. Ovšem nic nejde tak snadno. Co čert nechtěl, přijel papež… Je vám asi jasné, kterou hudební odnož jsem tedy vyhledával. V rámci black metalu se mi podařilo vyhledat hned tři kapely, ovšem s jejich počiny už to tak slavné nebylo. Lépe řečeno našel jsem velké zbla. Musel jsem kormidlo přesměrovat jiným směrem. A v tu chvíli jsem si řekl, proč neudělat i nějakou tu legrácku. Zamířil jsem tedy rovnou k tradičnímu heavy metalu. Povedlo se a já vám nyní představím Victim z USA – Kalifornie. 

Kapela byla aktivní pouze v osmdesátých letech a zanechala po sobě jen a pouze dvě řadové desky. Z nichž ta první jménem Power Hungry z roku 1983 se stala mým dnešním terčem. Ačkoliv na heavy metalu jsem vyrůstal a některé věci si tu a tam pouštím i teď, nejsem jeho pravověrným zastáncem. Nic proti němu, ale je to trochu kolovrátek… V případě Victim taky ani nejde jinak, už při pohledu na samotný obal desky mě jímají křeče. S nadšením pouštím desku a překvapuje mne hned její vcelku čistý zvuk. Chvályhodný prvek. No a co říci o hudbě? No co, je to heavy metal. Při poslechu si hned vybavuji křepčící hroziče s nadýchanými kadeřemi. Má to své kouzlo. Hudba tedy v klasickém středním tempu, takové to „ta ta tš ta ta ta tš ta ta ta tš ta ta ta tš“. Melodické refrény, kytarová sóla, jedna balada, vše provázeno čistým vysokým zpěvem. Muzika co neurazí, ale ani nezanechá výraznější dojem. Co naplat, dávám 5/10. 
Ukázka