Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konec dobrý, všechno dobré. Ačkoliv jsem to původně neplánoval, nakonec k tomu stejně došlo. Poslední díl Zapomenutých dem bude opět pojednávat o čtveřici zajímavých kapel, které spojuje drobná nitka. Tentokrát půjde o spojitost, která úzce souvisí i s posledním tažením tohoto seriálu. Jak již jméno kapitoly napovídá, bude se jednat o kapely hudebníků, kteří již mezi námi nejsou. Nebudeme sahat nikterak hluboko do historie, ale podíváme se na kapely, jejichž členové ještě v relativně nedávné době byli aktivní. Jmenovitě půjde o Vorphalack, Rigor Mortis, Lifelover a Woods Of Ypres. Dopřejme jim minutu ticha a poté se vrhněme do vzpomínek.

Vorphalack – Black Sorrow For A Dead Brother

10. 8. 2014 po delším boji s rakovinou zemřela ve věku 37 let Maria Kolokouri. Řecká multiinstrumentalistka a frontmanka dívčí kapely Astarte. Všeobecně vzato byla známá spíše pod přezdívkou Tristessa, ovšem v devadesátých letech užívala rovněž pseudonym Lady Lilith. Tím se nesmazatelně zapsala na demo snímek, na kterém poprvé předvedla svůj hrdelní um a klávesovou zručnost. Onen demo snímek nese název Black Sorrow For A Dead Brother a na svědomí jej má blacková skupina Vorphalack, které byla v letech 1995 – 1998 součástí. V roce 1995 ještě stíhá založit svou vlastní kapelu Lloth, o které jsem již psal zde. Ta se však o dva roky později přejmenovává na dnes již dobře známé uskupení Astarte. Hudební vývoj Astarte byl sice všelijaký, ale vždycky mělo to které album co nabídnout a rozhodně nepadalo do šedého průměru. Tristessa na deskách předváděla velký talent a dostatek nápadů. Nadějná kapela, která i přes svou nedožitou dvacetiletou existenci vždy stála v pozadí, což je mi svým způsobem líto. O to víc, když hlavní tahoun kapely prohrál bitvu se smrtí.

Demo, o kterém bude nyní řeč, je de facto prvním oficiálním záznamem, kde se Tristessa (tehdy Lady Lilith) představila světu. Byl to rok 1995 a světem frčely mimo jiné i klávesové blackeřiny. Cradle Of Filth i Dimmu Borgir byli v dobrém skladatelském rozmaru a nejinak tomu bylo i u zbylých kapel hrajících něco podobného. Mezi ně patří právě Vorphalack, kteří byť na strohé dvouskladbové nahrávce, předvedli slibný vývoj a vkusné uchopení žánru. Škoda jen, že tato kapela byla jaksi v útlumu, jelikož svůj plnohodnotný debut vydala teprve v roce 2001, tedy v čase, kdy naše Tristessa již nebyla součástí sestavy. Pokud je řeč o hudbě, jde o atmosferický zlý black metal s důrazem na naléhavost. Šlo o klasické černobílé demo s démonickým obalem a mírně zastřeným zvukem. Takže vlastně taková ta demo klasika. 

Ukázka

Rigor Mortis – Demo 1986

23. 12. 2012 zemřel na infarkt vynikající kytarista Mike Scaccia (47). Jeho prvním hudebním tělesem, na kterém předvedl svůj výrazný řemeslný cit pro šest strun, byla thrash metalová smečka Rigor Mortis. Později se však připojil k šílenci jménem Al Jourgensen do industriální továrny Ministry, kde si svůj debut naplno vystřihl na strhujícím díle Psalm 69. Rigor Mortis dal začátkem devadesátek k ledu a plně se věnoval drtící mašinérii Ministry. V čase kolem (dle mého soudu) zlatého věku posledně jmenované kapely dává impuls ke znovuzrození Rigor Mortis, což má za důsledek několik koncertů. Všechno běží po nějaké ty roky zcela v pohodě, dokud nepřijde osudný prosinec 2012 a poslední vystoupení Rigor Mortis v jednom z klubů v Texasu. Krátce po půlnoci se Mike zhroutil, což mnozí dávali za vinu stroboskopickému osvětlení, na které si během vystoupení stěžoval, že mu nedělá dobře. Lékař však konstatoval, že jde o náhlý srdeční záchvat způsobený srdeční chorobou. Dnes lze jen spekulovat…

Co je však jisté, je existence prvotního díla Rigor Mortis, a to dema z roku 1986 nazvaného prostě Demo 1986. Do půlhodinové nahrávky bylo nasázeno sedm songů v tradičně divokém thrash metalovém stylu, jakým tehdy USA disponovaly. Jednoduše řečeno jde o hrubou smršť, kde se rify střídají rychlostí blesku a bicí sviští jako o život. Když ke všemu přičteme syrový zkušebnový, avšak čitelný zvuk, dostaneme vraždící nástroj. K podobnému thrash metalu se dnes mnozí s obrovským nadšením vracejí. Ostatně i samotná kapela Rigor Mortis se ze smrti svého kamaráda již oklepala a na letošek oznámila vydání třetí řadové desky Slaves To The Grave. Bude se tak jednat o první oficiální nahrávku po dlouhých třiadvaceti letech.

Ukázka

Lifelover – Promo 2005

9. 9. 2011 ve věku 25 let zemřel na náhodné předávkování lékem na předpis Jonas Bergqvist. Jméno možná málokomu napoví, že jde o člověka skrývajícího se pod pseudonymem Nattdal a především B. Ano, je to ten B z nervy drásajících Lifelover. A nejen to, tento člověk své stopy zanechal i v nahrávkách takových kapel jako IXXI nebo Dimhymn. Svou hudební kariéru započal jako zpěvák, kytarista a basák dvoučlenného projektu Dimhymn, který přísahal na misantropické pojetí black metalu a nutné dodat, že díla, která po sobě kapela zanechala, mají sílu a důvěrně nemocnou atmošku. Poté se chytil osoby, která se podepisuje jako ( ), aneb Kim Carlsson, se kterým dal dohromady skupinu Lifelover. Nedlouho potom začal na krátko hrát s Ondskapt (2005 až 2007) a stál u zrodu další black metalové bestie IXXI. Lifelover i Dimhymn po jeho smrti ukončili činnost, kdežto právě IXXI se se smrtí spoluhráče vyrovnali a fungují dál. Na letošní desce Skulls In Dust mu dokonce složili sedmiminutovou skladbu, která album uzavírá a jmenuje se jednoduše B.

Asi by se slušelo po vzoru předchozích, dnes zmíněných umělců, uvést nahrávku, která byla oficiálně tou první, kde své nástroje Nattdal rozezvučel. Ovšem přikládám větší atraktivnost kapele Lifelover, už jen proto, že ji mám ze všech jeho projektů s převahou nejraději. Skupina, která nevydala jedinou špatnou desku a dokázala skloubit nemocně choré pasáže s roztržitými vsuvkami, což působilo úsměvně i mrazivě zároveň. Zcela jinou rétorikou hovoří demo, respektive Promo 2005, kde se setkáváme spíše s ambientní muzikou. Dvě téměř půlhodinové skladby nenesou známky života ani živého nástroje. Jde jen o v uvozovkách „tupé“ drone ambientové trýznění posluchače. Podivná nahrávka, kterou si nepustíte jen tak, nahrávka která má určitou hloubku a zvláštní rozměr, který jednoduše jinde nenajdete. Není to ani tak zapamovatelné jako třeba H418ov21.C od Beherit, ale ta atmosféra dýchá dosti obdobným způsobem. Možná by se hodilo připodobnění k Sunn O)))… Těžko popisovat něco, co je neuchopitelné a těžko vstřebatelné. Tímto nultým bodem diskografie Lifelover si musíte projít sami a rozhodnout se, kde začíná začátek a zda-li vůbec má nějaký konec. 

Ukázka

Woods Of Ypres – Against The Seasons: Cold Winter Songs From The Dead Summer Heat

21. 12. 2011 na dálnici 89 (též označované jako 400) havaroval osobní vůz s jednočlennou posádkou. Řidič David Gold na místě zemřel ve věku 31 let. I Gold patřil k hudebníkům, kteří ovládají vícero nástrojů. Nejvíce jich použil pro svou domovskou kapelu Woods Of Ypres, kterou v roce 2002 založil. Krom toho jsme jej mohli zastihnout v kapelách Necramyth, Will Of The Ancients, Mister Bones, Thrawsunblat, Gates Of Winter nebo The Northern Ontario Black Metal Preservation Society. Ve zmíněných kapelách šlo vždy spíše o výpomoc nebo jen o nevinný projekt a ventilaci. Stěžejní vždy bylo těleso Woods Of Ypres, kde v roce 2002 začal hrát na bicí, aby se později chopil zpěvu a i dalších nástrojů. Zprvu divočejší black metalová smečka se postupem času vykrystalizovala do stádia, kterého se prakticky nemohu nabažit. S příchodem čtvrté řadové desky pojmenované jako Woods 5: Grey Skies & Electric Light se totiž kapela dostala na vrchol své tvorby. Bohužel ještě před vydáním tohoto opusu se stala ona nešťastná nehoda, přičemž deska vlastně vyšla po smrti frontmana. Dodnes mne mrazí, když ve skladbě Kiss My Ashes slyším pasáž, kde David chladně zpívá „Whoa, kiss my ashes goodbye; Whoa, when I die... kiss my ashes goodbye…“

Neoficiálním označením Woods 1 je vlastně prvotní nahrávka kapely, kterým je EP s tím dlouhým názvem uvedeným v titulku výše. Pětice skladeb se prezentuje čistým zvukem a chytrou stavbou. Už tenkrát byla tato nahrávka důvodem ke zvýšené zvědavosti a očekávání toho, co přinesou roky příští. Rukopis kapely je snadno rozpoznatelný: rychlé, avšak chytré sypačky v kombinaci s až doom metalovými melodiemi. Tehdy však šlo spíše na přímočarost a upřímnost díla, ačkoliv jisté ozvláštnění lze vystopovat. Pro milovníky kapely jistě nezbytná složka k doplnění rozhledu, pro ostatní možná příručka, jak se dělá prvotní krok do hudební branže, ačkoliv minoritního žánru.

Ukázka

Konec dobrý, všechno dobré…