Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už je tomu dávno, co jsem četl dobrodružný příběh bílé velryby od Hermana Melville. Spíš si pamatuju na různá zpracování, z nichž se mi nejvíce líbila kreslená varianta. Možná ještě víc než pohyblivé obrázky zacloumala před časem mojí fantazií funeral doomová partička z Německa, zvoucí se podle jména Moby Dickova protivníka kapitána Achaba. Vždycky jsem fandil obří rybišce, ale sympatičtí náladotvůrci mi dokázali, že na síle lovce a tvrdém člověku něco je.

Respekt na doom metalové scéně si získali prakticky ihned s tím, že předposlední kolos „The Giant“ byl přijat poněkud rozporuplně. Můj osobní názor na „The Giant“ se měnil od znuděného zívání do nadšeného tleskání s hoodně velkým odstupem. Proto jsem s rozpaky očekával, co nám pánové na svém čtvrtém albu přinesou. Zda se vrátí k ponurému zatěžkanému soundu počátků, či přidají na akustice, čistých zpěvech a přívětivější tváři. Zda dokážou dál podmanivě vyprávět příběhy z oceánu, nebo se budou snažit inspirační tok obměnit. Odpověď není vůbec jednoznačná a je možné, že konečný verdikt vynesu opět až po delším čase. Zatím se budu snažit usměrnit myšlenky a pocity do pár souvětí a vyhnout se definitivnímu verdiktu. Budu zřejmě myslet v metaforách, budu vařit z vody a užívat si skvělou porci doom metalu.

Přiznávám, že ačkoliv jsem knihomol první kategorie zvaný maniak, knihu „The Boats of the Glen Carrig“ Williama Hope Hodgsona, potažmo jakoukoliv knihu tohoto spisovatele hrůzostrašné beletrie, jsem úspěšně míjel po celý svůj marný život. Ano, velrybu tentokrát nahradila monstra, která číhají na přeživší ztroskotance z vraku. Na moři však zůstáváme, což je hlavní. Kdo si oblíbil „The Giant“ pro jeho koketování s post rockem, nyní může plně užívat kontrasty mezi valivým metalem a tichým drnkáním, growlu z hlubin a vypjatým zpěvem. Sem kapela směřuje už velmi dlouho a zdá se, že svého vrcholu dosahuje právě na této desce. Náladovými změnami emocí se nešetří a jak příběh vyžaduje, mění se i způsob skladby. Tichá místa a velice silný čistý zpěv nad zbytkem se dokáží rychle proměnit v řev příšery, v uragán či výbuch zla v chladných srdcích. Tempo zůstává celou stopáž neustále pomalé nebo ještě pomalejší.

Jak mě ale odrazuje psychedelická obálka evokující hippies, psychedelii, houbičky… ta mi vadí ze všeho nejvíc. Psychedelii mám rád, hippies nevadí, ale na vodní hrůzu mi podobné malůvky nesedí. Když se přenesete přes první dojem z odlišných nálad, ponoříte se mezi všechny ty vodní rostliny a budete chvíli bez hnutí hledět na tu ruku, vtáhne vás do vnitřního světa studených srdcí, že budete mít problém se vrátit do sféry běžného myšlení kolemjdoucích. Metafory beze slov. Smutná práce kytar, trylkující žalostné nápěvy podpořené jemným dotekem kláves i vícebarevných bicích tvoří pěnu na pobřeží, na kterou zíráte z prostřed oceánu a víte, že jí dosáhnete možná jen jako krmivo pro vodní tvory.

Slyšel jsem, že nové album Ahab některým lidem připadne bez emocí a chladné. Že je to sice kvalitní nahrávka (o čemž není sporu), ale jinak je „The Boats of the Glen Carrig“ citově prázdné. Je tedy možné, že jsem naladěn na jinou strunu než tito, protože mi všech šest skladeb přijde jako obrovský koráb nálad všech možných chutí. Připadne mi, že mám před sebou absolutní top bolesti. Tvůrčí genialita kapely přesahuje žánr a přitom působí tak příjemně. Ale vrátím se k původnímu záměru, tedy metaforám beze slov. Nechal jsem se unést. Díky precizní produkci můžeme užít každého detailu, což může vadit příznivcům undergroundu a špinavějšího soundu. Protože i když hrábnou Ahab hodně do strun („The Mourn Job“) kila nekila, nezní tak zle jako v dobách debutu. Tehdy platilo výše řečené a nebylo pochyb, že jsou Ahab tvrdá metalová smečka. Tyto výtky je pak možné smést ze stolu při poslechu takového mistrovství, jakým je „The Weedmen“ nebo hned úvodní skvost „The Isle“. Zajímavou tečkou za nahrávkou budiž jímavá „The Light in the Weed (Mary Madison)“.

Ahab není příliš originální kapela. Na to se moc drží svého kopyta. Jejich síla stojí na vypravěčském umu, na síle podání, uvěřitelné bolesti a v schopnosti znepokojit posluchače sázejícího na jistotu. Tu i přes doom metalové řemeslo v případě Ahab nedostanete. Jestli je možné říct o nějaké podobné skupině, že je progresivní, je to právě Ahab. Takže i přes metafory beze slov, jsem toho napsal víc než dost a přitom jsem ani neřekl, jestli se mi „The Boats of the Glen Carrig“ líbí. Líbí! Mnohdy jsem se do alba ponořil tak, že jsem smutkem nemohl popadnout dech.