Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anathema - The Optimist

AnathemaThe Optimist

Victimer17.7.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem dostupném
VERDIKT: Anathema pevně usazená ve své křehké melancholii, kde je čas na drobné experimenty a hledání nových pěšinek poblíž dobře střeženého domova. Velmi dobře podaná klasika s dobrými skladbami, které se mnou pohnuly víc, než bych sám čekal. Jsem optimista.

S Anathemou na věčné časy, chtělo by se říct. Na stránkách Echoes je to něco jako svazek na celý život. Od procházky starou diskografií, přes období dospívání a přikládání prstu k příliš hlučným ústům, až po nynější, už pár alb srovnanou hladinku, kde vítězí křehká souhra a atmosférické vlnění v bocích ranního oparu nad řekou. Ale ne někde na samotě u lesa, ale přímo na předměstí. Jen ať to každý vidí. Anathema má současný sound, nejsou jí cizí moderní technologie, zkrátka žádné retro. A naprosto v klidu si kráčí dál, protože si je moc dobře vědoma svého rozpoložení, aniž by potřebovala někomu pořád něco dokazovat.


Tahle slova představují silný kontrast k úvodnímu odstavci recenze na album Distant Satellites, ale je pravda, že tahle nahrávka mne za srdce příliš nechytla, a v prvních chvílích to vypadalo na podobný příběh i v souvislosti s The Optimist. Ale v té jsem nakonec, až jsem z toho sám překvapen, našel hodně a plnými doušky si to užívám. Je to jednoduché. Jsou alba, která mi svá sdělení předají jen v okleštěné verzi a já pak jen těžko hledám nitky, kudy dál. Končím, není kam se pohnout. A přesně tohle nastalo v případě "satelitů". A také přesně tohle se nakonec nestalo ve vztahu k novince. Ta mi ani na moment nepřijde ohraná, předvídatelná (až na typické postupy zahrané na piano), ale naopak v mnoha směrech svěží, inovativní a hlavně skladatelsky výraznější. A také dotažená až do konce. Příběh The Optimist jsem si oblíbil, našel se v něm a rád mu naslouchám. Opakovaně, bez kapky únavy a strnulosti, bez jakýchkoliv problémů, které by mi v tom měly zabránit. Jsou už dávno pryč.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/anathema%2017.jpg


Mezi kolegy jsem se (v Ozvěnách) nedávno prezentoval, že mi nová deska nic moc neprozrazuje a vše asi dopadne podobně jako minule. Nic, co bych už neslyšel, nic, co bych sám nečekal. Chyba lávky. The Optimist je dalším albem, u kterého se vyplatilo vytrvat a dát si trochu víc záležet. Ono se pak najednou otevřelo a začalo vyprávět. Je pravdou, že z klidné a ve svém způsobu vyjadřování pevně zaklíněné kapely, nejdou ven slova, která by měla šokovat a určovat nový směr, ale o tom to povídání zkrátka není. Je o tom, v jaké kondici se Anathema nachází a jak je schopna svůj výraz posouvat na bázi kompozice a zde bych rád podotknul, že na novém albu se tohle skutečně povedlo. Ta tam je možná křeč a tiché přešlapování na místě, u kterého jsem se stejně tiše ztrácel a vnímal jej jako motání se v bludném kruhu. Dnes je to trochu jinak. Vlastně hodně jinak. Novinka mě totiž baví, hodně baví.


Je to čistá, osvěžující a méně svázaná alternativa k deskám, které se ve svém konečném dopadu více či méně svázané zdály. Je volnější, víc si věří, je sebevedomější. Ano, víc prostoru na ní dostává zpěvačka Lee Douglas a v určitých okamžicích to vypadá na víc elektronické album, než bylo dříve zvykem, ale ani jedno bych nebral jako hlavní příspěvek, neboť ten vidím ve zpracování skladeb samotných. A také v tom, jak jsou na albu seřazeny, protože právě jejich rozložení se podle mě povedlo nastavit tak, aby se člověk nezačal ztrácet a utápět v přeslazené melancholii. Tak jako kdysi. I na novince se vypráví zdlouhavě, trvá to trvá, ale takový už je styl téhle kapely. Dnes mi však to dlouhé povídání nevadí, nutí mě přemýšlet a rovnat si předsudky.


U mne vítězí lehkost. Jakási původně skrytá samozřejmost, se kterou to jde a bez ní ani trochu. Anathema zní i ve svých temnějších chvilkách optimisticky a sama si dobře uvědomuje, že The Optimist není pouhým názvem kolekce skladeb, ale heslem k jejímu odemčení. Pokud se mi ho nějak zásadně nedostane v úvodní Leaving It Behind, kde se opravdu víc hraje s elektronikou a to i po dlouhých a častých posleších pořád přebíjí vše ostatní, tak v Endless Ways už je to láska na každý poslech. Prostá a hezky vygradovaná krása, kde vyhrává právě ta lehkost a obyčejná vášeň, která by obyčejnou ve svém smyslu být nikdy neměla. Vše jde ale tak přirozeně, že ji tak na tomto místě vnímám.

 


Titulní skladba se mnou po mnoho dní nedělala vůbec nic a i ona přitom pěkně rozkvete. Zvláštní dvojku tvoří písně San Francisco a Springfield, které pro mne představují sourozence, dvojčata, co si jsou co možná nejblíž. První (opět hojně protkaná elektronikou) pomalu stáčí myšlenky na tu druhou a obě mají dost silné motivy, aby uměly zaujmout, i když je ta první čistě instrumentální a ta druhá se umí daleko víc odvázat. A to jsou právě ta místa, kde se Anathema zbytečně neotáčí od možnosti se vydovádět, když se to nabízí. Není tam ten pohyb zpět, do vlastní ulity přísně střežené melancholie. Ta uťáplost je na novince jen povrchní, uvnitř je radost a živá krása. Jen ji nechat prostor se ukázat.


V další etapě alba jsem si zapátral nejvíce, protože jsem se k ní svého času vůbec nedostával a vlastně ani nechtěl vědět, co na ní najdu. V přesvědčení, že už všechno vím. Ale nevěděl jsem samozřejmě nic. Úplně vyklidněná Ghosts je postavena na křehkosti Lee a smyčcovém doprovodu, což v souvislosti s Anathemou nahrává myšlence o typicky přeslazené skladbě, kde se tiše pláče a sténá, což je v podstatě pravda, ovšem jakoukoliv unylost zde naštěstí postrádám. Na dalších skladbách je krásně vidět, jak si kapela ráda hraje a snaží se předvést, že není jen společníkem vhodným k pozorování západu slunce s přítelkyní, když padá listí a láska se zdá být tak tíživá, že přijít o ni by znamenalo nejspíš konec světa. Typickým příkladem budiž skladba Wildfires, kterou považuji za jednu z nejlepších na albu. Je taková... jiná. Dlouho to vypadá jen na jakousi hru, ve které jako by kapela nic moc nehledala, prostě si hrála se zvuky a vokálem. Ostrý přechod, co láme tuhle hru do gradace sice tahá za uši, ale po zatahání také ukazuje, že kapela si hrát zkrátka umí. Je jinde, než asi měla původně být, ale je tam jako doma. Zvuky, experimenty, v jistém smyslu až extravagance. Ale ukočírovaná a opět velmi snadno. Can´t Let Go je po hudební stránce zřejmě tím nejveselejším kouskem na desce. Klídek, hop, pohoda, hop, světlo na konci tunelu, hop a hop... A konečná stanice Back to The Start? Při pohledu na její stopáž je asi jasné, že to bude dlouhá jízda. A... je přece moc fajn.


Tahle deska se mi dostala pocitově pod kůži. A řadím ji rozhodně výš, než dosahy satelitů a změny počasí. Mám ji rád a nemám žádný důvod se zaobírat tím, jestli jen neblázním a najednou měním názory. Je to jednoduché, je to tam a já to našel. A mám radost, protože tohle je Anathema, kapela co mne vede za ruku už strašně moc let. Hledejte i vy, pokud můžete.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.7.17 12:50odpovědět

Já si nemůžu pomoct, ale zatím mě ta deska hrozně uspává a kromě dobré kulisy v ní nic mod dalšího neslyším. Měl jsem to takhle s We're here..., která pak vyrostla hodně, ale tady zatím nemám dojem, že by se historie měla opakovat. Prostě nuda, no...

Garmfrost / 17.7.17 15:46odpovědět

Krásně napsaný. Je to skvělá deska. Strašně rád se jí nechávám cloumat i konejšit. :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky