Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Reuniony jsou někdy fajn. Třeba návrat takových Ancient mi přišel jako dobrý nápad, ačkoliv naděje jsem si nedělal veliké, však ono historicky nešlo o nijak výraznou kapelu. Na druhou stranu jim v žádném případě nechci křivdit a stavět je do šedého průměru. Ve své době šlo o parádní melodickou black metalovou sebranku a to přímo z Norska. Možná, že mladší ročníky ani netuší o kom je řeč, protože kapela svůj poslední výdech uskutečnila v roce 2005, a to kompilací svých demo materiálů. Poslední řadová deska se však datuje rokem 2004. Po opravdu dlouhých dvanácti letech by jeden na takovou kapelu i zapomněl. Těžko říct, co vedlo Aphazela k reinkarnování prastarého jména Ancient a vydání desky Back To The Land Of The Dead…

Nejprve trocha historie

Nejsem sice žádný pamětník, protože mé první setkání s kapelou bylo skrze kompilaci Rocková nálož, kde se krčil song Satan’s Children, který mě nehorázně pohltil. Soudobé album Proxima Centauri sice není kdovíjakým majstrštykem, ale osobní vztah k němu mám. To následující Night Visit byla o poznání lepší palba. Deska našlapaná melodiemi, bohatými pasážemi a poctivou řemeslností. Hlavně bicí se mi tenkrát tuze zalíbily. Prostě silný materiál. Pak přišlo ono období mrtvého ticha, ve kterém bych snad vypíchl akorát sólový projekt klávesačky Deadly Kristin – Dreamlike Horror s jedním jediným albem Delightful Suicides – lahůdka. Ale k pochopení odkazu a především velikosti téhle kapely musíme jít hlouběji. Především do devadesátých let. Během nich totiž vydávají svá první čtyři řadová alba, která se nesmazatelně vpisují mezi blackmetalové opusy. Zní to možná příliš nabubřele, ale takový song jako Det Glemte Riket prostě ihned poznáte. Stejně tak kultovní Lilith’s Embrace, která se dost možná stala populární díky svému zvrhlému videoklipu, jež byl jakýmsi youtuberem zařazen mezi nejhroznější videoklipy z black metalové scény (ve videu se mimo jiné objevuje i Immortal, Arckanum nebo Trollech).

Hodnotu kapely asi nejvíce ukazuje veliké split album s tehdejšími mocnostmi norského black metalu. Na kompilaci True Kings Of Norway se totiž jejich skladby objevují vedle velikánů jako Emperor, Immortal, Dimmu Borgir a Arcturus. A co dělají vyslovené kapely dnes? Emperor jsou po dlouhou dobu uznávaní velikáni daného žánru, k čemuž jim stačilo vydat „pouhá“ čtyři alba. Reunion už jim nějaký čas kolísavě funguje, ale na novou desku si patrně ještě netroufají. Immortal mají nasměrováno k propadlišti hanby díky obyčejnému byznysu, avšak stále jde o jméno vzbuzující velké emoce.  Dimmu Borgir ustrnuli v patetičnosti klávesového blacku a špička slávy stáje Nuclear Blast je jim vlastní. Svou minulou deskou potvrdili sestupnou tendenci, aktuálně jsou ve třech a těžko říct, zda se s něčím vytasí. Každopádně šest let od minulého alba je už poměrně dost. Arcturus loni ukázali, že jsou zpět v plné síle, čímž přetnuli desetileté mlčení. Když si to shrneme, máme tu dvě kapely, které reunionem prošli a to velice zdárně, naopak další dvě jsou na nejlepší cestě ku spánku. Pátým dílkem jsou Ancient, od kterých tak můžeme očekávat mnohé. Ačkoliv je jejich jméno z uvedených pěti skloňováno nejméně častěji, nadešel čas toto období přetnout.

Zpět v zemi mrtvých

Název desky Back To The Land Of The Dead je možná otřepaný, ale účinný. Zároveň je velice trefný a hezky navazuje na poslední tvorbu skupiny. Odkaz cítím už třeba v návaznosti na dávné EP God Loves The Dead. Nicméně věnujme se přítomnosti, ačkoliv srovnání s minulostí se pochopitelně nevyhneme. Tvůrčí mozek kapely – Aphazel, si nyní zkracuje pseudonym na prosté Zel. Přizývá k sobě zpět basáka Dhilorza a oba se pilně věnují skládání materiálu. Chybí jim bicmen, kterého najímají u devatera kapel, a není jím nikdo jiný, než Nicholas Barker. Ano, ten bubeník, jehož dechberoucí hrou se pyšní nejedno legendárně kultovní blackmetalové album. Možná jasný kalkul, nebo jen starý známý. Jisté je, že jeho způsob hry na bicí desku neuvěřitelně nakopává. Připočtěme si nějaké hosty (zejména zpěvačku, protože bez ženské po boku by to nebyli Ancient) roubovaných hlavně z Hortus Animae, což je kapela, kde se potkávají bývalí členové Ancient. Scéna je zkrátka propletena i v těchto kruzích.

Album nabízí lehce přes hodinu melodického black metalu s jedním bonusem na závěr. Od první chvíle je jasné, že kapela je hodně silná a má svému publiku opět co dát. Jako by těch dvanáct let ani nebylo. Navazuje se přesně tam, kde se tehdy skončilo. Naprosto plynulé navázání tvorby, jako když se po víkendu vrátíte do práce. Album je stavěné na silných motivech, které udávají zejména kytary, ovšem Barkerova kanonáda v pozadí je nepřeslechnutelná (patrně i kvůli až nešetrnému vytažení kopáků). Kapela sází jeden riff za druhým, kombinuje melodiku, zvolňuje a přidává v tempech. Dělá jednoduše vše proto, aby zaujala a především udržela pozornost. Specifický Zelův zpěv pak dává skladbám správný důraz, kterým se pyšnila i tvorba minulá.

Všechno se povedlo

Všechno skvěle funguje. Album odsýpá, a když se už zdá, že mu ke konci dochází dech, nasadí výtečné kousky, které evokují dobu ještě starší. Na mysli mám přímo song The Spiral, který svou ústřední melodií odkazuje na primitivnost (v dobrém slova smyslu) starého black metalu. Tím dává vzpomenout i hymnické Det Glemte Riket a zejména na období, které známe z již výše rozebraného split alba (a to všech zúčastněných). Musím přiznat, že právě tuhle skladbu jsem si z desky oblíbil nejvíce. Po ní přijde další silný kus, kterým je téměř desetiminutová kompozice Petrified By Their End, u níž neshledávám šťastným její závěr. Fade outy mi moc často nesedí, evokují nenápaditost a bezradnost. Zde se dá svým způsob takový počin obhájit, ale důstojnější závěr bych si přeci jen dal více líbit. Naproti tomu není všemu dění konec a kapela ještě tasí cover 13 Candles ze třetího alba veličiny jménem Bathory. Předělávka pojatá se vší vážností a zároveň stylově zapadající do současného vyznění samotných Ancient.

Výsledek velice mile překvapil. Deska asi těžko zaútočí na první mety v celoroční bilanci, nicméně jako potěšení roku rozhodně zabodovala. Příjemný melodický black stvořený s lehkostí a jistotou. Je znát, že album mají na svědomí profíci s jistými zkušenostmi. Zároveň na mě dílo nepůsobí škrobeně, ale citlivě a upřímně. Zkrátka všechno se povedlo.