Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak intenzivní počiny dokážou vznikat na poli experimentálního popu!

Jeví se to jako logický krok udělat dnes temné album, které bude hovořit o bolestech světa. Dělá to dnes každý, napříč všemi hudebními scénami. Ale málokdo umí jít skutečně do hloubky, aby to bolelo, a málokterá deska má sílu měnit věci, o kterých vypráví. Dovolím si tvrdit, že Hoplessness tuto sílu má a že se jedná o jednu z největších událostí na hudební scéně v tomto roce.

Anohni je osobnost sama natolik zajímavá, že by se jí dala tato recenze věnovat celá. Hopelessness je deskou, která boří zavedené mechanismy popových alb, je politickým statusem a prohlášením. Hovoří o všem zásadním, co naši civilizaci sužuje a přitom to není snůška patosu a provařeného kýče s povrchním tlacháním, jež se o témata pouze otře a nic víc. Deska je opakem dnešního trendu roztančených popovek, jež jsou dokonale vyprodukovaným pozlátkem, co přehlíží realitu a hovoří pouze o citech, kterými planou nedovyvinuté dětské hlavičky. Anohni stvořila bodavou desku, která pod nadýchanými aranžemi skrývá bodavé vize, které nedávají lichotivé odpovědi. Vedle popově zpěvných refrénů, postavených na neopakovatelném projevu Anohni, duní nervní rytmy a prohání se zboostrované hlučno noiseové špíny. Trochu jako poloha Björk, která nakonec nemá k Anohni vůbec daleko.

Za deskou stojí tři velká jména. Anohni je současně zpěvák Antony Hegarty z formace Antony and the Johnsons. Anohni patří do transgenderové komunity, vystupuje tedy jako obojí pohlaví a sám o tom hovoří asi takto: „In my personal life I prefer ‘she’. I think words are important.“ Ať už na jeho / její osobu koukáte, jak chcete, hlasové dispozice má neskutečné. Už jako Hegarty se ale obklopoval velkými jmény, včetně samotné Björk, takže pečlivý výběr dvou producentů první sólovky byl nezbytně nutný. Prvním jménem je Hudson Mohawke, elektronický experimentátor se zasněnými pasážemi, trochu retro prvky, hodně slušná práce s beaty v odlišném stylu než jeho druhý spolupracující kolega. K rozmáchlosti a velkému prostoru Hopelessness sedl dokonale. Druhým jménem budiž daleko větší cvok, Oneohtrix Point Never. Týpek s maskou i bez, experimentující s industriálem, disharmoniemi a zasahující až k droneu. Hodil by se klidně i k Björk, jeho tvůrčí práce zdá se bezedná studnice nápadů, pro delší poslech i pro pacienty léčebných psychiatrických ústavů (řekl bych, že poslední Garden of Delete je dobrá morda). Druhý jmenovaný makal na temných stínech desky, do ztrápené temnoty tracků jako jsou Obama nebo Violent Man (tedy onen temný prostředek desky, zasahující až k industriálu). Ty tři velké osobnosti jsou klíčem k nadčasovosti desky a stejně jako u minulé Björk je hodně znát práce třech odlišných přístupů.

Pocity z Hopelessness jsou směsicí nadšení z geniality projevu Anohni a prolínání rytmů a zároveň snadná cesta do hlubin úvah, postupného smutku, sklíčenosti. Je to otázkou toho, jak blízko si ostří upřímnosti Anohni pustíte k tělu.

Singlovka Drone Bomb Me hovoří sama za sebe. Vedle velkých, zajímavě znějících zvukových ploch se posluchač propadá do temnoty a Anohni hovoří neúprosně. Píseň je z pohledu devítiletého děvčátka v Afghánistánu, jejíž rodiče zabila padající bomba z automatu – dronu. Hlasem Anohni prosí, aby byla zabita stejně jako její rodiče. Pokaždé, když desku poslouchám, slyším prosebné „choose me“. Z toho až mrazí. Klipovka, ve které sedí supermodelka Naomi Campbell, pláče a kolem ní si postupně ohýbají a křiví těla tanečníci, to je silně ledový protiklad navoněným stylovkám dneška. Anohni útočí kontrastem, může si dovolit angažovat superhvězdu, zároveň ale může ze své hvězdné pozice ukázat, co se jí zlíbí, protože umělecká svoboda s neomezeným rozpočtem dokáže být hybným manévrem, schopným měnit věci.

A v těchto mantinelech se pohybuje celá deska. Žádné světlé vyhlídky, žádné zamilované tlachání o nesmyslech a citečkách z růžové knihovny. Krvavé slzy a pálivá vášeň, deska postavená na výrazných rytmech a perkusích, obklopená tu velkým zvukem a opulentností, jindy intimní atmosférou vysvlečená do naha. 4 Degrees je reakcí na Klimatickou konferenci v Paříži (která nedávno proběhla) se statusem, že každý z nás je spolupachatelem na současném stavu planety. Anohni se nebojí odsuzovat světové krize, prezidentskou politiku a přitom podává intimní bolestivé přiznání, že ji ani vlastní otec neochrání před atentáty, které jsou nedílným prvkem současnosti.

Hopelessness patří k deskám, na jaké si člověk musí najít čas a ony mu potom nedají pokoj. Jsou chytlavé, popově výrazné a přitom experimentální. Anohni je zcela jinde, než co umělecky tvořila s Antony and the Johnsons. Nejsou tu symfonické pasáže, ani kytary, zůstala temná elektronika ve všech svých odstínech. Svět se mění a tohle je odpověď. V elektronických deskách se tento rok mnoho nestalo, alespoň ne mezi velkými jmény. Underworld a jejich Barbara Barbara, We Face a Shining Future je spíše takovým retro vzpomínáním na staré časy, než dvojice poznala Emersona. Novinka od germánů Moderat je nejslabším kusem z jejich tvorby, přestože nadále jde o slušnou porci berlínské elektro scény. Žádná velká popová deska na hranici elektroniky nepřišla, dokud ji právě Anohni nestvořila. Obávám se nakonec toho, že mnohé z vyřčených obav se vyplní a že budoucnost nebude skutečně moc růžová a stane se nakonec cosi, při čem se lidé vzpamatují a ukončí své spory v rámci prostého přežití.

Nestává se často, aby vyšla deska, jejíž rozbor by vydal na studijní práci. Deska natolik nadčasová a těžko uchopitelná, že se bude paradoxně dobře poslouchat i za dvacet let.