Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anthrax - Worship Music

AnthraxWorship Music

David14.10.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Anthrax už asi nikdy nenahrají žádné zlomové album rockové historie, přesto se jim podařilo, i přes nemalé problémy chvílemi vypadající na totální rozklad, vkráčet do nové dekády s hlavou vztyčenou a deskou napěchovanou kvalitními, propracovanými skladbami dýchajícími jako živoucí organismus.

Na nové regulérní album newyorských zástupců thrashové Big4 se čekalo opravdu těžko uvěřitelných osm let, během nichž si kapela prošla celou řadou personálních rošád především na postu frontmana, ale také sólového kytaristy, bohužel provázenými ne zrovna důstojnými slovními přestřelkami v hudebních periodicích, jejichž registrování si dozajista vyžádalo mnoho smutných povzdechnutí věrných fanoušků trpělivě čekajících a doufajících v alespoň trochu důstojné pokračování legendy, která se během bohaté, leč poněkud krkolomné kariéry postarala díky svému inovátorskému přístupu o nejeden milník bořící vnímání thrash metalové hudby. Asi nemá cenu zbytečně se šťourat v minulosti a rozpitvávat proč, kdo, kdy odešel nebo byl odejit, na veřejnost beztak vždy prosákly pouze jakési polovičaté informace, z nichž se pravdu s největší pravděpodobností už nikdy nikdo, krom samotných aktérů, nedozví. Jediné, co mohu s jistotou konstatovat je, že stanout na postu zpěváka v Anthrax vyžaduje vskutku silnou psychickou odolnost a nezlomnou vůli zkoušet věci znovu a znovu i přes minimálně nekorektní vyjádření ohledně svých pěveckých, či lidských kvalit ze strany bývalých, nebo vlastně současných spoluhráčů. Z tohoto důvodu hluboce smekám před Danem Nelsonem, Johnem Bushem i Joyem Belladonnou, který nakonec prokázal zřejmě největší resistenci vůči všem okolním vlivům a Worship Music přeci jen nazpíval. 

Album, které bylo již jednou kompletně nahráno, si hoši s příchodem indiána Joyeho vzali ještě jednou do parády a podle svých slov ho celé naposledy rozebrali, promazali, pozměnili některé riffy, texty a vrhli konečně mezi vyhladovělé fans. Popravdě, ačkoliv se počítám mezi věrné příznivce Anthrax, stav své mysli během posledních okamžiků před prvním poslechem bych rozhodně nepopsal jako natěšenost, nedočkavost nebo vzrušení. S pocitem jakési rezignovanosti, a lehkým dozníváním pachuti, jakou zanechává pětkrát nastavovaná kaše, kolem mě Worship Music proplulo bez nikterak dramatického rozbouření hladiny mého stále poněkud zastřeného a možná i zaujatého vnímání. Ale přeci jen, i na první poslech chtě nechtě každého praští citelný posun výrazu Joeye Belladonny, který od dob Persistence Of Time ušel skutečně obrovský kus cesty, a celkově větší "hitovost" nebo chcete li důraz na silné refrény dávající vzpomenout spíše na nejčerstvější tvorbu In Flames, než osmdesátá léta plná mosh metalu, zasekávaček, ofinek a rozesmátých ksichtíků nebo houpavé rytmy devadesátek. Celkově přístupnější pojetí mne zpočátku spíše odrazovalo a nezastírám, že mě napadala slůvka jako podbízivost, povrchnost nebo dokonce zrada... 

 

Anthrax


Ale i přes rozpačitý první dojem mne k Worship Music neustále něco táhlo, odhodil jsem tedy stranou veškeré předsudky, vzpomínky na Spreading The Disease, Among The Living, Sound Of White Noise, Volume 8... a konečně mi došlo, že ačkoliv je Joey opět na palubě, minulost se jednoduše nikdy nevrátí. Anthrax těch osm let nežili ve vzduchoprázdnu a dařilo se jim vstřebávat spousty vlivů, díky nimž album v konečném důsledku nezní jako žádné jejich předchozí. Ano, a najednou mi do sebe vše zapadalo, Worship Music mi s každým dalším poslechem doslova rostlo před očima a já začal vnímat desku nikoliv jako zradu thrash metalu, který beztak Anthrax nehrají minimálně od Stomp 442, nebo prvoplánovanou estrádu, ale jako rozmanitou, šlapavou, moderně znějící záležitost, kde sice stále neschází jasné odkazy na doby minulé jak s Johnem (jasně patrný nádech We Have Come For You All linoucí se podstatnou částí stopáže), nebo Joeyem (částečně Fight ´Em Til You Can´t – až na refrén typická osmdesátková záležitost se zvonivou basou, sekaným riffem a kytarovým sólíčkem) za mikrofonem, ale i čerstvě znějící chytlavé kousky (I´m Alive, In The End, Joyeho majstrštyk Crawl), které mi zkraje sice do jakési pomyslné šablony Anthrax vůbec nesedly, ne že by šlo o bůhvíjaké novum, ale pokud zavřete oči a necháte ve svých představách rozeznít Johna Bushe, bude vám ihned jasné, o čem mluvím, ovšem v netradičním podání Joeye, posunují výraz kapely znovu o kus kupředu. Což z mého pohledu znamená jednoznačné pozitivum. 

Neodpustím si ještě komentář ohledně velmi povedeného digipaku v leskle měnivé úpravě, doplněného fotografiemi Rosse Halfina i líbivého, i když trochu ohraného, bubákovského artworku Alexe Rosse (podobnost s WHCFYA je přímo do očí bijící), snad jen nějaký ten bonusový song oproti běžné verzi mi schází, ale i tak si vyznavači limitovek dozajista přijdou na své.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky