Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi jste tušili, že tahle recenze přijde a pravidelnější čtenáři z vás možná vytušili, že přijde i ode mne. Ostatně zaobíral jsem se tu sáhodlouze vším možným, na co kdy logo Cradle Of Filth bylo otištěno. Alespoň snaha o to byla. Nicméně nyní mám hned několik důvodů proč o kapele psát znovu. Tím asi stěžejním je dodržení jisté linie v povídání o počinech této kapely a tím ryze osobnějším je fakt, že nová deska Cryptoriana – The Seductiveness Of Decay vyšla/vyjde 22. 9., což je datum mých narozenin. Krom toho si na tento významný den připravili novinku k vydání ještě Satyricon nebo Vulture Industries, všechno mé hojně oblíbené a uctívané kapely, kterým tímto děkuji. Ale zpět ke kolébce, né tedy k té mé, ale k té plné špíny.

Zmínil jsem snahu o dodržení linie všech nahrávek, které skupina do světa vypouští. Ti pozornější z vás budou jistě namítat, že jsem přeskočil loni vydaný materiál Dusk… And Her Embrace s podtitulem The Original Sin. Upřímně – neslyšel jsem to a prozatím na tom nehodlám ani nic měnit. Je mi utajen smysl podobných kroků jakýchkoliv kapel, které se po odeznělé slávě hodlají připomenout jakýmsi dalším milníkem, či pokračováním odkazu svého snad nejslavnějšího díla. Historicky je podobných aktivit výrazně dost a marně přemýšlím, komu se to povedlo, aby si neuřízli ostudu, či přinejmenším pocity zklamání. Za další se mi výrazně příčí přetáčení starého materiálu do nových zvukových kabátů a aktuálních hráčských možností současné sestavy. Mám prostě zafixovanou původní verzi a jakýkoliv zásah do ní se rovná jednomu ze smrtelných hříchů na hudbě. Stejně to většina shrne slovy: originální/původní materiál je lepší. Nuže, to by asi stačilo k tomu, abych vysvětlil, proč jsem Dusk… model 2016 obloukem přešel. Prostě si nechci čeřit chuť, kterou jsem kdysi zakusil a která mi zůstala po léta viset na patře.

Dle zvyklostí si zrekapitulujeme současnou sestavu tvořící ansámbl, který stojí za hudbou na Cryptoriana. Je jasné, že za mikrofonem ječí pořád stejný Dani Filth, páč bez něj by to logicky nebylo Cradle Of Filth (ani Devilment, že ano). Zbytek sestavy se zdá být stálý a proto snad i silný, možná proto v kapele funguje výborně ona pověstná chemie a skladatelské počiny se vcelku daří. Čili pro pořádek uvedu, že: kytara - Richard Shaw a Ashok, basa – Daniel Firth, bicí – Marthus a ženský zpěv + klávesy – Lindsay Schoolcraft, která se loni předvedla s další kapelou – The Astroplex. Určitě musím zmínit navrátivšího se hosta, a to Liv Kristine, která si zapěla v jednom songu. Připomeňme si její poslední angažmá v titulním kousku Nymphetamine. Titulní obrázek stvořil stejný autor, co desku minulou – Arthur Berzinsh. Vše při starém a tedy i jistě fungující, nezbývá než očekávat velkou desku.

Tak předně se mi obrázek alba absolutně nelíbí a přijde velmi kýčovitý až totálně pitomý. Je jasné, že se autor snažil zdrsnět originální předlohu Zrození Venuše, kterou namaloval sám velký Sandro Botticelli, jenže výsledek je hodně žalostný. Být to obal pro nějakou ságu ze Stmívání, nebo co, tak prosím, ale jako obal black metalové desky? To fakt ne a ani nevím, zda se smát, či si zoufat…

Padlo tu slůvko black metal, jenže za ty roky už dobře víme, že Cradle Of Filth s tímto žánrem pracují trochu jinak. Hodně klávesově a hodně melodicky. Cožpak o to, kdysi dávno to fungovalo takřka okamžitě, dnes už ten patos narůstá v ústech a osobně už podobně znějící hudbu nevyhledávám. Naproti tomu je dobré uznat, že s tímto modelem kapela umí pracovat a netvoří jej rozhodně nijak extra blbě. Ačkoliv se to rozchází s určitým vkusem, to uznání dobře a nápaditě odvedené práce tam být musí. Možná už kapela trochu přešlapuje na místě, protože jsem nenašel výrazný motiv, který by mě donucoval se k desce vracet, jako tomu bylo u těch minulých (zvláště u těch před rokem 2004). Nicméně poslední roky tvorby jména Cradle Of Filth ve mně přeci jen vzbudily hlodavého brouka, zda si nakonec nepořídit i zbytek oné proklínané části diskografie. Ale to se ještě vykrystalizuje časem, zda je to dobrý nápad nebo jen nostalgické zachvění nad dříve tolik oblíbeným interpretem.

Ale k věci. Cryptoriana je plná umělých orchestrací a různé grandiozní pompy, bez které si asi už těžko lze nějaké Cradle Of Filth představit. Je to rukopis, který si zkrátka kapela vymyslela a neustále se s ním snaží nějak operovat. Ačkoliv to místy upadá do dost ploché a nezáživné polohy, ne-li vyloženě k otravnosti. Naproti tomu tam stále někde tluče ono blackmetalové jádro, které lze vycítit zejména z tandemu bicí-kytara. Možná proto, že si oba Češi obsluhující tyto nástroje rozumí i o něco víc, než jen hudební rovinou. Marthusovi bicí jsou okázale pestré a je pak našincovou hrdostí poukázat na fakt, že jeden z nejschopnějších hudebníků této kapely pochází z Moravy. Kytary mají obvyklou, trochu zastřenou tvář, ovšem při jejich bližším zkoumání se opět jeví jako velmi melodické a náležitě barvité. Zbytek osazenstva má zajisté nemalý díl na výsledku, ale tyto dva nástroje, jak bych to tak nějak kulantně řekl – táhnou celou mašinérii kupředu. Tempo je výrazné, a ačkoliv se často snaží o dojem ze silného kvapíku, nejsilněji a nepřesvědčivěji působí ve středně rychlých polohách. Ta rychlost Cradle Of Filth už zkrátka moc nesvědčí, tedy co můj dojem odkryl.

Stojíme na prahu závěrečných ustanovení, kde je dobré si zřejmě rozebrat role, kdo je kdo. Takže, kdo jste s kapelou takříkajíc stárnul, novinku pochopíte, možná i pochválíte, ale dál se budete točit v prvních zásecích z devadesátých roků. Kdo jste poznal kapelu po miléniu, možná nabudete dojmu, že neustále nabírá na rychlosti, dravosti a podobných blbostech a stále se snaží někam posouvat. V posledním tvrzení se asi všichni shodneme. Jenže už jsem asi moc přejedený podobně znějící muziky a takovýhle materiál už mě nedokáže oslnit, jakkoliv je dokonale a precizně zahraný, provedený a vůbec. Smekám před tou prací, která je na desce cítit, protože jí bylo zaručeně hodně a hodně to vzalo jistě i sil a dalšího odříkání. Ale ten výsledek už je zkrátka někde jinde, než jsem si kdy troufal Cradle Of Filth představovat, navzdory faktu, že je to pořád energií nabitá kapela.