Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Diamond Eyes

DeftonesDiamond Eyes

Jirka D.2.7.2010
Zdroj: CD (#523990-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Zapomeňte na předsudky a nechte se odnést touto muzikou, za vaše úsilí budete odměněni mnohonásobně. Nehodnoťte podle prvního poslechu, rychlá rozhodnutí jsou příčinou mnoha chyb. Vnímejte, nechte se okouzlovat a poslouchejte. Mně se toto album proměňovalo v čase výrazně, stále jsem hodnotil a přemítal, jak to vlastně patří a jak to má být. Nepatří a nemá to být, všechno je nakonec jinak.

Cesta k této desce byla složitá a pro kapelu, zasaženou tragickou událostí jednoho svého člena, představovala velkou zatěžkávací zkoušku. Jednotliví parťáci Deftones se znají ze školy už od dob mládí, i když nejvíc je asi sblížil společný koníček – skateboard. Chino Moreno, Stephen Carpenter, Chi Cheng a Abe Cunningham založili kapelu už v roce 1989 a od té doby bylo jedinou změnou přijetí pátého člena, Franka Delgada někdy v roce 2000, i když se už jako host podílel na prvních dvou albech. Mohl bych tu dlouze vyprávět, jak se z původně nu-metalové kapely (první album Adrenaline vychází rok po eponymním a průlomovém albu KoRn) stala veličina s vlastní tváří a výrazem, ale bylo by to opravdu dlouhé. Deftones jsou naprosto svébytnou kapelou, která našla svůj vlastní výraz, založila vlastní ligu a zcela nedostižně jí kraluje už dlouhá léta. Pouze silní přežijí…

 

Následovník Saturday Night Wrist (2006), byl naplánován na rok 2008 a jmenovat se měl Eros. K vydání této v pořadí šesté studiové nahrávky zatím nedošlo, v listopadu tohoto roku měl baskytarista Chi Cheng vážnou dopravní nehodu, po které upadl na velmi dlouhou dobu do komatu. Bez jeho souhlasu se kapela rozhodla desku nevydat a začala pracovat na zcela novém materiálu až rok následující, post baskytary byl dočasně obsazen dlouholetým přítelem kapely Sergiem Vegou. Osud samotného Chenga je stále nejistý, na podzim roku 2009 proběhl dvoudenní benefiční koncert, na kterém vyjádřili svůj soucit s osudem parťáka takoví muzikanti jako Dave Lombardo (Slayer), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan), Tommy Lee, Mike Shinoda (Linkin Park), tři členové System of a down, Alexi Laiho (Children of bodom), kapely Incubus, Cypress Hill, P.O.D., Far a mnoho dalších. Chengův stav se začal zlepšovat v květnu 2010 a dle nejnovějších zpráv z května letošního podstupuje další operace a rehabilitace. Ale už se zase zakecávám...

 

Chi, we missed you dearly in the making of this rekord. You’re in our minds always. Hope to talk with you again soon. Buddy.

Love, Chino, Steph, Frank, and Abe.

 

Diamond Eyes je oním albem, které nahradilo nikdy nevydané Eros a kterým měli Deftones vykročit do svého nového bytí. Každý by asi čekal album naplněné steskem a smutkem, přesto se Chino proti podobným spekulacím ohradil: „Nerad poslouchám problémy lidí … mám rád hudbu. Podobným naříkáním je hudba zahlcována od počátku 90. let. Tohle se přežilo … Na této nahrávce zpívám velmi málo o sobě, mám rád skladby, kde můžu vystoupit ze svého bytí...“ Začtete-li se do textů, zjistíte, že jsou spíše lyrické, imaginární a skoro až magické. Přesto je nahrávka prodchnuta silnou melancholií, citlivým smutkem a zamyšlenými okamžiky – ať už je budete hledat v úvodní „Diamond eyes“, páté „Beauty school“ nebo předposlední „976-Evil“ – které dávají albu velmi silný nádech a příchuť čehosi niterného. Stejně tak nechybí ostré pasáže, které potvrzují stále skvělý vokál Morena a které vám budou jezdit po zádech ještě chvíli po odeznění posledního tónu (za všechny „CMND/CTRL“). Chvílemi mám pocit, jakoby se Deftones navrátili do svého staršího období, jakoby se albem linul odkaz White Pony a snad i desek starších. Přesto zní všechno nově, neobehraně a intenzivně. Album je to silné, uvěřitelné a přesto lehké a svěží.

 

You’re shooting stars rom the barrel of your eyes… And it drives me crazy, just drives me wild.

 

Zajímavý je rovněž booklet, řekl bych nejstřízlivější v historii kapely, jednoduchý, srovnaný sám se sebou. Bílé texty na černém pozadí, písmo typické už pár let, jedna fotka a hromada vnitřních pocitů. O zvuk se tentokrát postaral Nick Raskulinecz, kterého mnohým z vás netřeba představovat – mimo jiné poslední deska Alice in Chains, One by one od Foo Fighters a další.

 

Přemýšlím, co dodat závěrem. Diamond eyes není jednoduchým albem, vyžaduje si trochu specifický přístup a dostatečně vnímavého posluchače. Ale to není u Deftones nic nového, tahle parta není jednou z mnoha a rovněž jejich muzika je symbol sám o sobě. Tady víc než kde jinde platí, že je potřeba poslouchat srdcem a ne hlavou … hranice padají, duše se osvobozuje a prostor a čas splývají. Vzlétněte…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky