Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dimmu Borgir - Eonian

Dimmu BorgirEonian

Victimer26.5.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Eonian nepřináší vůbec nic, jen více či méně klesající křivku potence již tak velmi málo plodné a nepochopitelně přeceňované kapely.

Dimmu Borgir byli vždycky průměr. Ve světě black metalu, jeho symfonické větve jakbysmet a pokud bychom brali hudbu jako celek, na nějaké Dimmu Borgir sotva kdo upozorní. Svého času ale byli ve správnou dobu na správném místě a díky maximální podpoře labelu maximálně v kurzu. Takový byl holt tenkrát v roce 1997 v extrémním metalu trend. Začít tlačit spolky ze severu, které kombinují black metal s nadměrným využitím kláves, které byly vytaženy na úroveň ostatních nástrojů a nemalovaly jen pozadí hlavního děje. Přesně do tohoto období se trefilo album Enthrone Darkness Triumphant. A já ho mám dodnes rád. Byl to vrchol, období, kdy Dimmu Borgir oslovili skoro každého, byť i ten nejzarytější pravověrník odmítal uvěřit a vzít kapelu na milost. Pro nic za nic se tehdy neříkalo - chceš-li víc melodií v black metalu, musíš zkusit Cradle Of Filth, nebudou-li tě bavit, dej šanci Dimmu Borgir.


Pak si ale člověk proletí celou diskografii a do spokojenosti je hodně daleko. Ten náročnější, nebo alespoň ten, kdo má pokročilý cit pro kvalitní metalovou produkci a po pár minutách rozezná nateklou podlitinu nabubřelosti od skutečné osobitosti, takový nemůže být spokojen ani náhodou. Dimmu Borgir byli vždycky průměr. V "pravém" black metalu dominovaly kapely jako Mayhem a Immortal, pokud zabrousíme na pole jeho atmosférického souputníka, vítězily spolky jako Emperor nebo Abigor. Pak tu byly kapely jako Satyricon, Enslaved nebo Arcturus, které si šly svou vlastní cestou a netvářily se u toho jak čerstvě oprcaný králík, který byl náhodou vhozen za plot obory spolu s kozly a krabičkou zápalek věnovanou příštímu setkání s nejbližším kostelem.

 

www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dimmu%20borgir%202018.jpg


Berme to vše jako celek. Tohle není nadávka na symfo black, synth black a další léty vytvořené škatulky. Není to vysmívání se nahým dívkám, které omámené vzrušením a zapletené do trnů hryže do krku jugoslávský mistr republiky v kulturistice převlečený do kostýmu vampýra. Ne, o tom to není. Dimmu Borgir se vyžívají v klišé. V hodně omšelých metalových výrazivech oděných do vznešených hávů, které by měly vytvořit dojem majestátnosti a nedobytnosti. Opak je pravdou. Stačí mít uši na správném místě a hledat v příjmu hudební potravy o něco víc, než z podavače mlecího soukolí stokrát vymleté postupy výživně promívané teatrálním mučením jich samotných, aneb aby z žínky tekla voda, i když už týden visí na šňůře a přitom nezaprší a nezaprší.


Jak jsem už zmínil, nemám nic proti albům jako Enthrone Darkness Triumphant nebo Spiritual Black Dimensions a vlastně ani Puritanical Euphoric Misanthropia. Na každém z nich jsem si našel něco svého, ke každému jsem si uměl vybudovat pozitivní vztah a nebyl vůbec umělý, jakkoli se už na těchto nahrávkách umělým styl Dimmu Borgir mohl zdát. Je tu ovšem jedna podstatná věc - kapela se tehdy pořád vyvíjela. Enthrone Darkness Triumphant byl brán za úkaz a pomyslný trůn, na navazujícím Spiritual Black Dimensions Dimmu Borgir sympaticky přivrdili a na posledně jmenovaném albu změnili status kapely, které není lhostejné propojit svůj symfo elixír s modernou a stejně tak proměnit obyčejnost klapek Yamaha ve skutečnou symfonii. Pořád to ušlo, pořád to mělo nějaké ty koule...


... ale pak už to šlo do kytek. Death Cult Armageddon jen vyzobával zbytky předchozího modelu a tvářil se přitom ještě důležitěji a neotřesitelněji. Právě v tom se ale spletl. Dál už to snad ani nemá cenu komentovat, protože to nestojí moc za řeč a, ač to tak nevypadá, tyhle řádky jsou skutečně věnovány novému albu Eonian. Každopádně, šlo se postupně ale jistě hodně dolů a vypadá to, že aktuální deska nemá sílu tento propad zastavit.

 

 

Na novince Eonian se mi zobrazuje kapela, která se ještě jednou toužila vrátit, aby dala na vědomí, že umí pořád vyvolat emoce a bude to zase asi pravda, neboť se pořád najdou takoví, kteří budou z novinky úplně paf, že čeří stojaté vody symfo metalu, který se ocitl v krizi, kolik neskutečné energie z alba jde, jak kapela zručně reaguje na spojení minulosti a současnosti a jak se drží svého stylu, který povznesla až téměř k dokonalosti. Pravda je minimálně to, že Dimmu Borgir se skutečně snaží propojit prvky ze svých nejlepších let s nynější polohou. Ke slyšení jsou velmi jednoduché klávesy, které tolik zapůsobily na Enthrone Darkness Triumphant, ten symfonický dosah pak vyloženě nepřebíjí alba, která jím byla přesycena, ale zkouší si vyhovět s ostatními prvky, aniž by vyloženě simuloval jednolitou pompéznost. U snahy ale taky zůstává...


Výsledek? Poměrně ubohý. Po osmi letech nečinnosti kapela dospěla do stadia, že bude dobré vše pospojovat a tvrdit svou pravdu, kde nejsou velké nároky na  provedení, ale v klidu postačí kolovrátkovité citování sebe sama pořád dokola s lehce obměněnými přestupky proti dobrému vkusu. Dimmu Borgir 2018 snadno a bez velkých problémů v komunikaci splnili svou celkovou pozici hudební kapely z pohledu nezaujatého. I lejno se dá ozdobit, ale když do něj šlápnete, bota smrdí pořád stejně. Průměrní ve své nafouklé velikosti, špatní ve své průměrnosti. Přivítejte Dimmu Borgir posledních let se vším co k nim patří.


Eonian má jako celek svou tvář, ale po poměrně důrazném začátku, kdy spustí úvodní dvě hymny a kdy zejména ta druhá v pořadí - Interdimensional Summit - určuje svou důležitostí pravidla, naváže lehkou atmo parodií na Satyricon v podobě Ætheric, nastraží jednu zajímavost (Council of Wolves and Snakes), která by mohla uspokojit i náročnější obec (což se stejně moc nepovede) a dál ve svém výhledu klesá níž a níž, zbytečně přehrává ty nejstupidnější riffy, aby je obalovala výpravně klenutým výměškem svých vlastních představ o emocionálním prožitku na hraně s klasickou hudbou. Zklamáním je pro mě i výraz Shagratha, kterého jsem sice nikdy moc nemusel, ale svůj styl projevu scéně dal a byl na něj spoleh. Na Eonian zní dost unaveně, řekl bych přímo vyšeptaně, což sám potvrzuje častým využitím deklamací a šepotu na úkor animálně hrdelního kralování. Hmm... Dimmu Borgir. To kouzlo tam kdysi bylo, trvalo možná jen krátce, ale fakt tam bylo... Dnes ho tam už nehledejme, nemá to cenu. Já to po letech zkusil a zase se raději stáhnu tam, kde je mi lépe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

marek / 19.6.18 8:32odpovědět

super komentař. trochu jsi při vyjmenovavani kapel zapoměl na quorthorna Bathory. tak to neposlouchej. určitě natačiš lepši songy.

Killing Technology / 30.5.18 22:28odpovědět

Klenot nenavideny kritikou.Absencia black metalovej mizantropie drazdi,serie a irituje....to sa len tak neodpusta!

-eR- / 28.5.18 14:04odpovědět

Kardinální průser mračen, který nic neomlouvá. Ano, podělalo se to už před léty a úspěšně se to vykrádá a rozmělňuje dál. Týmovka na Puritanical Euphoric Misanthropia (kterou mám nejradši) se rozpadla a od té doby už to jde do kopru. Doufám, že kapela brzy pořádně ucítí zlou zpětnou vazbu a něco se sebou udělá. Nejlepší by bylo skončit, pánové. 30%

stupor / 29.5.18 8:25odpovědět

Existujú ľudia, ktorí majú úplne iný názor a vkus - ako o tom svedčia reakcie na trubke: "awesome Dimmu, the king of black metal, as always!". Niekomu toto stačí a je to pre neho vrchol blackmetalu. DB si to uvedomujú a dizajnujú svoj produkt pre túto frakciu trhu. Ja som mal problém dopočúvať tú jedinú pieseň. Nikdy som ich tvorbe nerozumel a pribúdajúcimi rokmi v mojom vnímaní scény zaujali periférnu pozíciu, akú má asi postava Ronalda McDonalda vo sfére gastronómie... Keď už je reč o vrchole nevkusu a pózy, včera som videl nový klip od (pre mňa neznámej kapely) Powerwolf... odporúčam pri zažívacích ťažkostiach.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky