Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dirty Grave - Evil Desire

Dirty GraveEvil Desire

Bhut5.5.2018
Zdroj: CD //promo čert ví od koho
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Tradiční doom v té nejopravdovější podobě, jen s letopočtem 2017. Všechny nároky hoďte za hlavu a oddejte se tajemnému a děsivému doomu.

Není doom jako doom. Zatímco jedni v doom metalu spatřují pomalou hudbu, kterou asi nejvíce proslavilo jméno My Dying Bride, jiní v něm vidí dřevnatou strukturu Black Sabbath. Kapela Dirty Grave z Brazílie spadá do té druhé kategorie, ale abych to ještě lépe upřesnil, vměstnal bych tam ještě slůvko heavy. Takže heavy doom v té nejčistší podobě je to, co můžeme od debutového alba Evil Desire očekávat.

 

Úvodním odstavcem je snad srozumitelně vykolíkováno hudební pole, které nyní budeme přeorávat. Heavy doom, nebo chcete-li tradiční doom je totiž vlastní pro autorskou dvojici, která svůj band pojmenovala jako Dirty Grave. Existují od roku 2013 a loni se dostali do fáze, kdy bylo na čase vydat první velké album. Jeho název Evil Desire už může ledaskomu vybudit tik v koutku. A to jste ještě nečetli názvy skladeb. Satan’s Wings, Until The Day I Die, You Dead nebo The Black Cloud Comes je na jednu stranu nehorázně kýčovité až směšné pojmenování songů. Z druhého pohledu můžeme uznale poplácat po ramenou za dobře zachovanou tradici a patřičně vzdaný hold i v podobě nehudební. Jenže šokovat to mohlo někoho možná tak naposledy na přelomu osmdesátek a devadesátek…. ačkoliv z vlastní zkušenosti vím, že i dnes jsou podobné názvy hnacím motorem pro inkviziční genové zbytky v určitých individuích.

 

 

Tradiční doom je studnicí, která už dle mého nemá ve své moci nabídnout cokoliv, co by mohlo udělat díru do světa. Je to jeden ze žánrů, který už tu byl dost dlouho na to, aby jeho variace byly již několikrát prokombinovány a naroubovány snad na vše kolem. Lze se tak věnovat jen čisté podobě a snažit se jí přednést v co nejvěrnějším stylu. A to je přesně úkol, který si Dirty Grave vzali na svá bedra. Ostatně i v bookletu CD se píše „we’re not here to innovate, we’re here to celebrate the Doom“. A proto k nim přistupujme jako ke kapele, která hraje, co ji baví a na čem potažmo vyrůstali její autoři. A ano, je to věrné, zní to opravdově a nenést to na sobě stopy nového tisíciletí, uvěřil bych v existenci jakési dávno zapadlé nahrávky.

 

Dřevnatě dužinatý zvuk kytar je snad první, co se komu vybaví, když se řekne heavy doom. A tomu i Dirty Grave zůstávají v dobré míře nakloněni a zachovávají jeho kostnatou podstatu. Čistý zpěv, lehce výš posazený, je ztělesněním odkazu na Sabbathy i Pentagramy. Hororová vsuvka Beyond The Door je pak okořeněným čarodějné atmosféry, kterou kolem sebe deska má mít. Je to mlhovina jak z béčkového hororu. Vlastně celá ta deska zní jak reinkarnace něčeho prastarého, co mělo tendence strašit před dvaceti lety nejpozději. A troufám si tvrdit, že to byl zaručeně záměr autorů, kteří se tím okázale baví. Však už jejich úsměvy na fotce v bookletu jasně říkají, hele neber to tak vážně, tohle je prostě pocta danému žánru se vším, co k němu kdy patřilo.

 

 

Takže se nebojte vláčného tempa, dunivého heavy doomu s patřičnou dávkou melodií, které nejsou prvoplánově líbivé, ale mají náznaky chtíče být hitem. Nebojte se ani odlehčeného blues, které tu zastupuje cover skladby Evil (Is Going On) od Willieho Dixona. Nebojte se ani té grafiky plné kozlích hlav. Ačkoliv osobně dávám přednost kapelám, které jedou podobnou vlnu, jen trochu jinak (Witches Of God, Salem’s Pot nebo našinci The Tower), nemůžu říct, že bych si Evil Desire neužil.

 

Úplně na konec jsem si schoval malou kritiku. První je ta, že moje přehrávací zařízení si nevědělo rady s CD záznamem. Laser jezdil jako divokej a když už konečně načetl počet stop i délku alba, nebyl s to spustit přehrávání. Zmatení čtecího zařízení dávám za vinu byť stylovému potisku na stříbrné ploše kotouče. Domnívám se, že kvůli této kratochvíli si nebudou starší mašiny s plackou vědět rady. Teprve novodobější přehrávač už obsah rozklíčoval, ačkoliv si nepříjemné cvrlikání rovněž neodpustil. Druhá kritika je prostým faktem, že tahle deska prostě nemůže být za sto bodů (ty mají v hrsti Sabbati na svých prvních šesti albech). Nabízí sice svěží průlet do historie, který je skvěle a věrně zahraný, ale… ale všechno už tady prostě bylo. Nejradši bych to dal bez hodnocení, protože číslo zkrátka není úplně adekvátním vyjádřením pocitů z této nahrávky, ale budiž.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky