Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - A Dramatic Turn of Events

Dream TheaterA Dramatic Turn of Events

Michal Z4.10.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Kapela ztratila jednu z poznávacích entit. Kompozice až na výjimky nenabízejí žádné vyvrcholení, které by dovedlo posluchače k závislosti, natož extázi. Nejlepší výkon předvádí „vyměněný“ LaBrie. Album ve výsledku působí příjemně, smířlivě a po většinu plochy nese neškodně posluchače na svých křídlech.

Po peripetiích v kádru, stojí Dream Theater na startovní čáře dalšího dlouhého rozběhu nazvaného „A Dramatic Turn of Events“. Kadence alb zůstává zachována a vypadá to, že zbylým na palubě zůstává dosti nápadů a kompoziční chuti. Předchozí slabá placka „Black Clouds & Silver Linings“ by neměla být problémem, který nelze překonat. Odchod Portnoye je však znát, kapela ztratila jeden z hlavních motorů, který plnil funkci skladatele, textaře, producenta a hráče s jasně identifikovatelným vybroušeným stylem, rozpoznatelným po několika taktech. Pravda po lidské stránce už to bylo jiné kafe. Možná díky jeho absenci je novinka uvolněnější, pohodová, tak jak už dlouho u DT nebyla.

 

Album však trpí několika nemocemi. Hlavní problém nového počinu je tvůrčí duo Petrucci - Rudess, které dalo materiál dohromady samotné a novic Mangini za škopky, už neměl dostatek času a nezbylo mu nic jiného než přehrát předpřipravené party. S Portnoyem jsem měl vždy pocit, že dostávám hodně navíc, co se jinde neservírovalo, u Mika musím bonusy usilovně hledat. Tvůrci tak nyní využívají prostoru vypadnuvšího Portnoye především pro sebe. Občas mi přijde, že pánové krkolomně roubují progresi na kostru skladby, bez nějakého většího efektu, ale přiznejme si, doba kdy se to divadelníkům dařilo výtečně, je dávno v prachu. Nadějné motivy jsou použity pouze pro efekt a nejsou více propracovány, skladby tak působí jako samostatné fragmenty slepené do celku. Pamětník jdoucí s touto partou od prvopočátků už musí pátrat v paměti, jaké skvosty se dařilo tesat, ale neplačme a těšme se přítomností s výhledem na budoucnost. Pánové zrají a začínají z jejich rukou vypadávat uklidněná díla, hodná jejich věku a zkušenostem. Novinka více sází na průhlednější struktury, zahušťovadlem se stává jemně metalický sound alba, který není podobný žádnému albu z dílny DT. Možná lze pošilhávat k počátkům.

 

Velkou měrou mě překvapuje Rudess, který svojí variabilitou a virtuozitou spolu se získaným prostorem roste. Tichý muž u tlustých strun je velkou skromnou jistotou v pozadí a svoji hru si hlídá v obvyklém kolejišti. Petrucci mě nijak zvlášť nezvedá ze židle a mám pocit, že je v útlumu. Totéž nelze říci o hlasu skupiny, LaBrie už na předchozím albu naznačil, kudy se bude pohybovat a zde svůj směr jen podtrhuje. Více se drží ve spodnějším pásmu lehké drsnosti, na někoho může působit fádně, ale mě neskutečně baví a rád pozoruji jeho vyzrálost. Pryč jsou horní ječáky, na to pan zpěvák už nehraje a experimenty s hlasem ventiluje na své autorské sólové dráze. Stojí pevně na zemi a nedopouští se žádných nepatřičností. Dnes je jedním z neoddiskutovatelných erbovních znaků kapely.

 

Směřování předchozího alba do dávných prog rockových vod je naštěstí přehrazeno, ze dna je odsátá sedlina nadrozměrných nudných preludujících ploch bez výraznějšího smyslu pro celek. Vytěžená čirá hudební látka je o mnoho záživnější a svojí civilností vlídná. Přesto opakovaně volám o producenta zvenčí, protože zatuchlina začíná být cítit. Na producentské židli osamocený Petrucci, evidentně nezvládá. Cítím lehké nakukování do alb vydaných v první polovině devadesátek. Dřívější přebíjení instrumentů je na novice příjemně nahrazeno společným souzněním, jakoby se chvílemi jamovalo, jeden kouká na druhého a snaží se spolupracovat. A materiál plyne… někdy až nepozorovaně příjemně.

 

Úvodní akustická náruč podbarvovaná klapkami slibuje mnohé. Nálady se daří vrstvit a vypravěčský LaBrie, krokem ostříleného kastelána provádí celou trasou báječné prohlídky. Nikam se příliš nepospíchá, zbývá čas na rozhledy do údolí a porovnávání. Ubývá rozhodně hry v horních partiích bicí soupravy, Mangini se drží u nesporně bohatého, ale nutného minima pro DT. Dynamiku má skvělou a velmi mu napomáhá Rudess, který popuštění otěží využívá beze zbytku. Zajímavé motivy a nosné melodie spadají do jeho teritoria, Petrucci jako by se vytratil a mimo jediné zaznamenání hodné sólo, hraje pouze rytmiku v pozadí, a to nikterak zajímavou. Občas mám podezření, že ústřední vinoucí se kytarová linka, jako by odpadla z pera souboru Rammstein či Black Label Society. Vlivy vážné hudby se odrážejí i do neoklasického kytarového sólování.

 

"Lost Not Forgotten" otevírá Rudess na procítěné piano, temné mraky vytrvávají na obloze a mocné poryvy kytar na tom nic nezmění. Nemohu si pomoci, ale část skladby zní totálně jako Ayreon ročník 2008, se vším všudy. První skutečně komplikovaná pasáž je zklamání, stejně jak se tyto komplikovanější prvky zjevily, mizí bez varování jako pára nad kotlem jalového guláše. Nějaké rozvinutí - zapracování motivů schází, mám pocit jako bych občas poslouchal power metalové album, zoufale se držící lemů vlastního šuplete. Hlavní pozornost na sebe opětovně strhává Rudess, kterému se občas snaží přizvukovat Petrucci. Baladická "This Is The Life" balancuje od vzletných stoupání až k procítěnému LaBriemu, či Petrucciho taktnímu doprovodu. Nejen v této skladbě je ke slyšení jak Rudess kopíruje kytarové linky, nebo naopak. Vkusný kousek, ale opět bez nějakého vyššího účinku.

 

"Bridges in the Sky" je jedenáctiminutovka slibující svým temným "hobitím" intrem silnou kompozici. Ta se však "nekoncepčně" rozhodne vše odvanout nudným power metalem v dáli. Monotónní riffování a užívaní omšelých motivů v druhé polovině oživují symfonické plochy, trocha orientálních struktur a grandiózní finále, nic míň, nic víc, smutné na tak obrovskou plochu. Aby těch dlouhých skladeb nebylo málo, přichází na pořad dne opět potemnělé intro skladby "Outcry". Klube se z ní tmavé emo metalové posmutnělé štěně, ve kterém se střídají na albu už tolik provařené jednotvárné riffy spolu s baladickou stránkou věci. LaBrie civilně intimně pěje i v nejniternějších momentech sebevědomě, až to bere dech. Neoklasické prog přestřelky, preludování a rytmické vylomeniny skladbu pouze z povinnosti doplňují a chvílemi působí jako samozvané cvičení, bez hlubšího ukotvení v základech skladby. Nesourodost (bezduchost) a nepodloženost přechodů a změn působí nepatřičně a dělají ze skladby zbytečnou přehlídku virtuózních schopností. Běžně jsem schopen se rozmanitostí a střídáním bavit, ale tady to prostě nějak nemohu opakovaně pobrat.

 

Nečekaně krátká balada "Far From Heaven" svojí křehkostí učarovává a uklidňuje předchozí nelibozvučné úvahy. Jen hlas, klavír, smyčce, odhalená intimita projevu na dřeň. LaBrie zde znovu ukazuje svoji aktuální skvělou formu, využívá svůj hlas precizně a s ohledem na aktuální možnosti. "Breaking All Illusions" se svižně odráží od dávných rockových předloh a svěže si vykračuje vstříc úspěchu. Synťákové osumdesátkové plochy lahodí a navnaďují. Neoklasické vlivy přetavené do kovu kvituji také kladně, stejně tak bluesové náznaky. Nálady se průběžně mění, konečně se trochu více pracuje s kompaktností motivů. Přechody od vypjatějších pasáží k baladické poloze mají logiku. Rozhodně nejlepší skladba jasně vysvítající nad zbývající nevýraznou alejí ostatních kompozic. Závěrem se baladicky uzavírá další kapitola, napsaná ostře sledovanou kapelou. Zda její nová tvář a směřování uspějí, či nikoliv, ukáže až čas.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky