Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když tak poslouchám aktuální počin, přijde mi pochmurnější a celkově podmračenější jak minulé dvě desky. Rád bych se vyhnul nějakému srovnávání, protože každé z alb si žije svým životem a přijde mi to celkově zbytečné. Ovšem novinka jako by svou náladou plula nedaleko od břehů doomového území, byť se skladbou písní jeho prvků dotýká jen pomálu. DYING PASSION neotočili kormidlem zpět proti proudu, drží se dál kurzu atmosférického rocku, ale přitom se umí ohlídnout zpět a jen tak zkontrolovat místa, která už před lety míjeli. "Amplify" mi totiž nepřipadá jako zrovna veselá či odvázaná deska. Slyším v ní hodně zakabonění a proměnlivých nálad, jenž po chvilkách ve společnosti pozitivních vibrací, přeci jen dominují a drží album zpátky od všeobecné euforie. Poloha jakou si na novém albu DYING PASSION drží je každopádně reálná a tak nějak poplatná dnešnímu prostředí kolem nás.

Původně jsem si pro sebe broukal - "...vedle nastavené nálady alba se kapele podařilo vypustit do světa také pár nezbytných hitovek. Ty samozřejmě obohatí nejeden koncert a hlavně udrží DYING PASSION v centru pozornosti, protože jsou tu stále s námi a umí složit chytlavou věc...". Ale ono tomu tak úplně není. Díky ne zrovna pozitivní atmosféře skladeb, bych to viděl tak na jeden až dva tracky, jinak je nové album jinde. Co mi ovšem na posledních nahrávkách chybělo, je vyrovnanost a udržení si po celou dobu poslechu dojmy ve stejné, nebo aspoň podobné linii. Není to tak, že by mě DYING PASSION na svých albech nudili, ale udržení pozornosti a vysokého soustředění byl leckdy potíž. Nejinak je tomu i u novinky. "Amplify" místy hraje do noty nebývalou silou, ale někdy také uspává, aniž by hladilo. Jen povrchně zatáhne víčka a až za moment zase probudí. Naštěstí to není pod únosnou mez.

Těžký začátek v podobě "Path to the Land of Visions" na mě promlouvá přesně tím zmíněným doomovým jazykem a naklání kapelu na dosah minulosti. Hitový a pro živé hraní osvědčený kousek pak jistě splňují jak druhá v pořadí "Thousand Eyes", tak následující zamyšlenější "My Best Friend". Pak se bohužel trochu ztratím v záplavě smyčců "Back of Beyond" a jsem s to procitnout až spolu s mnohem odvážnější kompozicí "See the Bottom", která je sice spíš další posmutnělou baladou, ale ve své hloubce nese mnohá překvapení. DYING PASSION se nebojí (a nebáli se ani v minulosti) pohrát s elektronikou a na "Amplify" mě tahle složka desky vyloženě baví. Občas o ní není ani vidu ani slechu a najednou se odněkud vynoří a ihned zaujme. V podstatě v každém songu se připomene (hlavně v úvodech). V "Electra" pak dokonce dominuje, což ale sám název skladby vlastně připomíná. Pomalá, basou a elektronickým probubláváním obdařená věc, kterou v závěru rozpohybují kytary, ale ani ty nezní ostře, jako spíš pod nánosem vibrující elektroniky. Již tak převážně baladické album se snaží své skladby operlit něčím neobvyklým, postavit a vymyslet je jinak, než se obecně nosí, což kapele jen schvaluji. Otázkou pak zůstává, zda-li se jim to pokaždé podaří. Ani na "Amplify" si toho nejsem plně vědom, ale když to vezmu celkově kolem a kolem, tohle album nudit neumí a nese se v sympaticky ponuré náladě. Té neunikne ani závěrečná "Čí to husičky" s pěkným dětským hláskem dcerky Zuzky a Standy Jelínkových.