Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hledat kapelu s názvem Emptiness, to je málem stejná legrace, jako mít za sousedy Svobodu nebo Dvořáka (oba máme v redakci). Až po důkladném třídění začíná být cílená skupina mnohem zajímavější. To se najednou zjistí, že je to přesně ta kapela, která zahřála u srdéčka už minulým počinem Nothing but the Whole, a že současná podoba patří ještě podivněji zmršené představě o black metalu. Tento hudební žánr navíc berme v souvislosti s novinkou v potaz pouze formou jakýchsi ozvěn, případně si jej neberme do úst vůbec, leda tak do úst v obráceném gardu, tedy... ano, přesně tam. Někam tam totiž sočasná poloha kapely Emptiness patří a nemusí to mít hned parametry zesměšnění jejich cti a odvahy. Naopak, Not for Music je dobré album, to bych rád předeslal. Jenom je těžké ho zaškatulkovat a celkově uchopit. A rozhodně to není album pro každého. Ocení jej spíš post metalový dobrodruh a majitel hudebního citu pro zhýralosti na neživých rytmech.

Not for Music je deska, která se plazí mezi žánry a těžko říct, jestli je sama o sobě živou, nebo z ní jakékoliv formy života už dávno vyprchaly. Duševně zdravá každopádně není. Bere si cosi obskurního z dávné ostrohranné minulosti, promíchává to těkavě syntetickou polevou a v zásadě drží svůj materiál hodně při zemi. V závětří, bez potřeby někam se hnát. Na bázi hmoty, která je blízko i daleko metalu a stejně blízko i daleko je i elektronice. Při tom všem si udržuje status disharmonické duše napadající na jednu nohu své nezařaditelnosti, která je ve skutečnosti víc provokativní, jak výjimečná. Podivnost nové nahrávky je každopádně sympatická, den co den si znovu říká o pozornost a i když je to milenka nehezkého vzhledu a postavy, pořád jí chcete mít v náruči. Jen nevím, jestli jí věřit, nebo si myslet, že mi stále něco nalhává.

Pokud směřují postavy z obalu pod zem, pošleme tam i kapelu samotnou. Svou nezařaditelností tam stejně patří. Je fakt, že podobně uchopenou záležitost jsem asi ještě neslyšel a také je pravda, že jsem si dlouho lámal hlavu, abych přišel na nějaké podobnosti a záchytné body. Všechno marné. Člověk je přitom připraven na cokoliv, aspoň si to myslí. Nahrává mu vědomí, že těch po různu upravených sklíčeností vyplazených ze zbytků metalových skořepin už tu bylo nepočítaně. Některé se opakovaly, některým to třeba i slušelo a další byly zase k smíchu. Emptiness jsou pak rozhodně někde mezi těmi, které je vhodné respektovat, protože přišli s něčím, co se jen tak neslyší.

Celkové pocity z Not for Music jsou stejné jako deska samotná. Jsou divné. Dřevní kytary brzdí husté syntetické plochy, které představují elektronickou část desky jako dlouhou, neprostupnnou clonu, na míle daleko od pulsující a rytmické hudby. Snad rozevlátý ambient, zvrácená novoromantika (Ever), snad podzemní malba pocitů mající nejblíž k vnitřním potížím. Ano, pocity deprese jdou z Not for Music nasát poměrně snadno. Zmatenost a bezvýchodnost všech situací jakbysmet. Stav jedince, který bloudí ve svém vlastním světě, ukrývá se před tím nahoře a v myšlenkách mu kolují vize, které nejsou blízko těm běžně vnímaným. Takový si zítra nejspíš nepůjde zaběhat a po vydání nepřijme dvě piva s přáteli jako zaslouženou odměnu. Takový si vystačí se svou tmou a svou prázdnotou.

Emptiness jsou prázdní ve svých nadějích, ale sytí ve svém experimentování. Svému novému albu dali zvláštní tvar a podobu, které nejsou pro každého, ale stejně tak si jej každý může zkusit zařadit mezi po čase odložené harampádí. Pěkně po svém. Žádná exhibice, ale primitivní varianta jak vyjít z metalu a přitom nejít nikam moc daleko, protože jiné žánry se třepou strachy a nedůvěrou něco takového přijmout za své. Všechno je špatně a všechno je přitom mimořádně zajímavé a přitažlivé. Zhudebnělá prázdnota má svůj nový objev - Not for Music.