Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že se mají švédští rockeři Europe čile k světu, není už více než deset let žádná novinka. Po reunionu v roce 2004 vydávají alba jako když másla ukrajuje a s novinkovou deskou “War of Kings” jim na konto studiových nahrávek přibyl už desátý přírůstek. Obyčejně se takové jubileum ani neslaví, ale že se jim aktuální album povedlo, neopomeneme se nad ním zastavit ani na našem webu, kde jsme této kapele dosud nevěnovali takřka žádný prostor.

Chyba lávky, jestli od těchto chlápků v letech očekáváte útok na komerční rádiové stanice a vtírání se do přízně středněproudého publika závislého na prvních dojmech. Já jsem to sice neočekával, ale mírným obavám jsem se neubránil. Určitě není jednoduché smířit se s osudem stárnoucích umělců, kteří už jen těžko zasáhnou do běhu hudebních dějin. Pokud si to dostatečně a pokorně nepřipustí, klidně se může z prodloužení jejich kariéry stát jen stín, v horším případě parodie úrodných let. Europe se však tento problém zjevně netýká, Joey Tempest a spol. svou roli v novém tisíciletí vzali za správný konec a v první řadě dělají to, co je baví a dle nového alba i zdobí - prostě hrají hard rock.

Hlavní devízou současných Europe je, že jejich pojetí hard rocku je v podstatě sympatická pocta rockovým velikánům dávných, avšak nezapomenutelných dekád bez špetky křečovité přetvářky a s příhodným drajvem a zemitostí. Občasné reminiscence odkazují na éru Led Zeppelin, to znamená léta spíše sedmdesátá a první razantnější otisky tvrdých kytar, pak mi určité momenty či nálady skladeb připomenou Deep Purple z období kolem alba “Perfect Strangers”, takže to jsme zase o několik let dále. Asociace Deep Purple jdou především na vrub klávesové hře Mica Michaeliho, který se vyžívá ve zvuku hammondů, což je někdy opravdu fajn retro, ovšem nutno zdůraznit, že bez jakékoli hořké pachutě umělých hipsterských tendencí dneška. Uvěřitelné a řízné, v minulosti samozřejmost, dnes už ne. No a aby v tom byl ještě větší guláš, “Praise You” začíná pro změnu soundgardenovsky.

Dominance zpěváka Joeyho Tempesta jako skladatele oproti předchozím nahrávkám ustoupila týmové práci, nicméně jeho vokál nahrávce velí tak či onak. Hlasově hrubší, avšak ani o píď méně jistý. Stejně jako vinaři nechávají vybraným ročníkům svých vín delší čas na uzrání, i Joeymu jeho křížky na krku hlasivky nezatěžují a naopak jim dodávají zemitější a kořeněnější vlastnosti. Už to není ten uhlazený chlapecký hlásek, z rádia denně do zblbnutí opakující “Final Countdown”, teď má svým mírně nakřápnutým výrazem s bluesovými odstíny blíže třeba ke Glennu Hughesovi, např. v “Nothin’ to Ya” mi ho evokuje docela dost.

Jediný Nor v sestavě, kytarista John Norum, mi pro změnu imponuje hrou šetrnou k celku, bez úniků k přehnané ekvilibristické prezentaci. A tak tu máme třeba decentní sólíčko v “Praise You”, které zcela přirozeně přivede posluchače zpět k refrénu a k myšlenkám o klasické konstrukci skladby dospěje snad jen opravdový hnidopich. Tím se dostávám k tomu, že se zde hraje nepokrytě podle osvědčených hard rockových pravidel a důraz na písničkovou formu je zřejmý, nicméně opakované poslechy mě k závěru, že si raději poslechnu originální původce zdejších postupů, docházím jen zřídka, prakticky vůbec. To že všechno působí kompaktně a sevřeně, už snad z předchozích řádků vyplývá dostatečně jasně.

Když si k těmto veskrze pozitivním postřehům připočtu ještě vyrovnanost materiálu jako takového, nemohu severním směrem poslat nic jiného než pochvalnou depeši. A tak jedinou kaňkou je moderní produkce, kterou obvykle neřeším, ale tady už je to přepálené dost. Stačí, že se Ian Haugland opře do blan ve vrcholném momentu celé smečky a už to zvukově skřípe až hanba (příklad za všechny - začátek refrénu “Nothin’ to Ya”). Tak si říkám, že když už se Europe natolik inspirovali u velikánů, mohli hrábnout i po producentovi, který nahrávce vdechne více života.