Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to celkem zvláštní pocit, když po dohrání Sol Invictus položím na gramofon původní edici We Care a Lot. Kolik je to let? Uf... třicet, téměř celý můj život. Stejně tak je docela zajímavé ty dvě desky srovnat - třeba zvukově, ale i obsahově. Faith No More s Chuckem Mosleym mám moc rád, ta drzost a vlastní pohled na rock tehdy psaly hudební dějiny a kapel, které se na FNM odvolávají, bylo a je nepočítaně.

Po příchodu Mike Pattona v roce 1988 se začaly dít věci. Pro jedny je Patton hudební génius, který svoje vize proměnil nejen ve Fejtech, ale hlavně v Mr. Bungle (především první deska je naprosto úžasná!), Fantômas, Tomahawk a z poslední doby třeba Peeping Tom, pro druhé možná i sebestředný a nesympatický pan všeuměl. Ale génius taky. Psát tu podrobně o významu a historii FNM nemá smysl - zdrojů ke studiu je všude dost a místa v recenzi zase málo. Mířím pouze k nastínění toho, že FNM byli naprosto zásadní kapelou; objektivně pro hudební dění především v 90. letech, subjektivně pro mě a moje protloukání se džunglí muziky.

Implikace je tedy naprosto jasná - očekávání, staré dobré časy, smysl jejich návratu, jakožto návratů všech a vždycky... Asi to znáte. A závěr zatím bohužel pořád stejný - Sol Invictus je slušná rocková deska, ale taky velmi slabý odvar mé představy o tom, co od muziky FNM očekávám. Dobré písničky? Jo, jsou tam. Ale neortodoxní přístup? Experimenty, žánrový cirkus, nadhled deseti pater nad vším, změna co pár minut a posluchač opět nachytaný na švestkách svých zkostnatělých představ? Nebyla tahle kapela kdysi synonymem pro crossover? Alternativou pro všechny alternativy? Funky, rock, metal, jazz, pop, gospel, soul, hip hop, Patton....

Jasně, namítat lze všelicos. Členům současných FNM je průměrně tak padesát a v padesáti má člověk asi jinou hustotu krve než ve třiceti. Ještě před devíti lety dal Patton dohromady desku projektu Peeping Tom a oproti Sol Invictus to má pořád koule ... navzdory tomu, že podle něj šlo o takovou jeho vizi chytrého popu. Tohle měla být deska Faith No More, zobal bych jim z ruky.

Novinka Sol Invictus se uvedla singlem Mutherfucker na konci loňského roku a ať už byl důvod výběru tohoto songu jakýkoliv, prošel kolem mě bez odezvy a míjíme se doposud. Že by nějaký odkaz na skladbu Sucker? Druhý singl Superhero je z úplně jiného těsta - energická skladba postavená na výrazném drajvu a výborném kytarovém riffu, kterou uzemňuje pouze kompoziční lapsus v závěru a klávesy, které se nebezpečně blíží gotické kapele okresního formátu (ostatně v titulní skladbě zrovna tak, Roddy Bottum dával klávesové plochy podstatně zajímavěji...).

Po celkem dlouhém seznamování se s deskou docházím neustále ke stejnému cíli - žádné malé vítězství, ani Falling to Pieces, Last Cup of Sorrow, Evidence, Midlife Crisis, Digging the Grave, We Care a Lot, Stripsearch,... má cenu pokračovat? I tady lze namítat, že historie je legendou a že legendy rostou úměrně s časem. A že nová deska má v tomhle ohledu už z principu malou šanci. Na druhou stranu si zatím neumím představit, která píseň ze Sol Invictus se zařadí po bok těm výše zmíněným a ještě dalším mnoha, o kterých lze mluvit jako o klasice. Sunny Side Up má fajn atmosféru, umí pohoupat i nakopat, Rise Of The Fall se možná blíží představám o spokojeném bytí a Separation Anxiety umí být tajemná a temná. Jakože jo, jsou to fajn písničky, za song Matador by každá jiná kapela dala nevím co a vlastně o celou desku by se mohly pořádat soutěže...

Jenže Sol Invictus není pustý ostrov a nelze ji nevidět (a neposuzovat) v kontextu historie, která je pro mě vzhledem k výše napsanému tou hlavní a dost možná i jedinou bernou mincí. A tady váhám, protože se neumím dokopat k nadšení, neumím ho předstírat, necítím žádné mrazení v zádech a pokud se něco tomu blíží, tak jen celkem studený pocit z mizerně hrajícího vinylu. Práci si s ním nikdo nedal. Prostě jen nahrát a vydat pár songů, 39 minut, pár fotek a jedno velké tour. Žít historií je možná předsudek, ale tentokrát nenacházím důvod s tím něco dělat.