Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pamatujete na období, kdy metalový svět zachvátila Pantera se svým groovy thrashem? Kdy obrátila kormidlo od vyčpělého power metalu a začala dělat něco vlastního? Začala dělat styl, který od té doby (až de facto dodnes) stále někdo napodobuje? Já tedy ne…, jelikož jsem v době vydání Cowboys From Hell slavil roční existenci. Paradoxně jsem se k Panteře dostal až díky smutné události roku 2004, která definitivně uzavřela kapitolu téhle kapely. Tehdy jsem se poprvé začal více zajímat o tak vlivného muzikanta, kterým Dimebag byl. Ale proč to všechno píšu, když tenhle článek o Panteře není. Jednoduše proto, že jedním z oněch následovníků této kapely byla i formace Fight z USA.

Asi vám to jméno hned takhle z kraje nic neřekne. Což svým způsobem chápu, protože Fight, za svou nepříliš dlouhou existenci (1992-1995) stihli natočit akorát dvě klasické desky. Ta první z nich vyšla roku 1993 na labelu Epic / Sony, což není žádné koťátko mezi vydavateli. Deska se jmenovala War Of Words a stála za ní vcelku solidní sestava, která vzbuzovala celou řadu otazníků, jak asi taková nahrávka bude znít. V první řadě v čele kapely stál zpěvák Rob Halford, ano, ten, který dal hlas jedinečné kapele Judas Priest. Z téhle formace ještě pochází bubeník Scott Travis, ano, ten, který tak bombasticky nakopnul už samotnými prvními vteřinami skladby a desky Painkiller (kterou považuji za vrchol téhle skupiny). Pak tu ještě stála dvojice kytaristů Brian Tilse a Russ Parrish plus basák Jay Jay Brown. A abych tu historii nějak dokončil, tak ještě zmíním, že kapela v roce 1995 natočila své poslední album A Small Deadly Space, které však bylo výrazně slabší oproti prvotině. Pak přišel patrně odliv původního nadšení z nově nastartovaného žánru a možná taky zjištění, že žezlo v tomto ranku přeci jen patří jiným. Dnes je nad slunce jasné, že k oživení tohoto projektu nedojde a tak se jedná o zapomenutý klenot, který scéna důmyslně skrývá. My si jej ale pro dnešek oprášíme.

V úvodu jsem psal cosi o Panteře a jejím vlivu na nespočet dalších kapel. Ano, kapela dala vzniknout specifickému groove thrash metalu, který stavěl na jisté syrovosti, středním tempu a zároveň agresivní podobě toho všeho dohromady. Však každý by měl řádně znát milníky, které kapela natočila (Cowboys From Hell a hlavně Vulgar Display Of Power). V tomto duchu se pak snažila zaujmout i řada jiných, mezi nimiž osobně ctím počin od Dearly Beheaded Temptation a nebo taky War Of Words od Fight. K posledně zmiňované nahrávce jsem se dostal vcelku jednoduše – přes oblíbenost Judas Priest a tím pádem různé kazetové seance se spolužáky a pravidelné půjčování nosičů jejich otců. A tak se stalo, že se mi do rukou dostala originální kazeta se strohým černobílým obalem, který působil dostatečně výstižně a ve výsledku i naprosto adekvátně vůči hudbě samotné. Zaujala samozřejmě informace, že na desce zpívá Rob Halford a protože jsem měl tehdy heavík fakt rád, hádal jsem podobné vyznění. A to byl omyl…

Kde kdo si může hned z kraje vykreslovat představu, jak asi zní hudba Pantery s ječivým vokálem Judas Priest. To je i není tak docela pravda. Halford se totiž ke svému vypjatému ječení nepouští často a pouze jen ve chvílích, kdy to pěkně sedne do smyslu a spádu konkrétní skladby. Převážně se snaží o hrubší projev, civilnější podobu a jednoduší frázování, které do rytmu perfektně zapadá. Rozhodně ten zpěv není tak otravný, jak si mnohými předsudky leckteří domyslí. Prostě to zkuste. Ačkoliv by se mohlo zdát, že dle autorů vnikne do desky i nejeden prvek heavy metalu, není to tak úplně pravda. Jsou tu momenty řádně kořeněné, patřičně zahuštěné a tvrdé. Primárně jde o zvuk kytary, která báječně řeže a sází jeden ostrý riff za druhým, ačkoliv si neodpustí sólový part v každé písničce. Na kytarách to ovšem celé stojí, neboť jsou lehce vytaženy a udávají stěžejní náladu, kterou je v danou chvíli potřeba vnímat. Důkladně jim sekunduje basa notně dunící v důležitých momentech a nesmím zapomenout na masivní bicí, které byť lehce primitivně tlučou rytmus, rozhodně nezní marně. Naopak, Travisovy škopky mají chvíli vskutku bouřlivý nádech a člověk by díky podané energii při poslechu až běsnil.

Hodina hrací ukrývá dvanáct songů s klasickou délkou. Z toho plyne, že na pilu se nikterak netlačí a vše se odehrává v naprosté plynulosti a logickém sledu desky. Tím pádem dochází i na všechno možné, co se v té době slušelo na nahrávky skládat: chytlavé hity (Into The Pit, Little Crazy), zadumanější až potemněle znějící kusy (Contortion, Laid To Rest), balady (For All Eternity, částečně i Reality, A New Beginning) a taky punkové nálože (Kill It, Vicous). A abych ještě nezapomněl, taky se tu vyloženě skrývá song Jesus Saves, což byla taková móda tehdy dělat tyhlety hidden tracky, kdy poslední skladba čítá několik delších minut, protože je tam záměrně ticho a pak ještě jeden song. Nuže, na desce si tak každý najde to své a díky její zmíněné pestrosti se dobře poslouchá. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se jakkoliv nudil, něco přeskakoval a podobně. Jasně že jsou tu chvíle, které jsem si kolikrát i rád vracel (Contortion, War Of Words a jiné), ale v bezzásahovém poslechu ta deska funguje naprosto výtečně. Dokonce vám pak ani nepřijde, že posloucháte stěžejní hlas Judas Priest.

Možná ze mě mluví nostalgie a jistá pouta, která za tu dobu, co desku znám, přirozeně vznikla, ale je to vážně klenot. Tohle album mám rád, protože v něm nevidím jediný slabý moment. Líbí se mi jeho syrovost i melodická vzdušnost. Deska má výborná načasování, kdy přesně mění nálady a tempa, aby se pořád něco dělo, ačkoliv je kolej vcelku úzká. Asi vám v dnešní době už moc neřekne, ale tenkrát to mělo patřičnou váhu a sílu (a to i v dobách čerstvě po dovršení milénia, kdy jsem k nahrávce přišel). Určitě by se dalo vystopovat několik přehmatů, možná i kopírovaných postupů, ale o to teď vůbec nejde. Tentokrát doporučuji plné oddání se poslechu, třeba to na vás dýchne stejně silně jako tenkrát ne mne.