Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Foo Fighters - Concrete and Gold

Foo FightersConcrete and Gold

Jirka D.19.10.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Concrete and Gold je deska, na níž Foo’s chtějí být ještě světovější, než doposud byli. Pokud jste snad už teď měli pocit, že Foo’s jsou mainstream, tak ve světle téhle desky se všechno předchozí jeví jako hluboký underground.

Foo Fighters se znám delší čas než se svou ženou a je proto jasný, že každou další jejich novou desku čekám, vyhlížím a těším se. Stejně tak je jasný, že vždycky kolem Dne Díkuvzdání si s Davidem pošleme pohlednici, já si pustím nějakou jejich desku, on si přečte nějakou mou recenzi a vůbec ten náš vztah udržujeme a pěkně se o něj staráme. Za posledních šest to celé fungovalo úplně přirozeně, u Wasting Light (2011) jsem měl pocit, že lepší album Foo’s ještě neudělali, u Sonic Highways (2014) jsem zase optimismem nehýřil. Ale tak to prostě v životě chodí a ani moje recenze nejsou vždycky jako ze Sparku.

 

Concrete and Gold je deska, co vyšla v polovině září a v rámci diskografie studiových dlouhohrajících nahrávek zaujímá devátou pozici v řadě. Na wikipedii se dá dohledat hodně citací a řečí kolem toho, jaká ta deska má být, co byste v ní měli slyšet, v čem je úplně nejvíc jedinečná a co všechno se v ní mísí. Třeba Black Sabbath s Pink Floyd. A taky Justin Timberlake. Přiznám se, že pro mě poměrně určujícím momentem bylo ale zhlédnutí dvou pilotní singlů, tedy skladeb The Sky Is a Neighborhood a Run, a byl to moment, kdy všechno přestalo dávat smysl.

 

Foo Fighters band

 

Foo’s se evidentně rozhodli pro změnu kurzu, ale ne úplně a ne ve všem, a tak svůj výraz ženou do dvou extrémů (myšleno pro fanoušky mainstreamového rocku). Prvním extrémem je vyloženě popová, velkolepě pojatá poloha vhodná pro velké stadiony a humanitární akce, druhá poloha si brousí kytary o uši všech těch lidiček, kteří si občas potřebují dokázat, jak moc tvrdou muziku poslouchají. Foo’s jakoby chtěli vyhovět všem a za celou tu strašně dlouhou dobu našeho vztahu mám poprvé pocit, že se mě někdo snaží manipulovat.

 

Abychom si ale rozuměli - určitě nemám snahu popírat, že tahle kapela byla vždycky přístupná širokému spektru posluchačů a že jejich rock byl rockem pro většinu. What if I say I’m not like the others? / What if I’m not just another one of your plays? / You’re the pretender. Tohle znáte všichni a 250 miliónů zhlédnutí na youtube to zná taky. Jenže vždycky jsem měl prostě pocit, že navzdory obrovském věhlasu tahle kapela a vlastně David Grohl nic nepředstírá, má zdravé jádro toho nejlepšího rocku a že jen čistou náhodou dává dohromady tak skvělý písničky, že je milují všichni od Patagonie po Kamčatku. Vlastně všichni kromě Garmfrosta.

 

No a teď tohle.

 

 

První jasně slyšitelnou peckou jsou sbory a popěvky roztroušené napříč skoro celým albem, které se v podstatě omezují na souhlásky a slabiky, a které udávají výše zmíněný velkolepý a současně hlaďoučký tón alba - Dirty Water. Na opačném konci pak stojí snaha o neurvalý rockový přednes, hnaná poměrně tvrdými zvukovými úpravami a nekompromisním zkreslením - La Dee Da. Jakoby se Foo’s snažili obsáhnout vše a zavděčit se komukoliv, kdo jde kolem. Poměrně ilustrativní příklad, i když vizuální, najdete v klipu Run (čas 5.40 až 5.47 - ZDE), kde se během těchto několika málo vteřin stihnou vystřídat rozjaření senioři všech barev pleti. Politická korektnost hnaná ad absurdum? Bohužel ano, jinak řečeno ustrašená předposranost a snaha zavděčit se ... komu vlastně? Opravdu úplně všem?

 

A tahle deska je přesně to samé, jen převedeno do hudební roviny.

 

Můj problém s tímhle albem totiž vůbec není v tom, že by Foo’s najednou zapomněli dávat dohromady dobrý skladby nebo že by se ze sympaťáka Grohla najednou stala nervózní stará panna. To všechno platí dál, skladba Run v refrénu šlape jak výborně namazaný stroj, melodika Arrows umí chytit ... za co chcete. Většina desky prostě funguje výborně a to mě vlastně štve skoro nejvíc - ty skladby jsou dobrý. Nejen dobrý, jsou výborný! Jen nebýt děsně nudné tilní věci na konci alba a hlavně těch sborů, které hodnoceny z mé pozice starého fanouška Foo‘s posílají to všechno dobré do kopru - typicky v Make It Right, Dirty Water, o pilotním singlu nemluvě. Ten totiž ztělesňuje zhruba to, jak jsem si Foo’s nikdy nepřál vidět ani slyšet. Jako velkovýrobce laciného rockového štěstí pro skandující masy.

 

 

Nejen že si myslím, že Grohl má mnohem na víc, především jsem přesvědčen o tom, že on tohle podlézání nemá vůbec zapotřebí. Že všechno to slaďoučké ááá a kapičky štěstí na strunách jsou úplně zbytečné, pokud teda nepočítám první místo v Billboard 200 a dalších zhruba dvaceti světových žebříčcích, zlatou desku v Austrálii, stříbrnou v Británii,... Svět prostě není ideální místo k žití. A Concrete and Gold zase není ideální deska pro starého fanouška Foo Fighters, někde tady je totiž potřeba říct, že tohle už je za hranou. Že ten fanoušek i David Grohl už mají svoje roky a svoje hranice. Letos to na pohlednici nevypadá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kverd / 22.10.17 14:25odpovědět

Mám z nových Foo's přesně tentýž dojem jako Jirka, s tím, že jim osobně nejmíň věřím ty tvrdé pasáže.

Victimer / 21.10.17 9:46odpovědět

Foo Fighters sleduju, Grohl je sympoš a z takové Wasting Light jsem pořád hezky odvařenej. Sonic Highways byla čajová a Concrete & Gold je bohužel z větší části taky. Já tu desku umím poslouchat, jsou na ní dobrý věci, ale taky strašně blbý. Celkem chápu tu "rockovou velikost", odkazy na ni jsou jasné, otázkou zůstává, jestli se to na FF hodí. Podle mě klidně jo... ale až v moc případech to kapela zazdila vlastní neschopností.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky