|
|
||||||||||
Švédská retro-rocková kapela Graveyard se na scéně pohybuje už dvanáct let a je to opět jedna z těch kapel, která mi ukazuje, jak ten čas letí strašně rychle. Eponym, Hisingen Blues, Lights Out, Innocence & Decadence. Přesně tak vede linie jejich nahrávkami, která se letos prodloužila o další položku, v pořadí už pátou desku nazvanou jednoduše Peace. Zajímavostí k tomu může být to, že kapela se v mezičase stihla rozpadnout (2016) a znovu poskládat (2017), jen s novou postavou bubeníka, když původní člen Axel Sjöberg už do obnovené formace nenastoupil.
Debutní deska z února 2008 byla výborná, a i když tehdy vyšla na ne příliš velkém labelu TeePee Records, pro kapelu představovala skvělý odrazový můstek k další kariéře a otevřela jim dveře u velkoprodejce hudebního štěstí Nuclear Blast. Právě tam o tři roky později vyšla následná placka Hisingen Blues, kterou lze právem dodnes považovat za to nejlepší, pod čím je tahle parta z Gothenburgu podepsaná. Analogově hřejivý, ale jinak dost ostrý a svým způsobem Zeppelínovský zvuk, jasný odkaz na ten nejpoctivější hard rock (bez kláves) a samozřejmě společenské klima nakloněné všem retro přístupům byla kombinace, která vzájemně rezonovala a Graveyard sklízeli ohlas.
Kyvadlo lidských osudů se ale kýve neúprosně a v souladu s věčnou pravdou „jednou jsi nahoře, jednou dole“ třetí album Lights Out doplatilo na svého předchůdce, kterého se mu překonat nepodařilo. Nešlo o žádnou tragédii a nahlíženo v širším kontextu každý přijde na to, že věčný růst je blbost. Pumpujte slávu do prasete a stejně jednou praskne, píše se v české klasické literatuře. Lights Out tak vyznívalo spíš jen jako sbírka písní, které někdy zbyly a nevešly se mezi ty nejlepší. Dojmy pak znovu do polohy skvělých a nadšených posunula deska Innocence & Decadence, kterou jsme tu probrali v listopadu 2015. To nám bylo ještě hej!
A jak je na tom Peace? Řekl bych, že tak trochu ctí kapelní historii a stejně jako měla třetí deska těžkou pozici po výborné druhé, má teď pátá opět trochu nevýhodu kvůli svému výbornému předchůdci. Po pravdě napíšu, že Peace poslouchám poslední dobou často a navzdory snaze, pozitivnímu naladění a skoro bych řekl protekci, je to album, které ve mně mnoho emocí nevyvolává.
Důvody? Předně má tahle nahrávka hodně ostrý zvuk, který kapela sice plus mínus ctila vždycky, ale tentokrát jakoby to lehce přepískla. Místy škrábe v uších víc, než by bylo zdrávo, bicí se sypou a hlas chraptí až moc upraveně. Určitě znáte ty promo fotky, které mají patinu staroby pracně vyrobenou v nejmodernějších grafických editorech (třeba Opeth) a i když všechno vypadá věrohodně zaprášeně a omšele, vy to víte, cítíte, že všechno je to jenom jako, že je to trik. No a s tím zvukem je to stejné a ani imitace historických kytar přehnané přes super moderní softwary kouzlo starých časů nevykouzlí stoprocentně.
Dramaturgicky je deska poskládaná dobře, jednoznačně předvídatelně a v podstatě v souladu s obecnými předpoklady. Album otevírají rytmicky svižnější skladby, které jsou úměrně zvyklostem prokládány pomalejšími kousky s nádechem blues-rockových balad, plných melancholie a příjemných melodií. Navíc poměrně zajímavě nazpívané v jednom případě nikoliv Nilsonem, ale basákem Mörckem (See the Day). Všechno to prostě šlape, kapela naprosto přesně ví, co se od ní čeká a přesně tak k tomu i přistupuje. Tím její počínání nijak nezlehčuju, Graveyard jsou profíci a podle toho jedou. A musí jet.
Nicméně ani po nevím kolikátém poslechu na mě z deseti nahraných skladeb nic moc nevykukuje a deska z mého pohledu funguje spíš jako kompaktní celek logicky navazujících písní. Klipovka Please Don’t zaujme hodně decentním varhanním podkresem, ze kterého koukají staré časy jak sláma z bot, ale jinak deska funguje jen jako příjemný poslech bez hlubšího zaujetí. Není to špatně a není to hůř než u mnohých podobných kapel. Jen v případě Graveyard už prostě bylo líp.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Nuclear Blast
Vydáno:Květen 2018
Žánr:retro hard rock
Joakim Nilsson - kytara, zpěv
Jonathan LaRocca Ramm - kytara, doprovodný zpěv
Truls Mörck - basa, zpěv (3, 8)
Oskar Bergenheim- bicí
host:
Nils D. - klávesové nástroje
1. It Ain´t Over Yet
2. Cold Love
3. See the Day
4. Please Don´t
5. The Fox
6. Walk On
7. Del Manic
8. Bird of Paradise
9. A Sign of Peace
10. Low (I Wouldn´t Mind)
Graveyard
Innocence & Decadence
Graveyard
Graveyard
Graveyard
Lights Out
Sólstafir
Endless Twilight of Codependent Love
Dying Passion
Black Threads
Reido
Anātman
Hildur Guðnadóttir
Without Sinking
NAÏVE
Illuminatis
Sun Worship
Pale Dawn
Korn
The Serenity of Suffering
White Ward
False Light
Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
17.4.2024Z nové společné desky Pačesse a Báry Basikové vzešel videoklip ke skladbě Vlk mezi vrbami, který můžete shlédnout ZDE. Celou desku nazvanou Katechismu...
15.4.2024Netradiční domácí projekt Fuj Kluk zveřejnil nové video ke skladbě Pod drnem - sledujte ZDE.
12.4.2024Pestilence zveřejnili druhý singl ze své připravované best of the best desky Levels of Perception, která vychází 26. dubna u Agonia Records. Skladbu S...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.