Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kontrolní otázka: jestli pak víte, co se stalo na území dnešní Velké Británie 16. dubna roku 1746? Tato událost vám dopomůže k rozklíčování kontextu nového alba folk rockové kapely Hakka Muggies. Šlo o bitvu u Cullodenu, kde proti sobě stanula britská vojska versus Jakobité podporovaní Francií. Výsledek zhruba hodinového střetu padl ve prospěch britských vojáků a jakobité, kteří bojem chtěli pomoci na trůn sesazenému králi (z rodu Stuartovců), tak utrpěli obrovské ztráty (uvádí se až dva tisíce padlých). Inspirováni touto událostí dali Hakka Muggies hlavy dohromady a sepsali romantický příběh, který jednoduše pojmenovali jako MDCCXLVI a zároveň jej stylově zhudebnili. Pojďme se podívat, jak se námět povedl zpracovat.

Předně však upozorním na to, že příběh prozrazovat nebudu, aby tak pro někoho doposud neslyšená nahrávka neztratila své kouzlo. Jde totiž o koncepční dílo, jak už je patrné z prvního odstavce, jehož příběh se odehrává v průběhu všech skladeb, které jsou zároveň od sebe těžko oddělitelné. Hudba se však neprolíná, nýbrž text je jedna linie, která by při random poslechu skladeb nedávala smysl. Děj příběhu se však odehrává i v bohatém bookletu, kde jednotlivé ilustrace reflektují konkrétní motiv skladby a stylově doprovází poslech. Ono vůbec zpracování čtyřpanelového digipaku je celkem sympatické. Zprvu se jeví jako obyčejné, barevně strohé dílo, ovšem později majiteli pozvolna dochází souvislosti s příběhem, až se celá práce vykreslí jako dostatečná a důstojná. A samozřejmě nesmí chybět ani špetka vtipu a nadsázky, aby kdokoli neměl dojem, že jde o dějepisnou esej.

Moje první setkání s nahrávkou bylo originální, neboť jsem veškeré písně slyšel nejdřív živě na křtu desky. Už tehdy se novinka jevila jako vážnější a pomalejší záležitost, než jak můžeme od folk rockové kapely vůbec čekat. Domácí poslech alba byl ještě rozpačitější, ale postupem času jsem objevoval detaily, které mi desku ukázaly v jiném světle. Kdo znáte starší tvorbu Hakka Muggies a vzpomínáte na skočné melodie a energické songy z minulého díla Feed The Fairies, budete možná překvapeni, jak klidně novinka zní. Zprvu jsem totiž rovněž očekával dokola hrané refrény ve velmi veselém a hravém rytmu. Zároveň notnou dávku lidových nástrojů, jenže skutečnost je jiná. To je bod, který nejspíš odradí mnohé příznivce daného žánru, kteří milují songy jako Tam, kde teče řeka Fleet, Loch Lomond nebo Města. Tady se totiž žádné výrazné veselice nedočkají.

Co ale čekat? Jak bylo již stokrát klišovitě řečené, tak nečekejte nic a nechte se překvapit. MDCCXLVI totiž je jedno velké překvapení a tak trochu zkouška fanoušků, jak se s novou tváří kapely vypořádají. Album je jednoduše více poslechové a snaží se být nápadité a kytarově zajímavé. Tu a tam se totiž sklouzne k trošku náročnějším pasážím a pro daný žánr ne zrovna typickým postupům. Takové momenty mi byly opravdu příjemné a především nečekaně prostoupily sterilitu zdánlivě strohého výrazu. Na druhou stranu jsou tu aspekty, které působí trochu rozpačitě. Především jde o text, jehož rýmování občas chybí a občas až příliš tluče do uší. Já si rozhodně nepotrpím na nějaké básnické eposy, ale tady jednoduše vidím slabinu. Na obranu lze říci, že je textová stránka uchopena tak, aby držela dějovou linii a po celou dobu posluchači přinesla příběh srozumitelný a jednoduše stravitelný. Nicméně ty občasné nedostatky se objevují.

Další negaci vidím v možná až přehnané unylosti alba. Jasně, jde o příběh, kde se hraje na citlivou notu a jisté momenty zkrátka nepotřebují divočinu, ale zároveň jsou tu chvíle, které by stály za to být údernější, dynamičtější a jak se říká, od podlahy. Jsou to především kousky jako Bitva, nebo British Army, které mi přijdou, jako kdyby se nemohly rozhýbat. A samozřejmě i já bych uvítal nějakou skočnější náladu a to zejména v závěrečné skladbě Bheir mí ó, která je takovou veselou tečkou za celým příběhem, kdy všechno dobře dopadlo. Její struktura je sice fajn a refrén je vskutku chytlavý, ale pořád nabývám pocitu, že by to mohlo jít více na dřeň. Každopádně daná skladba využívá refrénu (i názvu) jedné Irské lidové písně, jejíž originál však neznám a možná proto chtěla být píseň ponechána v jakémsi původním znění.

Ale abych jen nekritizoval. Jsou tu zaručeně momenty silné a výtečně složené a za sebe mohu jmenovat především věc Angus, jejíž vícehlasý refrén je vážně povedený kousek. Sympatie má skladba rozhodně i z toho důvodu, že mi nenápadně připomněla podobenství z básní J. W. Goetha Král duchů. Ovšem podobnost je čistě jen v lyrické složce a smyslu skladby, a s největší pravděpodobností čistě náhodná. Každopádně příjemná.

V celkovém kontextu je album řekl bych spíš poslechové. Je to o tom, jak si dát sklenku dobrého pití a nechat na sebe promlouvat jeho příběh. Dá se přitom lépe nořit do jednotlivých detailů a pasáží, kde svůj prim hrají jednotlivé nástroje, ať už se bavíme o houslích, flétnách nebo klasických kytarách. Pestrost nahrávky je daná i rozličností vokálů, které tu zastávají jednotlivé postavy. Další plus je určitě v relativně rychlém spádu desky. I přes jistou utahanost a vláčnost celkové atmosféry album uběhne tak rychle, že nestačíte říct 1746. To zároveň nahrává k opakovanému poslechu. Může se to zdát jako paradox, ale díky rozmáchlosti příběhu a pestrému vývoji skladeb vše utíká vcelku svižně.

Výsledek dojmů rozhodně není tak tragický, jako výsledek na začátku zmíněné bitvy. Postupem času jsem si desku velice oblíbil a rozhodně ji nebudu zatracovat jen proto, že Hakka Muggies hrají žánr, který nedominuje mému přehrávači. Na své si totiž přijdou i milovníci kapel jako Cruachan, Tuatha De Dannan nebo z těch domácích Žrec, Cruadalach (pochopitelně) a taky Silent Stream Of Godless Elegy, kteří hodně dýchají zejména ze skladby Angus. Jsem spokojený, deska je příjemná a dělá mi dobrou společnost. Ovšem příznivci tanců a hopsavých refrénů si na své moc nepřijdou, což rozhodně nevidím jako negaci. Spíše naopak.