Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hentai Corporation. Stačí vyslovit jméno téhle kapely a už začíná bouřlivá diskuze o tom, kterak je kapela šikovná, chytrá, divoká a debilní. Prolétne vzduchem i několik historek o tom, jací to jsou pijáci, smažáci a buřiči. Vzduchem prolétnou ostrá slova k rockovému publiku v obci s první kostkou cukru na světě a pak se už hloubí v pamětech o nesmazatelných událostech, o které se tahle banda kdy zasloužila. Majitelé facebookových účtů jistě vzpomenou stylové statusy a příspěvky, kterými kapela častuje éter, kde si nejeden zarytý fanoušek neopomene přisadit svou za každou cenu. Zkrátka je toho kolem jejich jména opravdu hodně. Já nepatřím do komunity modrých databází lidských vztahů, ani se nesnažím být vtipný v české němčině, kterou skupina prohlubuje. Jsem jen obyčejný fanoušek, co má rád jejich výtečnou hudbu a tak si o ní něco povíme.

Na druhé řadové album se čekalo nějakou chvíli, ale ve výsledku těch pár let uběhlo jako voda. Ostatně aktivity (zejména ty koncertní) jsou nepopiratelně obrovské, takže čas pro studiovou tvorbu je upozaděn. To má na druhou stranu i dobrý výsledek, jelikož se pak utváří vypilovaný materiál, se kterým když jde kapela na trh, tak si může být jista neodbyté práce. A je tomu skutečně tak. Nejen, že album Intracellular Pets obsahuje výbornou hudební náplň, ale je i vsazeno do stylových fyzických nosičů. Pravda, na vinylovou verzi byl přeci jen kladen vyšší důraz, ale i ten digipak se jeví sympaticky. Říkám to proto, že jsem si pro jistotu pořídil obě verze, takže mám možnosti srovnávání.

Zde bych se na chvíli pozastavil a využil slov samotných autorů, kteří svá dítka popsali víc než věrohodným způsobem: Naše druhé studiové album na univerzálním hudebním nosiči, protože mladý vědi pendrek, co to je kazeta a starý nevědi už vůbec nic. Předpokládáme, že diskmen ti hnije na půdě, hifina je rozbitá vod Nagana, nový kompy céda neberou a ty si to stejně nemáš jak přehrát, tak se podivej, jakej máme pěknej bůklet a to kulatý můžeš pověsit na šňůru za vokno, aby ti nevychované ptactvo nesralo do vokurek. Tolik o CD verzi, avšak o LP se hovoří následovně: Tak jako asi si nás chceš poslechnout v co nejlepčí kvalitě, páč empétrojky smrděj a ty seš trochu někde jinde, než ten póvl, co si to někde stahne a je mu to u píči. A přesně z toho důvodu sme sa hecli a vyndali na tebe vinyl smrti v barvě lahvové a s vražednou 3D fólií na vobalieren. „Podivej, mámo, jak se to mění. To je jak ten pohled, co nám poslal strejda Luboš v pětasedumdesátym z Tater.“ Extra tip: Před koupí doporučujeme ujistit se, že máte doma alespoň jeden gramofon. V opačném případě se může stát, že deska bude mít horší zvuk. Tím je řečeno myslím zcela vše… ačkoliv s tím, že gramodeska má automaticky lepší zvuk nelze zcela souhlasit (v obecné rovině pochopitelně), tento zažitý mýtus přetrvává v nejednom reklamním spotu (třeba v Neoluxoru na Václaváku vám to cpou do hlavy, abyste si koupili něco z jejich vinylové nabídky).

Album Intracellular Pets (mimochodem další blbej název, ale pořád lepší než ten minulý) přispívá hudebnímu světu devíti skladbami s charakteristickým xichtem Hentai Corporation. Je dobré zmínit skvělý zvuk, při kterém krásně vynikají jednotlivé nástroje (například basu si lze užít přímo nádherně), které nemají zcela jednoduché úlohy. Hudba je náležitě členitá a její instrumentální propletence jsem při prvním poslechu ani nebyl schopen rozmotat. Vokál snad netřeba více rozebírat a jen stačí konstatovat, že Radek prostě umí a dává všechny polohy s přehledem. Řemeslně je kapela na vysoké úrovni, což se zrcadlí v těžko zařaditelném hudebním žánru, který produkují. Ačkoliv můžeme vystopovat vliv interpretů jiných, i když ta podobnost je jen náhodná. Mě to však nedá a musím je jmenovat. Našel jsem tu totiž pasáž, která je opravdu lehce zaměnitelná s Led Zeppelin. Závěrečná skladba Paralyzed má pasáž, kde Radek typicky řve „My Love“, což je jak vystřižené z úst Roberta Planta, a to nemyslím nijak škarohlídsky, spíš obdivně a snažím se tím deklarovat fakt náhodné podobnosti. Schválně to zkuste, jestli mi dáte za pravdu.

Nejen led se zelim se ale promítl do hudební sféry Hentaiů, v dupáku Over na mě leze dojem Dead Kennedys. A třeba úvodní Synthetic Limits má až Wilsonovské sólo na kytaru, což je těžce překvapivý moment. Tím vším chci zdůraznit pestrost téhle muziky. Nejde jen o bezbožné dělání botelu pro mládež, ale o promyšlené kompozice s opravdu bohatou dějovou linkou a především výraznými refrény. Melodie kapele nejsou cizí a ačkoliv si z vás občas udělají prdel (protože The Fall Of Johann M. je prostě divočina s teatrálními výkyvy) a poškádlí trpělivost (zejména některé klávesové plochy), pořád jde o vysokou školu rokenrolu. Ta energie, drive, feeling, tah na bránu a čert ví, jak se všemu tomu ještě říká, tady je podáváno uvěřitelným způsobem bez pocitu umělého nastavování. Naproti tomu najdeme i vážnější pasáže, protože nejde jen o to se vyblbnout, ale dělat muziku na úrovni. O tom však svědčí cover verze Až ti řeknu, která se však na album nedostala, což mi přišlo trochu líto. Jako závěrečný bonus by to bylo fajn, ale nevadí.

Minulé album bylo skvělé, novinka je řekl bych o něco lepší a baví mě vážně moc. Jen si říkám, zda si kapela nenasadila laťku hodně vysoko a nemyslím nutně tu hudební rovinu, ale i tu image, způsob prezentace na všech frontách a tak podobně. Přece jen ta šílenost už s přibývajícím věkem nebude snadno dosažitelná a já hádám, že už si to vnitřní dění uvědomuje. Snad proto i odešel v nedávné době klávesák a v jistém časopise vyšly nějaké rozhovory na vážnější témata. Je dobré si uvědomit, že to jsou taky jen lidi a především hudební kapela, za kterou mluví muzika samotná a ne cirkusový tyjátr kolem. Ačkoliv se to samotní Hentai Corporation dobře snaží skrýt. Ale co už, sranda musí bejt a vždycky, když je vidím někde živě, tak se úsměvům neubráním. Je to rokenrol té nejvyšší jakosti se vším, co k němu patří.