Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dá se říct, že vše, co vydá domácí label Lavadome Productions, stojí přinejmenším za povšimnutí. Alba nechrlí jako na běžícím pásu, ale dá si vždy na čas a výsledek stojí za to. Stejně tak tomu je i v případě zajímavého splitka ruské dvojice Horror God a Techne z listopadu loňského roku. Obě smečky se pohybují v technicky založeném, deathmetalovém světě a každá z nich přistupuje k tomuhle stylu krapet jinak.

Horror God jsou oproti Techne více tradičnější, což neznamená, že se jedná o old school rubanici. Na druhou stranu bych se označení old school v tomto případě nebál. Kapela nabízí lahůdkovou techniku a rozložené akordy či zběsilou rytmiku. Možná to bude mimo, ale zdá se mi, že v Horror God slyším náznaky a inspiraci takových Gorguts nebo Morbid Angel z devadesátých let. Ostatně těmito monstry se nechal inspirovat kde kdo a nikomu to nevadí. Řekl bych, že pro posluchače bude příjemnější čas strávený ve společnosti právě Horror God než s Techne. Jejich čtveřice klaustrofobických námrdů má hitové tendence i patřičný brutální ocas. Borci se nebojí zakomponovat mezi jazzové vyklepávačky blast beaty se šlapákovým dvojhřměním. Většinu času jsou skladby rozhoupané až valivé, ale díky nečekaným vpádům není prostor pro uklidňující pospávání. Zdecimovanému uchu nepomůže ani masívní atmosféra a přehršel riffů. Naprosto mě pak posadila na prdel skoro country vsuvka ve We Are. Nohy se pak sami roztančí u dávivého chropotu mrtvého kovboje. Sinking Into Transparency zakončí Horror God svůj set vskutku grandiózně a právě zde slyším Morbid Angel asi nejvíc. Všudypřítomná temnota a tklivé sólo nad těžkotonážní hradbou kil rozkopávají zběsilé kusy, aby pak nebohého a znásilněného vykoply z divokého kolotoče ven. Uf!

Jak už jsem řekl, Techne jdou na věc jinak. Tempo se zvolní, zvuk pročistí, přístup „nesložití“ a možnosti rozšíří. I zpěvákovi nestačí pouze growlovat a pouští se do různých poloh. Svůj hlas láme na kousky a výjimkou není ani čistý zpěv. Jejich polovina splitka začíná písní Breathe. Cesta od harmonicky atmosférického úvodu přes disharmonický nesoulad ke skvostnému deathovému peklu a zase zpátky přinese posluchači bohatou škálu pocitů. Techne používají i klávesy, které ničím nesnižují zlou podstatu díla. Conviction se zpočátku vlní jako Breathe, zpěvák skučí a pod nimi kdosi przní retro synth přibrukujícím ve stylu pouťové atrakce. Bicí se ale postupně zrychlují a zrychlují a najednou se ocitáme ve světě filmů Davida Lynche, kdy přichází zvrat a… absolutní změna. Skladba je náhle totálně elektronická a melodie mi notoricky známá a přitom nevím, jestli jsem ji opravdu slyšel, nebo mi jen něco připomíná. NIN, nebo jejich současné klony Aborym??? Ve světle Techne ale tyhle oscilace nejsou vůbec blbé. Postupně se pak death jako takový rozbíjí čím dál častěji. Na dobré náladě to ovšem nepřidává. Techne jsou zlí kluci (nebo holky - nic o nich není možné zjistit), jsou složití a smrdí rafinovanou vraždou. Vše pak zakončí skvělou instrumentálkou Finita la Commedia s klávesami, sitárem, chytlavými sóly a album (ne)příjemně zakončí.

Split alba nejsou to, co masívně vyhledávám a zpravidla mě ani moc nebaví. Existují samozřejmě výjimky, ke kterým jsem už napsal příznivou kritiku a poslouchám je doposud. To jen tak na okraj, aby řeč nestála. Největší význam společného díla Horror God a Techne spatřuji v seznámení se s jejich tvorbou, kterou jsem neznal a nikdy o nich neslyšel. Což v budoucnu napravím. Obě kapely jsou opravdu neobvyklé a opravdu dobré. Techne možná až vynikající.