Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inter Arma - Sulphur English

Inter ArmaSulphur English

Bhut24.8.2019
Zdroj: CD //#RR7410
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Inter Arma nepovoluje ze svých otěží a jen hrne další masivní kolos osobitého sludge. Nelítostně tluče dusivé tempo a promítá do hlavy nepěkné myšlenky. Je to síla, je to váha a je to hlavně nemilosrdný žár.

S recenzí na tvorbu kapely Inter Arma si dávám vždycky na čas. Jednak chci mít v ruce originální nosič a jednak je ta muzika natolik nelehká, že sršet rozumy po prvních pár násleších jednoduše nelze. Sulphur English je právě tím albem, které vážně nic nedá zadarmo. Ačkoliv jsem něco v podobném duchu psal i o desce minulé, tak mi paradoxně dnes přijde jako mnohem přístupnější a poddajnější. Asi je to spíš tím, že jsem ji za ty tři roky dostal víc do hlavy. Sulphur English ale nestojí vůbec pozadu a stále hlodá a hlodá a hlodá.

 

Je to tak, kapela necouvla ani o píď ze svých tajemných nároků a své fanoušky drtí a nutí je k hlubšímu přemýšlení. Opakované poslechy jsou vlastně automatické, neboť ta muzika je za prvé strašně mohutná, takže se jí nepodaří prolomit ihned, a za druhé jde přesto všechno o náležitě chytlavé věci, které sice neoslní melodikou, ale jistou dávkou originality a pocitu, který z nevysvětlitelných důvodů hodláte prožít znovu. Opět tu máme těžkotonážní masu hlubinného sludge metalu, který neuhýbá z cesty. Na druhou stranu už jde o jakýsi zajetý mustr, který se opakuje. Jak Sky Burial, tak Paradise Gallows mají jasné prvky, které jsou si svým způsobem podobné. Nejinak tomu je i nyní. To znamená, že vedle opravdu poctivé masáže se do uší dostanou i pocity melancholie za pomocí pomalejších ploch s čistým vokálem. Naproti tomu se nezapomíná ani na černější vlivy a některé pasáže jsou natolik vyhrocené, že začnete uvažovat o sedativech. Sulphur English je ale mnohem, mnohem méně přístupnou deskou, než byli její řadový předchůdci.

 

 

Co se mi na kapele vždycky strašně líbilo, jsou neskrývané vlivy rozličných žánrů. Třeba Morbid Angel jasně cítím v takové Citadel, nebo tisíckrát skloňovaní Pink Floyd zase promluví skrze Stillness (potažmo sólová kytara v Blood On The Lupines). Ale o posledně jmenované zavadíme vlastně na každé desce téhle bandy ze Spojených států. Co je naopak víc než kdy předtím zřetelné, je likvidační vize horka jako takového. Nejen, že se onen ubíjející žár dostal i na obálku alba, ale dusivý pocit štiplavého kouře se zavrtává do těla i skrze každičkou vteřinu desky. V soudobých dnech, kdy jsme prožívali na celé planetě solidní vedra, jest album jistou apokalyptickou vizí možného vyústění. Pak vás možná zamrazí, anebo naopak polije horko…

 

Hrozně mě baví, jak si bubeník na desce prosadí vždycky nějakou zvláštní šamanskou hru. Tentokrát ji vidím ve skladbě Howling Lands, kde se vedle téhle perfektní tlučmistrné mantry objevuje ještě rozličný vokál, který dodává skladbě patřičnou nepříčetnost. Je to možná jen můj dojem, ale musím jej vynést ven, protože se nejde nepodělit. Nuže, v určitých pasážích je použit zefektovaný vokál, který je náramně podoben zpěvu z úžasné a rovněž hypnotické věci The Last Breath Of Tellus od vynikajícího projektu Diagnose: Lebensgefahr. Ačkoliv jsou si skladby povahově poněkud vzdálené, ono nervózní pojítko tam prostě cítím a ten vokál je jasná signální červená nit. Schválně si dejte Howling Lands a hned potom The Last Breath Of Tellus. Ty skladby by na sebe mohly s klidnou plynulostí navazovat. Však také následuje Stillness, což je jakási balada, která přináší podobný oddech, ačkoliv nemá už tak výborný ambientní převrat jako ta od industriální terapie švédského šílence Nattramna. Ale tohle se nesluší srovnávat...

 

 

Poslechnuto? No, asi bych neměl doporučovat přerušování souvislého poslechu jedné velké desky, která se báječně poslouchá jako monolitý celek. Je to skoro až k nevíře, protože jindy bych mohl mít s podobně dlouhou nahrávkou opravdu únavový problém. Ne však s Inter Arma, kteří i přes fakt, že jejich songy nejdou pod šest minut, dokážou skvěle udržet pozornost a svého věrného posluchače tak ždímat a přikovat. Skoro až tupý poslech rovnající se nekritické oddanosti. Ano, miluji tu desku. Ještě nevím, jestli víc než Sky Burial, protože ta pro mne přece jen byla tou první a tam jsem skupinu objevil. A ostatně (budu se opakovat) její šablona se do určité míry opakuje i tentokrát. V každém případě je to velmi masivní zážitek, který náležitě procvičí vaší soustředěnost a ochotu se něčemu takovému poddat. Není to totiž jednoduché a třeba v časopise Spark (4/2019) skončila tato deska v žebříčku redaktorů na zcela poslední místě! To znamená pozice 22 (některé byly sdílené) s celkovým počtem bodů 42 (max. může být 78 a 60 jich získalo první místo) a průměrným hodnocením 3,23 (1 - 6), což takto napsáno vlastně vypadá jako solidní průměrná deska, že? Inu, hodnocení Sparku… Ale, co tím chci říct je to, že tuhle desku nelze hodnotit v nějakém úzkém sledu času. Já tuhle desku vstřebávám asi půl roku a pořád si nejsem jist, jestli ji znám dobře. Je toho v ní hodně a své jinotaje nedává hned na první dobrou. Některé třeba až při poctivém sluchátkovém poslechu bez rušivého okolí. Čistě jen já, sluchátka, booklet CD a něco k pití samozřejmě…

 

Nedílnou součástí k tomu správnému prožitku z desky je právě již zmíněný obal. Je na něm hořící strom, což není žádná skvělá fotomontáž, ani jiná šikovná manipulace. Jde o autentickou fotku, jejíž autorství patří fotografce Kari Greer, která se focením požárů zabývá. Vedle dokumentace samotného hasičského zásahu, jde pak především o uhrančivé svědectví, co takový živel jako oheň dokáže. Budiž vám Sulphur English dokonalým soundtrackem třeba k této fotogalerii. V neposlední řadě je pak třeba doplnit (aby té sklíčenosti nebylo málo), že deska je věnována dvěma zemřelým bubeníkům sludge/doomové scény. A to přímo Adrianovi Jose Guerrovi (infarkt; Bell Witch) a Billovi Bumgardnerovi (sebevražda; Lord Mantis). Takže vedle spalujícího žáru si připočtěte ještě smrt, aby byly vaše pocity maximálně připraveny na prožitek celé desky. Já to hned říkal, že to nebude jednoduché. Přesto je to opravdu skvostná nahrávka, která by neměla končit na posledním místě, ale nejspíš v sumáři roku 2019. Ten potenciál tam zase je, Inter Arma prostě válcuje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky