Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk se dojímá nad vzdalujícím se dětstvím, po tváři stéká slza, kousek od ní se objeví nejistý úsměv a lehké pokývání hlavou na znamení uznání. Uznání, že tohle se už nikdy nevrátí. Je to smutné a k pousmání zároveň. Byly to pěkné časy. Jedinečné, neopakovatelné. Člověk stárne, mění své názory, priority a fyzickou podobu. Pryč je mládí a v něm ukrytá hravost a bezstarostnost. Dospělý člověk je plný zodpovědnosti, úkolů a otupění. I ono si bere svou daň a i o něm je nová deska Kauan. Tyhle pocity jsou pro hudbu Antona a spol. jako stvořené. Zase a znovu, protože pokud si tahle kapela umí něco vybrat, je to koncept jednotlivých nahrávek. Dají se na nich vystavět pocitové a atmosféricky věrné žně. Budeme tedy tiše hledět do dálky a vzpomínat.

Sorni Nai, silný příběh tajemně ukončených životů na horském úbočí Uralu, už také patří do kategorie vzpomínek. Na něm Kauan dosáhli vrcholu svého tvůrčího úsilí, neboť se jim povedlo mistrovsky spojit typickou melancholii s dramatickým, až děsivým prostředím, ze kterého běhá mráz po zádech a na mysl dotírá hned několik variant nevysvětlitelně zmařených osudů. Z hlediska zpracování tématu šlo o dosud nejpůsobivější nahrávku kapely.

Na novince Kaiho se Kauan vrací ke své klasičtější poloze. Jsou klidnější, zamyšlenější, zasněnější a i když je v jejich hudbě pořád dost (post) metalových momentů, hlavní proud se nese v přemítání nad vlastním životem a z toho pramenící snivé poloze. Prostředí studených hor je nahrazeno nostalgickým vzpomínáním na dobu, kdy byl člověk dítětem a změnám, kterými si prochází. Tedy pocitově daleko hřejivějším prostředím, láskyplným a krásným.

Silné momenty, které určovaly děj minulé nahrávky však zůstavají i na Kaiho. A to je podstatné zjištění. Kauan nepropadli sladkým svodům ploché meditace dlouhých teskných ploch, i když by mohli a některé cestičky k tomuto pocitu vyloženě vedou. Daří se je však včas utnout a nahradit momentem, který skladbu popožene dál, ba co víc, určí její pravou tvář a odhalí její nitro. Kaiho je křehčí záležitost, ale nikterak bezbarvá a bez života. A ani bez potřebné tvrdosti, protože i ona zde má své místo a je o ni dobře postaráno. Jen je třeba se přizpůsobit poloze, která je Kauan vlastní.

Styl kapely by se dnes dal označit jako jedinečný. Zvláštní spojení táhlých prostorových atmosfér, bohatého využití piana, dějových převratů, lidsky pojatých vokálů a úlomků metalové dravosti, která se vždy ztratí někde ve větru odnášejícím poslední zbytky drsnosti. Hudba Kauan je o křehkosti, o snech, o myšlenkovém propojení příběhu a hudby. O upřímnosti a co nejtěsnějším spojení.

Příběh Kaiho je postupný. Noří se do vzpomínek a roste s nimi. Kompozičně se nevymyká minulosti, ale navazuje na ni a bere si z ní co potřebuje. První dvě skladby názorně předvádí (Lapsemuisto, Kasvot), že hudební poloha kapely je dál věrná snivé atmosféričnosti, ale zároveň nic neusíná věčným spánkem (viz. blackgaze kytary v druhé jmenované). Siiville Nousu jsem měl zprvku za nostalgickou tuctovku o pianu a víčkách na půl žerdi, ale i ona hezky rozplete svůj děj a nádherně se otevře.

Stejně jako Lahja, kterou beru za nejpovedenější a hudebně nejproměnlivější část alba. Je v ní vše, co dělá současné Kauan současnými Kauan. Největší síla kapely v přímém přenosu. Pokud nebyl člověk doposud plně pohroužen, tak právě tady se najednou ocitá vně příběhu, obklopen světem vzpomínek a času, který kolem něj ubíhá jako splašený. Tohle se nedá nikde koupit, tohle se musí prožít. Tohle je ten pravý dárek života (Lahja). Ani dál ovšem Kauan nestrádají. A nestrádá ani posluchač. Podobně zabarvené kytary jako v Kasvot, se objeví také v Nainen a tahle jejich poloha se mi u Kauan hodně líbí. Do Sateen Huuhtoma je pak soustředěna poslední nahromaděná zasněnost a melancholie. Opět nic falešného a neupřímného, ale lehce zastřená balada o hodně emocích.

Kauan jsou dnes vyspělou kapelou a Kaiho je vyspělou deskou. Umí lépe a zkušeněji zacházet se strukturou svých skladeb a orientovat se ve svém vlastním světě představ a prožitků. Její výraz je bohatší a přesvědčivější, věrnější. Sorni Nai jsem svého času drobně podhodnotil, protože její skutečný dopad byl nakonec větší, než jsem se původně domníval. Na poměry kapely až třeskutý. S Kaiho se to má zatím podobně. Jde na to odjinud, ale její význam stále roste. Přesně jako u předchůdce. Kam až dosáhne?