Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou to už tři roky co individuum jménem Egregoir De Sang dalo dohromady hudební uskupení jménem Krief De Soli. V roce 2010 vyšel debut a letos jeho následovník. Nová deska se jmenuje Munus Solitudinis a směle kráčí v nastolených funeral doom metalových šlépějích.

Když jsem psal recenzi na prvotinu Procul Este, Profani…, cítil jsem v hudbě naději budoucího směřování a rozvíjení se. Ta hudba byla zádumčivá, melancholická, vskutku taková, jak má funeral doom znít. Tehdy mi to přišlo zajímavé a na hodnocení jsem moc nešetřil. Zřejmě euforický záchvěv… To, co nám autor nabídl na své nové desce, není ničím jiným než omíláním stejných nápadů. Musím drobně předeslat, že v daném hudebním korábu nejsem nejlepší námořník, leč těžkou duchnu tónů si od mistrů funerálů nechám tu a tam líbit. Krief De Soli k nim však nepatří. Ačkoliv se kapela zprvu jevila jako zajímavý článek v řetězci, ke kterému se budou mnozí jistě rádi vracet. To vše však už jednou zaznělo. Není třeba to samé slyšeti znovu a v bahnitém terénu se tak plahočit nanovo. Interpret je názoru jiného. Do svého pohřebního repertoáru pak zahrnuje nutkání umučit i samotného posluchače, aby mu příslušná hudba byla zároveň requiem.

Skladby nám vzrostly na slušný počet pěti kousků. To celé rozložené do celé jedné hodiny. Slyšet toto všechno na jeden zátah je věc takřka nemožná a nelehce překonatelná. Já sám jsem s albem bojoval jak komár s biolitem. Občas je vážně třeba říci: „ne, přátelé, tudy cesta nevede“. První skladbu zkousne snad každý posluchač, který se rozhodl objevit taje tohoto tělesa. Jen možná trochu nechápu její schizofrenní rozdělení. V jistém okamžiku (zhruba v polovině) jaksi utichá, aby pak mohla znovu ožít a dál pomalu vláčet tu prohnilou rakev. Působí dojmem dvou skladeb vložených v jednu stopu. Nevadí, přehoupneme se přes drobnou čtyřminutovou mezihru a rozkládají se před námi prostory třech čtvrthodinových písní. Stejné šablony jako u skladby první. Stejné tempo, stejné zvraty, stejná rozháranost. Dostavuje se pocit nudy a nutnosti spánku. Východiskem může být vypnutí přehrávání, či bolestivá tortura uší a samotného rozpoložení posluchače. Zcela nepodrážděn může vyjít jedině ocelově silný jedinec, ne nepodobný svalovcům zdobící obaly power metalových kapel. Možná, že i taková bytost by propadla depresi, či cholerickému záchvatu vzteku.

Zvukově posloucháme kanální ozvěny, kde kdesi za ohbím tluče někdo do bicích a jejich zvuk k nám nepatrně doléhá. Kytara to celé táhne, neb jí třímá ten umrlec, který ještě z posledních sil cosi chrčí do mikrofonu. Aby kompozice nebyla strohá, slyšíme ještě rozladěné hlasy symfonie, která tu navodí pocit naděje, tu zas pocit zmaru a úpadku. Nutné vypíchnout, že se tyto jevy bezprostředně střídají. Um udělat z hovna skvost každý prostě nemá a řemeslná hudební vyspělost tohoto díla se vskutku rovná hlíně, kteroužto následně házíme hrstičkami na nebožtíkův penál. Tisícikráté opakování stejných postupů zapříčiní jistou zmatenost ve skladbách. Orientace mate, kterou že to věc vlastně slyšíme. Minuty se nekonečně vlečou. Album splňuje akorát onen pohřební nádech a atmosféru, jinak nelze hovořit o ničem, co by mělo být vyzdviženo. Nic… raději se jdu zmátořit pomocí živelnějšího stoneru…