Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na počátku osmé desky bylo slovo, lépe řečeno pátrání po zásadním a klíčovém slovu, jehož nalezení nakonec charakterizovalo celou desku. Delirium. Co vše člověka napadne při vyslovení tohoto slova? Útržky neradostných skličujících obrazů a představ, z nichž není úniku. A na tom aktuální sestava Lacuna Coil postavila novou desku.

Otázku, zda je novina špatná nebo naopak dobrá, nechme zatím stranou. Lacuna zní od prvního hrábnutí do strun syrově, dokonce ještě více špinavě a zle než na minulé pochmurné desce, které ta temnota docela příjemně slušela. Tady cítíte změnu. Zatímco Broken Crown Halo vycházela ze staré produkce italských hororových tvůrců a snažila se napodobit atmosféru bubáků z mnohdy černobílých krváků, Delirium popisuje skutečné běsy. Konceptem desky je slovy zpěváka Andrey „problem of mental illness and the craziness of everyday life“. Broken Crown Halo si hrálo s černobílými stíny, zombiemi a upíry a Delirium odešle posluchače do prázdných místností sanatorií, mezi opuštěné věšáky a bílé kachličky. Zkoumá pošetilost zběsilosti běžného dne v lidské společnosti, což může vést od poruchy chování až po šílenství, jehož léčba nemusí mít příjemný průběh ani nemusí skončit dobře. Zajímavostí potom je konstatování, že v současné Itálii už neexistují pro léčbu takových psychických poruch sanatoria (jaká tam byla v 50. a 60. letech), tyto poruchy se léčí ve speciálních odděleních nemocnic. Takže? Koncept opět velice zajímavý a stylizace kapely do „pacientů“ je bezchybná (ačkoli samozřejmě nijak originální). Účelu to však dokonale slouží.

Pro zajímavost si po sobě jen přečtěte názvy skladeb od první do poslední a budete mít jasnou představu, v jakých mantinelech se to budeme pohybovat. To myslím mluví za vše, vývoj je tam znatelný, je to takový mikro příběh, který dostatečně popisuje velice smutný vývoj osobnosti (osamocené se svou chorobou).

Delirium je tzv. kvalitativní porucha vědomí. Charakterizuje ji náhlá změna v chování, porucha pozornosti, fluktuující průběh. Vyskytuje se u 10 až 30 % hospitalizovaných pacientů, častěji u starších 65 let. Je často opomíjenou diagnózou hlavně proto, že se na ni nemyslí. Rozmanitost klinického obrazu dala deliriu mnoho názvů, které vytvořily v chápání termínu zmatek, například akutní mozkové selhání, akutní mozkový syndrom, akutní mozková nedostatečnost, akutní stav zmatenosti, akutní organický syndrom, exogenní psychóza, metabolická encefalopatie, organická psychóza, toxická encefalopatie, toxická psychóza aj. // citována WikiSkripta.eu

Zhudebnění tohoto aktuálního konceptu je něčím, co u Lacuny už dlouho nebylo. Jejich hudba se stala agresivnější než kdy dříve a z dobré poloviny za to může zpěv Andrey, který celou desku doslova prořve. Ten kontrast jeho hrubého řevu a Cristiny, která si nadále drží nezaměnitelný projev, tak ten je parádnější než kdy dříve. Kapela tím získala více metalové vyznění, což jí výborně pomáhá. Ruku na srdce, metalověji už nikdy znít nebudou, tohle je asi to maximum, kam je schopna tato kapela zajít. I nadále jde především o jejich pojetí melodického metalu, kde je vše orientované na zapamatovatelné linky a dál už to jít nemůže. Poměrně dost důležitým faktem zároveň je, že kapelu opustili její dva členové (kteří už se ani neúčastnili nahrávání nové desky), konkrétně bubeník a kytarista. Druhý kytarista to zabalil ale už také a tak se na desce nástrojově podílel především všeuměl a dvorní skladatel Marco Coti Zelati (jinak především baskytarista) s novým bubeníkem a dvojicí zpěváků (kde Cristina píše texty). Inu, hodně velkých změn a na další se určitě ještě můžeme těšit (protože nejspíš nezůstanou jen jako nájemná kapela a noví členové potom jistě pozmění směr).

Delirium zní hudebně v základu jako klasická Lacuna Coil v jasně daných refrénech a mezihrách, často se slušně drnčivou Zelatiho basou, a kytarových vyhrávkách, které doplňují kompaktní metalový celek. Experimenty nejsou něco, na co kdy kapela sázela, takže změnou budiž pouze hrubý zpěv pro větší kontrast dvojice a smutná, temná atmosféra. To druhé samozřejmě v rámci možností metalově / rockové kapely s gotickými kořeny, takže žádné otevřené rvaní si vlasů a podřezávání žil se nekoná. Šílenství v italských krajkách, kde ani ty dlaždičky nejsou tak upatlané a metalový dusot nerve, ale hladí po tváři. Což je ale věc, kterou musí každý posluchač u kapely tohoto typu akceptovat. Skladby se za celou jejich kariéru osmi desek nikam zvlášť neposouvají, jenom se hudba stala (jako třeba u Within Temptation) mohutnějším celkem s jasným tahem na bránu. Na druhou stranu je až zarážející, kolik posluchačů tuto kapelu nadále poslouchá a bere vážně – a to mluvím o lidech, kteří poslouchají jinak odlišný typ metalu. Jakýsi status kvality, který si kapela léty vybudovala, tady stále přetrvává. Moje kritika tedy míří vlastně tam, kam mířila vždy – písně se dost podobají jedna druhé a jejich koncept se nemění. Experimenty natož jiné vlivy tady nemají prostor. I díky tomu, že to stále skládá především jediný člověk, je to bohužel stále na místě. A moderní zvuk, opět přemrštěný v hlasitosti, ten jde též s dobou.

Ve výsledku opět zajímavá deska s opět výborným konceptem, se všemi zápory i klady, které k Lacuně patří. Rok od roku mě to štve víc a víc a přesto jim musím uznat, že všechny desky od sebe rozeznám i poslepu.