Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lost In Kiev - Persona

Lost In KievPersona

Ruadek12.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Třetí deska, jiný koncept, jiný přístup a nadále slušná kvalita jedné z těch hodně talentovaných post-rockových kapel.

„In a couple of words, “Persona” has been written as a reflection on humanity, in a futuristic technological context, where the A.I. would be fully implemented in everyday life. Persona does not impose a position on the topic, Persona results from a desire to create a futuristic fiction through the prism of intimate stories, with characters with singular lives and sometimes tinged with realism.“

 

Dnešní recenzi bych začal citací kytaristy a příležitostného „synťáka“ Maxima Ingranda s tím, že tato citace a jeho odpověď prakticky dokonale charakterizují povahu a koncept desky. Persona je totiž více než post-rockovou deskou soundtrackem ke sci-fi konceptu, k nikdy nenatočenému filmu. A pokud by se členové mohli rozhodnout pro režiséra jejich futuristických vizí, byl by to jejich krajan Denis Villeneuve (Blade Runner 2049 or Arrival). Pojďme se na Personu podívat trochu zblízka.

 

 

Třetí deska, třetí koncept a třetí film. Třetí post-rocková nálož, která se opět posunula kamsi dále, než to bylo minule a od agresivity kytarových jízd na Motions je zase o krok dále. A je tohle vlastně pozitivum nebo naopak negativum? Jak se to vezme. Já kapelu objevil zcela náhodou a doslova se zbláznil do prvotiny, která se zdá dodnes nepřekonatelná. Pokud by ji ale Lost In Kiev potřikrát zopakovali, sralo by mě to. Upřímně. Teď možná posluchače trochu naštve jen to, že už to kluci „nedrhnou“ jako poprvé, já jim to ale nevyčítám. Je tam neustálý posun, co neleze do zadnice současným ukníkaným ambient-pop trendům, ale jde si svou cestou. Persona se totiž odráží od těch synth věcí, co vykukovaly na minulé desce (Nuit Noire, 2016) a staví je jako základní kameny jejich konceptu a projevu. A je to síla. Z Lost In Kiev se po letech stala známá a především sebejistá kapela, která se nebojí jít do experimentů a posouvat své hranice. Jak jsem kdesi četl trefné „malá kapela velkých desek“. To dokonale sedí.

 

Persona by mohla být takovým soundtrackem k seriálovému Westworldu. Světu, ve kterém se algoritmy a AI prolínají s běžným životem. Vize nového světa, umělých výtvorů a záhuby, do které nás to vtáhne. A ve filmových atmosférách jsou Lost In Kiev machři, protože to na diváka posluchače hrnou od první minuty a přesně vědí kdy muziku zdramatizovat a kdy ne. Umějí vyprávět svůj příběh, který nemá zpěváka, protože vypravěčem je hudba a několik perfektních hereckých vsuvek. Však na to jsme u Lost In Kiev zvyklí.

 

Jejich muzika je velmi ojedinělým způsobem prostoupená syntenzátory a moderními postupy, aniž by to narušovalo strukturu a rušilo kontrastem dvou přístupů. Už se na scéně post-rocku pohybuji velmi dlouho, abych dovedl ocenit tento talent a zhodnotit ho velmi pozitivně. Ze skladeb bych vytáhl velmi povedenou Lifelooper®, která připomíná starší kusy z Motions, její svižnost je ale prostoupená daleko více syntezátorovými plochami a postupně se z ní stane slušně dunivá, naprosto syntetická věc. Způsob, jakým tohle kapela udělá, chce talent, jaký tu dlouho nebyl. Persona i přes svůj xicht futuristického konceptu hodně připomíná jízdy z první desky a je příjemné stále nacházet postupy klasických Lost In Kiev. Tohle má prostě rukopis, svůj styl načasování.

 

 

Jak napsat o Personě shrnutí, o tom jsem uvažoval poměrně dlouho. Je to deska, která nemusí chytit hned napoprvé. Nemusí zrovna potěšit velkým počtem synťákových ploch, kterých nadále přibývá. Je to ale stále ta samá kapela, co nahrála Motions a je v tom hodně cítit feeling kapely, co skládá silné věci – stejné jako v minulosti – jen je dělá s trochu jiným přístupem a důrazem. Ty desky rostou, zvětšují se, chtějí vyprávět své vize a jsou svým způsobem stále odvážnější a je v nich vidět angažovanost všech členů (Yoann Vermeulen se mi v rozhovoru zmínil, že dělá grafiku pro Dior a Channel, takže tohle pro něj musel být velmi kreativní proces).

 

Jsem rád za tuto „zážitkovou dovolenou“ ve vizích budoucnosti a těším se na čtvrtou desku, která se svým konceptem může objevit kdekoli. U této každopádně zůstávám na minulých 75% s tím, že prvotní počin je i přes neustálý vývoj nepřekonán a rád si těch 25% nechávám v záloze na něco, co by mohlo jednou přijít a já klukům fakt věřím, že se toho dočkám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 18.9.19 18:25

Na rozdíl od Motions to nerozdává zážitky na všechny strany okamžitě, ale je třeba si je v tom hledat a věnovat desce pečlivější poslech než u těch předešlých. Jsem zvědavej jak to poroste. Stejně je fascinující, že po vydání druhého alba nás bylo na pražském koncertě asi jen dvacet. A jen tak detail mimochodem - Denis Villeneuve je Kanaďan (z Quebecu, takže taky žabožrout), nikoli Francouz. Pochopitelná záměna, ale já toho režiséra strašně můžu, takže mě to hned praštilo.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 18.9.19 18:25odpovědět

Na rozdíl od Motions to nerozdává zážitky na všechny strany okamžitě, ale je třeba si je v tom hledat a věnovat desce pečlivější poslech než u těch předešlých. Jsem zvědavej jak to poroste. Stejně je fascinující, že po vydání druhého alba nás bylo na pražském koncertě asi jen dvacet. A jen tak detail mimochodem - Denis Villeneuve je Kanaďan (z Quebecu, takže taky žabožrout), nikoli Francouz. Pochopitelná záměna, ale já toho režiséra strašně můžu, takže mě to hned praštilo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky