Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už dlouho jsem nebyl tak nadšený z alba švédských blackmetalových stálic Marduk. Po sérii slabších desek přichází v pořadí už dvanácté album „Frontschwein“, na kterém kapela působí jako polita živou vodou. Nápady jsou jaksi hodnotnější i nátlakovější. Rozhodně bych nečekal, že  po dvaceti letech a takovém množství složené muziky může Morgan a jeho parta vymyslet podobně působivé album. Letité kapely se víc než často uchylují k prověřeným jistotám a postupně šumí do ztracena. Ne tak Marduk! Za ty roky si dávno vytvořili vlastní tvář a právě z vlastní minulosti nejvíce čerpají.

Mohlo by se z mých slov zdát, že zde máme další kapelu, která přehrává vlastní nápady do nového kabátu. Tohle tvrzení by ale bylo poněkud nespravedlivé. Ano, uslyšíme náznaky tu „Panzer Division Marduk“, tamhle „Nightwing“ atd. atd., ale nejedná se o vykrádání melodií a postupů. Spíše mi připadne, jako by se kapela vracela k tehdejšímu cítění a trochu slezla z cesty nastavené od „Plague Angel“ po „Serpent Sermon“, byť žánrově zůstávají stejní. Zase jako bych slyšel původní Marduk. V inklinované době také natáčeli odlišná alba, ale ten duch byl tentýž. S příchodem Mortuuse svoji muziku opetentlili bahnem, zvráceností, což „Plague Angel“ moc a moc slušelo. Jenže následující alba skupině sice přinesla více posluchačů, ale mně připadlo, že se trochu ztratili. Možná že právě s „Frontschwein“ nalezli cestu k sobě, ale to se uvidí až v budoucnu. Nyní jsme v roce 2015 a posloucháme více než dobrou desku velkého pojmu černé scény.

Úvodní a zároveň titulní „Frontschwein“ se nese ve zběsilém tempu, nic ještě nenapovídá, kterak silné budou věci příští. Skladba se dobře poslouchá, tempo uhání a rýmy se střídají jak na běžeckém pásu. Nicméně až druhá „The Blond Beast“ zasáhne posluchače na solar. Někoho hodně rozladí, někoho zase roztančí. Opravdu netypicky rytmická groove hitovka z novinky vyčnívá a je jen na vás, zda se necháte nadchnout, nebo se jí vyhnete. Ostatně se dá říct, že scénář alba je dělaný cca půl na půl. Půlka má ničivou funkci stejně jako titulka. „Afrika“, „Rope of Regret“ nebo „Thousand-Fold Death“. Pak jsou zde třeba právě „The Blond Beast“, „Watherland“ či „503“, kde střední tempa valí v urputné síle vše před sebou a s ničím se nemažou.

Společným jmenovatelem jsou pak silné melodie. I v těch nejzběsilejších částech jsme svědky chytlavých melodií. Mortuus naladil svůj hlas notně jedovatým odstínem, určitě víc, než jsme zvyklí. Rovněž se nebojí míň se dávit a více přidat na rychlosti střídání slov. Pořád je to ohavná bestie, jakých na scéně není mnoho. Musíme pochválit nového pana tlučmistra Frederika Widigse. Jeho hra umí být opravdu velice rychlá a přitom pestrá. Umí drtit a mlátit, stejně tak se vyznačuje technickými legráckami. Ostatně se jedná o zkušeného harcovníka. Můžeme si také všimnout výborné basové hry mistra Deva, který nesupluje druhou kytaru, ani se neomezuje pouze na tvrzení spodku. Samozřejmě nelze pominout šéfa a jeho kytaru. Morgan ze sebe letos vydal to nejlepší, co mohl. Nápady ze sebe sype jako z partesu. Jeho skladby jsou ryzí apokalypsa, kde vládne zmar, šílenství a hektolitry krve.

A stejně tak se nevyhneme porovnávání s minulostí, která je nedostižná. Ale i tak můžu alespoň za sebe říct, že mi současná tvář sedí a vyhovuje mi. Ve svém smýšlení si nemusím pomáhat berličkami typu "s ohledem na věk" nebo "že jde o starou legendu", i přestože se nejedná o žádný underground... Jednoznačně říkám, že novinka „Frontschwein“ se klukům podařila a právem na ni mohou být hrdi. Není stylotvorná, ani světoborná. Není to klenot ani jistota. Je to zábavná divoká jízda, která má sílu pocuchat nejedno dobré mínění.